Vztah umělců k národu a jazyku

I. část

a) jazyk a písmo - vznik, význam a rozdělení
Jazyk je definován jako řeč společenstva lidí, jež obývá stejné území a tvoří jeden národ se stejnou kulturou a historií. Čeština vznikla jako samostatný jazyk již v 9. století - v době Velké Moravy. Její vývoj, změny a formování však můžeme pozorovat až od století 13., a to z dochovaných jazykových a literárních památek.
Na světě existuje několik tisíc jazyků, které mezi sebou vytvářejí na základě vzájemné podobnosti jazykové rodiny. Slovanské jazyky patří k indoevropské jazykové rodině. Další nejznámější jazykové skupiny jsou např. jazyky ugrofinské (finština, estonština, maďarština), semito-hamitské (hebrejština, arabština), kavkazské, altajské, asijské (japonština, čínština atd.), východoasijské (např. vietnamština), africké atd.
Dnešními indoevropskými jazyky hovoří lidé převážně na území Evropy, ale i Asie. K evropským jazykům se řadí:
1) italické jazyky
- latina
2) řečtina
3) albánština
4) románské jazyky
- francouzština - italština
- španělština - katalánština
- portugalština - rumunština
- moldavština - rétorománština
5) germánské jazyky
a) západogermánské
- angličtina - němčina
- vlámština - holandština
b) skandinávské
- norština - švédština
- dánština - islandština
6) keltské jazyky
- irština
- bretonština
- velština
7) slovanské jazyky
a) západoslovanské
- čeština - slovenština
- polština + kašubština - dolní + horní lužická srbština
b) východoslovanské
- ruština - běloruština
- ukrajinština
c) jihoslovanské
- slovinština - bulharština
- makedonština - chorvatština
- srbština
8) baltské jazyky
- litevština
- lotyština

K asijským indoevropským jazykům patří:
1) arménština
2) jazyky indické + íránské

Vývoj písma
Než písmo dostalo takovou podobu, jakou má dnes, prošlo složitým vývojem. Přesto však již od svých počátků znamenalo velký pokrok. Pomáhalo zachytit to, co by jinak časem pominulo. Písmo je tedy hmotnou formou grafického záznamu.
Stupně vývoje písma:
- malby na stěnách jeskyní - tzv. výjevové obrazy
- piktogramy - jednoduché schématické znaky
- ideogramy - jeden obraz jako náhrada pro celý výraz
- písmo klínové - psaní pomocí klínků do hliněných tabulek (toto písmo vynalezli Sumerové)
- hieroglyfy v Egyptě - egyptské písmo dvojího druhu:
a) kněží používali písmo hieratické
b) pro lid bylo určené zjednodušené písmo démotické (démos = lid)
Ve 13. století př. n. l. vzniklo ve Fénicii první hláskové písmo. To pak převzali Řekové a jiné národy, až vznikla latinka - dnešní používané písmo. Jedná se o druh písma fonetického, tj. každá hláska má svůj zvukový ekvivalent. Z fénického písma se oddělila samostatná aramejská větev, za které pak vznik-
lo písmo arabské a židovské.

b) nejstarší spisovný jazyk na našem území - staroslověnština, cyrilice
Dávno před vznikem prvních písemných památek byla nejstarším literárním projevem ústní lidová slovesnost. Lidé zpívali písně, vyprávěli pohádky a pověsti, vymýšleli přísloví a pořekadla. Tyto první literární projevy se šířily pouze ústním podáním a volně přecházely z jedné generace na druhou.
Počátky naší psané literatury spadají do 9. století a jsou spojeny s šířením křesťanství v našich zemích. Roku 863 pozval velkomoravský kníže Rastislav na Moravu bratry Konstantina-Cyrila a Metoděje, aby ve Velkomoravské říši hlásali křesťanskou víru a položili základy vzdělanosti.
Konstantin vytvořil první slovanské písmo, tzv. hlaholici (=cyrilici). Oba bratři se podíleli na vzniku nejstaršího slovanského spisovného jazyka, tzv. staroslověnštiny.
Konstantin a Metoděj šířili křesťanství na Moravě a v přilehlých zemích, rozvinuli bohatou kulturní a literární činnost a podařilo se jim dosáhnout papežova uznání slovanského bohoslužebného obřadu. Tím byla staroslověnština povýšena na kulturní jazyk a spolu s latinou a řečtinou patřila k těm jazykům, v nichž se směly konat náboženské obřady.
Ze staroslověnských literárních památek se dochovaly kromě bohoslužebných textů také životopisy Konstantina a Metoděje. Z tradice staroslověnské kultury vznikla i nejstarší česká duchovní píseň „Hospodine, pomiluj ny“ (asi 10.-11. století). Zpívala se v kostele a při korunovacích českých knížat a králů.
V 10. a 11. století žily vedle sebe v našich zemích dvě kultury, staroslověnská a latinská. Staroslověnština byla postupně vytlačována latinou, neboť se omezily styky se slovanským východem a Přemyslovci podporovali římskou církev a latinskou vzdělanost. V počátcích feudalismu byla církev jediným šiřitelem vzdělanosti. Při kostelech a klášterech vznikaly první školy, střediska vzdělání a výtvarné kultury. Literární díla a celé umění této doby mělo výhradně církevní a náboženský ráz.
Středověcí mniši zaznamenávali různé události, jež se přihodily během roku, např. úmrtní opatů, mnichů, korunovace panovníka. Tyto stručné záznamy (letopisy) se postupem doby rozšiřovaly v ucelená vyprávění o minulosti kláštera nebo i celé země. Tak vznikaly první kroniky.

