Nositelem práv ve vlastním slova smyslu je člověk, protože on je osobou. Má schopnost a právo na sebeurčení, je pánem svého jednání. Neboť člověk žije v sociálních souvislostech, dotýká se svou činností ostatních lidí a jejich práv. V právech druhých však má právo jednotlivce své meze.
Lidskými právy jsou míněna taková práva, jejichž zajištění má fundamentální význam pro lidsky důstojnou existenci (právo na život, nedotknutelnost soukromí, svoboda pohybu, pobytu, myšlení, svědomí, náboženské vyznání atd.). Souvisí bezprostředně s lidským bytím - jsou tedy nezcizitelná a nedotknutelná.
Lidská práva se nezískávají (nebyla člověku poskytnuta společností), ale byla člověku dána spolu s jeho lidským bytím - člověk jimi disponuje jako s právy předstátními, předspolečenskými. Tak má jedinec právo na život ne proto, že mu bylo přiznáno společností, ale proto, že je člověkem. Z toho vyplývá mravní a právní požadavek bezpodmínečného respektování každého člověka jak ze strany druhých, tak ze strany společenských skupin a nositelů státní moci.
Z dějin víme, že vědomí základních lidských práv (tj. práv vyplývajících z lidské přirozenosti) postupně narůstalo (evropský prostor - pohanská antika: řecké městské státy, římské právo, - středověk: staroevropská společnost...).
Výčet základních lidských práv krystalizoval přes americkou ústavu z r. 1776 a deklaraci francouzského Národního shromáždění (27.8.1789) až ke Všeobecné deklaraci lidských práv, vyhlášené na valném shromáždění OSN 10.12.1948. Tato deklarace obsahuje 30 článků a je velkým mezníkem v procesu sebeuvědomování člověka a společnosti.
Oblast světonázorového a náboženského přesvědčení je chráněna články 18 a 19 deklarace:
„Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru, sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.
Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu, toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.“
Světonázorové zakotvení, náboženská víra, vztah ke skutečnostem přesahujícím viditelný svět - to vše patří do nejhlubší dimenze lidského nitra, do oblasti, která utváří osobnost člověka a určuje jeho život, do místa, z kterého povstává a kterým se manifestuje každá jedinečná lidská bytost. Proto by v této oblasti, tak blízké nejvlastnějšímu „já“, měla být člověku zaručena co největší svoboda. Všichni kulturní lidé uznávají, že především v této rovině lidského ducha je nepřípustné, aby byl druhý člověk utlačován, podváděn či vysmíván.
Církve, v rámci procesu stále dokonalejšího poznávání lidské přirozenosti a lidských práv, vícekrát ústy svých představitelů vyhlašovaly suverenitu člověka v oblasti víry a nemorálnost násilného či lstivého přesvědčování o základních otázkách světa a života. Mezi nejdůležitější vyhlášení v této (církevní) linii patří deklarace o náboženské svobodě (Dignitatis humanae), přijatá na 2. vatikánském koncilu 7.12.1965.
Koncil, vycházeje z povahy lidské přirozenosti, nejprve postuloval povinnost:
„Všichni lidé mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a jeho církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat“ (z čl. 1).
Pak teprve precizuje právo na náboženskou svobodu:
„Lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích. Mimoto koncil prohlašuje, že právo na náboženskou svobodu je skutečně založeno na důstojnosti lidské osoby, jak nám ji dává poznat i zjevené Boží slovo i sám rozum“ (z čl. 2).
Skutečnost náboženské svobody dává katolické církvi možnost dokonaleji formulovat své vztahy k nekřesťanským náboženstvím. To se děje v deklaraci o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím (Nostra aetate) z 28.10.1965. V ní se katolická církev snaží stavět na tom, co je společné, a nalézat u ostatních náboženství obecně platné duchovní i morální hodnoty.
Nejprve vyjadřuje svůj vztah k východním náboženstvím (expl. k hinduismu a buddhismu):
„V hinduismu lidé zkoumají Božské tajemství a vyjadřují je nevyčerpatelným bohatstvím mýtů a pronikavými filozofickými pokusy. Hledají osvobození od naší existence buď v různých formách asketického života, nebo v hluboké meditaci, nebo v tom, že se uchylují k Bohu s láskou a důvěrou. Buddhismus ve svých rozmanitých formách uznává radikální nedostatečnost tohoto proměnlivého světa. Učí, jakou cestou mohou lidé se zbožnou a důvěřivou myslí buď dojít stavu dokonalého osvobození, anebo - ať vlastním úsilím, ať s vyšší pomocí - dospět k vrcholnému osvícení ...
Katolická církev nedmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života. Ačkoliv se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. Sama však hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6), v němž lidé nalézají plnost náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou“ (z čl. 2).
Blíže má ovšem křesťanství k islámu. To je vyjádřeno v 3. článku deklarace:
„Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, který promluvil k lidem...
