Původně jediná křesťanská církev se od počátku realizovala jako společenství partikulárních církví na různých místech. Tyto církve vytvářely společenství. Faktorem jednoty mezi nimi byla kolegialita biskupů spolu s Petrovým primátem.
Mezi místními církvemi se objevovaly rozdíly v liturgii, výkladu pravd víry a uspořádání, ale nebyly překážkou až do doby, kdy se objevily faktory rozdělení - hereze (bludy) a schizma (rozkol).
V časové posloupnosti došlo nejprve k porušení jednoty s některými místními církvemi Východu v souvislosti s postupným formulováním věrouky o Nejsvětější Trojici a o Vtělení. Tehdy se utvořila skupina starých východních církví:
V 11. století nastává rozdělení mezi katolíky a pravoslavnými, v 16. století dochází k reformaci a následnému štěpení - na scéně se objevují protestanté. V nové době se jako výrazná skupina oddělují starokatolíci a různé národní církve. Vznikají též různá společenství na pomezí křesťanství a jiných náboženství.
Východní křesťanství nemá centrální organizaci, tvoří ho 15 zcela samostatných (autokefálních) církví, které mezi sebou mají plné společenství. Zvláštní postavení zaujímá cařihradský patriarcha (čestné předsednictví).
Vedle autokefálních církví existují ještě tzv. autonomní církve, které spadají do jurisdikce některého z patriarchátů (finská, japonská, čínská a sinajská).
Věroučně pravoslavné církve vycházejí z prvních sedmi koncilů. Vzhledem ke katolické církvi se liší tím, že odmítají neomylnost papeže ve věcech víry a morálky a nevyjadřují výslovně poslední mariánská dogmata.
Byzantská liturgie se od křesťanského starověku prakticky nevyvíjí. Pravoslavní slaví všech 7 svátostí.
Pojem protestantismus označuje církve, sekty a malé náboženské skupiny v západním křesťanství, které se odvolávají na reformaci 16. století.
Vznikla r. 1918 spojením od konce 18. století v českých zemích existujících Evangelické církve augsburského vyznání a Evangelické církve helvétského vyznání.
Místní společenství je označováno jako sbor, na jeho vedení se podílí farář (farářka) a staršovstvo vedené předsedou. Volí je sbor. Sbory jsou sdruženy územně v senioráty. Celá církev má v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 13 seniorátů a celkem 271 sborů s filiálkami. Nejvyšší orgán celé církve je synod, výkonným orgánem je synodní rada (v čele synodní senior /ordinovaný představitel/ a synodní kurátor /laický představitel/. Synodní administrativa sídlí v Praze. Tam je Evangelická teologická fakulta UK (studují na ní i studenti jiných protestantských církví). Evangelíci různých vyznání vydávají společně týdeník Kostnické jiskry a měsíčník Křesťanská revue. Vycházejí také nezávislé časopisy např. Protestant.
Tvoří ji luterští křesťané ve Slezsku (Opavsko, Těšínsko), kteří se r. 1918 k unii nepřipojili. Ústředí je v Českém Těšíně.
Vznikla po 1. sv. válce ze snahy vytvořit národní církev, která by spojovala různé české křesťanské tradice. Tento název získala r. 1971.
Bohoslužby mají základní strukturu podobnou katolické liturgii, včetně slavení 7 svátostí a eucharistie každou neděli. Převládá západní tradice, ale uplatňují se i prvky křesťanského Východu. Hlavní bohoslužbou je zpívaná liturgie K. Farského (první patriarcha a spoluzakladatel této církve). Věrouka: vlivy protestantů, katolíků i pravoslavných.
347 náboženských obcí, spravuje je rada starších a farář nebo farářka. Území ČR rozděleno na 5 diecézí (Praha, Plzeň, Hradec Králové, Brno, Olomouc), v čele biskupové (volení), ústřední rada a patriarcha sídlí v Praze. Nejvyšším orgánem je sněm. Vydává měsíčník Český zápas a měsíčník Teologická revue církve československé husitské. Nakladatelství Blahoslav. Kandidáti duchovenské služby se připravují na Husitské teologické fakultě UK v Praze.
