Církevní otcové - tento čestný termín označuje velké teology, kteří se neomezovali jen na obranu víry, ale snažili se hlouběji teologicky proniknout do pokladu víry, přičemž vycházeli ze Zjevení jako ze základu. Většinou se jednalo o biskupy (odtud "otec"), ale někteří byli jen kněží (Jeroným, Tertulián). Toto označení se používá pro autory křesťanského starověku (3. - 8. stol.), velcí teologové, kteří žili a učili ve středověku a v novověku, jsou zváni církevní učitelé. Kromě příslušnosti k období křesťanského starověku musí církevní otcové splňovat další tři kritéria: 1. pravověrnost nauky, 2. svatost života, 3. uznání ze strany církve.
Biskup Irenej z Lyonu (+ kolem 202) patří mezi první významné teology 2. stol. Odkud přesně pochází se neví. V Lyonu byl vysvěcen na kněze a stal se tam i biskupem. Ve svých spisech jako jediný ze všech církevních spisovatelů 2. a 3. stol. sepsal relativně úplnou dogmatiku.
Dílo:
Adversus haereses (Proti bludným naukám)
Dílo se zachovalo celé pouze v latinském překladu (orig. řečtina) ze 3. stol. Je nenahraditelným zdrojem zpráv o gnosticismu. Autor zde podal přehled katolické nauky, protože gnosticismus celé křesťanské učení měnil a napadal. Od tohoto autora pochází též nejstarší seznam římských biskupů.
Demonstratio apostolicae praedicationis (Důkaz apoštolského kázání)
Tento spis je obranou hlavních pravd víry zakládající se na splnění starozákonních proroctví.
Narodil se kolem r. 150 v Athénách, pocházel z pohanské rodiny. V Alexandrii se setkal s Pantenem, zakladatelem křesťanské filozofické školy v Alexandrii, a stal se jeho prvním žákem a pak nástupcem.
Dílo:
Protreptikos
Dílo vybízející Řeky k obrácení na křesťanskou víru.
Paidagógos
Toto dílo má převážně morální ráz. Kristus je zde představován jako nebeský učitel, který je vůdcem k účasti na životě víry a pravého křesťanského života.
Narodil se kolem r. 185 v Alexandrii v křesťanské rodině. Byl nejvýznamnějším žákem Klementa a v 18 letech se stal učitelem katecheze. Bez souhlasu svého biskupa se nechal vysvětit na kněze a musel z Alexandrie odejít. Působil jako učitel v Césareji. Zemřel kolem r. 254 na následky mučení při Deciově pronásledování křesťanů.
Dílo:
Hexapla
Toto dílo přináší text Starého zákona v šesti variantách. Origenes je považován za zakladatele biblické textové kritiky.
Komentáře na téměř všechny knihy Písma svatého
Principy
V tomto spise autor podává úplné základy křesťanské nauky. Lze je považovat za první dílo tohoto druhu v oboru křesťanské teologie.
O modlitbě
Výzva k mučednictví
Pravděpodobně pocházel z Řecka. V Římě byl vysvěcen na kněze. R. 217 byl opominut při papežské volbě a místo něho byl zvolen Kallistus (217-222). Hippolyt se postavil proti němu, neboť považoval jeho postoj vůči pokání a manželství za příliš volný na římského biskupa. Od svých stoupenců se dokonce nechal zvolit za prvního vzdoropapeže a tak vyvolal v Římě první schizma. Později se s církví opět smířil a zemřel s papežem Pontianem ve vyhnanství jako mučedník (+ 235).
Dílo:
Syntagma, čili Souhrn proti 32 bludům
Refutatio omnium haeresium (Vyvrácení všech herezí)
Toto dílo má deset knih. Autor jej zaměřil po r. 222 proti trinitářským bludům modalisty Sabellia a proti tzv. patripasiánům.
O charismatech a o apoštolské Tradici
Obsahuje převážně tehdy ustálený liturgický text: svěcení biskupa a biskupskou mši, též křestní liturgii se všemi podrobnostmi.
