Slovanské kmeny existovaly už dva tisíce let před Kr. O jejich náboženství však nemáme žádná písemná svědectví. Jednotlivé slovanské národy se utvářely v době od 6. do 10. stol. A.D. a počátky jejich písemnictví jsou spojeny až s příchodem křesťanství a jeho šířením. Informace o Slovanech máme buď od cizích autorů (římských nebo řeckých), nebo od slovanských vzdělaných křesťanů. Archeologický výzkum přináší velmi skromné zprávy o kultovních místech a modlách.
Určité zvyky vázané na uctívání božstev se udržovaly poměrně dlouho. Byly dvojího druhu. První vyjadřovaly pevné sepjetí člověka s přírodou: slavily se výroční slavnosti, jako např. letní slunovrat (21. června), s čímž souviselo rovněž zalidňování přírody mytickými bytostmi (výrazný rys náboženství starých Slovanů).
Druhý typ náboženských rituálů souvisel s hlubokým vztahem příslušníků slovanských kmenů k předkům, ale i potomkům: pravidelně se přinášely oběti mrtvým nebo božstvům bdícím nad narozením dětí. Kult skutečných bohů se objevil později a nezapustil kořeny natrvalo. V 10. stol. sice existoval u Rusů kult Peruna, boha bouřky a ochránce válečníků, ostatní božstva však lze s jistotou doložit jen velmi obtížně, neboť ani jejich existence není zcela zřejmá.
Jediný Svantovít, uctívaný jako bůh války a ochránce polí, byl ve 12. stol. předmětem propracovaného kultu na Rujaně (ostrov v severním Německu). Tomuto bohu byly přinášeny oběti a kněží vysvětlovali božská znamení podle chování jeho koně.
U většiny Slovanů však stopy po existenci kněží nenalézáme, pouze po kouzelnících, jejichž působení lze doložit na území dnešního Ruska ještě v období křesťanství. Na Moravě byl uctíván bůh Radegast.
Kol. autorů: Encyklopedie náboženství, Kostelní Vydří 1997, str. 328.
Kol. autorů: Kniha o náboženstvích, Praha 1993, str. 92-93.
Na vzniku a vývoji středověké křesťanské Evropy se vedle Germánů a Románů podíleli i Slované. Z původní vlasti na sever od Karpat se v 5. a 6. stol. po Kr. stěhováním rozšířili do Pobaltí a Polabí, k Mohanu, do Podunají, na Balkán a samozřejmě i do české kotliny.
Po zániku Sámovy říše vznikl v Podunají nový státní útvar, Velkomoravská říše. Legitimací pro vstup mezi vzdělané národy bylo v raném středověku vždy přijetí křesťanství. K Slovanům pronikalo ze Západu, z říše franské, jsou i stopy misie iroskotské, ale nejdůležitější byla misie byzantská, z Východu. Pokřesťanštění se dálo shora, od vládnoucí vrstvy. Nástupce knížete Mojmíra, Rostislav (846-870), byl již křesťan. Rostislav si byl vědom toho, že křesťanství z říše franské přináší politickou závislost a naráží na jazykové potíže, a proto požádal v Byzanci (která nepodléhala svrchovanosti římského papeže) o biskupy a učitele, kteří by lidu vykládali křesťanství srozumitelným jazykem.
R. 863 přišli na Moravu bratři Konstantin a Metoděj. Byli to Řekové, rodem ze Soluně, ale znali dokonale slovanskou řeč (jihomakedonský dialekt). Mladší Konstantin (cca 827-869) byl křehčího zdraví, spíše rozjímavý, učenecký typ, geniální jazykovědec a myslitel. Starší Metoděj (815-885), fyzicky zdatnější, byl založen spíše prakticky, měl právnické vzdělání a administrativní schopnosti. Oba vynikali hlubokou kázní byzantského mnišství, měli předchozí misijní zkušenosti.
