Polodrahokamy

Ametyst
= oxid křemičitý – SiO2.
Podle starověkých pověr chránil ametyst člověka proti opilosti. Díky tomu dostal jméno z řeckého slova amethyein (nebýt opilý). Ametyst je odrůda křemene, má příjemnou světle až tmavě fialovou barvu. Jeho zbarvení je způsobeno stopovou příměsí železa. Zahřátím na 250 stupnů Celsia se fialová barva mění na žlutohnědou. Ametyst krystaluje v dutinách a trhlinách vyvřelých hornin. Nejbohatší a nejznámější naleziště jsou v Brazílii a Uruquai. Také v USA je několik nalezišt.
Vlastnosti: Tvrdost 7, hustota 2,65, barva fialová, vryp bílý, lesk skelný, průhledný, průsvitný.
Stěpnost žádná, lom lasturnatý.

Opál
= oxid křemičitý - SiO2 x nH2O
Magická krása opálu drahého byla od starověku obdivována a vysoce ceněna. Tento kámen, který vyniká krásnou měnivou hrou barev, ocenovali staří Rímané stejně jako diamant.
Složením je opál zcela obyčejný oxid křemičitý s podílem vody. Nikdy nekrystaluje, je beztvarý, bez pravidelné vnitřní struktury. Je to nerost vzniklý druhotně. Vyplnuje pukliny nebo tvoří žíly ve vyvřelých horninách. Jeho základní barva je bílá nebo žlutavá, šedá, mléčně modrá či černá. V čem však spočívá jeho jedinečná vnitřní hra barev? Na tuto otázku dal spolehlivou odpoved teprve elektronový mikroskop. Při velmi silném zvětšení zjistíme, že opál drahý je složen z drobounkých, velmi jemných sférolitů (kuličkovitých částeček) oxidu křemičitého. V meziprostorách je volně vázaná voda. V mikroskopu vypadají sférolity jako na sebe naskládané pinpongové míčky. V ultramikroskopicky jemných mezerách a na rovinách mezi kuličkami dochází pak k pohybu a interferenci světelných paprsků čili k jejich rozkladu na duhové spektrální barvy. Již od římských dob se získával opál drahý na území dnešního Slovenska, ale toto naleziště je již vyčerpané. Největší a nejbohatší ložiska byla objevena ve druhé půli 19. století v Austrálii. Dále se opál drahý nachází v Mexiku a v USA.
Vlastnosti: tvrdost 5 – 6, hustota 1,9 - 2,2. Barva různá, měnivá hra barev – opalescence.
Vryp bílý, lesk skelný, mastný, průsvitný.
Stěpnost žádná, lom lasturnatý.

Růženín
= oxid křemičitý – SiO2
Příjemnou růžovou barvu v různých odstínech má odrůda křemene růženín. Zbarvení způsobuje pravděpodobně nepatrná příměs titanu. Tento kámen však nemiluje přímé světlo. Na slunci některé růženíny blednou, ztrácejí barvu a postupně se mění v docela obyčejný šedý křemen. Růženín tvoří v pegmatitech hrubozrnné masy bez krystalového omezení. Proto byl dlouho považován jen za nerost kusový. Teprve roku 1960 byly v Brazílii nalezeny dobře vyvinuté krystaly. Růženín nemívá barvu rozptýlenou rovnoměrně. Pro šperkařské účely se vybírají sytěji zbarvené kusy a zhotovují se z nich brože, náhrdelníky, přívěsky, sošky a jiné ozdobné předměty. Hlavním zdrojem růženínu jsou naleziště v Brazílii a na Madagaskaru.
Další jsou v Indii, ve Srí Lance, v jihozápadní Africe, Mosambiku a USA.
Vlastnosti: tvrdost 7, hustota 2,65. Barva růžová, vryp bílý.
Lesk skelný, matný, průsvitný. Stěpnost žádná, lom lasturnatý.

Tygří oko
= oxid křemičitý – SiO2
Mikrokristalické vláknité odrůdy křemene, kterým říkají kamenáři oka, mají zvláštní kolébavý třpyt a hedvábný lesk. Při naklánění vybroušeného kamene do stran přebíhá po jeho povrchu světlý proužek. Tento zajímavý optický jev vyvolávají vláknité uzavřeniny nerostu krokydolitu, který byl zatlačen křemenem. Krokydolit má modrou až šedomodrou barvu a je to složitý křemičitan s obsahem železa. U krokodolitu uzavřeném v Tygřím oku železo úplně nebo částečně oxidovalo a dává kameni žlutou až zlatohnědou barvu. Jiná odrůda tohot zajímavého křemene nazvaná sokolí oko je modrošedá. U tygřího sokolího oka jde vlastně o pseudomorfozy křemene po krokodolitu.
V dnešní době zájem o tygří oko vzrůstá. Zpracovává se do podoby rytin a kamejí. Nejstarší a nejznámější nalezištš tygřího oka je v Jihoafrické republice.
Vlastnosti: Tvrdost 7, hustota – 2.64 – 2.71. barva hnědožlutá, vryp bílý. Lesk hedvábný, neprůhledný. Stěpnost žádná, vláknitá odlučnost.