c) jazykový přínos Jana Husa
Jan Hus se narodil v Husinci u Prachatic. Studoval na pražské univerzitě a později se stal univerzitním profesorem a kazatelem v kapli Betlémské. Vystupoval proti bohatství církve a proti zkaženosti kněžstva. Obliba jeho kázání roste, a tím i počet stoupenců - byla na něj uvalena klatba. Vystoupil proti odpustkům - uvalena nová klatba a musí opustit Prahu. Pobývá na Kozím hrádku a na Krakovci. Roku 1414 vyzval Zikmund Husa, aby se očistil z nařčení kacířství před kostnickým koncilem. Hus se ale neodvolal, proto byl 6. července 1415 upálen v Kostnici.
Dílo:
- latinsky napsal: O církvi (De ecolesia) - v tomto díle vyložil své názory na církev a popírá, že hlavou
církve není papež, ale Kristus. Za tento spis odsouzen a upálen.
- česky napsal: Výklad viery, Desatera a Páteře - výklad tří motliteb, úvahy o mravním životě a kritika
společnosti.
Dcerka - spis o správném životě žen a dívek.
Knížky o Svatokupectví - ostrá kritika církve a jejího bohatství, kritika prodeje odpustků
Listy z Kostnice
Jazykový přínos
- zavedl českou duchovní píseň
- podílel se na vydání Dekretu Kutnohorského z roku 1409, který rozhodl ve prospěch českých studentů
proti německým
- měl velkou zásluhu o český jazyk - odstranil spřežkový pravopis a nahradil jej diakritickým, položil
základy spisovné řeči.

d) důraz na jazyk v době národního obrození - Jungmann, Dobrovský
Největší osobností přípravného období národního obrození byl Josef Dobrovský, narozený v uherských Ďarmotech. Přestože nevěřil v úspěch obrozenecké literatury a používal výhradně německý jazyk, je jeho přínos pro česky psanou literaturu velký. Snažil se ve všem poznat holou pravdu. Ve své České
prozodii se zabýval českým veršem a určil, že pro českou poezii je příznačný verš přízvučný. Je autorem dvoudílného Německo-českého slovníku a knížky Základy jazyka staroslověnského, kde se zabývá slavistikou - vědou o slovanských národech. Právem je považován za jejího zakladatele. Nejznámějším
dílem dobrovského však asi stále budou Dějiny české řeči a literatury z roku 1792 a Zevrubná mluvnice české řeči z roku 1809.
Josef Jungmann pocházel z Hudlic u Berouna. Byl to významný jazykovědec, básník, překladatel a organizátor druhé fáze národního obrození. Roku 1820 česky napsal Slovesnost - učebnici češtiny na gymnáziích. Tím reagoval na povolení vyučovat českému jazyku na gymnáziích. Vytvořil Slovník česko-německý, který obohatil aktuálními novotvary české řeči. Nastínit postupný vývoj české literatury se pokusil v Historii literatury české. V národním obrození viděl začátek nové epochy. Věřil ve zdar tohoto hnutí, což lze vyčíst z jeho dvoudílné stati Rozmlouvání o jazyce českém. tyto dvě rozmluvy uveřejnil v prvním ročníku časopisu Hlasatel český.

e) individuální styl - V. Vančura, K. Čapek
Vladislav Vančura mísí styly a různé vrstvy jazyka (archaismy, poetismy). Používá metafory, hovorové výrazy, slang, vulgarismy, složitá souvětí a typické pro jeho styl jsou především přechodníky. Pracuje s kontrastem, slučuje protiklady, lyrizuje epiku a prózu. V jeho dílech je mnoho psychologických pasáží. Jeho tvorba má básnické rysy, povídkami se snaží o neobvyklou formu a podobu.
Karel Čapek tvoří v prvním období své tvorby (kde spolupracuje se svým bratrem Josefem) především povídky, které mají expresionistický charakter. Uvažuje o smyslu lidské existence, civilizaci příliš nevěří. Je také autorem tzv. sloupku (novinový článek na titulní straně ve formě sloupce, pojednává o aktuálním dění). V druhém období vznikají dramata a románové utopie, jež mají společné rysy:
- zobrazuje technicky vyspělou civilizaci
- člověk přijde s převratnými vynálezy, které však mají neblahý vliv pro společnost
- vynález bývá často zneužit
- morálka lidí zůstává za technikou, ta přináší zkázu
- varuje před katastrofami, hlavní hrdinové symbolizují obecné principy
Díla, která vytvořil v letech 1933-1935 jsou charakteristická svou filosofickou tématikou. Slučuje je pojem tzv. noetiky - vědy o poznání. Klade si otázky, zda je možné poznat pravdu o světě, o sobě samém. Dospívá k závěru, že pravda je relativní, závisí na našich postřezích, zkušenostech a intelektu. Chce, aby se Češi postavili jednotně proti fašismu, protože jej žádná relativní pravda nemůže uznat dobrým. Díla po roce 1935 už reagují na fašistické nebezpečí.