Konstantin ještě před odchodem na Moravu sestavil podle vzoru malé řecké abecedy slovanské písmo (tzv. hlaholici), která dodnes budí obdiv odborníků. Přeložil do slovanštiny nejpotřebnější náboženské texty - evangelia. Solunští bratři zavedli používání slovanského jazyka při bohoslužbách (liturgii). Své působení si - stejně jako užívání slovanštiny v liturgii - dali potvrdit od papeže.
Konstantin vstoupil později v Římě do kláštera, přijal řeholní jméno Cyril, zemřel tam a je v Římě pochován. Metoděj se vrátil v hodnosti panonsko-moravského arcibiskupa. To znamenalo, že Velká Morava přestala být misijním územím a dostala vlastní církevní organizaci. Přesto Metoděj narážel ve své činnosti na trvalé nepřátelství bavorských biskupů (pokládali slovanské území za oblast své jurisdikce a Metoděje skoro tři roky věznili), na nepochopení knížete Svatopluka (871-894) a na intriky svého biskupa-sufragána Wichinga. Papež při další Metodějově návštěvě v Římě potvrdil liturgii ve slovanském jazyce a Metoděje jmenoval moravským metropolitou. Před smrtí doporučil Metoděj svého nástupce, ale jeho snaha přišla nazmar. Po jeho skonu totiž papež Wichingovým přičiněním slovanskou liturgii zakázal a Metodějovi žáci byli z Moravy vyhnáni. Pokus o obnovení slovanské církevní hierarchie za Svatoplukova nástupce Mojmíra II. se nepodařil - Velkomoravská říše byla v rozkladu. Kolem r. 906 její pád dovršil vpád Maďarů.
Franzen, A.: Malé církevní dějiny, Praha 1992, str. 290-292.
Kadlec, J.: Přehled českých církevních dějin I., Řím 1987, str. 14-31.
Piťha, P.: Čechy a jejich svatí, Praha 1992, str. 185-188.
Český stát vyrostl z tříště drobných slovanských knížectví díky koncentračnímu úsilí kmene Čechů, ovládaného přemyslovskou ynastií. Koncentrace byla v duchu doby prováděna krví a železem, ale měla úspěch. Do těchto poměrů zasáhl rušivě moravský panovník Svatopluk, který ke svému panství (Velká Morava) připojil i celé Čechy. V době, kdy Čechy náležely ke Staré Moravě (882-894), se dal na Svatoplukově dvoře pokřtít přemyslovský kníže Bořivoj.
Bořivoj s sebou přivedl z Moravy do Čech slovanské misionáře v čele s knězem Kaichem, který asi pokřtil kněžnu Ludmilu (tradice, že tak učinil sv. Metoděj, je pozdního původu). Sídlem Kaichovy misie se stal Levý Hradec, ať již proto, že pražské hradisko neexistovalo, nebo proto, že se Bořivoj obával pohanské reakce. Kostel sv. Klimenta, zbudovaný na Levém Hradci, byl první křesťanský chrám na české půdě.
Bořivojův pokus uvést do Čech křesťanství se však setkal s odporem, který vyústil v odchod Bořivoje ze země. Uchýlil se k Svatoplukovi na Moravu, kde byl utvrzen ve víře. Po čase se pohanské povstání utišilo a kníže Bořivoj se vrátil do svého vévodství. Na Bořivojově zbožnosti se podílela jeho manželka Ludmila. Její historická úloha začala však později, když vychovávala svého vnuka Václava.
Za Bořivojova života se udála věc bezprecedentního významu. R. 885 po smrti sv. Metoděje došlo k pronásledování jeho žáků. Většina jich odešla do Bulharska, menší část odešla do Čech. V Čechách našly tradice velkomoravské církve úrodnou půdu a dostaly se sem i důležité dokumenty z archívu moravské církve. Příliv slovanských kněží měl pro rozšíření a upevnění slovanské liturgie a křesťanství v Čechách nemalý význam.
