Petr Brandl

(1668-1735)

Petr Brandl je právem považován za nejvýznačnějšího představitele vrcholného barokního malířství v Čechách.
Petr Brandl se narodil v říjnu 1668 v Praze jako syn krejčího Michala Brandla a Alžběty, rozené Hrbkové. Mladý Petr úspěšně dokončil šest tříd malostranského jezuitského gymnázia, avšak poslední ročník nedokončil. Jeho vzdělání tedy vůbec nenaznačuje, že by se mohl stát malířem. Na to, že se jím stal, vděčí nejspíš svému strýci Martinu Hrbkovi, který byl dvorním zlatníkem nemalého významu. Patrně roku 1683 vstoupil tedy Brandl do učení ke Kristiánu Schröderovi, Hrbkovu kolegovi. Schröder byl dvorním malířem a zároveň pracoval jako správce hradní obrazárny. Tam se také Brandl pod jeho vedením seznámil s díly italských a nizozemských mistrů.
Brandl se oženil s Alenou, dcerou staroměstského malíře Jana Bartoloměje Klosse. Žili spolu čtrnáct let, do roku 1698, a měli tři děti. Brandl nebyl příliš starostlivým otcem a živitelem rodiny, kterou nechával zcela na holičkách, vyhýbaje se alimentačním povinnostem až do konce života.
Již v této době Brandla provázela pověst vynikajícího a vyhledávaného umělce. Žil v blahobytu, jeho honoráře byly tehdy velmi vysoké. Obklopil se četným služebnictvem, jezdil v kočáře, utrácel vysoké částky za delikátní lahůdky, víno, tabák a pudr.
Počátkem roku 1728 však začíná pro Brandla truchlivé období. Svou lehkomyslností zabředl do dluhů tak velkých a četných, až na něj bylo uvaleno dlužnické vězení.
Petr Brandl umírá 25.září 1735 v Kutné Hoře. Zemřel náhle, byl raněn v hospodě U černého koníčka mrtvicí.
Z díla:
ť Křest Kristův – malován pro hlavní oltář kostela v Manětíně (na obraze je několik zdrojů světla, které jsou i rozdílné intenzity, což umožňuje hru s barvami)
ť Smrt poustevníka Vintíře – kostel sv. Markéty v Břevnově. Základním motivem obrazu je predsmrtné přijímání poustevníka Vintíře.

Jan Kupecký (1667-1740) té doby nejvýznamnější portrétista střední Evropy.
Jan Kupecký, ač to přímo doloženo není, narodil se téměř jistě v Čechách, a to nejspíš v Praze. Přes Pezinok (Slovensko), kam jeho rodiče uprchli za svobodou evangelického vyznání, se dostal do Vídně, kde pobýval asi v letech 1648 až 1687. Poté odešel za uměleckým vzděláním do Itálie, nejprve do Benátek a dále do Říma, kde zvláště na počátku svého dvacetiletého pobytu nuzně živořil-dělal pouze kopie podobizen. Teprve když si mohl kolem roku 1700 zřídit svůj vlastní ateliér, pozdvihla se jeho umělecká prestiž. Podnikl cesty do Florencie, Boloně, Mantovy a opět do Benátek.
Další etapa Kupeckého života a tvorby nastala, když se na pozvání knížete Adama z Lichtenštejna usadil ve Vídni, kde nalezl rozsáhlou a vlivnou klientelu. Již tehdy dosáhl pověsti nejvýznamnějšího portrétisty střední Evropy.
Do vlasti svých předků se Kupecký vracel jen epizodicky. I přes svůj časný odchod od rodiny a vzdálení se slovanskému prostředí však prokazatelně nikdy svou mateřštinu nezapomněl. Prvně byl v Čechách snad záhy po svém přestěhování do Vídně, podruhé pak roku 1711 a to v Karlových Varech za účelem zpodobnění cara Petra Velikého. Je však možné, že jeho pobytů bylo více a že styk s Brandlem navázal dříve než v roce 1716, kdy je Kupeckého přítomnost v Praze doložena.
Roku 1723 Kupecký opustil Vídeň našel poslední působište v Norinberku.

