V Ježíšových dobách byl židovský národ podroben římské okupační moci; přesto Římané nechali židovskému státu určitou svébytnost. Osvobození od římské nadvlády bylo společným přáním všech vrstev a skupin národa, který se cítil být podřízen jen Boží vládě. Náboženské a politické úsilí bylo těsně propojeno; jak se však chovat vůči pohanskému státu, bylo zodpovídáno různě. Nejradikálnější byli zelóti („horlivci“), kteří chtěli nadvládu Římanů setřást ozbrojeným odporem. Na druhé straně byly velekněžské kruhy (saduceové) ochotni ke spolupráci s Římany, zatímco farizeové sice snášeli cizí pány, ale věrným plněním zákona se podřizovali Bohu a od něj čekali osvobození.
Ježíšovu odpověď na otázku po dani císaři, kterou musel platit každý Žid (daň z hlavy), musíme chápat v dobovém kontextu. Mince s vyobrazením císaře obsahuje nárok na jeho božské uctívání - zélóti proto odmítali daň platit, ostatní platili s odporem. Kdyby Ježíš s placením souhlasil, zpochybnil by své učení o Boží vládě, kdyby odmítl, mohl být zažalován jako rebel a odsouzen. Ježíš ve své odpovědi (Mk 12,17) uznal právo státu na to, co mu přísluší, ale omezil ho nadřazeností Boha - povznesl se nad politický aspekt a prohlásil Boží právo za vyšší (Mk 10,42-44). Tam, kde stát vykonává svou moc k prospěchu všech, stojí ve službách Božích a může si činit nárok na respekt a poslušnost.
Sv. Pavel vyzýval v duchu Ježíšova postoje římské křesťany, aby se podřídili nadřízené státní moci (Řím 13,1-7) - občané jsou vázáni poslušností vůči státní autoritě, protože tato autorita stojí ve službě Boží (13,4n). Zde je ale současně zřetelně formulovaná výhrada: stát je odpovědný Bohu a nesmí se absolutisticky vyvyšovat. Jeho úkolem je chránit dobré a trestat zločince. Pokud ale stát překročí svou kompetenci, zaniká ve vztahu k němu povinnost poslušnosti.
Židovská velerada zakázala hlasatelům křesťanství, apoštolům Petrovi a Janovi, kázat ve jménu Ježíše. Oni však odpověděli: „Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali Vás, a ne jeho“ (Sk 4,19), „Boha je třeba poslouchat, ne lidi“ (Sk 5,29). Ostře odmítavé formulace se objevují v souvislosti s antickým povyšováním panovníků k božské důstojnosti (apoteoza panovníků). Jeruzalémská obec viděla hrozný konec krále Heroda Agrippy I. jako trest Boží za jeho rouhavý požadavek být bohem (Sk 12,19-23).
V různých výpovědích NZ se ukazuje, že stanovisko prvotní církve k politické moci bylo rozdílné. Pokud se politická garnitura neobracela proti Božímu právu, žili křesťané jako věrní občané státu. Jakmile však byla státní moc zneužita, pociťovali křesťané povinnost odmítnout státu poslušnost. Boží autorita tak vždy stála výše než autorita státu.
V prvních staletích církve bylo faktorem politického pořádku v okolí křesťanů „Imperium Romanum“. Císař si nárokoval Božskou autoritu (Kaisar Kyrios - Christos Kyrios). Po konstantinovském obratu se postavení křesťanů radikálně změnilo: křesťanství se stalo státním náboženstvím impéria.
Od té doby se rozvíjel vztah křesťanské víry a politiky. Ve středověku vedl k propojení církve a politického společenství (Svatá říše římská německého národa). Po reformaci došlo k rozpadu náboženské jednoty křesťanů, který vyvolal politické rozdrobení Evropy a vznik absolutistického modelu státního zřízení. Ve 20. století vznikla koncepce moderního, suverénního státu založeného na národním principu.
