Hinduismus

Hinduismus je souborné označení obsáhlého komplexu náboženských a filozofických tradic, praktik a zvyklostí lidí žijících převážně (asi z 95 %) v Indii a Nepálu, menšiny též v Bangladéši, Pákistánu, na Šrí Lance 900mil.- 1miliarda. V oblasti náboženských a filozofických představ je kritériem příslušnosti k hinduismu uznání autoritativnosti védské tradice- védy, nejstarší literární památky indických Árjů; vznikaly postupně v období asi 1500 – 400 př. n. l. Jejich hlavním námětem je obětní rituál a výklady jeho smyslu. Nejstarší částí véd jsou čtyři sanhity, sbírky veršů a průpovědí doprovázejících obětní rituál nebo magické úkony. Rgvéd je sbírka 1 028 hymnů uspořádaných do 10 knih (mandal), velebících védská božstva; byly recitovány knězem při oběti. Hlavními božstvy, jimž byly přinášeny zápalné oběti (trvající i několik dní), byli Agni (bůh ohně), Sóma (personifikace halucinogenního nápoje konzumovaného obětníky při některých obětech) a Indra (bůh války a bouře). Sámavéd je kniha nápěvů, jimiž kněz doprovázel oběť. Jadžurvéd je sbírka obětních formulí, jimiž obětník provázel vlastní rituální úkony. Čtvrtá sanhita, Atharvavéd, obsahuje asi 730 hymnů a průpovědí sloužících potřebám černé a bílé magie. Na sanhity navazují bráhmany (asi 1000 – 800 př. n. l.), prozaické, často obšírné texty, které vysvětlují a rozvádějí podstatu a smysl obětního rituálu. S nimi úzce souvisí áranjaky, které obsahují spekulace o skrytém významu oběti. Následují upanišady (asi 800 – 400 př. n. l.), které pomocí symbolických a alegorických interpretací překračují rámec védského obětnického ritualismu a kladou základy pozdějšího indického filozofického myšlení. od tradic sepsaných v těchto knihách se však pozdější hinduistické myšlenkové směry často značně odchylují. Tematická šíře a vývoj filozofického myšlení hinduismu se odráží ve vývoji jeho šesti klasických filozofických systémů: mímánsy a védánty, njáji a vaišéšiky, sánkhji a jógy. Nejvýznamnější náboženské směry v rámci hinduismu jsou višnuismus spolu se šivaismem jeden z dominantních směrů v rámci hinduismu, orientující se na uctívání Višnua, obvykle v podobě některého z jeho vtělení (avatárů), jako nejvyššího, popř. jediného boha, udržovatele světa a jeho řádu. Z deseti hlavních vtělení jsou z hlediska kultu nejvýznamnější Kršna a Ráma A šivaismus, jeden z hlavních směrů v rámci hinduismu (s višnuismem). Šivaismus se člení na řadu škol a sekt, jimž je společné uctívání Šivy buď jako nejvyšší božské osoby, nebo jako všepronikajícího božského principu. Počátky šivaismu spadají již do védského období; na přelomu letopočtu je v Mahábháratě doložena existence šivaistické sekty pášupatů a jejího učení o Šivovi jako pánu, k němuž směřují jednotlivé duše usilující o vymanění z osidel světské existence pomocí uctívání, jógy a pravého poznání., zejm. ve východní Indii též šaktismus- v hinduismu uctívání bohyně Šakti jako ženského principu a nejvyšší božské energie v jejím blahodárném i ničivém účinku. Šakti je uctívána buď jako samostatné nejvyšší božstvo, nebo jako manželka boha Šivy. Ve svém mírném aspektu vystupuje jako Umá, Párvatí, ztělesněním destruktivních sil je Durga, Kálí nebo bohyně neštovic Šítala. Proklamovaným cílem hinduismu je konečné duchovní osvobození (mókša) z koloběhu existencí (sansára). Jednotlivé kulty jsou kromě filozoficky formulovaných dogmat (názor) opřeny o bohatou mytologii. Velkými mytologickými kompendii(stručná písemná práce shrnující dosavadní poznatky v daném oboru) jsou zejm. eposy Mahábhárata a Rámájana a purány-skupina anonymních, obvykle značně rozsáhlých děl staroindické hinduistické literatury, zpracovávajících ve verších náboženská a mytologická témata, legendy, popisy posvátných míst, rituálů, obětí ap. 18 tzv. velkých purán, tradičně dělených na šivaistické, višnuistické a brahmovské, vznikalo mezi 4. a 11. stol. Dále existuje 18 tzv. menších purán, zpracovávajících tytéž náměty, a řada purán místních, tematicky zaměřených k určitému nábožensky význačnému místu, chrámu, kultu a podobně. Různorodost filozofických a náboženských směrů a absence jediného standardního dogmatu je vyvážena striktními předpisy regulujícími do značných podrobností život jednotlivce i společenských skupin. Základní sociální jednotkou je kasta-bráhmani – kněží a obětníci, kšatrijové – bojovníci a vládci, vajšjové – kupci, zemědělci a šúdrové – řemeslníci, služebníci) jsou předobrazem a jedním z orientačních vodítek pro klasifikaci v současnosti existujících asi tří tisíc hlavních kast. Mimo vlastní systém kast stojí bezkastovní obyvatelstvo, tzv. nedotýkatelní (párjové), nejnižší a nejvíce diskriminovaná skupina (přes sto mil. lidí). Regulace společenského i individuálního života v jeho jednotlivých stadiích má silně rozvinutou kultovní stránku. Kromě obřadů a ritů specifických pro jednotlivé kasty a náboženské sekty je řada kultovních úkonů a objektů společná většině hinduistů: uctívání některých posvátných zvířat, řek, slavení svátků, poutě k posvátným místům, uctívání božstev převážně formou nekrvané oběti.