Rembrandt Harmeneszoon van Rijn - Noční Hlídka

1606 - 1669

Rembrandt Harmeneszoon Van Rijn se narodil v Leydenu univerzitním městě ležícím přibližně 40km na jihozápad od Amsterdamu,obtéká ho,jedno z menších ramen Rýna,jenž si zde uchovává své jméno.Malířovi rodiče byli Harmen Geritzsoon van Rijn,zámožný mlynář a Cornelia Willemsdoehter dcera pekaře kteří v roce 1589 uzavřely sňatek a bydleli ve vlastním domě na Weddesteeg.Rodové jméno Van Rijn dostal rembrandtův otec podle svého větrného mlýna na břehu Starého Rýna.
V letech 1621 až 1623 byl Rembrant žákem Jacoba Isacoona va Swanenbrucha který pobýval řadu let v Itálii, poté v roce 1624 navštěvoval po dobu asi 6 měsíců atelier nejvíc ceněného holandského „historického’’malíře své doby Pietra Pieterszoona Lastmana, který též po jistý čas působyl v Itálii. V roce 1625 vytvořil Rembrandt první datované dílo: Kamenování sv. Štěpána. V letech 1631 – 1632 se Rembrandt přestěhoval do Amsterodamu a otevřel zde svůj atelier. V roce 1634 se Rembrandt oženil se Saskii van Vylenburchovou, v roce 1635 se jim narodil syn který však záhy zemřel. Roku 1650 znalci ocenili Rembrandtův majetek na 17 000 zlatých z čehož 6400 zlatých připadalo na umělcovy malby. Navzdory všem protivenstvím a klesajícímu zájmu veřejnosti v roce 1662 se Rembrandt těšil mezi odborníky nadále velké úctě a to i v podobě oslavných básní na své obrazy.
4.října 1669 Rembrandt umírá a o čtyři dny později je pohřben ve Westerkerk.

