Páté přikázání se vztahuje nejen k zabití (vraždám), ale i k válečným konfliktům a jeho hlubší smysl spočívá v požadavku zachovat a podporovat mírové soužití všech lidí.
Ve volání po míru je vyjádřena prastará lidská touha po světě bez nepřátelství, kde všichni žijí ve svobodě a spravedlnosti. Naši dobu zakoušíme jako dobu válek (dobyvačných, obranných), ale i jako dobu absence války nabitou konflikty, jako dobu občanských válek, revolučních povstání, sociálních nepokojů, nebezpečí terorismu, ekologické hrozby, etnických konfliktů. V místě, kde převládá napětí a konflikty, váháme mluvit o skutečném míru, i když tam válka přímo neprobíhá.
Starozákonní Boží lid byl Hospodinem vyvolen - byl pozván do vztahu s Jahve, do plnohodnotného společenství. Toto společenství zaručovalo Izraeli, že Bůh nad ním bude držet svou ruku. Právě toto společenství bylo zárukou míru: života ve svobodě, spravedlnosti a bezpečí.
Šalom je „dílo spravedlnosti“ (srv. Iz 32,17), zachovávání Božího řádu života, dodržování Hospodinových přikázání. Vrcholí v požadavku „Vyhýbej se zlu a konej dobro, vyhledávej pokoj a snaž se o něj“ (Ž 34,15).
Prorocká vize míru je těsně spjatá s očekáváním královského nositele spásy, kterým Bůh uvede věk míru - s Mesiášem (Iz 9,3n).
Novozákonní evangelium o míru zaznívá již ve zpěvu andělů na pastvině v Betlémě: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi, Bůh v nich má zalíbení“ (Lk 2,14). Mír očekávaný v SZ se nyní vyplnil příchodem Mesiáše Ježíše (Lk 2,11). Bůh se smířil prostřednictvím zástupné oběti v JK s celým lidstvem (osvobodil lidstvo od hříchu a viny Adama). Ježíš přinesl mír. Kdo chce napodobovat Boha v jeho touze po pokoji, musí být připraven smířit se s nepřítelem (Mt 5,25), vzdát se násilí (Mk 5,38-42), milovat nepřátele a modlit se za pronásledovatele (Mt 5,43-48).
Prvotní církev nepodlehla utopii pozemské univerzální mírové říše, kterou by vytvořili sami lidé. V Ježíšově duchu chtěla použít všechnu sílu na to, aby rozšířila Boží pokoj mezi lidi a do společenství národů. Zaslíbení pokoje v Ježíšově poselství se zcela vyplní v teprve přicházejícím Božím světě, až bude definitivně přemoženo zlo a Boží království se ukáže v celé své nádheře (Zj 21).
Podle učení 2. vatikánského sněmu je předpokladem pro budování míru úcta k ostatním lidem a národům i jejich důstojnosti a snaha o realizaci celosvětového bratrství (GS čl. 78).
Podporování míru, které působí proti nespravedlnosti (tj. proti porušování základních práv lidí a národů), odbourává příčiny válek. Mír je pak politicky chápán jako proces, ve kterém nastupuje univerzální uskutečňování práva na místo ozbrojeného násilí a činí toto násilí zbytečným. Základem mírového soužití lidí a národů je respektování a dodržování individuálních, politických a sociálních lidských práv.
Zajištění mírového stavu je úkolem státní moci, která k tomu v zájmu obecného blaha s ohledem na přiměřenost může v krajním případě použít mocenských prostředků státu. Státní moc, ochraňující právo na základě lidských práv a chránící nevinné před útlakem, je „Božím služebníkem“ (Řím 3,14).
V mezinárodních vztazích mají státy povinnost udržovat a rozvíjet mírové vztahy, vzniklé konflikty řešit diplomatickou cestou. Ohrožení a použití násilí však ani dnes nelze vyloučit, a proto stojí lidstvo před otázkou, jak mír účinně zajistit.
V prvních třech staletích byla tato otázka ovlivněna napětím mezi loajalitou k tehdejšímu pohanskému státu (Imperium Romanum: účast na pohanském kultu a účast ve vojenské službě a válce byla projevem úcty vůči císaři) jako garantu pořádku a odmítáním účastnit se pohanského kultu a zabíjení lidí - nedospělo se k žádnému závěru.
Začátkem 4. stol., když měli křesťané převzít ve státě politickou odpovědnost, vyhlásila biskupská synoda v Arles (r. 314), že voják nesmí opouštět službu v dobách míru, ale že ve válce není povinen zabíjet.
