Fauvismus

Název fauvisté (le fauve -šelma) dal skupině malířů, vystavujících společně na pařížském Podzimním salónu 1905 a na Salónu nezávis1ých 1906, kritik Louis Vauxcelles. Ve skupině se spojili žáci z ateliéru G. Moreau a z Académie Carriére (H. Matisse, A. Marquet aj.) s mladými ma1íři, kteří přišli do Paříže z Chatou (A. Derain, M. Vlaminck) nebo z Le Havru (O. Friesz, R. Dufy a G. Braque). Vedoucí osobností skupiny, k níž přibyli ještě K. van Dongen a G. Rouault, byl Matisse. 19o1 vystavoval Matisse společně s Marquetem na Salónu nezávislých obrazy ovlivněné P. Cézannem; zde seznámil Derain před díly V. van Gogha Matisse s Vlaminckem. 1902-3 malovali Matisse a Marquet obrazy interiérů a pařížských ulic v tmavém tónu pod Manetovým vlivem, zatímco Vlaminck podle vzoru van Gogha zača1 používat ohnivých barev. Skupina vystavovala v pařížské galerii Berthy Weilové 1902-4, na Salónu nezávislých a Podzimním salónu 1903, kde měl soubornou výstavu P. Gauguin. 1904 uspořádal Vollard samostatnou výstavu Matissových obrazů, malovaných v pointilistické technice. Matissův obraz Luxe, calme et volupté (Rozmařilost, klid a rozkoš) na Salónu nezávislých 1905 přiměl Friesze a Dufyho, že přešli od impresionismu k barevné expresivní malbě. První fauvistické obrazy namalovali Matisse s Derainem v Collioure a vystavili je na Podzimním salónu 1905 spolu s díly Marqueta, Vlamincka, Friesze, Dufyho aj. Na Salónu nezávislých 1906 vystavoval se skupinou take Braque a na Podzimním salónu téhož roku van Dongen.
Fauvisté nevytvořili žádný program. Šlo jim o čistou barvu a jednoduchou zkratku, o konstrukci obrazového prostoru bez modelace a stínování, o dokonalou harmonii mezi emocionálním výrazem a dekorativní kompozicí. Výrazová síla obrazu má vycházet z barevné plochy, kterou vnímá divák "ve svém nitru". Fauvismus představuje dynamický senzualismus, podřízený kompozičním zákonitostem obrazu. Po 1907 se skupina fauvistů rozpadla a její členové hledali vlastní cesty. Jen Matisse a Dufy se v příštím vývoji příliš nevzdálili od svých fauvistických počátků.

Henry-Émile-Benoit Matisse (31.12.1869 Le Cateau-Cambrésis, 3.11.1954 Cimiez u Nizzy)
Francouzský malíř a sochař; 1890 odjel do Paříže, aby studoval práva. Teprve při rekonvalescenci po operaci slepého střeva začínal kopírovat laciné barevné pohlednice. Po návratu z nemocnice ho upoutalo malířství do té míry, že zanechal právnické kariéry a věnoval se umění. 1892 navštěvoval Académie Julian, 1893 vstoupil na Ecole des Beauz Arts ke G. Moreaziovi, kde se setkal s G. Rouaultem a později s A. Marquetem, Camoinem, Manguinem a O. Friesem vytvořil jádro skupiny fauvistů. 1896 vystavoval v Salonu de la Société Nationale. 1900 navrhl s Marquetem dekorativní malby pro světovou výstavu. 1901 mu A. Derain na van Goghově výstavě u Bernheima představil M. Vlamincka. 1902 vystavoval u Berthy Weilové, 1903 na Podzimním salónu. První samostatnou výstavu mu uspořádal 1904 A. Vollard. Na Podzimním salónu 1905 vystavil v Cage des Fauves plošně podané krajiny malované čistými barevnými tóny. 1906 se seznámil u Gertrudy Steinové s P. Picassem. 1907 otevřel v bývalém klášteře vyhledávanou malířskou školu; v témž roce vystavoval v Berlíně u Cassirera. 1910 měl samostatnou výstavu v pařížské Bernheimově galerii. 1911 odjel na Ščukinovo pozvání do Moskvy, kde se setkal s místními umělci, navštívil divadlo i balet a studoval byzantské a staré ruské malířství. 1911—12 podnikl dvě cesty do Maroka; začal se zabývat sochařstvím. 1917 se usadil v Cimiez u Nizzy a namaloval první obraz z cyklu Odalisky; navrhl scénu pro Ďagilevův balet k Stravinskému Slavičímu zpěvu. 1932 odjel do USA, kde na objednávku Barnes Foundation vymaloval sál v muzeu v Menonu (1933). 1939 se usadil ve Vence. 1943 začal tvořit cyklus Papiers découpés. Po druhé světové válce se spolu s Picassem staví za mírové hnutí. Posledním Matissovým velkým dílem byla malířská výzdoba kaple ve Vence (1949 až 1951). 1952 bylo otevřeno v Cateau Matissovo muzeum.

Rané Matissovo období (1896—1904) poznamenal vliv Cézannova díla; postupně zbavuje paletu tmavých tónů a vytváří kresebnou a barevnou zkratku, až dojde na konci periody k malbě zářícímmi pastami v čistých barevných tónech. Ve fauvistických obrazech (1904—7) jasné nelomené barevné skvrny svým rytmem a kontrastem vytvářejí tvar a prostor. 1907—11 se začíná uplatňovat vedle barvy i linie; rytmus kresby bývá zvýrazněn rytmem barevných ploch. Pobyt v Maroku 1912 obohatil Matissův kolorit o nové nebývalé tóny. 1913—18 usiloval o „vnitřní vyrovnanost zjednodušením myšlenek a plastických forem“ a snil o umění, jež by bylo „čímsi podobným dobrému křeslu, v němž si člověk odpočine po tělesné námaze“. Maloval figurální kompozice podobizny, zátiší a interiéry,v nichž sleduje především dekorativní účinek v rytmu kresebné arabesky a zářícího koloritu. Šťastná pohoda a radostná lehkost vyznívá z Matissových obrazů z dvacátých let. Od té doby rozvíjí svůj osobní sloh v stále nových variacích, zjednodušuje kresbu a zvýrazňuje barvu.

Matissovo malířské dílo doprovází bohatá činnost kreslíře, dekoratéra, ilustrátora a sochaře; ilustroval poezii P. Reverdyho, S. Mallarméa, Baudelaira, P. de Ronsarda a J. Joyce.
Matissovo malířské dílo představuje ryzí projev francouzského moderního kolorismu; jeho obrazy jsou malé slavnosti barev, určené k potěšení oka a povznesení ducha; jeho kultura barvy a vytříbená, suverénně „psaná“ kresba působily v širším okruhu na moderní malíře 20. století.