Islám

Vznik:

Islám je mezi ostatními světovými náboženstvími nejmladší věroukou a vedle mechanismu, který zanikl v 10-13 století je jediným náboženstvím vzniklým po křesťanství, které od samého začátku vědělo o existenci křesťanství a judaismu.

K Mohamedově prorockému osvícení došlo v letech 610-632 n. l. nejprve v Mekce a od roku 622 v Medíně, kde se s "přistěhovalci" z Mekky spojili pod vedením Mohamedovým všechny kmeny obývající toto město, uznaly islám jako náboženství a Mohameda jako soudce ve všech sporných otázkách. Do tohoto společenství se velmi rychle podařilo integrovat i jiné kmeny z okolí města, resp. - pokud se jednalo o židovské kmeny - společenství nad nimi převzalo protektorát a tak je asociovalo jako "protektorované" (džimí).

Zeměpisné rozšiřování tohoto společenství neustále pokračovalo, po několika střetnutích se zmocnilo i Mekky a v roce mohamedovy smrti (632) už umma obsáhla větší část Arabského poloostrova.

Z hlediska náboženské historie musíme před vystoupením Mohameda považovat za zlomkové období. Do té doby rozšířený polyteismus už nebyl stabilní, neustále rostl počet monoteistických názorů, k čemuž jistě přispívala existence okolního židovského a křesťanského osídlení.

Poselství o jediném bohu je v Koránu spojeno s výzvou ke konáním bohem požadovaného dobra, neboť v den posledního soudu (Korán 99,7n.) každý spatří každičké zrníčko dobra, resp. zla, kterého se dopustil, Z hlediska sociální historie tak klanovou morálku vytlačuje systém obecně vzarých etických norem. To, co bylo pro klan vždy prvotním zájmem a muselo být bezpodmínečně podporováno, ať už šlo o cokoli, nyní ustupuje šířeji pojednané morálce. Univerzální etická pravidla už byla nutná, neboť klanová morálka dávno nepůsobila, protože je zřejmé, že zbohatlíci, zejména mezi kupci, hleděli na vlastní prospěch spíše než na solidaritu s klanem (kmenem).

Viděno z hlediska mocenských a náboženských poměrů, Arabský poloostrov tehdy ležel v průsečíku sfér vlivu Byzantské říše na severu, oslabené tehdy už střetem s křesťanstvím, národně křesťanské Etiopie na jihozápadě a válkami rozvrácené zoroastricko-mazdakické říše Peršanů na jihovýchodě.

Islám tedy vyplnil stávající vakuum a dokonce se mu zdařilo, v neposlední řadě také velmi výhodným

využitím skupinových zájmů (např. Židů, Ariánských či nestoriánských křesťanů), proniknout do mocenských sférmokolních říší a zachytit se tam. Pro pozdější dobu islámu bylo velmi důležité, že vyplnil mezeru po mizejícím mechanismua že koncepčně (např. pro popétologii) dále rozvíjel jeho myšlenky.

Historie:

Rychlé šíření ummy na Arabském poloostrově pokračovalo i po smrti Mohamedově za jeho nástupců Abú Bakra (632-634), Umara (634-644), Usmána (644-656) a Alího (656-661) dokonce i na nearabských územích : 639-642 byl dobyt Egypt, 640-642 Persie. Za vlády dynastie Umajjovců (661-751) byla získána další území. Severozápadní Afrika byla dobyta v roce 670, roku 711 pronikli Arabové do Španělska, jejich proniknutí do Francie zabránili roku 732 u Tours a Poitiers (K. Martell).