...Jelikož během staletí povstalo mezi křesťany a mohamedány nemálo rozbrojů a nepřátelství, vybízí posvátný sněm všechny, aby zapomněli na to, co bylo, aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi.“
Nejtěsnější, ale i bytostný je vztah křesťanů k židům. Můžeme říci, že křesťané jsou mladšími bratry židů, neboť vycházejí z jednoho a téhož zdroje Božího zjevení.
„Když posvátný sněm zkoumá tajemství církve, má na paměti svazek, kterým je lid Nového zákona duchovně spojen s Abrahámovým potomstvem... Církev nemůže zapomenout, že obdržela zjevení Starého zákona prostřednictvím národa, s kterým Bůh ve svém nevýslovném milosrdenství uzavřel smlouvu. Ví, že bere sílu z kořene ušlechtilé olivy, na kterou jsou naroubovány ratolesti plané olivy, pohani. Církev totiž věří, že Kristus, náš pokoj, usmířil svým křížem židy a pohany a v sobě spojil dvojí v jedno.
Církev, která zavrhuje veškeré pronásledování, ať jde o kohokoliv, protože má na paměti společné dědictví se židy, a je proto vedena nikoli politickými pohnutkami, nýbrž náboženskou evangelickou láskou, vyslovuje politování nad nenávistí, pronásledováním a projevy antisemitismu, jimiž se kdykoli a kdokoli obrátil proti židům“ (z čl. 4).
Z evangelia JK vyplývá, že autentickým křesťanským postojem ke všem lidem bez rozdílu, je láska. Tím se křesťanství stává hlavním sjednocujícím a zdokonalujícím činitelem v lidské společnosti. V závěru deklarace Nostra aetate se praví:
„Postoj člověka k Bohu Otci a postoj člověka k bratřím lidem tak těsně souvisí, že Písmo praví:
„Kdo nemiluje, Boha nepoznal“ (1 Jan 4,8)...
Tím ztrácí podklad každá teorie nebo praxe, která činí rozdíl mezi člověkem a člověkem, mezi národem a národem, pokud jde o lidskou důstojnost a z ní vyplývající práva.
Církev tedy zavrhuje, jako cizí Kristovu smýšlení, jakoukoli diskriminaci nebo jakékoli utiskování lidí pro jejich rasu nebo barvu pleti, sociální postavení nebo náboženství.“
Od správného pochopení podstaty člověka se odvíjí určení jeho místa ve společnosti, ve světě, stanovení jeho práv a povinností, nalézání smyslu lidské existence a posledního cíle každé lidské osoby.
Církev od počátku prohlašuje důstojnost člověka, která vyplývá z toho, že je osobou, tedy bytostí rozumnou a svobodnou, stvořenou k „Božímu obrazu“. Vyjadřuje též společenský charakter lidské přirozenosti.
„Člověk je totiž v jádru své přirozenosti bytost společenská a bez vztahu k ostatním nemůže žít ani rozvíjet své vlohy“ (GS 12).
Podstatu člověka vnímá církev (a nejen ona) jako jednotu duše a těla. Člověk je bytostí, v které se spojuje svět hmoty se světem ducha. Svým tělem patří do tohoto vesmíru, je podroben přírodním zákonům a zasazen do celku přírody. Svým duchem vesmír přesahuje, vymýšlí a tvoří věci nové, buduje vztahy (duchovní rámce odevzdávání se a přijímání druhého - sjednocování se s ním) a svým svědomím rozlišuje mezi dobrým a zlým. Výkonem svobodné volby člověk může (a nemusí) zakládat nové řetězce příčin a účinků. Tělo i duši hodnotí křesťané jako dobré, protože obojí je člověk a obojí je dílem Tvůrce. K tomu Gaudium et spes (čl. 14):
„Člověk se nemýlí, když si o sobě myslí, že převyšuje hmotnou skutečnost, a když se nepovažuje za pouhou část přírody nebo za bezejmennou jednotku lidské společnosti. Tím, co má v nitru, převyšuje vesmír věcí, do těchto hlubin se vrací, když vstupuje do svého srdce, kde ho očekává Bůh, který zkoumá srdce, a kde on sám před Bohem rozhoduje o svém osudu. Není tedy obětí klamného zdání vyvěrajícího z přírodních nebo společenských daností, nýbrž právě naopak se dobírá hluboké pravdy, když uznává, že má duchovou a nesmrtelnou duši.“
Anzenbacher, A.: Úvod do filozofie, Praha 1990.
Bible (Ekumenické vydání z roku 1985), Praha 1991.
David, R.: Politologie, Olomouc 1995.
Druhý vatikánský sněm: Dokumenty, Řím 1983.
Falkenauer, R.: Úvod do religionistiky, (skriptum CG), Plzeň 1994.
Mayer, P.: Religionistika VIII., (skriptum CG), Plzeň 1996.
Život z víry, Překlad 2. dílu katolického katechismu pro dospělé (Vydala Německá biskupská konference 1995), České Budějovice 1998.
4. květen 2017
2 506×
1689 slov
