Vilém Závada

Málokteré básnické dílo je tak srostlé s krajem , z něhož vyšel jeho
tvůrce, jako dílo Viléma Závady. Závada se narodil r. 1905 v Hrabové u Ostravy. „Je to vesnice s perspektivou kraje na sever průmyslového , na jih a západ selského a podhorského.“ Hrabová, dnes
součas velké Ostravy , byla tehdy vesnice ležíci skutečně na rozhraní dvou světů. „Směrem k Ostravě je krajina zprvu napolo holá
a udupaná, pokrytá škvárou a struskami. Kaňonem hald protéká bahnitá řeka s dlouhými poli po dehtu a oleji.Kde tato síra peri-
ferní krajina se končí, strmě z ní vyrůstá město těžních klecí a železáren , chrlící ve dne mračna dýmu a v noci soptící oheň…Cestou k Frýdku se prostírá krajina mírně zvlněná zelenými lukami, brambořišti a plavými lány obilními…“ Oba tyto světy zanechaly svéstopy v Závadově lidské i básnické osobnosti.Je v něm rozvážnost a pevnost venkovana i jeho důvěrný vztah k přírodě, a je znepokojován , zraňován a drážděn k odporu světem moderní civilizace a deformacemi lidského života, které má tento svět na svědomí.
Jeho otec pracoval jako dělník ve Vítkovických železárnách. Závadovi bylo deset let, když ho ve škole zasáhla zpráva o otcově válečné smrti. Na ovdovělé mamince leželo pak břemeno starostí o třiděti.Přesto Závada vystudoval klasické gymnázium v Ostravě.Měl
štěstí na češtináře , byl jim spisovatel Vojtěch Martínek.Ten v něm probudil svými výklady zájem o českou literaturu a touhu věnovat se studiu literární vědy. A tak po maturitě v r. 1923 vstoupil Vilém Závada na filozofickou fakultu Karlovy university v Praze.“Zářivý úsměv mladí , štěstí a odvahy nás vyzbrojují na první cestu do Prahy Žíznivé oči sají vše jak čerpadla a nedosytí se pestrého divadla…“ Nesmělý venkovan vzhlížel s úctou k představitelům mladé povalečné poezie, jen o několik roků starším než on , jejichž báseně na stranách literárních časopisů ho vzrušovaly už jako ostravského studentíka.Časem se s nimi seznámil i osobně a po prvních otištěných básničkách se stal jedním z nich . „K ránu se touláme po Prazes básniky/ V mlze se třese plyn a na rtech veršíky ..“Svá vysokoškolská studia Závada později zaměřil na knihovnictví , aleknihovníkem se stal až po letech působení v redakcích literárních
časopisů a nakladatelství. Po válce byl ředitelem Národní a Universitní knihovny.
Své první pokusy píše Závada v době , kdy naši poezii lákají “všechny krásy světa”, v době vrcholného úspěchů poetismu. Ani Závada se neubrání jeho sugestivnímu vlivu. Učí se od peotistů umění metafory , příjma jejich kult poezie. Ale nemůže příjmout lehoučký rozmar jejich veršů jeho svět není barvitý a roztočený lunapark. Nikdy se nezbaví tíže zážitků, jimiž poznamenala jeho dětství válečnáOstrava. „Má zem si mě vždy přitáhla jako elektromagnet/Nachová zář se nad ní ve dne v noci třepotá/Do konce dnů už budu fárat
do šachet/než se má lačná ústa zalknou hlínou/než zavalí se vyvyrubané sloje života…“ Svým vstupem do naší poezie r.1927 se Závada zařadí do tzv.mezigenerace, spolu s Halasem a Holanem
První dvě Závadový sbírky Panychida a Siréna přinašejí poeziibolavou ošklivostí a krutostí světa. Mladý básník jako by bral na svoje ramena všechu tíži doby.Místy se až zalyká ošklivostí a hrůzou ze života, vyjadřovanou prostřednictvím fyziologických pocitů:
„Pod plynovými lucernami se dívaš a zvracíš jedovaté peklo,/jedovaté peklo nestraveného světa a všeho, co se v tobě vzteklo./Však
nakonec, jaká to bída!/Útroby vyvržené/a nemožno už zvráceti.“Hlavním zdrojem básnických představ je Závadovi jeho rodný kraj, svět hornické a hutnické práce. S tím souvisí i převládající zvuková kvalita jeho veršů: jsou záměrně metodické,kupí nelibozvučnésouhláskové skupiny , rytmus je těžkopádný , klopýtavý , rým často nahrazen asonancí . Jen tu a tam zasvítí obraz oné druhé, světlé tváře rodného kráje: „Plavovlasá země/ se vzdouvá, se vzdouvá.//Slunečními řetězy zavěšena/ se houpá, se houpá.//V modré ohradě hor
/pokojně jen ovečky se pasou…“Erotická nota tu má dvojí podobu:
lyrické portréty dívek a žen, plné vroucí něhy , a obrazy pudové smy-
slnosti, které jsou součástí apokaptylitického vidění světa v rozkladu.