Noční Hlídka

Tento obraz mistr vytvořil v roce 1642 v Amsterdamu. Obraz je namalován na třech vodorovných pruzích plátna. Byl vytvořen pro gildu arkebuzníků a spolu s dalšími skupinovými portréty z let 1639 až 1643. Měl zdobit velký sál Kloveniersdoelenu (hlavního velitelství Očanské gardy ležícího na Nieuwe Doelenstraat v Amsterdamu). Rembrandtův obraz byl pak v roce 1715 přenesen do malého sálu Vojenského soudu, do 2. poschodí budovy Nieuwe Stadhuis (dnešního Královského paláce).Aby mohl být umístěn mezi dvoje dveře, bylo ho nutno zmenšit, a tak byl poškozen odnětím asi 25 cm výšky (z větší části na horním okraji, takže oblouk v pozadí je dnes seříznut; dole chybí o něco méně, ale i to stačilo k tomu, že hlavní postava skupiny byla připravena o podporu dláždění na tolik, že se pravou nohou dotýká okraje plátna ), asi 30 cm šířky na levé straně a dalších 10 cm na straně pravé; původní rozměry obrazu tedy byly asi 3,88 * 4,79 m.
Když počátkem roku 1808 prohlásil Ludvík Napoleon, že hodlá zabrat Stadhuis a proměnit je v královské palác, bylo Rembrandtovo plátno přeneseno (ve snaze uchránit je před možným zcizením) do jiné vznešené budovy , totiž do Trippenhuisu – dnešního sídla Královské akademie věd, literatury a umění. Avšak 6. srpna téhož roku byl obraz na přání Ludvíka Napoleona navrácen do Staidhuisu, kde zůstal až do pádu císařství v roce 1815, kdy bylo zároveň rozhodnuto, že budova Stadhuisu zůstane i nadále královskou rezidencí, že však všechny umělecké sbírky, jež se tam nacházejí, budou přeneseny do Trippenhuis, z něhož se tak stalo museum; teprve v roce 1885 byl obraz definitivně umístěn v nové budově Rijksmusea.
Vzhledem k shora uvedenému poškození zmizely z obrazu dvě mužské postavy a postava dívenky na levé straně a část postavy bubeníka na straně pravé. Představu o tom, jak dílo vypadalo ve svém původním stavu, si můžeme učinit na základě kresby z alba, které patřívalo protagonistovi obrazu ( akvarel 145 * 190 mm ). Kresba vznikla před rokem 1655 (album se dnes chová ve vitríně v témž sále Rijksmusea jako slavný obraz. Zachovala se také kopie (olej na dřevě 67,5 * 86 cm ) již roku 1649 namaloval Gerrit Lundens a jež visí nad zmíněnou vitrínou. Existují ještě další dva dokumenty zachycující původní stav obrazu: kresba (akvarel 333 * 425 mm ) Jacoba Catse z roku 1779 která je vystavená rovněž v Rijksmuseu a rytina ( 465 * 617 mm) L. A. Claessense z roku 1797; obě tato díla vzhledem k tomu, že vznikala již poté, kdy byl originál poškozen, však vycházela z některé z předchozích kopií.
Hlavní postavou obrazu, jenž by v tradičním pojetí skupinové podobizny členů korporace měl představovat jakousi jednoduchou a víceméně statickou galerii portrétů a neměl by mít žádný zvláštní název, je Frans Banningh Cocq. Vilém II. ho povýšil do šlechtického stavu, a roku 1650 se Cocq snad dokonce sám stal amsterodamským purkmistrem, jemuž se dostalo cti velet třicetičlenné rotě Občanské gardy, spodobněné na obraze právě v okamžiku, kdy se dává na pochod po hrázi kanálu. Na obraze však už spatřujeme pouze úplné nebo částečné postavy dvaceti osmi mužů, tří dětí a jednoho psa, tvář vyhlížející za ramenem praporečníka je zřejmě Rembrandtův autoportrét. Známe jména osmnácti postav (avšak jen několik z nich lze identifikovat ) a to ze seznamu na štítě zavěšeném na rohu velkého oblouku v pozadí ( štít byl namalován až po Rembrandtově smrti, na Lundensově kopii chybí; byl však odhalen rentgenem v roce 1953, leč bez napsaných jmen).
Na obraze jsou tedy zhotoveny tyto osoby: uprostřed vpředu v černém oděvu - kapitán Frans Banning Cocq, vedle něho ve žlutém šatě s vyšitým amsterodamským znakem kráčí poručík Willem van Ruytenburch von Vlaerding, postava vzadu vlevo, rozvinující modrý a oranžový praporec roty se znakem města je praporečník Jan Visscher Cornelissen, muž v přílbě a s halapartnou, sedící na zábradlí mostu vlevo, je seržant Reinier Engelen, muž v černém na pravém okraji obrazu, s nataženou paží a halapartnou na rameni, je seržant Rombout Kemp, mezi ním a poručíkem stjí gardista Jacob Dircksen de Roy, který má na hlavě vysoký tmavý klobouk, dále jsou tu gardisté Barent Hermansen, Jan Adriaensen Keyser, Elbert Willemsen, Jan Claesen Leydeckers, Jan Ockersen, Jan Pietersen Bronchorst, herman Jacobsen Wormskerck, Jan van der Heede, Wallich Schellingwou, Jan Brugman, Paulus Schoonhoven, a Claes van Cruysbergen, jehož by snad bylo možno ztotožnit s jednou ze dvou postav, které byly zpodobeny na odstraněné části díla vlevo.
Z prohlášení, které asi po patnácti letech od vzniku obrazu učinil jeden z portrétovaných, obchodník s látkami Jan Pietersen Bronchorst ( že ho totiž Rembrandt spodobnil společně s ostatními patnácti členy společnosti na obraze, jenž byl tehdy vystaven ve velkém sále Kloveniersdolenu a pokud prý si vzpomíná, zaplatil on a všichni ostatní asi po stu zlatých, někdo více, někdo méně, podle toho, jak významné místo na obraze zaujímá ), vyplývá, že Rembrandt od šestnácti mužů, kteří si výslovně portrét u něho objednali, dostal 1600 zlatých, přitom podíl obou důstojníků není patrně ve výpočtu zahrnut. Ostatní postavy ( včetně dětí, autoportrétu a psa ) připojil malíř zřejmě o své újmě ( aniž za ně dostal zaplaceno ) proto, aby oživil scénu, uplatnil prázdná místa a zaplnil kompozici.
Hádankovitě působí zářivé postavy obou děvčátek (holčička v popředí má u pasu zavěšeného kohouta ), kolem nichž kroužila dlouho fantazie ikonologů; možná, že však jde pouze o děti, které přivábila zajímavá podívaná; záře, která oblévá obě děti, je jenom světelným efektem. Všechny efekty však dosti oslabilo obratné vyčištění obrazu, které provedl roku 1946 H. H. Mertens; celá scéna byla zbavena zdánlivé noční nálady, jež byla příčinou slavného názvu díla Noční hlídka.
Pokud jde o prestiž, jíž se dílo těšilo už u mistrových současníků, nebo alespoň v následující generaci, stěží ji stačí vystihnout jedna pasáž z pojednání Samuela van Hoogstratena, které vyšlo v Amsterodamu 36 let po vzniku Noční hlídky: ,,Obraz amsterodamské gardy namaloval Rembrandt skvěle, i když podle mínění některých lidí je toto velké dílo daleko spíš ztvárněním umělcových představ než skupinovým portrétem, jehož provedení mu bylo zadáno. Popravdě řečeno, přežije toto dílo, ať se o něm soudí jakkoli, všechna ta, která s ním chtějí soutěžit, neboť jeho malířské pojetí, jeho ohnivý pohyb a jeho umné provedení způsobují, že všechny ostatní obrazy ( visící v Kloveniersdoelenu ) vedle něho vyhlížejí jako pouhé hrací karty.’’

