Drama je jedním ze tří základních literárních druhů (epika, lyrika), kdy mezi autora a diváky vstupuje režisér a herci. Drama se skládá z prologu, meziher a epilogu. Jeho základem je dialog, který zavedl Aischylos. Drama má kolébku v antickém Řecku, vyvinulo se při Dionýsových oslavách, v antickém dramatu panoval princip trojí jednoty: místa, času a děje. Hlavními žánry byla tragédie a komedie. Drama bylo zpracováno především výseky ze života Ježíšova, nejčastěji Ježíšova ukřižování a z mrtvých vstání. Tyto hry byly součástí náboženského obřadu a uváděly se v době velikonoční - doba ukřižování a z mrtvých vstání. Původně se jednalo o hry, v nichž vystupovali mniši, jeptišky, později jsou najímáni herci a do her se tak dostávají i náměty vzdálené Novému zákonu. Tyto světské prvky se pak natolik rozrůstají, že jsou vykázáni z církevního prostředí. Tak vzniká světské divadlo, které se hraje před kostelem nebo na tržištích.
Ve středověku nebylo drama příliš v oblibě, výjimkou je dramatizace církevních témat, později sem pronikají lidové prvky. Ve 13. – 14. stol. dochází k rozvoji lyrického dramatu (latinsky) např. HRA TŘÍ MARIÍ (hledají v hrobě tělo ukřižovaného Ježíše Krista, aby jej pomazaly vonnými mastmi. Setkávají se s andělem, který jim zvěstuje, že syn Boží vstal z mrtvých. K tomuto vážnému tématu později přistupuje složka komická spolu s národním jazykem. V některých obrazech se tak prolíná původní latinský text s češtinou. Mnohé scény získávají výrazně světský ráz, zvláště pak výstup s mastičkářem, od něhož Marie nakupují vonné masti, čímž biblický námět ustupuje do pozadí. Z tohoto důvodu církevní hodnostáři později hry vykázali mimo kostely). Na jejích podkladech vznikla 1. česká hra - MASTIČKÁŘ (dílo je obrazem středověkého trhu a zároveň zesměšňuje tehdejší podvodné lékaře), v této hře se mísí latina s češtinou (MAKARÓNSKÁ POEZIE). Z dramatické tvorby 14. stol. ještě známe např. zlomky hry o Kristově umučení, tzv. hry PAŠIJOVÉ, hry o obrácení Marie Magdalény. Husitské hnutí divadelní aktivity potlačovalo, protože nesouhlasilo se zobrazováním scén z bible.
V dalších stoletích se české drama udržuje jen jako žánr lidový. Rozvoj spadá až do doby národního obrození, kdy se spojuje s úsilím o vybudování českého divadla. V tomto období bylo vybudováno první divadlo – DIVADLO V KOTCÍCH – kde byla uvedena první česká hra KNÍŽE HONZIK (1785). Později zahájilo svou činnost NOSTICOVO (STAVOVSKÉ) DIVADLO, kde byl malý prostor pro české hry, ale zato zde proběhla premiéra Mozartovy opery DON GIOVANNI.
Prvním českým stálým divadlem bylo DIVADLO BOUDA- kolem Boudy se družila skupina divadelníků, výtvarníků v čele s VÁCLAVEM THÁMEM (hist. hry: BŘETISLAV A JITKA, VLASTA A ŠÁRKA). K. I. THÁM překládal hry světových autorů. PROKOP ŠEIDIVÝ psal lokální frašky (obhroublé veselohry z místního prostředí, komedie s prostým dějem a jednoznačně vystavěnými postavami; předmětem bývají lidské nedostatky, neobratnost v jednání, hloupost atp.) – MASTNÉ KRÁMY, PRAŽŠTÍ SLÁDCI. V této době vznikly první české loutkové kočovné společnosti, které měly ohlas především na venkově, tyto společnosti hrály zpravidla vlastní hry, které reagovaly na tehdejší situaci, jejich cílem bylo oslovit venkovské obyvatelstvo. Jejich činnost byla provázena finančními problémy, přesto se některé dokázaly udržet velmi dlouho. Začátkem 19. stol. česká představení zcela zanikla. Znovu se začalo hrát až r. 1812 ve Stavovském divadle.