Po Bořivojově smrti (cca r. 891) došlo za jeho syna a nástupce Spytihněva I. k podřízení řezenskému králi Arnulfovi - česká knížata v čele se Spytihněvem mu slíbila vazalskou věrnost (Řezno - dnešní Regensburg v BRD). Vzhledem k tomu, že za vlády Spytihněvova syna Václava příslušely Čechy k řezenské diecézi, je pravděpodobné, že již r. 895, kdy se Spytihněv dohodl s Řeznem a odtrhl se od Moravy, byly české kraje podřízeny Řeznu i v ohledu církevním.
Přesto máme zprávy z 1. pol. 10. stol., že slovanská bohoslužba v Čechách trvala dále (literární památky z té doby - první staroslověnská legenda o sv. Václavovi). Úcta k řezenskému patronovi sv. Emmermanovi, s níž se setkáme i v první svatováclavské legendě, dokazuje, že mezi domácím slovanským kněžstvem a Řeznem panoval kladný vztah.
Příslušnost Čech k řezenskému kostelu (latinská liturgie) zabránila sice výlučné vládě slovanské bohoslužby v Čechách, ale na druhé straně bavorští biskupové, kteří byli v přátelských stycích s Přemyslovci, nenaléhali na vymýcení slovanské bohoslužby hlavně proto, že panující rod si v ní liboval. A tak obě formy západního křesťanství, latinská i slovanská, žily vedle sebe po celé 10. století. Mezi slovanskými a latinskými kněžími neexistovala řevnivost. Slovanští kněží nebyli výluční a mimo slovanštinu ovládali i latinu.
Kadlec, J.: Přehled českých církevních dějin I., Řím 1987, str. 35-38.
Hlavním problémem křesťanského života je tíže víry, která člověka vede k tomu vidět Božské v lidském a lidské v Božském. Uvědomit si tuto skutečnost je některým dáno, ale chovat se dle toho i tehdy, když to nevidíme, je velmi těžké. Historií křesťanství se táhne problém nedůvěry, který vychyluje následovníky JK. Hlavním motivem je myšlenka, že nebe a země jsou striktně odděleny - vede to k tomu, že JK je uznáván jen jako velký člověk, či jen jako Bůh.
"Tato potíž víry činí problematickou úctu ke svatým - a to v obou podobách. Na jedné straně jsou vyzdvihováni do nedostupných nebes (jsou z nich téměř bozi), na straně druhé jsou tyto jejich obrazy rozbíjeny, protože světci jsou lidé. Lidé, kteří se dokázali postavit životu čelem a prožili jej se vztyčenou hlavou. Čím více si uvědomujeme milost, kterou jim Bůh dal, tím více zapomínáme na jejich sounáležitost s námi, na jejich všem lidem daný úděl všední každodennosti. Mnozí tuto realitu odmítají a vytváří si neskutečné obrazy kladných hrdinů. Je nepřirozené vidět, jak blaženě šilhají vzhůru, odkud jim baculatý andělíček podává palmovou ratolest, zatímco jim věznitelé lámou končetiny. Jako by se nic nedělo. Omyl! Dělo se! Světci-mučedníci podle své nátury buď řvali, nebo sténali bolestí" (Piťha, P.: Čechy a jejich svatí, str. 8).
Jejich skutečná velikost a význam nespočívá podle prof. Piťhy v překonání útrap, ale v zachování víry v smysluplnost života a především v překonání pomsty. Jsou velcí proto, že neřvali pomstu a nesmáli se nad pomyšlením, že až se změní situace, jejich přátelé rozlámou a rozsápou jejich katy ještě důkladněji. Pravé lidství tak někdy bývá nahrazováno pouťovým kýčem. Mnozí světci ovlivnili chod politických, kulturních a myšlenkových dějin. Právě u těchto postav je vidět jejich pozemsky měřitelný přínos.
Máme-li pochopit postavy světců, nesmíme se dopustit jednostrannosti - je třeba dívat se v obou pohledech. Světci jsou lidé své doby, a je nutné je vidět očima historiků. Zároveň jsou to lidé, které Bůh pozvedl jako znamení, a je proto třeba vidět je i očima legendistů. Světci jsou zázrakem - zázrakem zazáření smyslu, jsou nositeli smyslu v chaotickém spádu dějin. Proto se o nich mluví jako o světlech. Nazýváme-li je příklady, máme na mysli spíše to, že jsou orientačními body a milníky na cestě k Bohu. Není proto divu, že jsou stavěni výš. Je třeba, aby byli zdaleka vidět.
