Vermeer Van Delft

barokní malba v Holandsku 17.století

O ZÁZEMÍ

Vermeer van Delft Jan Joannes se narodil 31.10. 1632 jako druhé dítě v rodině obchodníka s obrazy - původním jménem Rayniera Janzsona Vose (jméno na Vermeer si změnil v roce 1651) , když si v roce 1615 vzal v Amsterodamu za ženu Dignu Baltens. Odstěhovali se do Delftu, kde si v roce 1641 zakoupili na Trhovém náměstí hospodu, kterou Raynier pojmenoval Mechelen, podle malého flanderského městečka v Belgii Malines, odkud pocházel. Nachází se asi 30 km od Bruselu. Reynier si v této hospodě zavedl obchod a jako obchodník s uměleckými předměty a obrazy se kolem roku 1631 stal se členem delfského uměleckého cechu sv. Lukáše. Přátelil se s mnoha umělci -Balthaserem van der Astem,Pietrem Steenwyckem a Petrem Groenwegenem. A právě toto zázemí dalo mladému Vermeerovi poznatky o umění a bohaté zkušenosti.

V jednadvaceti letech, roku 1653 se ženil s Catarine Bolnes. Svědkem u obřadu byl malíř Leonaert Bramer. Catarine měla oproti Vemeerovi, který v té době procházel tíživou finanční situací a měl malé úspěchy v malování, dobré finanční zázemí, a to především díky velkému jmění své matky, která vlastnila několik farem. Ovšem netrvalo dlouho a během velmi krátké doby se Vermeerovi začalo dařit. S Catarine měli jedenáct dětí, z toho však se dožilo delšího věku jen osm. Z jiných pramenů se ale dozvídáme, že Vermeer měl s Catarinou dokonce i dětí patnáct, ovšem i zde se uvádí, že jich po porodu zemřely čtyři. V tomto období to nebylo ani tak pro Vermeera finančně náročné, i kdyby měl dětí jen patnáct. Dařilo se mu velice dobře. Maloval dvě plátna do roka a je též pravděpodobné, že po otci přebral obchod a dostal se jako jeho otec do cechu sv.Lukáše. Takže Vermeerovi situace dovolila, aby své díla neprodával lacině. Byl si také jist svými schopnostmi, a tak se často stávalo, že kvůli ceně zájemci od něj odcházeli bez uzavření obchodu. Převážně svá díla tvořil pro své mecenáše, kteří dokázali ocenit jeho práci.

Vermeerův sklonek života byl těžký. Dostal se do tíživé finanční, životní a osudové situace. V roce 1672 vypukla válka mezi Francií a Nizozemím a jako jediná obrana proti postupujícím francouzským vojskům bylo povolit hráze, a tím tak způsobit potopu. V oblasti umělých potop měla Vermeerova tchýně mnoho zemědělských farem, a tak rodina ztratila stálý finanční příjem. Vermerr k tomuto období neprodal žádný obraz, a proto nemohl splácet dluhy. Později se Vermeerova žena vyjádřila k situaci takto: „Protože nemohl prodat jediný obraz, a kvůli tomu,že jsme potřebovali veliké množství peněz pro naše děti, peníze, které jsme nemohli splácet, Vermeer upadl do tak těžkých depresí a letargie, že v průběhu dvou dnů pod tíhou situace zemřel“.

Vermeer byl pohřben 15. prosince 1675 v Oude Kerk. Jeho manželka po smrti umělce musela do posledního obrazu všechny prodat pro vyrovnání dluhů, aby na jejich děti nepřipadlo negativní dědictví dluhů.

