Základy mimoevropské a evropské kultury

Základy mimoevropské a evropské kultury
Literatura vznikla před 3 – 4000 lety. Kulturními ohnisky jsou například přední Východ, Indie, Čína apod. Během období starověku se rozvíjí nezávisle na sobě množství velice vyspělých kultur a civilizací.
1. Orientální literatury ve starověku: - literatura mezopotamská
- literatura egyptská
- literatura perská
- literatura indická
- literatura arabská
- literatura čínská
2. Staré evropské civilizace: řecká literatura
římská literatura

ad 1) Orientální literatura Od 4. tisíciletí se př. n. l. až do 1 tisíciletí n. l. Kultura staroorientálních národů (Asie, Afrika) tvoří počátek veškeré světové literatury. Ovlivnila celou civilizaci antickou, která je základem naší vzdělanosti evropské.
a) Mezopotamská literatura – k nejstarším kultům patří sumerská kultura. Sumerové sídlili v Mezopotámii asi od poloviny 4. tisíciletí do poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Sumerové vytvořili kalendář o 12. měsících a klínové písmo, které se vytlačuje do hliněných tabulek Nejstarší památkou mezopotamské literatury a zároveň nejstarším eposem je Epos o Gilgamešovi. Opěvuje přátelství dvou hrdinů a řeší důležité životní problémy. Vypráví o obavách člověka ze smrti a o hledání nesmrtelnosti.
b) Egyptská literatura – bylo zde vytvořeno Hieroglyfické písmo (obrázkové). Jejich díla se dochovala na papyrech (papyrus) a stěnách chrámů. Nejznámějším literárním dílem je Píseň harfeníkova, která vyjadřuje nedůvěru k posmrtnému životu. Klasickým dílem egyptské literatury je Povídka o Sinuhetovi, vyprávění o dobrodružství uprchlíka z doby krále Senvosreta I.
c) Perská literatura – Perské písemnictví začíná náboženskými texty – jejich soubor se nazývá Avesta (modlitby, mýty, texty právnického charakteru i lyrické písně). Jejich autorem je Zarathustra. K významným dílům dále patří Kniha králů jejichž autorem byl Firdausí. Líčí vývoj lidstva podle tehdejších představ, historické události jsou spojeny s legendami a mýty, hodně popisuje války.
d) Indická literatura – Nejvýznamnější indické literární památky jsou védy – posvátné knihy, které vyjadřují představy starých Indů o světě a vesmíru. Obsahují jejich přírodní božstva, zaklínadla, svatební a pohřební písně. K významným dílům patří i veršované eposy Mahábhárata, vypráví o boji o území mezi védskými kmeny Pánduovců a Kuruovců. Obsahuje také filozofická pojednání, zamyšlení nad morálkou i politické úvahy. Další významný epos je Rámájana, oslavuje činy královského syna Rámy. Autor není známý, vyskytují se zde pohádkové prvky, je zde zachycena exotické příroda, zdůrazněny jsou morální zásady. V pozdějším období indického písemnictví patří k nejvýznamnějším básnickým osobnostem Kálídása je autorem básně Oblak poslem lásky (5. stol. n. l.). Jde zde o vyznání lásky k životu a výzvy v život.
e) Arabská literatura – je mladší, vzniká až později v souvislosti s islámem. Islámské náboženství je zahrnuto v takzvaném Koránu. Ze zábavné literatury pronikla do západních literatur sbírka povídek a pohádek Tisíce a jedné noci.
f) Čínská literatura – v čínské literatuře lze nejvýznamnější díla rozdělit do dvou skupin. – Poezie: Kniha písní obsahuje 305 básní (milostných, sociálně kritických, většinou lidových básní)
- Druhá skupina se zaměřuje na mravní a filozofické otázky, hl. představitel je Konfucius (551 – 579 př. n. l.) po jeho smrti sepsali žáci jeho myšlenky „Hovory Konfuciovi“ Chtěl zlepšit vztahy mezi lidmi, dosáhnout blahobytu pro celou společnost. V pozdějším období 7 – 9 století n. l. vyniká v čínské literatuře zejména básník Li – Po, který psal verše o přátelství, volnosti, přírodě, kritizoval sociální nespravedlnost. Básník Tu – Fu zachycuje hlavně války a válečné hrůzy.

ad 2 Antická literatura
Řecká literatura
Období
· Archaické- od nejstarších dob do 6 stol. př. n. l.. Stejně jako v jiných literaturách se v tomto období rozvíjí ústní lidová slovesnost, kterou šíři aoidové (pěvci). Z lidové slovesnosti se vyvinlua lyrika a epika.