Za vlády dynastie Umajjovců pokračovalo pronikání také východním směrem, což ještě zesílilo za kalifátu abbosovské dynastie (749-1258), kdy se islám dostal do Indie. Podle velmi přibližného historického rozšíření můžeme říci, že prvních 700 let islámu přineslo rozšíření tohoto náboženství v tzv. kmenových zemích (sev. Afrika, Egypt, přední Orient, z části Turecko, Irák a Irán), dalších 700 let islámského letopočtu pak jeho rozšíření do dalších asijských a afrických zemí (např. Indie, Indonésie černé Afriky ...). Ikdyž v čele ummy stál až do zrušení této instituce kalif ( 1924), moc kalifů postupně klesla už dříve. V politických otázkách se musel o moc dělit s četnými místními vládci, až za Osmanů (1290 - 1918) politická moc zcela přešla na sultány a kalifovi zůstal pouze výkon náboženské moci. Ovšem ani náboženský kalif nedokázal svou vůdčí roli prosadit. Bezprostředně po smrti kalifa Alího, jeho stoupenci vystoupili proti dědičnému kalifátu umajjovské dynastie, proti kterému uplatňovali nárok na dědičný kalifát pro Aliho potomky. Strana Alího zcela odmítla umajjovský kalifát z Damaššku, vstoupili do ilegality a zahájili boj za vedení vůdcovských nároků Alího potomků: Hasana (zemřel 669), Husajna (zemřel 680), atd. Další spory vedoucí k dalšímu štěpení mezi šíity způsobily. že počet jejich uznávaných vůdců (imánů) neustále kolísal a jména posledních představitelů se skupinu od skupiny mění: např. zajdové uznávají pouze seznam imánů s pěti jmény. Izmailité uznávají sedm imánů a imámité dvanáct imámů. Musíme sí rovněž uvědomit, že další štěpení mezi šíity vedlo k odloučení dalších skupin, takže známe také drúzy (též drusové) nebo nusairie.

Ani většina muslimů, kteří zůstali věrni kalifátu, tedy zhruba 90% všech muslimů, nepředstavuje nějaký jednolitý blok. V osmém až devátém století došlo k různým výkladům právních norem, což mělo za následek, že vznikaly různé právní školy ( hanífitů, malikitů, šafíitů, hanbalitů, viz. Sunna).

Z raně islámských dob stopjí za zmínku také skupina kháridžitů, kteří odešli z ummy, protože podle jejich názorů se kalifem mohl stát pouze člověk, který proto měl všechny morální a duševní předpoklady, ikdyby to měl být černý otrok.

Že muslimové opanovali tzv. kmenové země, jetě v prvu neznamenalo islamizaci těchto zemí. Teprve mnohem později a s postupem arabizací dobytých území, se začal islám prosazovat. Střetnutí s islámskou kulturou v Egyptě a Sýrii či s myšlenkami mechanizmu v Iráku a Iránů představovalo oplodnění islámu řeckou filosofii a teologickým systémovým myšlením, což před tím islámu vlastní nebylo. Muslimští myslitelé tuto výzvu přijali a v soupeření s křesťanstvem dosáhli vrcholu vědění v teologii, filosofii, vědě a umění, což opět představovalo výzvu pro křesťanský Západ. Přitom všem by neměla bez povšimnutí zůstat spolupráce a tlumočnická činnost křesťanů a Židů, takže ve vztahu ke středověku by bylo vhodnější vytvořit spíše o arabské než o islámské kultuře.

Velmi četné jsou spojnice s mimoislámským myšleným projevujícím se v dílech islámských mystiků (súfi). Dodnes není jasné, zda paralelně s těmito vnějšímu vlivy nešlo také i vývoj uvnitř islámu, v podstatě záleží na stupni vědomostí západních autorů, píšících o islámské mystice, zda píší o vlivech hinduismu nebo zoroastrismu - či dokonce o řecko-helenistických vlivech židovské či křesťanské m

Prorok Mohamed:

Narodil se v Mecce, jako syn vodiče velbloudů. V útlém věku přišel o oba rodiče a pracoval jako obchodníkem s karavanami až do svých asi 25 let, kdy se oženil se svou zaměstnavatelkou, dvojnásobnou vdovou Khadiou. Nějakou dobu poté jeho zvyk meditovat v blízkých horách přinesl ovoce. Mohamed začal mít vize, v kterých rozmlouval s archandělem Gabrielem. Jeho přikázání potom napsal ve verších, které tvoří první část Koránu svaté knihy Islámu. Celý Korán se skládá ze 114 zjevení, která byla prorokovi vyjevena v průběhu 22 let. Mezi tím začal Mohamed kázat a tvrdit, že existuje jen jeden všemohoucí a vševědoucí bůh - Alláh a že cesta ke spasení vede přes naprosté odevzdání se jeho vůli. "Oddanost" nebo "podřízenost" - v arabštině islám se stala názvem pro novou víru a věřící zvaní muslimové byli ti, kteří se podřizuji.