Tragičnost životního pocitu není vyvažována revoluční perspektivou .
Závada trpí pocitem společenské izolovanosti, neschopnosti dobrat
se podstaty společenských jevů a tím i neschopnosti činu: „Hornické
děti jdou si hrát / a já jsem slep a já je nevidím/pro své oči zavši-
vené viděním.//Bolestí tisíckrát přeorán/zůstávám nedooraný lán,
/ než aby ze mne mohl vypučeti zlatý klas.“
Ve sbírce cesta pěšky dostaly Závadový apokalyptické obrazy kon-
kretní tvář světa postiženého hospodářskou krizí: „Hle, má drahá
rodná země-/spáleniště opuštěné./ Jenom jeden havíř – hlad –
/neustává dolovat.“ Ozývá se tu pocit úzkosti z blížících se spole-
členských otřesů a katastrof, pocit, ,,…jak by země zbídačelá/tou-
žila se osvobodit zcela/ ve strašlivé explozi.“ Závada již nachází své
místo ve společenských zápasech. „S vámi chci svůj osud hnísit/ jako
chleba pod kopistí“ říká svým chudým a zápasicím bratřím. Tu mu
umožňuje překonávat hlubokou skepsi prvních dvou sbírek , to dává
i nové poslání jeho poezii a dá to sbírce vyznít dvojverším „Dujem
na roh důvěry//v zemi s podmračnými večery.“
Ve sbírce Hradní věž, vydané v r. 1940, je Závadová poezie znovu
zavelená bolestí vyvolanou národní katastrofou. I tato Závadová sbír-
ka se podílí na oné konspiritivní notě protektorátní poezie. „Nazý-
vali tě srdcem Evropy,/má truchlivá…Nešťastnější oč hrdější,/
nešťastnější oč věrnější! /… Už není dálek v obzoru tvém, jen hlu-
biny, jen výšiny.//Však my je prošlehneme plamenem zeleným,/pla-
menem ohnivým,/plamenem zlatým.“V některých básních sbírky
uniká Závada nenormalnosti doby od svého nitra a hledá oporu v nej-
základnějších hodnotách lidského života, v lásce milenecké i mateř-
ské, v pevné soudržnosti rodinné. Jsou tu verše hlubokého vcítění
do světa dětství a pubertálního mládí , čteme tu básnické oslavy žen-
ství a mateřství. V básní Matka je vysloven odvěký konflikt , který
je i ústředním konfliktem Čapkova stejnojmenného dramatu: „Vám
krajiny se otevřou/ a oblaka a dálky/ jak květy pře včelou.// Já
na stůl prostírám , / postele ustýlám/ a rány vymívám.// Proč jen
třísečký z prstů / jsem vám vydírala?// Trn chiméry z vás vytrh-
nout!“
Sbírky vydané po osvobození přinášejí sice nové světy myšlen-
kové, umělecký však nepřekračují vrcholy , jichž dosáhl Závada ve
svém dosavadním vývoji. Ve sbírce povstání z mrtvých , shrnující
básně z protektorovaného období a první básně z doby po osvobození,
jsou obrazy válečné zkázy vystřídány poněkud deklarativními obra-
zy osvobození a osvoboditelů. Sympatickým rysem sbírky Město
světla je , že nad optimistickými perspektivami v ní převládají verše
závadovské starostlivé, naplněné vědomím, že „stále cos na duši
tlačí“, že nepřítel nakladl v nás miny./Neopatrný krok a výbuch-
nou.“ Touží po světě, v němž by se člověk nemocný válkou co nej-
dříve vyléčil v ozónu lásky a bratrství, v němž by lidé konečně za-
čali těžit „z vlastních svých šachet slunečných.“ Vidí socialismus jako
„město světla“, jež kontrastuje s „městem zla“.
Sbírka Polní kvítí, kdysi slavná , je Závadovým tvůrčím omylem,
příliš ochotným podlehnutím dobovým receptům na socialistickou
poezii. Rozumné myšlenky o socialistických vztazích mezi lidmi jsou
tu podávaný s nebásnickou rozšafností, čítankovou instruktivností a
veršem , který připomíná politickou lyriku Svatopluka Čecha aj.V.
Sládka. Teprve v poslední sbírce Jeden život se Závada vrací k ně-
kterým rysům své vlastní poetiky. Ale spíš než otevřením nové cesty
je sbírka uzavřením jedné vývojové etapy. Většina básní , zejména
nejrozsáhlejší báseň titulní, má retrospektivní charakter.
Monografie o Vilému Závadovi od Jana Petrmichla vyšla v edici
Profily.