Vladimír Vysockij

Použitá literatura:
Vladimír Vysockij, přeložila a uspořádala Jana Moravcová, Lidové nakladatelství, Praha 1988

Duben 2000

Vladimír Vysockij (1938 – 1980)

Vladimír Vysockij se narodil 25. ledna v roce 1938 v Moskvě. Nejprve studoval techniku, ale brzy přešel na studium herectví a později také jako herec v Moskvě působil. Vytvořil mnoho vynikajících rolí jako třeba Hamlet, Galileo a další v Divadle na Tagance, kde hrál od roku 1964 do své smrti 25. července roku 1980.
Nejvíce známý je však Vladimír Vysockij jako zpěvák. Začal psát v roce1961. První parodie a písničky byly určeny jen úzkému okruhu přátel, později začal se svými písněmi vystupovat i na veřejnosti. Měl mnoho obdivovatelů, kteří se vždy měli na co těšit. Měl totiž více variant jednoho textu a rád své písně upravoval nebo dotvářel přímo na jevišti. Jeho texty ale nevznikaly jen tak ledabyle, Vysockij byl velice pracovitý a své písně promýšlel do nejmenších detailů

Pro svoji práci o světové poezii 2. poloviny 20. století jsem si vybrala výbor z díla ruského zpívajícího básníka Vladimíra Vysockého, kde se objevují verše z jeho sbírek Nerv (1981), Úsvit (1986 – 1987), Náš současník (1987), Sputnik (1987), Otázky filozofii (1986) a Melodie (1980).

Sborník navazuje na předchozí vydání veršů Vysockého Zaklínač hadů z roku 1984 a rozšiřuje ho. Kniha je doplňována autorovými citáty i citáty jeho přátel, kolegů a znalců jeho díla.
Sbírka je plná lyrických i epických básní, některé jsou dokonce psány formou rozhovoru. Vladimír Vysockij píše své básně v pravidelném rýmu a dělí je do rovnoměrných slok, aby se texty snadno pamatovaly a dobře zpívaly. Užívá interpunkce a v některých písních i refrénů.

Ve sbírce je vždy několik básní na stejné nebo podobné téma:
Autorovým častým tématem jsou jeho písně a lidé, kteří ho rádi nebo neradi poslouchali. Má strach, že se jeho zpěv nebude líbit lidem (Píseň zpěváka u mikrofonu). Vysockého náměty písní se nelíbily komunistickým prominentům, jak se dovídáme z jeho díla (Vidiny mám…) a on se přesto nechce vzdát, nechce se jim klanět a na všechno přitakávat, dál bude zpívat pravdu, která může být komunistům nepříjemná (Přepadl mě tak hloupý sen…).
Z autorových básní můžeme také vyčíst, jaké lidi opravdu neměl rád. Z básně Masky je jasné, že nesnáší na lidech přetvářku. On sám se však považuje za upřímného a pravdomluvného – nemá masku a ostatní ho berou jako maskovaného. Všechno je relativní poukazuje na další špatný lidský zvyk posuzovat lidi podle oblečení. O zradě je píseň Dočkejte času!, kde jako zrádci vystupují krysy, které jako první opouštějí loď, když je v nebezpečí.
Autor, zdá se, také často myslel na smrt. Tato sbírka také obsahuje několik básní, ve kterých se Vysockij zamýšlí nad tím, zda má ještě dost času udělat všechno, co udělat chtěl a zazpívat o všem, o čem zazpívat chtěl (Běh koně mimochodníka; Provazochodec; Jen já to nestihl; Bujní koně). V básni Urputně mířím k ploše dna (i v básni K vrcholu a v Baladě o krátkém štěstí) však autor mluví o smrti jako o vykoupení.
Stejně jako Vysockému nejsou cizí otázky o smrti, nejsou mu cizí ani otázky o životě a jeho smyslu (Naděje; Vrcholek; Jestliže klopýtáš…). Podle něj má každý člověk osudem určený cíl, který musí sám najít a také ho dosáhnout. Ostatním lidem může ten cíl připadat nicotný, ale člověk sám ví, kdy ho dosáhnul a jakou má cenu. Každý by měl mít víru v sama sebe i ve své dobré přátele.
Je zde také řada básní o přátelství (Naděje; Píseň o kamarádovi viz rozbor básně), lásce i zradě. Většina jeho básní o lásce je plná smutku ze zrady (O záři svící se mnou noc se dělí – i když se říká, že čas rány zacelí, není tomu tak; Byla tak čistá – snaží se nemyslet na zradu nějaké ženy, ale jde to těžce). Jsou i takové básně o lásce, kde se zrada neobjevuje, přesto končí špatně(Balada o lásce – když je člověk zamilovaný nevidí a neslyší. Žije ve snu a tím se řítí do záhuby.; Balada o krátkém štěstí viz rozbor básně).
Dalším tématem Vysockého je válka (Nevrátil se; Společné hroby; Ten, který nevystřelil). Když jsem četla verše o válce, přemýšlela jsem, jestli nemohl být Vysockij skutečně ve válce, protože básně s tímto námětem jsou psány v první osobě a tím se stávají reálnějšími. Píseň o jiné době má všem připomínat, co ve válce udělali, i když už válka není. Vše špatné si pamatujeme a přesto, že si to upravujeme, minulost zůstává nezměněna (Do paměti se vrývá každý šrám). Voják si přeje ve válce jenom přežít. Nechce zabíjet, ale musí, aby přežil (Hvězdy). Když se ale vrátí domů, nikdo ho nepřivítá. Jeho žena má nového muže, který ho ve všem zastoupil a jediný, kdo se za tu zradu stydí je jeho „bývalý“ dům (Se svým plukem jsem bezmála obešel svět).
Několik básní je inspirováno ruskými pohádkami, například Volání z hradeb; Častuška; Serenáda Slavíka – loupežníka.
V básni Co se stalo v Africe se objevuje otázka rasismu. Zvířata různého druhu se nemůžou mezi sebou párovat, protože vypadají jinak a je to nekonvenční.
Velký vliv na život Vysockého mělo setkání s francouzskou herečkou Marinou Vladyovou, s níž se vroce1970 oženil. V této sbírce jí věnoval báseň Na moralisty myslím skoro vždycky… , která je, stejně jako všechny jeho básně, plná ironie a sarkasmu.
Za čistou, nevinnou a upřímnou Vysockij považuje jen nedotčenou přírodu – moře a hory, jehož vrcholy pro člověka znamenají také cíle.