Postup, jímž se v křesťanských církvích prohlašují mimořádné osobnosti za svaté, se řídí kanonickými předpisy, které jsou v dějinách i jednotlivých církvích různé.
V katolické církvi začíná po smrti cesta křesťana, který proslul výjimečně svatým životem, procesem v diecézi (biskupství), v níž žil. Vyslechne se řada svědků, kteří vypovídají o jeho životě a zázracích, které se na jeho přímluvu staly. Výtah z protokolů se posílá do Říma, kde se jím zabývá Kongregace pro svatořečení (lat. pro causis sanctorum). Má několik komisí, z nichž nejdůležitější je komise historická a teologická. Její členové studují život i ctnosti navrhovaného. Zkoumání je velmi důkladné a nezřídka trvá celá desetiletí.
Existuje i důkladná oponentura zjištění, jejímuž představiteli se říká cardinalis diaboli (ďáblův kardinál). Jestliže zkoumání dopadnou kladně, doporučí plenární schůze Kongregace papeži, aby vystavil dekret, kterým se ctihodný služebník církve prohlásí blahoslaveným. Úcta blahoslaveného se zpravidla omezuje na jednu či několik diecézí. Ukáže-li se, že se úcta k blahoslavenému šíří, může se po nějaké době (ta bývá různě dlouhá) pokračovat v procesu svatořečení (kanonizace). Tentokrát se zkoumá především ono šíření úcty. Důraz se klade na to, zda se objevil další zázrak. Pokud jsou splněny všechny podmínky, zařadí papež blahoslaveného slavnostně mezi světce katolické církve.
Piťha, P.: Čechy a jejich svatí, Praha 1992, str. 6-11.
Vondruška, V.: Církevní rok a lidové obyčeje, České Budějovice 1991, str. 3.
Původem z kmene Pšovanů, manželka prvního českého historicky doloženého knížete Bořivoje I. S ním r. 874 přijala na Velké Moravě z rukou sv. Metoděje křest. Po Bořivojově smrti byli knížaty její synové, nejprve starší Spytihněv I., pak Vratislav I., jehož ženou byla Drahomíra. Nástupcem Vratislava I. byl od r. 921 jeho nejstarší syn Václav I., kterému sv. Ludmila věnovala podle legend zvláštní péči, vychovala ho v křesťanské víře.
V době panování nezletilého Václava došlo k vnitřním bojům, které pozdější legendy líčí jako zápas mezi křesťanstvím, hájeným sv. Ludmilou, a pohanstvím, reprezentovaným Drahomírou, i když zřejmě nesprávně, protože i Drahomíra byla nejspíše křesťankou. Pravděpodobnou podstatou zápasu byl však střet o moc. I když se po určité době odebrala sv. Ludmila do ústraní na svůj hrad Tetín, určité napětí zůstávalo. Z popudu kněžny Drahomíry byla sv. Ludmila 15. 9. 921 zavražděna, podle legend zardoušena vlastním závojem.
Záhy po smrti začali lidé sv. Ludmilu uctívat jako mučednici. Již její vnuk sv. Václav nechal (snad na podzim r. 925) převézt její ostatky do Prahy a pochovat v chrámu sv. Jiří, který se stal prvním centrem jejího kultu.
Při otevření tumby s pozůstatky sv. Ludmily v r. 1981 byly nalezeny zbytky několika textilií. Jedna z nich je zřejmě součástí oděvu sv. Ludmily, snad pokrývkou hlavy nebo závojem. Již Kosmova kronika se zmiňuje, že závoj byl spolu s ostatky sv. Ludmili uložen při jejich přenesení do Prahy. Později byla Ludmilina tumba dvakrát otevřena ve 14. stol. za účasti pražského arcibiskupa a opětovně zapečetěna. Textilie, považované za relikvie, byly v tumbě ponechány. Zhotovením, technikou i dalšími znaky lze nejstarší zařadit do 10. stol.
