Po období baroka, kdy náboženský život ovlivňoval společnost takřka ve všech směrech, nastává období 18. století a vztah mezi náboženstvím a společností se stává problematičtější. Evropské země v této době ovládl nový duch - osvícenství. Rozšířilo se z Anglie přes Francii do Německa. Základním rysem všech osvícenských myšlenkových proudů a politických postojů byl odvrat od víry k rozumu, od církevních dogmat k vědeckému poznání, od fanatismu k toleranci, od víry ve zjevení pravdy ke skepsi. Smyslem lidské existence nebyla pro osvícenské myšlení věčná spása, ale prosazování pokroku - stále lepších podmínek pro život člověka na zemi.
Osvícenci byli přesvědčeni o tom, že svět lze racionálně vysvětlit a tedy také měnit. Většina z nich byli deisté: odmítali církevní články víry, ale přidrželi se víry v Boha jako "prvního hybatele" či jako vzdálené nejvyšší bytosti. Zjevenému křesťanskému náboženství, a zvláště katolické církvi, však způsobil racionalismus osvícenství velkou krizi.
Ačkoli vzhledem k náboženství a církvi mělo osvícenství spíše rozkladný a ničivý vliv, je důležité poukázat i na jeho pozitivní přínos. Skutečný pokrok byl díky němu zaznamenán např. na poli výuky a vzdělání, kde se kladl větší důraz na právo, hospodářství, statistiku a na shromažďování důkazů. Pokrok se projevil i v obchodě, zemědělství a průmyslu (např. první parou poháněné stroje), a též ve státní organizaci a v soudním řízení, kde bylo např. zcela zrušeno útrpné právo; skončila honba na čarodějnice a nikdo již nesměl být upálen. Osvícenství velkou měrou přispělo k poznání světa a zlepšení života lidí na územích, které zasáhlo.
Osvícenské zásady ovlivnily postupně všechny oblasti života a tedy i náboženský život. Již od konce 17. stol. se začaly uvnitř církve zvedat opoziční síly namířené proti centralismu kurie. Tyto impulsy vycházely především z Francie, která se tehdy velmi rozvíjela. Byly to především tyto: jansenismus[1], galikanismus[2], episkopalismus[3], státní absolutismus[4]. Především vlivem těchto proudů došlo během 18. století k opětovnému úpadku papežské moci.
Státní církevnictví se nejvíce rozšířilo v katolickém Rakousku, kde Josef II. (1780-1790), římskoněmecký císař a spoluvladař své matky Marie Terezie, použil systému absolutní státní svrchovanosti nad zemskou církví - tzv. josefinismus. Jedná se o církevní politiku založenou na naprostém podřízení katolické církve státu. Součástí josefinismu je postátnění výchovy kněží (zřízení generálních seminářů), rušení klášterů nezabývajících se výukou, vědou či charitativní činností, zavedení náboženské tolerance (1781), rozšíření a huštění katolické farní sítě. Kněz byl považován za státního úředníka, placeného státem. Josefinismus je vlastně teoretickým základem politiky osvícenského absolutismu v habsburské monarchii.
Přes všechny vyjmenované vlivy mající negativní dopad na církev, je nutné říci, že náboženský život zcela nezanikl. I v 18. století byla věnována velká pozornost duchovní péči, osobnímu posvěcení a službě bližním. Vznikaly nové řeholní kongregace, např. redemptoristé, trapisté… Utvrdila se zbožná úcta k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu (srdce je symbolem místa, ve kterém se křesťan setkává s Bohem - postaveno do protikladu se zdůrazňováním výlučně lidského rozumu). I v církvi existovali osvícenští reformátoři, kteří chtěli obnovit všechny oblasti náboženského života na základě svých zásad. Díky nim církev očistila svůj život od zastaralých způsobů zbožnosti a tradic, které pozbyly smyslu. Došlo ke zvýšení úrovně školství a vzdělávání vůbec. Taktéž reformy Marie Terezie a Josefa II. v oblasti vzdělání, církevní organizace a správy, v obnově kazatelství a liturgie zaslouží uznání. V 2. pol. 18. stol. bylo mnoho míst biskupů a opatů obsazeno osvícenými preláty, kteří se zasloužili o obrodu církevního života v duchu osvícenství.
To, že osvícenství označilo lidský rozum za nejvyšší kritérium a hodnotu, mělo však v novodobých dějinách i negativní dopad. Osvícenství se stalo zdrojem lidské pýchy. Člověk sám všechno obsáhne, (jednou) pozná a pochopí, vše zvládne. Je sám sobě pánem, není ničemu a nikomu odpovědný. Dalo by se říci, že myšlenky osvícenství daly podnět např. i ke vzniku rasistických (nadčlověk, nadřazená rasa) či komunistických (třída uvědomělých vybuduje ráj na zemi) ideologií.
Franzen, A.: Malé církevní dějiny, Praha 1991.
Mayer, P.: Religionistika VII., (skriptum CG), Plzeň.
Němec, J.: Vybrané kapitoly z dějin evangelizace světa, 2. a 3. díl, Olomouc 1991.
[1] Zakladatelem tohoto myšlenkového proudu byl biskup Cornelius Jansen, který do katolické teologie zavedl augustinovskou nauku o dědičném hříchu a milosti. Zdůrazňoval predestinaci, mravní přísnost, nadřazenost biskupů v duchu galikanismu.
[2] Toto hnutí si pro francouzskou národní církev činilo nároky omezující papežský primát. Zdůrazňoval nadřazenost koncilu nad papežem, volitelnost biskupů a opatů a právo panovníka zasahovat do církevních záležitostí.
[3] Představiteli tohoto proudu byli samotní biskupové, kteří se stavěli proti papežskému centralismu a chtěli omezit plnou papežskou moc v diecézích. Prosazovali zásadu, že nejvyšší moc v církvi přísluší biskupům nebo koncilu.
[4] Forma vlády, většinou monarchie, v níž svrchovanost a veškerá státní moc jsou ztělesněny v osobě panovníka, který není omezen žádnou jinou legální autoritou..
21. duben 2017
3 202×
778 slov
