Křesťanství

Asi nejznámější postavou v tomto náboženství se stal Ježíš. Narodil se asi před dvěma tisíci lety v židovské rodině z kmene Juda. Ze stejného kmene pocházel i král Šalamoun. Za jeho vlády byl vybudován jeruzalémský chrám.

Ježíš začal s hlásáním své nauky asi ve 28 letech. Před zraky všeho lidu vykonával zázraky v podobě uzdravování, vyhánění zlých duchů nebo například kříšení mrtvých.

Ve 30 letech byl Ježíš odsouzen k mučednické smrti na kříži, jejíž význam předtím učedníkům vysvětlil.

Po Ježíšově smrti začali učedníci o této události mluvit. Podle nich Ježíš vstal z mrtvých a žije. Přebývá u Boha Otce a svým blízkým seslal z nebe Ducha svatého.

Stále více a více lidí začalo vyznávat Ježíšovo učení a prožívali společně radostnou zvěst o jeho zmrtvýchvstání.
Roku 66 vypuklo povstání židovského národa proti římské okupační správě. Ježíšovi učedníci se válečných akcí neúčastnili. Byli skryti na druhém břehu Jordánu v městečku Pella. Titovi římské legie dobyli v roce 70 Jeruzalém. Chrám zbořili. Toto Ježíš předpověděl ještě před svou smrtí. Ježíšovi učedníci byli přesvědčeni o tom, že místo zbořeného chrámu zaujal jejich Spasitel. Naskytla se nelehká situace organizace náboženství bez chrámu. Vzniklo tedy nové náboženství - judaismus. Bylo to náboženství, které se opíralo o autoritu posvátných knih a učitelů - rabínů. Svůj modlitební a duchovní život prováděli ve shromáždištích - synagogách. Křesťané odtam byli ale stále častěji vyháněni. Vytvářeli teda nezávislá shromáždění - církve. Přidávalo se k nim stále více lidí, i z jiných národů.

V křesťanství vyvstali některé otázky. Jednou z nich byla také otázka Kým byl Ježíš a Kým je teď. Tahle nějak vznikla věda teologie. "Teo" znamená v češtině bůh. Celé slovo je tedy pravděpodobně synonymum k českému "bohosloví" a volně řečeno se tato věda zabývá bohy. Veškeré diskuse a spory v teologii vedly k tomu, že vzniklo několik nových církví, ale některé z nich byly obviněny z hereze a byly vytlačeny na okraj věřícího společenství. Hereze je ztráta schopnosti rozumět smyslu víry.
Mezi největšími z církví (římskou, alexandrijskou, konstantinopolskou, antiochejskou) začal převládat názor, že Ježíš má dvě přirozenosti: božskou a lidskou.

Ve 4. století, za vlády Konstantina (306 - 377) se křesťanství stalo státním římské říše.

V 11. století se církev rozdělila na západní a východní. Západní je římskokatolická. V jejím čele stojí papež. Východní se nazývá pravoslaví a v jeho čele stojí patriarcha.
Na začátku 15. století v českých zemí narůstal všeobecný odpor k církvi. Kněží totiž hlásají, že lidé mají žít ve skromnosti apod., ale sami si hoví v přepychu. Z různých lidí se stali reformátoři a požadovali nápravu církve. Asi nejznámější z nich byl Jan Hus. Prováděl různá kázání. Hlavně neschvaloval prodej odpustek (člověk, jenž se nějak prohřešil si mohl za peníze koupit odpustku a vykoupit se tím u boha z jakéhokoliv hříchu). Svým názorem a kázáním popudil Jan Hus papeže. V té době sídlil Hus v Praze. Papež vydal na Prahu kladbu. Jestliže Hus neopustí město, nebudou se moci v Praze konat svatby, pohřby, křty, mše apod. Hus tedy Prahu opustil, ale problém se nějak nevyřešil. Kázal nyní na vesnicích a získával řadu stoupenců.