Narodil se r. 907 jako nejstarší syn knížete Vratislava I. a Drahomíry. Podle legend byl vychován na Budči, kde získal na svou dobu neobvyklé vzdělání. Pod vlivem babičky sv. Ludmily se od mládí přikláněl ke křesťanství, které představovalo oporu formujícímu se českému feudálnímu státu. Za nejasných okolností se kníže Václav dostal do střetu s římským císařem Jindřichem I. Ptáčníkem, jehož saská vojska kolem roku 929 Václavova porazila. Podle legendy se český kníže zavázal platit říši 300 volů a 300 hřiven stříbra. Tribut pacis - poplatek za mír, byl v té době běžný a platil ho poražený vítězi, neboť smyslem válek bylo spíše získat kořist než připojit nová území.
Sv. Václav se na knížecím stolci udržel, ale jeho postavení bylo značně nejisté. To ostatně platilo pro každého panovníka, který prohrál válku - družiníci neměli kořist, proto se od svého lenního pána odvraceli. Do čela nespokojenců se postavil Václavův bratr Boleslav, který ho nechal zavraždit r. 935 ve Staré Boleslavi. Na hostině, jež vraždě údajně předcházela, byli pobiti i nejbližší členové Václavovy družiny a kněží.
Ihned po smrti knížete Boleslava I. začali především kněží podporovat kult sv. Václava. Tělo zavražděného knížete přenesli ze Staré Boleslavi do kostela sv. Víta, brzy vznikaly prvé legendy a již koncem 10. stol. ho za svatého považovali nejen v Čechách, ale i v Německu, v 11. stol. i v Polsku a Rusku.
Nejstarší z legend (první staroslověnská legenda) je napsána hlaholicí a vznikla kolem poloviny 10. stol., po ní následovala nejstarší latinská, nazvaná podle první věty Crescente fide (vznikla cca r. 974). Před r. 983 byla na popud římského císaře Oty II. sepsána v Itálii Gumpoldova legenda, po ní následovaly další.
Od 2. pol. 11. stol. se sv. Václav stal ústřední osobností státního kultu, české státní ideologie. Zosobňoval přemyslovskou panovnickou tradici, stal se ochráncem českého státu před nepřítelem. Byl zobrazován na všech přemyslovských pečetích až do 2. pol. 13. stol., stal se symbolem zemského práva, stejně jako patronem prostého lidu. Karel IV. navazoval vědomě na přemyslovskou tradici, proto i on podporoval svatováclavský kult a jemu zasvětil české korunovační klenoty (Svatováclavská koruna).
V době habsburské vlády po třicetileté válce byla snaha povýšit na prvé místo mezi českými světci sv. Jana Nepomuckého. Obliba sv. Václava byla však mezi prostým lidem tak veliká, že Janovo uctívání nenabylo tak okázalého rázu. Sv. Václav se stal skutečně národním světcem, v těžkých chvílích posiloval národní cítění, stal se jedním ze základních symbolů státnosti.
Pocházel ze slavníkovského rodu, který byl na konci 10. stol. po Přemyslovcích nejmocnějším rodem v Čechách. To také vyvolávalo mezi oběma rody třenice, zvláště kvůli mocenským ambicím Slavníkovců (v té době razili i vlastní mince).
Vojtěch se narodil po roce 950. Podle legendy byl původně určen ke světské dráze, ale když těžce onemocněl, položili ho k oltáři Panny Marie a prosili za jeho uzdravení. Po vyváznutí z nebezpečí ho otec zaslíbil duchovní cestě. R. 972 se odebral na školu do Magdeburku, kde jako arcibiskup působil sv. Adalbert, který se chlapce ujal a při biřmování mu dal své jméno (Vojtěch - německy Adalbert). Roku 982 zemřel pražský biskup Dětmar a jeho nástupcem byl na sněmu v Levém Hradci za účasti knížete Boleslava II. zvolen právě Vojtěch.