Srovnání tvorby Petra Brandla a Jana Kupeckého
Jak již bylo zmíněno, Kupecký díky okolnostem prožil svůj život v Itálii, Vídni a v Norinberku. Vliv jeho působivého umění sahal daleko přes hranice nejen rakouské, ale i německé. Jeho obrazy byly masově šířeny nesčetnými kopiemi a jako doklady jejich popularity i četnými reprodukcemi. Oproti tomu Brandl nikdy na delší dobu Čechy neopustil, stal se vyhledávaným malířem po celých Čechách.
Brandl byl především malířem oltářních obrazů s náročnými kompozicemi a prostorovostí scén. Pro svůj vytříbený styl šerosvitu a barevnosti je nazýván „malířem světla“. V jeho obrazech se nachází několik zdrojů světla rozdílné intenzity, která umožňuje hru s barvami. Brandl si ověřoval rozvrhy světel a stínů tím, že modeloval v hlíně, a to nejen jednotlivé postavy, ale i celé skupiny.
Kupecký oproti Brandlovi vynikl v jiné oblasti malířství, a to v portrétní tvorbě. Stal se nejvýznamnějším portrétistou střední Evropy. Charakteristické jsou pro něj postavy, které ostře vystupují dopředu z tmavého pozadí. Měl tendenci k žánrovému ztvárnění, ačkoliv zákazníci pocházeli ze šlechtických kruhů, maloval jejich portréty bez reprezentativních ozdob. Spíše se soustředil na obličej a efektní gesta, především rukou. Kupecký se rovněž dokonale vyznal v symbolice.
Brandl byl rovněž vyhledávaným portrétistou šlechty, avšak by se dalo soudit, že tyto portréty vznikaly z Brandlovy touhy po prestiži a penězích, kterých se mu, jak jsme již zmínili, nedostávalo.
Oba umělci, jak Brandl, tak i Kupecký vytvořili za svůj život několik svých podobizen. Avšak Brandlovy autoportréty byly v Čechách v té době zcela ojedinělé a nezvyklé.

Karel Škréta (1610-1674) je zakladatelem barokní malby v Čechách.
Karel Škréta pocházel z významné pražské českobratrské rodiny, která byla postižena pobělohorskými událostmi. Po vydání Obnoveného zřízení zemského (1627; mimo jiné → jediné možné vyznání v zemi je katolické) odešla celá rodina do emigrace. Mladý Škréta působí nejprve v Německu, ve Stuttgartu. Po roce 1630 odchází do Itálie, kde navštívil nejvýznamnější umělecká centra. Vstřebával zde do sebe jak v té době již klasické umění, tak i umění soudobé. Kolem roku 1635 však Škréta Itálii opouští a vrací se do Čech-jako katolík (jaké byly okolnosti jeho obrácení ve víře nevíme). Natrvalo se usadil v Praze a žije tu až do své smrti v roce 1674.
Z díla:
ť hlavně oltářní a závěsné obrazy, portréty a zřídka mytologie
ť Sv. Karel Boromejský navštěvující nemocné morem (Praha, Národní galerie) – jedno z vrcholných Škrétových děl z roku 1647

Jan Kryštof Liška (kolem 1650-1712)
Nejranější zpráva o Liškovi je až z roku 1677, kdy pomáhal svému nevlastnímu otci při výzdobě jednoho gotického kostela. Willmann, tedy Liškův otčím, byl poměrně slavným malířem, což pro Lišku znamenalo osud potomka slavného otce, jímž byl zastiňován. V podstatě zůstal pro své současníky jen naplňovatelem otcova odkazu, jímž byl poměřován. A toto podceňování Lišky jej doprovázelo více než dvě staletí.
Liška s největší pravděpodobností prožil šestiletý pobyt v Itálii, ale není nám známo, kde všude jeho cesta vedla. Liška měl talentové předpoklady a nepochybně dobré školení u svého otčíma.
Z díla:
ť tvořil zejména pro české cisterciácké kláštery; oltářní malby a fresky s náboženskou tématikou
Václav Vavřinec Reiner (1689-1743)
Václav Vavřinec Reiner byl vnukem stavitele a synem sochaře a řezbáře. Byl ve své rodině bavorského původu obklopen uměním a umělci již od dětství. Ve své tvorbě bezprostředně navázal na Lišku a na Brandla. Jan Kryštof Liška uvedl Reinera podle všeho na jeho hlavní dráhu freskaře. Brandl mu dodal podnět a odvahu k nástěnné malbě a krajinářství. Na veřejnost však vystoupil s prvními signovanými díly jako malíř bitevních výjevů.
Z díla:
ť četné fresky, krajinomalby, oltářní obrazy
ť šest „kulis“ pro nově zřizované divadlo ve staroměstských Kotcích, jež zahájilo provoz snad již roku 1739
ť Poslední soud v kupoli staroměstského křižovnického kostela sv. Františka (zde navázal na započaté dílo Liškovo)

Použitá literatura:

ť Blažíček, O., Bohatcová, M., Bukovinská, B. a kol. (1989): Dějiny českého výtvarného umění. Academia, Praha.

ť Nakladatelství Smeets Illustrated Projects Weert (1995): Malířské uměmí od A do Z. Rebo Productions, Praha.

ť http://www.artmuseum.cz/index.html