O DÍLE

Na rozdíl od jiných umělců je jeho dílo poměrně skromné. Ani výběr interiéru Vermeerovi nepřidělávalo mnoho starostí. Bez jakýchkoliv zábran použil své zákoutí v pracovně u okna hned pro několik svých obrazů, které jsou charakteristický právě tímto oknem a světlem, kterým obrazy dostaly svoji mystickou podobu. Například Mlékařka, Dívka se sklenicí vína, Dívka čtoucí dopis u otevřeného okna, Alegorie víry , Astronom, Dáma píšící dopis se svojí služebnou…. Podle mne je to jedinečný důkaz o tom, že Vermeer se zbavil pokrytectví, protože přiznal ve svých dílech, že si zval do ateliéru svoje modely k tomu samému oknu, do toho samého pokoje – což nám prozrazuje mimo okna i mramorová dlažba černo – bílá pravděpodobně carrarský mramor, který byl oblíbený vlivem toskánského umění například Babtistérium, věž a katerála v Pisse, Rozlehlý hřbitov na Plazza dell Michelangelo, katedrála Santa Maria dell Fiore…..a tak bych mohla pokračovat dál a dál. Tento mramor můžeme vidět v několika obrazech, které jsem doložila v obrazové dokumentaci spolu s fotografií dlažby z musea v Pisse, která je ve stejné skladbě černá – bílá z onoho carrarského mramoru.

Jeho ateliér byl pravděpodobně to nejlepší místo pro světlo a kompozici svých obrazů.

Svoje modely nezasazoval do jiného prostředí jak to známe u jiných tvůrců – (Botticelli – Primavera, Gorgono – Snídaně….) ale naopak je ponechal tam, kde je maloval - v pokoji svého ateliéru. Můžeme pozorovat, že podle motivu měnil nábytek a doplňkové předměty – závěs, globus, stojan na malování.. v interiéru.Ovšem se ale tyto předměty objevují pořád dokola.

V díle Astronom přidal stůl, globus, velikou skříň na pozadí která vypovídá o rozvoji v užitého umění v Holandsku, modrý závěs, který pak vyměnil za barevný, který vidíme v dílech Alegorie hudby a poezie visí na okně, zde u Astronoma je položen ledabyle na stole vedle knih…Naopak u několika obrazů se objevují stejné dekorace – Žoldák a smějící se dívka na pozadí vidíme geografickou mapu, kterou na nezměněném místě vidíme u obrazu Alegorie poezie ale i u Dívky čtoucí dopis. Již zmíněný globus, který používá Astronom a Geograf, má věřící dívka z obrazu Alegorie víry jako podpěru pro nohu.

Vermeerovo obrazy byly typické pro holandské umění. Jeho náměty všedního života byly stejné jako jiných umělců. Snad toto byl důvod malého zájmu o jeho osobu a zůstal skrytý. Podpořilo to i fakt , že nepatřil k žádné tehdejší škole.

V devatenáctém století o Vermeera stoupl po letech zájem kritiků i veřejnosti. Zasloužil se o to francouzský umělecký kritik Thoré Burger , který roku 1866 na psal o Vermeerovi knihu. V té době bylo holandskému umělci přisuzováno na sedmdesát děl. Postupem času se však po důkladných rozborech přišlo na to, že jich namaloval jen kolem třiceti. A to jen ve velmi krátkém období narozdíl od jeho kolegů, kteří tolik děl malují po celý život.

ROZBOR DÍLA – MLÉKAŘKA (DOJIČKA)

Před sebou máme obraz ženy nalévající mléko v místnosti - kuchyni. I když, jak je zřejmé jde s velkou pravděpodobností opět o tutéž místnost. Napovídá nám tak stejné okno a týž straně, stejná světlost v místnosti. A to, že jde o stylizování ateliéru do kuchyně, soudíme podle chleba v ošatce, nůše pověšené na skobě hned vedle okna, džbánů a talířů na stole.

Toto dílo bylo namalováno kolem roku 1660. I přes nenáročnost a jednoduchost tématu umělec zde neuvěřitelně věrohodně zachytil jedinečný okamžik tekoucího mléka, dokonale reálné světlo prosvítající oknem do místnosti a dodávající ztvárněné situaci jedinečné kouzlo. Velmi mistrovsky zachycen výraz na ženině tváři – jemně pootevřená ústa a ladnost a věrohodnost postoje s jakým mléko nalévá. Okno, jež nemělo pouze funkci prosvětlit místnost, Vermeer používal pro perspektivu – jako část sestavy prostorových plánů, který nás nasměruje k ohnisku obrazu. Setkáváme se zde i s dalšími efekty, jako snížený strop nebo zvýšená podlaha. Tímto Vermeer povznesl malbu z pouhé reprodukce na reflexní, skutečné dílo.. Dalším rysem tohoto díla je způsob, jakým vyjádřil absolutní přesnost ve znázornění textur, barev a tvarů, aniž bychom při pohledu na obraz nabyli dojmu těžkosti a pracnosti.