Epika (6. stol. př. n. l.)– hl. představitel epické poezie je Homér, slepý básník, napsal dva eposy Ílias a Odyssea.

Lyrika (6. stol. př. n. l.)- Představitelé Alkaios, psal lyriku určenou pro sólový zpěv, stejně jako básnířka Sapfó. Láska, víno, vtip a hravost byly příznačné pro tvorbu dvorského básníka 6. stol. př. n. l. Anakreónta.

Próza (6. stol. př. n. l.) – Významným žánrem v archaickém období byla i bajka – žánr představující lidské vlastnosti ve zvířecím světě. Za zakladatele bajky považujeme Aisóposa (Ezop).

· Antické (5 – 4 stol. př. n. l.)– vznikaly nové žánry.

Drama je tvořeno dvěma hlavními dramatickými žánry – tragédií a komedií.
Tragédie – představitelem tragédie byl Aischylos, napsal dodnes hranou hru Oresteia. Dalšími významnými představiteli byly Sofoklés, hra Élektrá a Eurípidés tragédie Médeia.
Komedie - Nejvýznamnějším představitelem byl Aristofanés, je vynikajícím kritikem své doby, komedie – Žáby

Próza
Historická próza – nejvýznamnější představitel je Hérodotos, je nazýván „Otcem historie“. Napsal spis Historie pojednávající o řecko – perských válkách.
Filozofická próza – významným představitelem je Platón, své učení zakládá na idejích. Nejznámější dialogy Faidros (o kráse) a Symposion. Platónovým žákem a vychovatelem Alexandra Velikého byl Aristotelés. Napsal spisy Poetika (dílo o básnictví) a rétorika (dílo o řečnictví, vyslovil základní zásady dramatického díla platné až do 17. stol, je to halvně zásada tří jednot – jedno místo, jedna doba, jeden dějový proud).
Helénistické období – rozvíjí se hlav ně přírodní vědy (Euklidés, Archimédes). Z básnické tvorby byl známý básník Theokritós, známý svými pastýřskými idilamy.

Římský literatura (latinská literatura)
Dělí se na:
· Starou dobu 3. a 2. století př. n. l.
· Klasickou dobu „Zlatá“ (1 stol. př. n. l. – počátek n. l.)
· Poklasické (1 – 4 stol. n. l.)

Drama – Titus Maccius Palutus (250 – 184 př. n. l.) ještě tvořil podle pozdních vzorů řecké komedie. Položil základy římské komedie. Oblíbené hry Vychloubačný voják a Komedie o hrnci. Seneca (asi 4. př. n. l. – 65 n. l.) je představitel období poklasického. Byl známým filozofem i literátem. Tragédie Phaedra.

Próza
Řečnictví (rétorika) - Marcus Tullius Cicero (106 – 43 př. n. l.) byl nejslavnějším představitelem staré římské rétorské školy. Jeho řeči vynikaly logickou stavbou a filozofickou hloubkou.
Historická próza – Gaius Julius Caesar (100 – 44 př. n. l.) je známý jeho historický spis Zápisky o válce galské. Publius Cornelius Tacitus (55 –120 ¨n. l.) byl významným historikem poklasického období. Jeho hlavními díly byly Dějiny a Letopisy.

Poezie - Publius Ovidius Naso (43 – 18 př. n. l.) patřil též k nejnadanějším básníkům starověkého klasického Říma i světové literatury vůbec. Jeho poezie je svěží, bohatá fantazií i osobními prožitky, touhu po domově zachytil v díle žalozpěvy, milostné básně sbírky Umění milovat, Lásky. Za vrchol jeho tvorby se považují Proměny, básnicky vyprávějící více než dvě stě řeckých a římských bájí.