V Mecce si Mohamed vytvořil skupiny přívrženců, která zahrnovala i členy jeho nejbližší rodiny. Ve městě však jeho hlásání nebylo oblíbené. Mekka vděčila za svoji prosperitu hlavně velikému množství poutníků, kteří přicházeli uctívat své bohy do Kaaby. Svatyně zasvěcené přibližně 360 různým bohům a duchům, všem těm, které nový prorok prohlásil za falešné. Situace se vyhrotila do takové míry, že v roce 622 byl Mohamed nucen se svými přívrženci Mekku opustit. Známý den tohoto útěku nazývaný Jijiráh nebo Hegira, byl později ustanoven jako první den roku nového islámského kalendáře, který brzy vešel v platnost. Mohamed našel útočiště v blízké Medině, kde příznivě zapůsobil svým kázáním a debatami o bohu. Začalo se mu dařit obracet lidi na svoji víru. Nakonec ho občané Mediny uznali za apoštola božího a nechali se jím vést v řadě válečných tažení proti Mecce. Když byla v roce 630 Mekka poražena zmocnil se Mohamed svého rodného města , zničil 360 model v Kaabě a zasvětil ji celou Alláhovi.

Výběr nástupce

V roce 632, kdy prorok zemřel, byl skoro celá Arabský poloostrov obracen na islámskou víru. Ale Mohamed neustanovil žádného vůdce, který by ho následoval a tak po jeho smrti nastala doba soupeření, strašných bojů, povstání a občanských válek.

Konečně se Prorokovi nejbližší stoupenci mezi sebou dohodli na Kalifovi a po té nastalo období závratného Arabského dobývání. Kmeny, které mezi sebou dříve bojovali se mezi sebou sjednotili pod korouhví Islámu a dokázali být více než rovnocenným partnerem dvěma mocnostem, které v té době ovládly Střední Východ. Těmito dvěma mocnostmi byli křestěnská řecky mluvící Byzantská říše a Persie, v které ovládli Sasánovci a kde bylo rozšířené zoroastrijské náboženství.

Vzestup Islámu

Islám, jedno z nejvýznamnějších světových náboženství byl násilně šířen na rozsáhlém území, sahajícím od Španělska po Indii. Z dobu mírně přesahující jedno století se díky němu zrodila nová oslňující kultura.

V sedmém století n.l. byla větší část Arábie vyprahlou zemí, osídlenou pouze kočovnými kmeny. Jen na pobřeží Rudého moře a Indického oceánu byly úrodné obydlené oblasti. Z nich se vydávaly na cestu karavany, které křižovaly pouští a směřovaly do měst v Sírii a Mezopotámii (část území dnešního Iráku). Na těchto pouštních trasách ležely oázy, které díky obchodu spojenému s karavanami dobře prosperovaly. Mezi nimi byla také města Mekka a Medina, která měla hrát zásadní úlohu v historii Islámu.

Šíření Islámu.

První muslimské výboje mimo Arabii vedl kalif Abu Bakr. Ale rozhodující období v dobývání následujících období nastalo , když sekalifem stal Omar. Damašek padl v roce 635 a následující rok generák Khalid ibn -al-Walid porazil Byzančany v bitvě u Jarmku a vyhnali je ze Sýrie. Dobyl i Peršany ovládanou Mezopotámií a do roku 642 byla obsazena samotná Persie. Ve stejném roce kapitulovala Alexandrie, a tím bylo dokončelo dobývání Egypta. Egypt se následovně stal výchozím místem pro následovné tažení, během níž se dostala Arabská vojska do celé severní Afriky.

Brzy se v nově vytvořené muslimské říši objevila napětí a spory, které vedli kmenoví válečníci. Toto napětí bylo znát i u mnoha dalších národů a náboženství. Třetí kalif, Ottaman, byl zavražděn a jeho nástupcen se stal Ali, Mohamedův bratranec a zeť. Ale ani za Aliho kalifáru nepřestaly kmenové a náboženské neshody. Ty nakonec vyústili v občanskou válku, v které byl sám Ali zabit. Tentokráa však Aloho stoupenci odmítli přijmout daLšího kalifa Uaviju a vyhlásili "sh ia" (odluku), která následovně vedla k trvalému rozšíření na většinovou sektu Usunni a Shiu až do dnešních dnů.