Další rozkvět českého divadla souvisí se zařazením českých her na scénu STAVOVSKÉHO DIVADLA a to zásluhou JANA NEPOMUKA ŠTĚPÁNKA (dramaturg, spolunájemce). Skutečným dramatikem této doby se stal VÁCLAV KLIMENT KLICPERA – vyučen řezníkem, vlastenec, psal divadelní hry pro ochotníky, převážně historické hry a veselohry, ztvárnil skutečné lidské charaktery, obhajoval zdravé lidské vztahy (ROHOVÍN ČTVERROHÝ – jen mužské role, DIVOTVORNÝ KLOBOUK – o lakomém obchodníkovi, KAŽDÝ NĚCO PRO VLAST – satira o volbě starosty).
Nejvýznamnějším dramatikem let 30. a 40. je J. K. TYL, vrcholem jeho tvorby jsou dramatické báchorky, v nichž se prolínají charaktery a jednání lidových postav s pohádkovými bytostmi (STRAKONICKÝ DUDÁK, LESNÍ PANNA), nejdůležitější je však fraška FIDLOVAČKA ANED ŽÁDNÝ HNĚV A ŽÁDNÁ RVAČKA, kde poprvé zazněla česká hymna na hudbu FRANTIŠKA ŠKROUPA – KDE DOMOV MŮJ.
Roku 1849 vyjíždí na cesty první divadelní kočovná společnost, tzv. Národní divadlo pro venkov a brzy poté vznikly další. Tyto společnosti si kladly za cíl (podle Tylova programu) šířit osvětu i mimo Prahu, přičemž se zaměřovaly na venkov a malá města, tím se do těchto míst dostalo profesionální divadlo, které mělo nepochybně větší úroveň než místní amatérská sdružení (sousedské hry), které příležitostně účinkovaly. Dopad těchto kočovných společností byl relativně velký, a přestože jejich hry byly poměrně oblíbené, nevyhnuly se tyto kočovné společnosti velkým finančním problémům.
Později byl ustanoven Sbor pro zřízení národního divadla (předseda PALACKÝ), sbírky pod názvem NÁROD SOBĚ. Bylo postaveno PROZATIMNÍ DIVADLO (slavnostně otevřeno hrou KRÁL VUKAŠÍN) a v roce 1868 poležen základní kámen NÁRODNÍHO DIVADLA. Novorenesanční stavbu postavil JOSEF ZÍTEK, na výzdobě se podíleli ALEŠ, ŽENÍŠEK, HYNAIS, BROŽÍK, MYSLBEK). Po požáru v roce 1881 přestavbu uskutečnil JOSEF SCHULZ, slavnostně otevřeno 1883 Smetanovou LIBUŠÍ.
Zhruba od roku 1890 dochází v českém divadelnictví k přirozenému vývoji a tím i rozdělení podle různých proudů – především realismus a naturalismus, jednota českých divadel již byla nedržitelná, protože základní cíl (osamostatnění českých divadel) byl splněn a je spíše překvapivé, že vydržela tak dlouho. Významný podíl na uvedení nových proudů na jeviště Národního divadla měl LADISLAV STROUPEŽNICKÝ (veselohry s hist. náměty – PANÍ MINCMISTROVÁ, ZVÍKOVSKÝ RARÁŠEK), největší úspěch mu přinesla hra NAŠI FURIANTI o sporu dvou radních o místo ponocného. Další úspěšné hry: GAZDINA ROBA, JEJÍ PASTORKYŇA, MARYŠA.
Petra Seitlová
28. prosinec 2012
5 648×
872 slov