___________________________________________________________________________

Píseň o kamarádovi

Když stane se,že kamarád
zaváhal nebo zklamal snad,
a ty bys prostě věděl rád,
zda ještě na něj můžeš dát –
vezmi ho do hor, uvidíš!
Nechystej mu žádnou lest,
jenom si zkuste zlézt,
ať víš s kým máš tu čest.

Možná, že v horách ztratí vtip,
ohrne nos a zdrhne zpět,
sotva ho spálí první led,
začne ti vyvádět –
pak je to jasné, nech ho být!
Jen ať se vrátí – vždyť to víš:
s takovými se nejde výš,
o těch se mlčí spíš.

Když ale zuby zatíná,
Vzteká se, přitom šlape dál,
Nezřítíš se s ním z žádných skal –
on by tě nenechal.
Až k vrcholům se bude drát,
až tam tě bude podpírat.
Pak vedle něho pevně stůj
a vždy mu důvěřuj!
Rozbor básně
- Lyricko - epická báseň
- rozdělená do tří slok po osmi verších
- rovnoměrný rým
- autor užívá interpunkce
- objevuje se málo přívlastků
- synekdocha – „ztratí vtip“
- V podstatě je to návod, jak poznat opravdu dobrého přítele; Každému příteli se občas stane, že v něčem zklame. Když se to stane, člověk by na něj neměl vymýšlet žádné lsti, ale měl by ho přivést do nějaké situace, ve které by poznal za co ten člověk stojí. Touto situací je v této básni výlet do hor. Dobrý přítel zde, přestože je to těžké a namáhavé, vydrží s člověkem až k vrcholu. Na to, že ten přítel stále remcá, nesmíme dát. To není to hlavní. Nejdůležitější je, že vydrží až do konce. Potom si můžeme být jisti, že ani jindy nezklame – „nezřítíš se s ním z žádných skal“. Ale ten, který se vzdá hned při první obtíži – „spálí ho první led“, nikdy nebude dobrým přítelem.

___________________________________________________________________________

Balada o krátkém štěstí

Zvuk rohu zní: jen dál a dál!
Psům sotva někdo stačí,
vždyť srdce lovčích, to je sval
protkaný karabáči…

Loveckou vášní prodchnuti,
lidé smrt nesou labutím.
Sokoly vypustili.
A lučištníci – v očích žár –
vidí ten roztoužený pár,
který se zná jen chvíli.

Jí domovem byl teplý jih,
v modři tam hvězdy plály.
Labutě bílé jako sníh
vysoko vylétaly.

Nad útesy a nad moři,
nad modří božích pohoří
leží stín rozkřídlený.
K takové výšce mohou snad
na věky věků dolétat
jen andělé a steny.

A tam ji našel. Šťastný sen
naplnil se v té chvíli.
Labutí písní byl však den,
v kterém se seznámili.

Andělská bělost září z nich,
když po své cestě v oblacích
nevracejí se zpátky.
Dole je střelců víc než dost –
a ti si vezmou na starost,
aby byl konec krátký.

Po lovu každý, unaven,
pot ždímá z kapesníku.
Těm dvěma vyplněn byl sen
o věčném okamžiku.

A tak ta láska zářivá
v labutí písni zaznívá
a s ní se zřítí dolů.
Ti dva – jak každý z nich si přál –
létají v sedmém nebi dál
a provždycky jsou spolu.

Rozbor básně
- epická báseň
- rozdělená do osmi slok po čtyřech a šesti verších
- rým ve slokách po čtyřech verších ABAB
rým ve slokách po šesti verších AABCCB
- epiteton: „roztoužený pár“, „boží pohoří“, „andělská bělost“, „stín rozkřídlený“
- sluchový vjem: „zvuk rohu zní“
- přirovnání: „labutě bílé jako sníh“
- autor v básni užívá ironie
- Příběh dvou labutí. Dvě labutě konečně našli svého druha a nevnímají okolní svět. Zatím se na ně chystají lovci, kteří jim přinesou smrt. Labutím smrt nevadí. Naopak. Alespoň mohou být na věky spolu, takže na věky šťastní. Zdá se mi, jako by si autor myslel, že na světě nikdo nemůže být absolutně šťastný.

Vysockij je Rimbaud v džínách,
Villon s kytarou,
který se nedal učesat na pěšinku
oficiálního pseudooptimismu – proto se stal mluvčím
hrdého, nepokořitelného lidství.
Jiří Žáček