Ihned se odebral do Verony za císařem Otou II., který ho schválil udělením prstenu a biskupské berly. Zde se setkal se zastánci clunyjského hnutí, požadujícími reformu církve a vytvoření pevné organizace na základě teorie nezávislosti církve na světských panovnících. Bojovali rovněž proti sňatkům kněží. Myšlenky reformy prosazoval Vojtěch i doma, což záhy vyvolalo konflikt doprovázený mocenským zápasem mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Roku 998 byl Vojtěch nucen opustit Čechy, odešel do Itálie, kde vstoupil do benediktinského kláštera, pak do řeckého reformního kláštera ve Valle Luce. Roku 990 složil na Aventinu ve shodě s papežem slib v římském reformním klášteře.
Nepřítomnost biskupa v zemi byla vždy nepříjemná - neměl kdo světit kněze (což za poplatek suploval biskup řezenský), chyběla hlava celé církevní organizace. Proto r. 992 požádal kníže Vojtěcha, aby se vrátil do Čech. Ten tak učinil a přivedl s sebou italské mnichy v čele s Anastasiem, kteří o rok později založili v Břevnově první mužský klášter v Čechách.
Vojtěch zde nepobyl dlouho, spory s domácí šlechtou se záhy vyhrotily a již r. 994 Vojtěcha opět vyhnaly ze země. Podle legendy se příčinou stalo to, že jistá cizoložná žena z bohatého rodu Vršovců se před hněvem manžela uchýlila pod ochranu kostela sv. Jiří. I když měla být podle pohanského práva sťata, Vojtěch ji odmítl vydat. Proto se Vršovci vloupali do chrámu, ženu odvlekli od oltáře a zabili. Za toto porušení svatosti chrámu je Vojtěch vyobcoval z církve.
Roku 995 byli při zákeřném přepadu Libice nad Cidlinou vyvražděni Slavníkovci. Rodové hradiště bylo bez ochrany, protože nejstarší člen rodu Soběbor dlel s vojskem v Polsku. V letech 995-996 žil Vojtěch v římském Aventinu, pak odešel do Polska s rozhodnutím uspořádat křesťanskou misi k pohanům. Podle legendy se na své pouti dostal spolu s průvodci do lesa zvaného Romovské pole, který byl posvátným hájem, do nějž nesměli křesťané vkročit. Zde ho přepadli pohanští Prusové a jeden z nich probodl Vojtěcha oštěpem. I když do něj bodali i další, Vojtěch rozepjal ruce a modlil se za odpuštění vrahům, dokud neklesl mrtev. Pohani mu prý potom usekli hlavu a nabodli ji na kůl. To se stalo 23. 4. 997 poblíž dnešního města Královec.
Polský panovník Boleslav I. Chrabrý vykoupil od Prusů tělesné ostatky sv. Vojtěcha a nechal je pohřbít v Hnězdně, které nedlouho potom císař Ota III., který se s Vojtěchem několikrát osobně setkal a pokládal ho za svatého, povýšil na arcibiskupství. Již kolem r. 1000 byl založen kostel sv. Vojtěcha v Cáchách i v Římě na Aventinu.
V r. 1039 uspořádal český kníže Břetislav vojenské tažení do Polska, dobyl Hnězdno a odvezl odtud ostatky sv. Vojtěcha do Prahy. Nechal je slavnostně pohřbít v katedrále sv. Víta. Jeho záměrem bylo zvýšit prestiž Prahy natolik, aby se také mohla ucházet o zřízení pražského arcibiskupství. Od 11. stol. se po sv. Václavovi řadil sv. Vojtěch mezi patrony české země, současně ale byl i patronem Polska. Z této doby pocházejí první svatovojtěšské legendy.
Podle legend se narodil r. 985 A.D. v zemanské rodině v Chotouni u Kouřimi. Se slovanským písmem a liturgií se Prokop seznámil u některého z kněží ve svém rodném kraji. Na Vyšehradě byl vzdělán ve slovanském písemnictví, na kněze byl vysvěcen na Moravě. Do 12. stol. žili čeští kněží v manželství - sv. Prokop též. Měl syna Jimrama, který se později stal mnichem v Sázavském klášteře. Teprve v r. 1134 prosadil papežský legát odloučení kněze od manželky (v principu prosadil celibát).