Podstatný význam pro vývoj moderního státu má idea lidských práv. Ve svobodném právním státě je zrušen dřívější stavovský řád, je nastolena rovnost všech občanů před právem. V pluralistické společnosti zajišťuje stát jednotlivci i náboženským institucím náboženskou svobodu i svobodu vyznání.
V pojetí státu jsou přesto i dnes značné rozdíly (viz vznik státu - patriarchální, mocenské, náboženské a smluvní pojetí, David, R.: Politologie, Olomouc 1995, str. 60), které formují vztah k náboženství jako fenoménu. V některých státech zavazuje ústava k neutralitě (ne k indiferenci), jiné státy formované jedinou ideologií si i přes náboženskou svobodu garantovanou ústavou činí nárok na celého člověka (např. ČSSR do r. 1989).
Církev (jako společenství věřících) si sice nemůže dělat nárok na vlastní mandát o konkrétním ztvárnění politického společenství, ale její náboženské poselství usiluje o to, aby se lidské soužití mohlo naplnit humánním způsobem.
Podle lutherského pojetí je stát ustanovením Božím. Odpadem od Boha jsou lidé v nebezpečí sami sebe zničit, proto Bůh dosadil jinou sílu k jejich zachování - stát. Státem chce Bůh uchovat své stvoření, on je udržovatelem Božího řádu. Má se stále starat o zlepšování životních poměrů. Protože jeho řád spočívá na Božím zákoně a přikázání, musí být právním státem. Křesťané nesou ve státě odpovědnost, ale ani ho neposvěcují, ani ho nečiní protistátním postojem.
Proti tomuto teologickému zdůvodnění existence státu se staví novější reformované pojetí. Podle něho jeho oprávněnost vyplývá z možnosti sjednocovat občany. Stát je lidsko-světskou veličinou. Jedná sice podle božského nařízení, ale sám není žádným božským řádem. (Srv. k tomu Evangelický katechismus pro dospělé, 751n.)
Katolické sociální učení vychází ve svém pojetí státu z toho, že Bohem stvořená lidská osoba je prapůvodem a cílem společenského života. Člověk je tvor společenský (řec. zoon politikon), je odkázán na společnost. Pro zdar svého života musí spolupracovat s jinými lidmi, vytváří proto společenství (rodinu, svazy atd.). Nejvyšší a konečnou formou je společenství politické (stát), jehož úkolem je starat se o všechny, zajišťovat obecné blaho (srv. GS 74).
K jeho udržení musí existovat politická autorita, která vždy musí sloužit hodnotovým cílům jednotlivců a společenských skupin.
Vůdčími principy politického společenství a politické autority jsou tedy důstojnost člověka jako základní princip a obecné blaho jako princip cílový. K tomu přistupují jako principy společenského řádu ještě princip solidarity (vztah jedince ke společnosti a naopak) a subsidiarity (větší skupiny/instituce mají povinnost pomáhat jednotlivcům/malým skupinám).
Tyto principy, které se zformulovaly v katolické sociální nauce koncem 19. stol. a počátkem 30. let 20. stol., jsou dnes všeobecně uznávány. Jsou namířeny proti jednostrannostem individualismu a kolektivismu.
Z toho, co bylo řečeno pak vyplývá, že nejspíše vhodnou formou vlády je demokracie. Ale i v ní je třeba dát pozor na skrytá nebezpečí, spočívající např. v tom, že parlament rozhoduje o mravních otázkách, jejichž řešení přísluší svědomí. Nebezpečí vzniká i tehdy, když jsou přehlížena či potlačována práva menšin, když je diskriminována církev nebo když zájmové svazy vyvíjejí nespravedlivý nátlak na členy parlamentu. Rozhodování v demokratickém systému proto musí být rozloženo do několika mocí (legislativní, exekutivní, justiční), které se navzájem korigují a vyvažují.
Po dlouhou dobu nebyl vztah církve a státu bezproblémový. Vývoj státu k jeho modernímu sekulárnímu pojetí a především ke svobodné státoprávní demokracii umožnil vidět vztah víry a politiky i církve a státu objektivněji než v minulosti.