Podobá se novokřtěncům. Křtí výhradně dospělé, většinou ponořením. Bohoslužba tvoří improvizovaný sled modliteb, čtení z Písma, písní a kázání. Dnes má asi 2 500 věřících.
Patří ke kongregacionalismu. Vznikla v návaznosti na probuzenecká hnutí v českém protestantismu a působením amerických misionářů v r. 1880. Dnes má asi 5 200 členů ve 31 sborech se 190 kazatelskými stanicemi. Ústředí církve vydává časopis Bratrská rodina.
Vytvořili ji členové dvou německých sborů, kteří po rekatolizační vlně odešli do exilu a usídlili se na panství hraběte Zinzendorfa, kde založili osadu Herrnhut (česky zvanou Ochranov). Zpět se vrátila roku 1870 a od roku 1957 tvoří vlastní provincii v čele s biskupem. Ústřední orgány sídlí v Praze, 17 sborů se nachází především v severních a východních Čechách.
Více než věrouka se cení osobní zbožnost, pořádají se hostiny bratrské lásky. Členové celosvětové Unitas fratrum drží nepřetržitou „modlitební stráž“ - řetěz nepřetržitých modliteb podle rozpisu na jednotlivé provincie, sbory a jednotlivce. Užívá celosvětově jednotná čtení z Bible na každý den témata modlitby a rozjímání. Pro členy je typická mimořádná misijní aktivita.
Evangelická církev metodistická
Má asi 3 000 členů v 19 farnostech. Ústřední sbor a vedení sídlí v Praze.
Armáda spásy
Má asi 500 členů. U nás na její tradici navazuje také iniciativa Naděje.
K letničním církvím u nás patří:
Církev apoštolská
Vydává časopis Život v Kristu. Do veřejně známé podoby s 8 sbory vystoupila v r. 1988 (existovala zde již dříve).
Letniční sbory:
Voda života (od roku 1989, nejvíce působí v Praze)
Nový Život (sev. Čechy)
Ježíš přijde (Brno)
Sbor Božího slova (Příbram)
Křesťanské společenství (zpočátku bylo sborem Českobratrské církve evangelické, v roce 1990 se osamostatnilo).
Každý sbor chápe sám sebe jako místní církev a součást Kristovy církve, do níž patří všichni následovníci Krista na celém světě (ne tedy jako samostatnou denominaci). Členem sboru se stává člověk obrácením a křtem. Činnost sboru je řízena Duchem svatým, který povolává apoštoly, proroky, pastýře, evangelisty a učitele.
Novoapoštolská církev (irwingiáni)
Toto společenství ale neudržuje kontakty s ostatním křesťanstvem. Členové odmítají reformátorský princip sola Scriptura - závazný výklad PS může podávat pouze vedení Novoapoštolské církve. Součástí SZ jsou i deuterokanonické knihy a pět knih pokládaných za apokryfní. V čele je kmenový apoštol. U nás je tato společnost málo zastoupena. Vydávají časopis Naše rodina.
Křesťanské sbory
Členové tvoří volné autonomní sbory, odmítají sdružování podle konfesí a nadsborové instituce. Neúčastní se organizovaného ekumenického hnutí, ale mluví o jediné církvi složené ze všech věřících lidí na celém světě. Nemají kazatele ani jiné obdobné pracovníky. U nás žijí rozptýleně asi ve třech sborech.