f) jazyková úroveň současných literárních děl, rozhlasového a televizního vysílání
Myslím si, že čeština v současné době spěje do jiné formy. Po revoluci v roce 1989, kdy se Česko počalo otevírat světu, pronikají do našeho jazyka cizí výrazy, zvláště anglické. Současná literární díla se píší spíše slangem a hovorovým jazykem. Autoři s oblibou používají neologismy, které vznikají z jazyka
anglického. V rozhlasovém a televizním vysílání se hovoří téměr bez vyjímky také hovorově (vyjímku tvoří zprávy, které moderátoři odříkávají spisovným jazykem).

II. část

a) téma národa v naší literatuře - Dalimilova kronika, Neruda, Bezruč, Dyk
Dalimilova kronika je první česky psanou kronikou u nás. Pochází z prvních let vlády Jana Lucem-
burského a díky jednoduchému, srozumitelnému jazyku dosáhla u čtenářů vysoké obliby. Jedním z pramenů je Kosmova kronika. V Dalimilově kronice jsou historické události zpracovány volněji než v Kosmově. Zachycuje události od stavby babylónské věže až do roku 1314. Pozornost obrací na osudy panovníků. Nechce je idealizovat, ale na jejich chybách a počínání demostruje historii. Tato kronika nese počáteční prvky demokratismu.
Jan Neruda - jeho první básnickou sbírkou bylo Hřbitovní kvítí (pesimismus, zoufalství, nevěřícnost, pochybování, nevěří v lepší život, v naplnění ideálů). Zcela nečekaný ohlas měla sbírka básní Písně kosmické. Básně jsou překvapivě optimistické, vyjadřují víru v lepší budoucnost a postavení národa. Situaci člověka konfrontuje s vesmírem a jeho řádem. Neruda nerozlišoval baladu a romanci. Navazuje
jimi na tradice české literatury (Prosté motivy, Zpěvy páteční, Balady a romance).
S Bezručovým jménem si snad každý okamžitě spojí název jeho básnické sbírky z roku 1909 Slezské písně. Obsahují básně intimní (reagují na nenaplněnou lásku - např. báseň Červený květ), sociální básně - často balady (Maryčka Magdónova, Kantor Halfar) a básně národní (Stužkonoska modrá).
Viktor Dyk zastával pravicové názory a stal se mluvčím radikálního českého nacionalismu. Od roku 1918 redigoval Národní listy a předsedal české národní demokracii. Psal anarchistické sbírky (Buřiči, balada Milá sedmi loupežníků), satiry (Satiry a sarkasmy, Pohádky z naší vesnice) a básně reagující na válku (sbírky Lehké a těžké kroky, Anebo, Okno, lyrická Devátá vlna).

b) obavy o osud národa v době Mnichova a okupace - básníci, spisovatelé
Drásavé prožitky z období kolem Mnichova, fašistické okupace, koncentračních táborů, heydrichiády, války byly silným inspiračním zdrojem pro uměleckou tvorbu. Byla to nejen silná, zajímavá látka pro tvorbu, ale i východisko pro ujasňování skutečných životních hodnot, smyslu života člověka a jeho postavení ve společnosti a ve světě. Nejbezprostředněji na Mnichov reagovali především básníci, i když většina jejich děl mohla vyjít až po válce, nebo musela mít jinotajný charakter. Silným účinkem působilo Torzo naděje Františka Halase, sbírka básní reagujících na období mobilizace a mnichovské zrady.
Na Mnichov reaguje Vítězslav Nezval cyklem Historický obraz. Stejně důrazně se vyjádřil Vladimír Holan ve svých básních Havraním brkem, Dokument. Nesmírně působivé jsou básně Jaroslava Seiferta, vyjadřující vztah k ohrožené zemi, Zhasněte světla a alegoricky chápané básně o Praze, Světlem oděná a Kamenný most. Hlas Františka Hrubína zazněl ve sbírkách Chléb s ocelí a Jobova noc. Čtenářsky oblíbenou knihou se stala Němá barikáda Jana Drdy. Vězeňské utrpení zachycují Reportáž psaná na oprátce Julia Fučíka.