Druhý vatikánský sněm prohlásil, že stát a církev jsou ve své oblasti jeden na druhém nezávislí a autonomní. Obě společenství - z různého titulu - slouží osobnímu i společenskému povolání člověka. Tuto službu budou tím lépe vykonávat, čím kvalitněji budou spolupracovat (GS čl. 76).
Církvi jde o spásu člověka k oslavě Boha skrze následování Krista. Tato spása má základ v hlásání Božího království, v životě, smrti a zmrtvýchvstání JK. Dějiny světa a proces spásy jsou spolu vzájemně spojeny, ale nedají se převést na světský systém, kterým by člověk mohl disponovat. „Boží stát“ nemůže na zemi existovat. Proto církev není povolána plánovat a vytvářet pozemské vztahy v oblastech politiky a hospodářství. Přispívá k rozvoji spravedlnosti a lásky ve společnosti, otevřeně kritizuje, jestliže politické poměry odporují důstojnosti člověka (srv. GS 63; 76).
Proto se křesťan jako občan nesmí distancovat od politické odpovědnosti. Spolu se všemi lidmi dobré vůle má za úkol kritizovat a upozorňovat politiky na jejich ústavní povinnost vůči základním právům. Má do společnosti vnášet humánní představy o hodnotách, pomáhat znevýhodňovaným lidem/skupinám, spolupracovat se státem na společných úkolech (školství, nemocnice, sociální sféra...).
V demokratickém státě jsou výkon a kontrola státní moci na sobě nezávislé a jsou vázány na právo, které omezuje libovůli jednání politické moci i občanů.
Při překročení mezí nebo zneužití moci vládou existuje mnoho různých legálních prostředků k zabránění zneužití moci: politická opozice ve svobodě názorů a tisku, svobodě shromažďování. Občané i skupiny občanů se mohou obracet na ústavní soud a existující parlamentní opozice může požadovat veřejné politické vyšetřování. Jako kontrolní a vyvažující nástroj k opravě určitých rozhodnutí mohou být v určité míře použity i tzv. plebiscitní prvky (referenda, petice).
Ve výjimečné situaci, kdy byly vyčerpány všechny legální prostředky protestu a odporu a kdy nezůstává již žádná jiná možnost, než projevit odpor násilným aktem, je porušení práva (akt občanské neposlušnosti) sice ilegální, ale může být morálně legitimní. Opravdovost přesvědčení a sledovaného záměru je vyjádřena i tím, že se počítá se sankcemi za spáchané porušení zákona.
Katechismus katolické církve v tomto smyslu uvádí: „Odpor vůči útlaku politické moci může oprávněně sáhnout ke zbraním, jen když jsou splněny všechny následující podmínky:
Podle církevního učení je plně oprávněné to, že trpící útiskem mohou použít všechny morálně povolené prostředky (nenásilný odpor v duchu evangelia, vychází se z lidské důstojnosti a svobody) k tomu, aby dosáhli vzniku takových struktur a institucí, ve kterých budou skutečně respektována jejich práva.
Nenásilnost je také myslitelná jako další cesta a strategie (Mahátma Gándhí, Martin Luther King). Úspěšnost této cesty závisí na tom, zda je vládnoucí garnitura ochotna a schopna změnit nespravedlivé poměry.
Pokud je některý národ tak zotročen, že nenásilí je neúčinné, je možné po krachu jiných forem odporu (pasivní odpor) sáhnout po násilí (Populorum progressio čl. 31).
Bible (Ekumenické vydání z r. 1985), Praha 1991.
David, R.: Politologie, Olomouc 1995.
Druhý vatikánský sněm: Dokumenty, Řím 1983.
Katechismus katolické církve, Praha 1995.
Pavel VI.: Populorum progressio, Vatikán.
Pius XI.: Quadragesimo anno, Vatikán.
Život z víry - Překlad 2. dílu katolického katechismu pro dospělé (Vydala Německá biskupská konference 1995), České Budějovice 1998.
16. květen 2017
2 052×
1774 slov