Smrtí Aliho se ukončilo období Alifátu, kterému se říká klasické nebo ortodoxní. S nástupem Muavii se kalif stává spíše jakýmsi králem nebo císařem a sídlí ve velkém hlavním městě Damašku v Sýrii.

Titul kalifa se dědí na syna nebo nejbližšího příbuzného a kalif vládne za přispění centrální civilní správy, řízené nejprve zkušenými nearabskými úředníky.

Osilnivá kultura

Islám vstoupil do nové etapy své hustoriev které se nejenom nepřestával učit od osařtaních kultur, ale navíc si vytvořil svoji vlastní skvělou kulturu, Kalif Al-Mansur založil "Dům vědění". V něm překládali učenci díla starověké řecké filosofie a medicíny a snažili se o pochopení indické matematiky. Muslimský myslitel Ibn-Sinna se stal jedním z nejvýznamnějších středověkých filosofů a odborníků na medicinů. Jeho díla se hodně četla po celé Evropě, kde je známý pod jménem Avicenna. Matematik al-Khwarismi zavedl algebru a v osobě Peršana Omara Khyyama se jedninečně spojil talent matermatika, astronoma a básníka.

Literatura a umění byly v té době na vrcholu. Stavěly se mešity a paláce s třpytícími se kopulemi a s lesklými ozdobnými mozajkami na střechách. Vyráběly se dokonalé hrnčířské a kovové výrobky. V módě byly složité vzory květin abstraktních obrazců i nepřerušovaného elegantního arabského písma.

S rozvojem poesie se v Islámském světě začaly ústně tradovat a přikrášlovat lidové příběhy z celé Asie, které později vyšly v klasické sbírcě Pohádek tisíce a jedné noci. Po celá staletí předstihovala islámská kultura a vzdělanost křestťanskou Evropu. Evropská civilizace využívala arabských zdrojů a učila se z nich vědě, matematice a lékařství a dokonce tajemství výroby papíru.

Islámská kultura neustále vzkvétala, i přesto, že se přáliš velký kalifát začal po necelém století vlády Abbásovců rozpadat. Poté co si Abbásovci svoji mocenskou základnu na Východě, ztratili brzy kontrolu nad severní Afrikou, kterou obsadili Fatimovci sídlící v jejich nové m hlavním městě Káhiře.

Turecká invaze

Velká hrozba pro kalifát však přišla z východu. Irán znovu vyvinul politický tlak a abbásovští kalifové se na nějakou dobu stali loutkami v rukou perských vladařů. Situace se však měla znovu změnit, když divoký turecký národ ze Střední Asie, Seljukové, obsadili většinu východních islámských oblastí. V nich potom vládli jako sultáni ve jménu Abbásovců. Seljukové byli nadaní vojáci a podnikli několik úspěšných tažení proti Byzancii. To přimělo byzantského cara, aby požádal o pomoc křižáckou výpravu ze Západní Evropy. Jednota říše za Seljuků měla krátkého trvání stejně jako za Abbásovců. Ve 12. století se východ rozdělil na samostatné sultanáty. Ale Islám zůstal natolik silný, aby vydržel a nakonec odvrátil útoky křesťanských křižáků. Stejně jako předtím největší hrozba přišla z východu, tentokrát s mongolskými hordami. Mongolové vyplenili Bagdád, a tím bylo definitivně ukočeno období kalifátu Abbásovců a začala se psát nová kapitola muslimské historie.

Chronologicky uspořádána klíčová data:

571 Narození Mohameda

596 Jeho svatba s Khadijou

610 Mohamed prožil svá první zjevení a asi okolo roku 613 začala jeho mise

622 Mohamedův útěk do Mediny

624-630 Boje mezi občany Mediny a Mekky, Mohymed vstupuje do Mekky

632 Smrt Mohameda, Abu Bakr se stává kaliem

634-644 Omarův kalifát

636-641 Muslimové dobývají Sýrii, Palestinu, Mezopitámii a Egypt

644-656 Ottamanův kalifát

656-661 Vláda Aliho, posledního z klasických kalifátů

661-680 Muavija se prohlásil kalifem a založil dynastii Omájovců