Používal barvy ve velkém. Byly hutné , ale přitom zářivé. Ostré okraje a obrysy záměrně zjemňoval a rozostřoval, ale přitom dojem pevnosti a stabilnosti jim zachoval. Spolu s dokonalou přesností malovaného modelu nám zůstávají Vermeerovo obrazy hluboko v paměti jako symbol dokonalosti a můžeme Mlékařku směle označovat za jedno z největších mistrovských děl všech dob. Díky tomuto dílu máme možnost vidět zcela nově krásu obyčejných, všedních motivů. Tento umělecký skvost by jsme nalezli momentálně v muzeu v Amsterodamu v. Rijksmuseu.

ROZBOR DÍLA – DÍVKA S PERLOU

Dívka s perlou z roku 1665 má dodnes ve světě výtvarného umění zvláštní postavení. Patří stejně jako Da Vinciho Mona Lisa k magickým portrétům, které jsou po staletí reprodukována a obdivována. Zásluhu na tom má neobyčejně zdařilé vyjádření výrazu tváře dívky, která Vermeerovi stála modelem. Malíři se dokonale propracovanými tahy štětce podařilo vdechnout portrétu život a erotický náboj. Dívka stojící ve světle pootevřeného okna a ohlížející se přes levé rameno má tmavé laní oči, smyslné rty a v uchu perlovou náušnici.

Tento portrét je mimořádný i v tom, že má naprostou barevnou harmonii. Nebeská modř ve velké ploše v kombinaci s téměř zlatým okrem ve stejném kompozičním poměru. Svou úlohu sehrála i tmavá barva na pozadí, která umocňuje tajemnost ženy, které jako by vstupuje vstříc do světla Vermeerovu ateliéru. Tato intimní chvilka a plachost dívčina pohledu je jen zlomek vteřiny, ve kterém je namalována s láskou, která na nás dýchne. Snad proto je jedna z teorií, že tato dívka byla umělcovou milenkou.

KDO JE TA ŽENA?

Koho ale Vermeer na obraze zvěčnil? Historici shodně uvádějí tři možné kandidátky. První z nich je nejstarší Vermeerova dcera Marie, které v době vzniku obrazu bylo dvanáct let. Podle jiné teorie jde o Magdalenu van Ruijven, dceru Vermeerova mecenáše a obdivovatele jeho díla Petra van Ruijvena. Třetí teorie je, že kráskou z obrazu je Griet, dcera delftského malíře kachlů, která ve Vermeerově domácnosti sloužila. Tuto tezi si vybrala i spisovatelka Tracy Chevalier jako podklad pro svůj román, podle kterého Peter Webber natočil film.

Úryvek ze scénáře:

Delft v sedmnáctém století: mlhavé studené ráno, mokré cihlové fasády, městské kanály, rušný trh na náměstí… Webber od začátku filmu sází na navození autentické atmosféry. Úspěšně u diváka vyvolává pocity ne akcí, ale obrazem. Postupně si skládáme příběh dohromady: dcera zchudlého řemeslníka jde do služby k mistru Vermeerovi. Jeho domácnost ale není tak zámožná a vznešená, jak se navenek zdá a Griet se nestačí divit a čelit intrikám a pomluvám. Vermeer dívku ze začátku samozřejmě přehlíží, jako přehlíží i ostatní včetně vlastní věčně těhotně manželky. On je přeci umělec a nepřísluší mu zajímat se o starosti běžného života. A pak najednou změna: v jediném okamžiku „objeví“ Griet, svoji múzu, svoji dívku s perlou a začne malovat jako posedlý.