Podle dochovaných zpráv byl Prokop asketa, mnich, muž chrámu - ticha a modlitby. Rozhodl se proto odejít do kláštera (ač slovanský kněz, odešel do kláštera latinského rytu benediktinů v Břevnově).
V té době mělo pražské biskupství otevřené hranice směrem na Východ (dnešní Morava, Slovensko, Maďarsko), aby tam misionáři mohli šířit křesťanství. Tato skutečnost byla dána úmyslem papeže Jana XV. a sv. Vojtěcha založit v Čechách benediktinský klášter, který bude vychovávat misionáře pro východní země. Zejména proto tam byl Prokop - kněz slovanského obřadu, znalec poměrů - vítán.
Po dlouhém pobytu v klášteře se Prokop rozhodl pro radikálnější styl asketického života - poustevnictví. Opat mu to povolil a Prokop se uchýlil do lesů poblíž Prahy, kde si postupně vybudoval několik cel. Posléze zakotvil v jeskyni vzdálené dvě míle od hradu Kouřimě na břehu středního toku Sázavy. V sázavské samotě měl poustevník Prokop dost příležitostí k modlitbě a rozjímání, ale také ke kajícím skutkům a k tělesné práci, jako bylo např. mýcení lesa a obdělávání půdy.
Zbožný poustevník nezůstal dlouho utajen před lidmi. Přicházeli k němu, aby se za ně pomodlil, aby poradil či aby poučil. Prokop se staral i o jejich časný prospěch - ujímal se chudých a pomáhal jako lékař. K Prokopovi přicházeli i ti, kdo toužili po dokonalejším životě a chtěli se proto trvale uchýlit do samoty. Prokop je přijímal, a shledal-li, že svůj záměr myslí vážně, nechával je u sebe. Byli mezi nimi i Prokopovi příbuzní, synovec Vít a syn Jimram, kteří se později stali postupně sázavskými opaty. Zhruba v r. 1030 se Prokop setkal s knížetem Oldřichem, který si jej zvolil za zpovědníka a rádce. Díky příchodu nových učedníků vznikla, poblíž Prokopovy jeskyně a pod jeho vedením, mnišská osada a z ní r. 1032 klášter. Kníže Břetislav Prokopovu fundaci potvrdil a přiměl jej k přijetí hodnosti opata.
Tak vznikl Sázavský klášter, který se řídil řeholí sv. Benedikta - podle toho, jak byla žita v břevnovském klášteře (ideál chudoby, poslušnosti, celibát). Mnich se při vstupu do kláštera dobrovolně zavazoval k doživotnímu pobytu v něm a k životu podle výše uvedených ideálů. Klášter byl dobře postaven a zajišťoval mnichům na tehdejší dobu velmi slušné bydlení. Mniši si sami pěstovali potraviny (obilí, zeleninu) - byli soběstační. Věnovali se duchovnímu životu - modlitbě, meditaci, rozjímání, četbě a studiu Písma. Prokop působil jako opat, staral se o duchovní správu v okolí (vyučoval, radil, pomáhal chudým, pracoval jako lékař ...). Zemřel 25. 3. 1053 a na Sázavě ho biskup Šebíř pohřbil. Stal se prvním českým světcem, kterého Řím roku 1204 oficiálně uznal.
Poslední dcera českého krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské se narodila pravděpodobně kolem roku 1211. Podle neověřeného údaje legendy byla jako dítě zasnoubena s polským knížetem a poslána na vychování do cisterciáckého kláštera v Třebnici u Vratislavi. Po nečekaném snoubencově úmrtí se vrátila do Čech a byla svěřena do péče premonstrátkám v Doksanech.
Prvou ověřenou informací je až její zasnoubení s Jindřichem, synem římského císaře Fridricha II. r. 1219. Intrikami rakouského rodu Babenberků se podařilo sňatek zmařit a r. 1225 se Anežka vrátila zpět do Prahy. Někdy v té době se rozhodla pro život zasvěcený Kristu.