Adventisté sedmého dne
Jsou blízcí baptistům, zdůrazňují očekávání brzkého druhého příchodu Kristova. Jejich texty podrobně vykreslují průběh posledních událostí dějin světa. Mimoto zdůrazňují, že i křesťané musí dodržovat některá starozákonní pravidla: sobota, čisté a nečisté pokrmy. Pokládají se za jedinou a pravou církev Kristovu. Generální konferenci jsou podřízeny divize, unie, sdružení, okrsky a sbory. Kazatelé jsou svěceni, stejně tak i starší sboru (presbyteři) a diakoni. Členové dostávají závazné misijní úkoly. Velká publikační činnost: měsíčník Znamení doby.
Tyto církve vznikly ze vzdoru vůči 1. vatikánskému koncilu. V čele odporu nebyli biskupové, ale někteří němečtí teologové. Ohnisky rozkolu se staly teologické fakulty v Bonnu, Mnichově a Vratislavi. Profesoři z těchto fakult nepřijali článek víry o primátu papeže, ani když je o to žádali jejich biskupové. Protože zároveň organizovali v čele s Ignazem von Döllingerem starokatolické hnutí byli z církve vyloučeni.
V září 1871 uspořádali první starokatolický kongres v Mnichově, na němž byla založena starokatolická církev. Prvním biskupem se stal vratislavský profesor teologie Reinkens. Aby byla zajištěna apoštolská posloupnost, vysvětil ho holandský biskup Heykamp, stoupenec jansenismu.
Po německé církvi vznikly starokatolické církve z nespokojených katolíků i v dalších zemích (Rakousko-Uhersko, Polsko, Chorvatsko...). Celkem 8 samostatných starokatolických církví vytvořilo Utrechtskou unii, jejímž konferencím předsedá utrechtský biskup. Kromě 1. vatikánského koncilu odmítají starokatolíci i některá mariánská dogmata a zdobrovolnili celibát kněží a biskupů. Dnes je asi 500 000 starokatolíků (u nás 2 700 věřících).
Ekumenismus - hnutí usilující o sblížení a jednotu křesťanských církví.
Druhý vatikánský koncil nepokládal za potřebné formulovat věroučné definice a kánony, a proto - pokud se obracel a stále ještě obrací ke katolíkům - se snažil a snaží je povzbudit a mírným otcovským tónem napomenout. Pokud koncil uvažoval o ekumenismu a tím o sbližování křesťanských církví, musel nejprve stanovit, co pod pojmem církev chápe. Z toho důvodu dostala v koncilních dokumentech velký prostor ekleziologie (nauka o církvi) - bez ní by ekumenismus byl spíše pragmatickou církevní politikou.
Ekleziologie je poměrně nový obor, který se v současnosti stále vyvíjí. Písmo svaté a raná normativní tradice přinášejí málo látky, a proto magisterium při vlastní tvorbě ekleziologie situovalo její akcenty do všedního života církve. Navazuje na dosavadní práci teologů a snaží se vymezit prostor, ve kterém má ekleziologie hledat podstatu církve, mj. i v ekumenickém dialogu při konfrontaci s ostatními křesťanskými církvemi a jejich pojetím církve.
Nové poznání a nové ocenění biblických a patristických pramenů a znovuobjevení biblických obrazů církve připravovalo půdu pro 2. vatikánský koncil. Do tohoto proudu se zapojil papež Pius XII. svou encyklikou Mystici corporis, ve které zužitkoval teologickou práci hnutí biblické obnovy a převzal v duchu opomíjené tradice myšlenku církve jako mystického těla Kristova.
Rozhodujícím krokem koncilu v chápání církve bylo její vymezení církve jako Božího lidu, jehož existence je dána novou smlouvou uzavřenou prostřednictvím Ježíše Krista. Jsou zachovány hierarchické stupně, ale jsou podřízeny základní rovnosti členů Božího lidu a chápány jako pastýřská, učitelská a kněžská služba ostatním bratřím.