Narodil se někdy v letech 150-160 v Kartágu. Jako pohan žil zpočátku hýřivým životem, kolem r. 190 se obrátil ke křesťanství a stal se vzdělaným právníkem a teologickým spisovatelem. V pozdějších letech (kolem r. 207) přešel k montanistům (nauka kladoucí důraz na návrat k prorokování apoštolské doby a na nastávající konec světa, přehnaná mravní přísnost, zavrhování manželství). Zemřel někdy po r. 220 v Kartágu.
Dílo:
Ad nationes
Zdůrazňuje nespravedlnost pronásledování křesťanů, odmítá pomluvy rozšířené mezi pohany a ukazuje na nemravnost pohanských zvyků a kultů.
De praescriptione haereticorum
Namířeno proti gnostickým heretikům. Právo vykládat Písmo svaté má pouze církev. Zdůrazňuje důležitost apoštolské Tradice.
Narodil se kolem r. 210 v Kartágu v pohanské rodině. Pokřtěn byl teprve roku 246, už r. 249 se stal biskupem. Zemřel r. 258 v exilu za pronásledování císaře Valeriána jako mučedník pro víru.
Dílo:
De Ecclesiae unitate (O jednotě církve)
Jedná se o pastýřský list při příležitosti Novaciánova rozkolu, je velkým obhájcem jednoty církve.
De Dominica Oratione (Modlitba Páně)
De lapsis (O odpadlících)
Zabývá se způsoby chování křesťanů během pronásledování za císaře Decia.
Augustin se narodil r. 354 v Tagaste v Numidii. Byl synem pohanského otce a zbožné křesťanské matky Moniky. Byl vychován křesťansky, ale nebyl pokřtěn. Jako student se od křesťanství úplně odvrátil. R. 372 se mu narodil nemanželský syn. Asi v letech 374-383 byl členem sekty manichejců. Imponovala mu dualistickým pojetím dobra a zla, kritikou křesťanství a odmítáním jakékoliv autority ve věcech víry. Stal se profesorem rétoriky a působil nejdříve v Tagaste a později v Kartágu jako učitel gramatiky. Tam poznal Ambrože, poslouchal jeho kázání a našel cestu zpět do církve. O velikonocích 387 se nechal od Ambrože i se svým synem pokřtít. R. 388 se vrátil do Afriky a vedl v Tagaste s několik přáteli v ústraní klášterní život. Byl vysvěcen na kněze a později i na biskupa v Hippo. Jeho život se začíná prolínat s jeho spisy: kázáními, dopisy, listy, polemickými spisy, teologickými studiemi. Zemřel r. 430, když Hippo obléhali Vandalové.
Dílo:
Confessiones (Vyznání)
Jedná se o Augustinovu duchovní autobiografii od dětství až po obrácení a biskupství. Vyznává se zde ze svého bloudění a hledání pravdy, popisuje své obrácení a pokoj duše, který nalezl v Bohu po svém obrácení.
Proti manichejcům
Proti této sektě se obrátil hned, jakmile se přesvědčil o omylu nauky připouštějící princip zla, stejně věčný, jako princip dobra. Došel k závěru, že zlo pramení pouze ze slabosti vůle člověka, který klade nižší hodnoty nad vyšší.
Proti pelagianismu
Proti donatistům
De doctrina christiana libri IV (Křesťanská nauka)
Jedná se o první příručku pro biblický výklad v křesťanském starověku. Stanovil seznam posvátných knih, převzal jej i Tridentský koncil.
De civitate Dei (O Božím městě)
Tento spis je první křesťanskou filozofií dějin, které chápal jako zápas dobra a zla, obce Boží (křesťanská církev) a obce ďáblovy (pozemský stát); dějiny budou nakonec završeny vítězstvím Božího království. Současně však uznával nutnost pozemského státu, který musí existovat, pokud budou lidé náchylní k nespravedlnosti.
Dattrino, L.: Patrologie, KTF UK, Praha 1994, str. 54-72, 79-93, 203-226.
Franzen, A.: Malé církevní dějiny, Praha 1992, str. 34-37.
10. duben 2017
2 213×
1055 slov
