Mánesové

Z rodiny Mánesů vstoupilo do dějin českého malířství celkem pět osob. Každá z nich velmi impozantním až tragickým způsobem. Jejich postavy se staly symbolem osudu českého umělce v době zápasu o naši národní samostatnost v průběhu minulého století.
Nejprve působili na pražské Akademii otec Antonín a strýc Václav. Starost o rodinu ležela na bedrech Antonína. Když mu bylo třicet, oženil se s Magdalénou, dcerou truhláře Schwiednera, a přivedl si jí do rodinného bytu v Kozí ulici v Praze. Pak se narodily dvě dcerky, a když tehdejší ředitel pražské Akademie Josef Bergler nesl na svých rukou jako kmotr ke křtu prvorozeného syna Josefa – narozeného 12.května 1820 – braly už obě dívenky otci tužku a papír a snažily se jej napodobit. Starší Gabriela však zemřela v pěti letech. O něco později ji následoval bratříček Quido, ale šest let na to se narodil nový Quido, který se rázem stal miláčkem všech. To už jedenáctiletá dcera Amálie jezdila s otcem na léto k šlechtickým mecenášům, kde sama učila kreslit menší děti. Na Akademii však nemohla, to se neslučovalo s dobovou představou o kariéře mladé dívky.
Otec Antonín brával své dva syny i s Amálií na malířské výlety do okolí Prahy, učil je poznávat krajinu a přírodu a také s nimi pobýval na šlechtických sídlech, kde se učili umění portrétovat.
Prvorozený syn Josef, silná a nekompromisní osobnost, později zastínil poněkud flegmatičtějšího Quida , u něhož přirozená plachost nevedla ani v malbě k dramatickým střetům. Z celé rodiny se mu nejvíce podařilo vyrovnat se se soudobým akademismem a věnoval se důsledně žánrové malbě, s počáteční typickou zálibou pro kresbu bitev a koní.
Když bylo Josefovi patnáct let a vstoupil na Akademii, stal se jeho strýc na rok prozatímním ředitelem a otec profesorem krajinářské školy. Rodina žila v očekávání strýcova jmenování a Josef získal už ve svých sedmnácti letech stříbrnou medaili za mužský akt, později zlatou za kompozici. Antonín Mánes, ctitel Dobrovského a Palackého, začal podepisovat své velké obrazy jako „Bohemus“, čímž jen upozornil na svůj hluboký vztah k českému národnímu obrození. Na to reagoval tehdejší mluvčí české šlechty hrabě Thun, podporující činnost Akademie a rozvoj umění, a se záměrem učinit nadměrnému vlastenčení přítrž se vypravil do Mnichova, aby novým způsobem správu Akademie omladil. Přivezl s sebou nového ředitele, malíře Rubena, oddaného německému pojetí historismu, a tím zmařil nadobro nejen veškeré naděje Mánesových, ale i celé jedné generace českých malířů.
Strýc Václav od té doby zahořkl a dožil svůj život v ústraní. Otec Antonín, zapuzený se svou krajinářskou školou z Akademie, toto ponížení také dlouho nepřežil. Byl typickým příkladem romantického malíře – poutníka v krajině a přírodní samotě, jeho krajinářský talent se projevoval v lyrickém přístupu, volném štětcovém rukopisu a zářivé barevnosti. V souladu s obrozeneckými tendencemi usiloval o souladu velikosti českých dějin. Cílevědomou germanizaci našich dějin však těžko mohl přežít.
I syn Josef odešel po roztržce z Akademie. Ovlivnilo to nastálo nuzný život Mánesovy rodiny, prakticky odkázané na pomoc přátel a patronsky i vlastenecky smýšlejících kruhů. Josef Mánes využil tohoto rozchodu k záměrnému poznávání a studiu své země i intuitivně k položení základů pro vznik své malířské tvorby. Blízká přítel Josefa, Karel Purkyně, jej ohodnotil jako romantika v myšlení, se sklonem k realistickému vyjadřování. V těchto slovech je obsaženo mnoho pravdy. Ačkoli Mánes nikdy bezprostředně nepoznal tvorbu francouzských romantiků a jeho přístup k nim byl zprostředkovaný hlavně informacemi přátel, bytostný romantismus vyjevil své kořeny ve všech jeho lyrických a nadšeně procítěných malbách pronárod- Břetislav, Domov, prapory pro vlastenecké účely- Sokol, Hlahol, Ratibor, Zábor a další – a nakonec i v návrhu Orloje, který byl odhalen roku 1866. Rovněž v ženských portrétech, za jejichž početnou řadu jmenujme alespoň Josefínu, dosáhl Mánes absolutní dokonalosti ve vyjádření ideální ženské krásy. Oproti tomu jeho krajinky, zobrazující Kladsko, Krkonoše, Hanou , Labe či Říp, jsou vyjadřovány velmi reálně. Později hodně cestoval po Čechách, Moravě , Slezsku a Slovensku, poznával malé národnostní menšiny, a ke sklonku života se mu ještě podařilo navštívit Moskvu a Řím.
Obrovská umělecká i etnografická hodnota spočívá v jeho deníkových záznamech, skicách, kresbách a malbách, pořízených při toulkách rodnou zemí. Zužitkoval pro svá díla takřka vše, studie folklóru i ornamentu, krojů a etnických zvyků. Ne nadarmo byl svou prací propojen na Němcovou, Erbena, Čelakovského a Nerudu, ilustroval rovněž oba sešity Rukopisu královédvorského. Jeho téměř frenetický zájem o detail, o každou podrobnost regionálních zvyků, přivedl jeho práci k absolutní dokonalosti. Trnem v oku byl jen těm Čechům, kterým byla představa národní samostatnosti nepříjemná, a kteří jej viděli , vyjádřeno slovy hraběte Thuna ve Vídni, jako „liberalistu, vlastence, pansláva a živel skrznaskrz nespolehlivý“.
Budoucí generace však z této studny inspirace bohatě čerpala . Mánesův pohřeb byl skromný, ani Umělecká beseda, jíž byl po řadu let předsedou, nepřipojila k tomuto aktu žádné oficiální uznání. O znovuvzkříšení jeho osobnosti a významu jeho tvorby se zasloužila takzvaná generace Národního divadla v čele s Ženíškem a zejména sám Mikoláš Aleš. Ti dbali na to, aby mánesovské „orlí hnízdo“, zasvěcené jen a jen úkolům tvorby českého moderního umění, nebylo nikdy opomenuto a předali toto poselství dalším generacím.