Ekumenicky velmi perspektivní je to, jak koncil upravil tradiční chápání církve univerzální a církví místních. Podle koncilu je legitimní mluvit uvnitř církve o církvích s tím, že jednotlivé církve zachovávají své vlastní zvyklosti a Petrův stolec jejich oprávněnou rozmanitost chrání. Teologické rozpracování těchto náznaků může vést k legitimní decentralizaci, a tím vyjít vstříc ekumenickým partnerům.
Teologická reflexe rozděleného křesťanstva je obsažena v koncilních dokumentech Lumen gentium, Unitatis redintegratio a Orientalium ecclesiarum. Stručný rozbor ekumenické situace je v LG v kap. o církvi jako Božím lidu - zejm. článek 15. Ten pojednává o všeobecnosti neboli katolicitě jediného Božího lidu, která nevylučuje pluralitu partikulárních církví. K této jednotě jsou povoláni všichni křesťané. Dle článku 13 k této jednotě směřují nejen katoličtí věřící, ale všichni lidé bez výjimky. Koncil v duchu ekumeny poukazuje na to, co je křesťanům společné (Písmo sv., víra, křest, modlitba, svátosti, úcta k bohorodičce, spojení v Duchu sv.).
Již předkoncilní teologie formulovala skutečnost, že i nekatolíci mohou mít účast na vykoupení. Nové na tom, co přináší koncil, je to, že aktuální, i když ne dokonalou účast na dobrech, která náleží církvi Kristově, připisuje nejen jednotlivcům, ale i celým křesťanským společenstvím.
Mezi některé zahraniční teology, kteří se ekumenismem zabývají patří např. H. Fries (Fundamentaltheologie, Mysterium des Gottesvolkes), J. Ratzinger (Úvod do křesťanství) a Hans Urs von Balthasar (Theodramatik II/2). Co se týká českých teologů, lze uvést prof. Josefa Kubalíka (Křesťanské církve v naší vlasti), Josefa Zvěřinu (Teologie agapé) a Oto Mádra (Modus moriendi církve, Jak církev neumírá).
Konečným cílem ekumenické praxe je obnovení jednoty křesťanů. V církvích dnes sílí ekumenické hnutí a církve vidí v jeho rámci jako nutné a prospěšné více se navzájem poznávat, společně se zamýšlet nad rozdíly a jejich příčinami, spolupracovat na různých charitativních a apoštolátních dílech.
Pokusy o překonání rozdělení křesťanů jsou tak staré jako rozdělení samo. Církevní dějiny dokládají mnoho snah po sjednocení (starokřesťanské koncily, snaha o sjednocení s pravoslavím na florentském koncilu (1439-1443), úsilí o teologické rozhovory s protestanty (1540-1541), pozvání protestantů na tridentský koncil, ekumenické hnutí 20. stol.). Všechno snažení však mělo žádný, nebo velmi krátkodobý účinek.
Dialogu a spolupráci mezi církvemi významně napomáhá ekumenická instituce - Světová rada církví. Byla založena r. 1948 a již po 2. vatikánském koncilu bylo jejími členy 214 církví. Katolická církev se nestala plným členem, ale ustavila při Světové radě církví svůj poradní výbor, má statut pozorovatele.
K problematice ekumenismu se katolická církev vyjadřuje především v koncilním dekretu Unitatis redintegratio, ve kterém stanovuje své zásady praktického ekumenismu (čl. 5-12):
Z obecně závazných dokumentů rozvíjí ekumenické direktivy Kodex kanonického práva a Ekumenický direktář.
Druhý vatikánský sněm: Dokumenty, Řím 1983.
Beinert, W.: Slovník katolické dogmatiky, Olomouc 1994.
Klimeš, L.: Slovník cizích slov, Praha 1995.
Kodex kanonického práva, Praha 1994.
Lang, A.: Církev - sloup a opora pravdy, Olomouc 1993.
Mayer, P.: Religionistika VIII., (skriptum CG), Plzeň 1996.
Tretera, J.: Církevní právo, Praha 1993.
25. duben 2017
2 767×
2671 slov