Ostatní evropské literatury
Hrdinská a rytířská epika (nejčastější žánr epos)
Rusko – Nejvýznamnější je skladba z 12 století, Slovo o pluku Ivanově, autor je neznámý. Popisuje tažení ruského knížete Igora proti Polovcům (1185).
Francie – Ve francouzké literatuře je nejvýznamnějším dílem Píseň o Rolandovi (11. stol). Popisuje boj vojsk Karla Velikého ve Španělsku, autor oslavuje rytíře Rolanda z družiny Karla velikého.
Německo – Píseň o Nibelunzích (13. stol.), hlavním hrdinou je princ Seigfried a jeho krásná žena Kriemhielda. Základem děje je vylíčení Siegfriedova úkladného zavraždění příbuznými.
Španělsko –Píseň o Cidovi (12. stol). Opěvuje staečnost španělského národního hrdiny Cida v bojích proti Maurům.

Na starší hrdinskou Epiku navazuje později Rytířská epika např. oblíbený bretanský cyklus Král Artuš a jeho družina. Vypráví o polomytickém králi a jeho rytířské družině. Z francouzké rytířské epiky je známa skladba Tristan a Izolda, původně keltská pověst, byla zpracována později i v Německu, odsud se dostává tento námět i do Starověké literatury. Patří k nejoblíbenějším středověkým milostným látkám. Autor zachycuje příběh osudové lásky a boj proti předsudkům.

Dvorská lyrika
Druhý nejvýznamnější proud evropské literatury tvoří dvorská lyrika. Rozvíjí se milostná lyrika – autoři idealizují ženu, láska je obvykle nešťastná (žena je vdaná). Milostná lyrika se
rozvíjí asi do konce 12. stol., vzniká ve Francii. V jižní Francii se básníkům, kteří pěstovali tuto milostnou poezii říkalo trubadúři v severní trubéři. Někdy je doprovázel potulný hudebník tzv. žakéř (hrál na strunový nástroj). V Německu se těmto potulným básníkům říkalo munesangři v Anglii minstrelové. S milostnou tematikou se vyskytují různé žánry:
· Postrela – pastýřská milostná píseň
· Epistola – milostné dopisy (listy)
· Alba – „jitřní písně – svítáníčka“

Literatura v církevním prostředí od konce 5. století do poloviny 15. stoeltí
Bible (písmo svaté) je soubor knih Starého a Nového zákona . Starý zákon byl původně vyryt do kůže, napsán hebrejsky. Texty starého zákona pocházejí ze 12 – 2 století př. n. l. Nejstarší částí Starého zákona je tóra, obsahuje báje o stvoření světa a člověka. Další část Starého zákona je souhrn Proroků (vyprávění z dějin Izraele) nejmladší částí Starého zákona je soubor, svatých spisů (žalmy, kritika Jóbova, patří sem Píseň písní – milostná lyrika, kniha Danielova – v ní jsou obsažena mystická zjevení tzv. apokalypsy).
Nový zákon – vznikl v řečtině, tvoří křesťanskou část Bible. Obsahuje 4. Evangelia (Marka, Matouše, Lukáše a Jana), vypráví se zde o Kristově životě, narození, působení, umučení, zmrtvýchvstání). Skutky apoštolů (Kristovi učedníci), kteří šířili evangelium. Epištoly (dopisy – jsou určeny prvním křesťanům, obsahují výklady Kristova učení). Apokalypsa je to polomytický spis o konci světa a posledním soudu.
Bible se šířila nejprve v latinském překladu Vulgáta (340 – 400 n. l.) Pak byla Bible přeložena do různých národních jazyků. U nás patří k nejčastějším překladům Bible např. Bible Kralická. Díla inspirována Biblí: Legendy – původně se předčítali v kostele, vyprávějí o svědectvích a zázračných událostech. Duchovní písně, modlitby a náboženská dramata (vánoční a velikonoční výjevy).