V letech 1414 - 1418 zasedal koncil v jihoněmeckém městě Kostnici. Jan Hus zde byl vyzván, aby zde obhájil své názory. Ještě před vstupem mu římský král Zikmund zaručil glejtem (ochranný list) bezpečnost. Ihned po příchodu do Kostnice byl však zatčen a uvězněn. Hus byl označen z kacíře a koncil po něm chtěl, aby odvolal své učení. Hus si ale za svým názorem stál a byl proto odsouzen k trestu smrti a upálen. Tímto činem vstoupil do dějin 6. červenec roku 1415.

Tento čin ale nějak nevedl k tomu, že by lidé přestali Husovu učení věřit. Husovou popravou se situace ještě zhoršila. Lidé, kteří požadovali nápravu církve se označovali jako husité. Do jejich čela se postavil Jan Želivský. Ten také vedl husity k první pražské defenestraci, jež se konala v červenci roku 1419. Šlo o vyhození konšelů z oken radnice. Symbolem husitů se stal kalich. Kalich byl vyjádřením přijímáním oltářní svátosti pod obojí způsobou. Raná křesťanská církev zavedla do svých obřadů zvyk přijímat při mši chléb (hostii) a víno ( jako Kristovo tělo a krev). Nyní ale z poháru (kalicha) přijímal víno jen kněz. Husité chtěli, aby každý věřící mohl přijímat pod obojí. Chtěli tímto vyjádřit rovnot všech věřících.

Husitský program se nazýval čtyři pražské artikuly. První požadoval svobodné kázání a výklad z bible, druhý stanovil přijímání pod obojí způsobou, třetí požadoval, aby byl církvi sebrán majetek a poslední požadoval spravedlivé trestání smrtelných hříchů. Ujal se ale jen 2. artikul.

Roku 1420 byl založen Tábor. Stalo se z něj hlavní sídlo husitů. V jejich čele se vystřídalo ještě několik vojevůdců. Byl to Jan Žižka a Prokop Holý.

Husité se rozdělili na dvě skupiny. Jednou z nich byli umírnění husité, neboli pražané a panská jednota. Tito husité požadovali dohodu s katolickou církví. Patřila mezi ně města nebo např. šlechta. Na druhé straně stáli radikální husité. Ti chtěli pokračovat v bojích. Patřili mezi ně zejména chudí obyvatelé, např. rolníci. Obě tyto skupiny se utkali roku 1434 v bitvě u LIpan. Lstí tam tehdy zvítězila panská jednota. Prokop Holý a další radikální husité padli. Tímto skončila sláva husitských vojsk.

Po husitské době se česká společnost rozdělila na katolíky a kališníky. Mír mezi těmito dvěma skupinami přinesl až roku 1485 kutnohorský mír za vlády Vladislava Jagellonského.

Z křesťanství je převzato do hovorového jazyka mnoho slov. Někdo si ani neuvědomuje, že tato slova používá a ani neví, co přesně znamenají. Asi nejčastěji se užívají tato tři: sakra (to znamená svatý), Jéžišimarjá (Ježíš a Maria) a krucifix (to je označení kříže, na němž je ukřižovaný Ježíš). Takových slov je velmi mnoho.

Posvátná kniha křesťanů je bible. Řecké slovo biblos nebo byblos označovalo v Egyptě rostlinu papyrus a poději svatou knihu. Pro egypťana byla vnitřní bílá část papyru (řecké bibl = vnitřní část rostliny papyrus) posvátná. Psali se na ni hieroglyfi.

Bible se skládá ze Starého a Nového zákona. Starý zákon je základem judaismu a křesťanství, Nový pouze křesťanství. Původní Starý zákon obsahuje 39 knih. Podle katolického zákonu obsahuje navíc ještě 9 knih, tzv. deuterokanoických, napsaných původně řecky. Součástí Nového zákona jsou čtyři evangelia, neboli zprávy o životě Ježíše a jím hlásané "radostné zvěsti". Dvě z nich sepsali Ježíšovi bezprostřední učedníci, výběrčí daní Matouš a rybář Jan, a další dvě Marek a Lukáš. Po evangeliích přicházejí Skutky apoštolské, sepsané Lukášem, dále 13 listů apoštola Pavla, určených různým křesťanům a obcím. Po nich následují Listy k Židům, Jakubův, Petrovy, Janovy a Judův. Poslední knihu, Apokalypsu, sepsal Jan.