Jako první vyvinul křesťanskou nauku o míru Augustin (5. stol.). Zabýval se problémem, zda jsou války mravně ospravedlnitelné. Válku je možné považovat za spravedlivou, pokud slouží míru, směřuje proti spáchanému bezpráví, je nařízena legitimní autoritou a vedení války se omezí na nezbytně nutnou míru násilí.
Ve středověku rozpracoval dále toto učení Tomáš Akvinský (13. stol.). Přiznal vládcům situace, kdy je nutné rozhodnout se pro zlo, ale i pak je válka vázaná na tyto požadavky:
Mimoto může být válka mravně povolena tehdy, jestliže slouží k dosažení lepšího míru, který obnový řád porušený těžkým bezprávím nebo těžkému bezpráví zabrání.
V novověku Francisco de Vitoria (16. stol.) stanovil vzhledem k objevení Ameriky a vzniku suverénních států jako společnou právní základnu pro všechny národy, státy a kultury mezinárodní právo. Spravedlivá může být válka, která po vyčerpání všech mírových prostředků hájí v zájmu celosvětového obecného blaha přiměřenými protředky mezinárodní právo tím, že odstraňuje nastalé bezpráví nebo zabraňuje hrozícímu bezpráví.
Později byla klasická nauka o spravedlivé válce probírána vědou o mezinárodním právu a radikálně pozměněna. Otázka po spravedlivém důvodu byla vypuštěna, protože ji nebylo možno zodpovědět tak, aby byla všeobecně závazná. Válka se stala prostředkem absolutně suverénní státní politiky, který mohla použít vláda, jen pokud to sloužilo zájmům vlastního národa.
Díky snahám o budování mezinárodního práva šlo o vytvoření pravidel války, aby se alespoň omezily její důsledky. Velké válečné škody obou světových konfliktů našeho století a ještě víc použití zbraní hromadného ničení vedly k názoru, že se příčí rozumu, aby dnes (v atomovém věku) mohla válka být prostředkem k znovunabytí porušených práv.
Podle církevního učení je jakákoliv forma použití násilí závažným zlem. Přesto se uvnitř obsáhlé mírové etiky udržuje nauka o „spravedlivé obraně“. Právo na obranu ale není neomezené, podléhá značným mravně závazným omezením:
Po oficiálním konci studené války (SSSR - USA) vyvstala nová naděje, že fáze vzájemného zastrašování byla překonána a že se otevírají nové možnosti směřující k rozsáhlému světovému mírovému řádu.
Vyvstala však nová nebezpečí: možná mezinárodní solidarita soustředěná v jednom společenství národů (OSN) je omezována novým nacionalismem a vnitřní nepevností mnohých států. Narušování životního prostředí, šířící se chudoba a hladomory uvádějí do pohybu nové proudy uprchlíků. Obchod se zbraněmi, drogami a šíření nových technologií k výrobě zbraní skrývá nebezpečí násilných regionálních konfliktů. Nerespektování práv etnických menšin zvyšuje riziko vzniku občanských válek.
Dle nauky magisteria (vycházející z 2. vatikánského sněmu) je tomuto světovému ohrožení míru možné čelit jen společným úsilím pod záštitou mezinárodního společenství národů. Za zmíněných celosvětových politických podmínek zdůrazňuje církev, že předními cíli zajištění míru zůstává potírání příčin války a zabraňování válek jejich předcházením. Státům nelze upřít právo na obranu v kontextu mezinárodního práva a politické etiky (pokud to nepřevezme účinná světová autorita). Přesto je však jejich povinností hledat na prvním místě nenásilná řešení politických konfliktů.
V Kristem dané svobodě k lásce, která nezná stranickost a nikoho z lásky nevylučuje, právem spatřujeme rozhodující sílu služby míru. Láska uznávající druhého jako bratra a sestru, překonává jak vlastní, tak i cizí právní nároky, prolamuje agresivitu a nepřátelství a snaží se řešit konflikty mírovými prostředky. Z toho vyplývají pro každého jednotlivce důležité důsledky.
Jedním z nich je osvojení si mírových postojů a způsobů chování (v rodině, ve škole, na pracovišti, mezi přáteli, ve skupinách a organizacích, v církvích):
Bible (Ekumenické vydání z r. 1985), Praha 1991.
Druhý vatikánský sněm: Dokumenty, Řím 1983.
Katechismus katolické církve, Praha 1995.
ivot z víry - Překlad 2. dílu katolického katechismu pro dospělé (Vydala Německá biskupská konference 1995), České Budějovice 1998.
19. květen 2017
1 768×
1457 slov