Ještě pár slov o autorovi a jeho době

Sedmnácté století bylo bez pochyby posledním zlatým věkem. Hned poté, protože zlato zašlo a zmizelo, bylo třeba vynalézt osvícení. Sedmnácté století bylo obrovským divadlem, bylo jistotou výbojného a spokojeného světadílu, Evropy.
Obrazy holandského 17. století zabydlují bohatí a sádelnatí představitelé cechů, tělnaté a přesto poněkud záhadné ženy, prsteny a slepice,meče a vysoké klobouky, píšťaly a šerpy, profily jedinců i celých skupin. Je to nanejvýš vznešené, ale pramálo smělé umění, přinášející svědectví o osobách, třídách, společnostech naplněných stavovskou hrdostí, o mocných lidech, zkrátka o společnosti, jež si je vědoma vlastní důležitostí na této zemi. Avšak u Rembrandta se z nich všech stávají opět prosté prvky, pouhopouhé kostky ve hře osudu. Proto u něho po bohatství přišla peněžní tíseň a na konec ho sami zákazníci uvrhli téměř do bídy, neboť byli zděšeni zjištěním, že na portrétech nebral ohled na rysy jejich tváří. A navíc to byl vášnivý a fanatický sběratel zapletený do peněžních machinací a sporů, které mu vynesly plno pomluv a rozepře dokonce i s milovanými osobami. Ale nikdy se nezpronevěřil sobě samému, nikdy neustoupil, byl víc učitelem sebe sama než mistrem svých žáků a napodobovatelům.
Rembrandt zbožňoval detaily : špičku střevíce, prsten, knírek nějakého arkebuzníka, zřasený límec, kožený pás, hřeby na přílbě; avšak jen ty detaily, které ho zajímaly – a které se tudíž stávaly podstatnými - jako záblesky světla k rozhození na vrstvící se tvary. Ostatně tento zbožný obdiv ho nikdy neodváděl od myšlenky díla. Detail mu poskytoval ideu, jež ovládá obraz, míval za úkol zdůraznit určité pojetí života a světa, býval taky jediným velmi dokonalým objektem, nikdy však nebyl určující. Není náhodou, že ke konci mistrova života Rembrandtovo světlo převládalo a popřelo každý prvek, který by se nemohl stát protagonistou jeho zjevení.
V Holandsku té doby , jež překypovalo bohatstvím, ve vlasti kupců, kteří měli vše, zlato, smalty, látky, koberce, byl mistrem beze sporu on. Ke svým soupeřům a zákazníkům se choval uctivě, leč také se zášlehy povýšenosti a za své dílo si nechával draze platit. Za Noční hlídku se příslušníci arkebuznického cechu upsali na celkovou částku 1600 zlatých a Rembrandt je za to uvrhl do temnot obrazu, nepodrobiv se nátlaku ani lichotkám těch, kteří by si bývali přáli mít místo v první řadě, jež jim vždy malíři skupinových portrétů dopřávali.
Rembrandt zjevuje to, co je neviditelné tak jako Shakespeare vnáší logiku do jistých neskutečných situací, jež pouze dramatický genius může pevně uchopit za ruku a dodat jim zdání věrohodnosti a příkladnosti.
Vynalézá světlo ne proto, aby ozářil svůj svět, nýbrž aby do něho zamezil přístup. Krev noci obléhá jeho světce, jeho kapitány, jeho vlastní podobizny, jeho Samsony a starce a je to tajemná krev věcí, tekutina vzniklá z alchymie, získaná z korun stromů, z roztržených mraků, z nerostů, z tkanin, z kovů, ze zákulisí domů, tekutina zakletá v bůhvíjakých kamenech mudrců. Jeho postavy se podobají bytostem tohoto světa, ale do tohoto světa nenáleží : jsou to přeludy, symboly, znaky, šifry mužů a žen a válečníků a kupců, kteří na okamžik vystupují a zjevují se v průrvách, jež otvírá letící fantazie. Vzniká dojem, jako by se ihned měly vrátit zpět do zářivé tmy plátna a navždy zmizet. Najednou se cosi stane a přízraky Noční hlídky na věky pohřbí jaká si světelná proměna, tamta ruka nebude už novým gestem, ale pouhým zdáním, jež se navrací do prvotních temnot ; a tak se vrátí do úžasné černé kolébky, která byla na počátku, i meče a klobouky s péry, buben a halapartny, vousy a bradky a šerpy, protože lhůta zjevení vypršela.
Mezi mramory a mračny oné klasiky, již obývá Rembrandt, se odehrává ,,starobylé představení’’, jež nelze oživovat novou režií. Vždyť i přehnaná láska může zradit nejen srdce, ale i oči. A vše to co nás v Rembrandtovi nezasahuje, nás přesahuje: ten nepatrný terč, jímž jsme, nemá dostatečnou stavbu ani základ na to, aby obsáhl a zastavil takový uragán paprsků.

Použité prameny : Giovanni Arpino, Paolo Lecaldano – Rembrandt
- milánské nakladatelství Rizzoli