Vrozenou přemyslovskou ctižádost obrátila ve snahu dosáhnout uznání v církevním světě. Pro ženskou řeholi řádu klarisek zřídila v Praze na Starém Městě klášter, do něhož roku 1234 sama vstoupila. Téhož roku přijal papež Řehoř IX. klášter v ochranu papežské stolice a nařídil dosadit Anežku za abatyši.
Roku 1233 založila poblíž kostela sv. Haštala špitál sv. Františka. Po složitých jednáních dostalo bratrstvo špitálu statut církevního řádu a stalo se tak ve středověku jediným mnišským řádem českého původu. Roku 1256 dosáhla Anežka na papeži potvrzení zvláštního znaku nového řádu - kříže s šesticípou hvězdou (odtud jméno křížovníci s červenou hvězdou). Řád měl specifické postavení, službu vykonávali bratři i sestry, kteří neměli kněžské svěcení. V 17. stol. byl uznán za řád rytířský.
Roku 1238 se Anežka vzdala úřadu abatyše, ale faktické řízení svých klášterů si v rukách podržela. Její silná osobnost k sobě přitahovala pozornost současníků, začaly se objevovat pověsti o její zázračné moci. Podle pozdějších legend žila odříkavým životem, věnovala se duchovní i dobročinné práci. Dne 2. 3. 1282 zemřela a byla pochována ve svém klášteře.
Sv. Anežka si dopisovala se sv. Klárou, která ji v jednom svém listě oslovuje jako "sestru svou nejmilejší": "Vysoké a ctihodné panně Anežce, přemocného krále českého dceři - Klára, nehodná děva Ježíše Krista, v klášteře sv. Damiana. Pověst o Vašem svatém mezi lidmi obcování došla nejen nás v našem klášteře, ale prošla již veškeren téměř svět. Povědomo jest, kterak jste ctí a slávou nade všecky vyniknouti mohla, majíc ruku dáti velmocnému císaři, a bylo by se to jak na Vaše, tak i na Veličenstvo slušelo. Ale Vaše srdce neslo se všechno upřímnou touhou po svaté chudobě a umrtvení těla. Proto zvolila jste sobě ženicha mnohem urozenějšího Ježíše Krista. I prosím Vás co nejpokorněji, abyste se ve svém svatém předsevzetí víc a více utvrzovala. Buďte nám v Pánu zdráva a modlete se za nás. Amen."
Od třicátých let 20. stol. vyvinula česká katolická církev nové úsilí o svatořečení Anežky, ale vše ztroskotalo na faktu, že nebyly prokazatelně objeveny její ostatky. Tato formální překážka byla pominuta teprve nedávno - v říjnu 1989 byla Anežka Česká papežem Janem Pavlem II. v Římě svatořečena.
Zdislava se narodila kolem roku 1220 v Křižanově na Moravě ve vzorné křesťanské rodině českého šlechtice pana Přibyslava z Křižanova, který se oženil se sicilskou šlechtičnou paní Sibylou, s níž měl pět dětí (vedle Zdislavy ještě Eufemii, Elišku, Petra a Libušku). Pan Přibyslav zastával úřad královského purkrabího v Brně a Veveří u Brna.
Přestože se Zdislava od dětství chtěla věnovat duchovní dráze, uposlechla přání svých rodičů a v útlém věku, jak bylo v této době běžné, se provdala za českého pána Havla z Markvartic, pracujícího ve službách krále Václava I., a usadila se s ním na hradě Lemberku v severních Čechách. V manželství se jim narodili čtyři děti - Havel, Markéta, Jaroslav a Zdislava.
Zdislava založila se svým manželem v Turnově klášter pro kazatelský řád svatého Dominika. Vypráví se, že dokonce vlastnoručně pomáhala i za nocí při jeho stavbě, když si splnila všechny své rodinné povinnosti. Zdislava byla vůbec jednou z prvních horlivých spolupracovnic Dominikových synů a dcer na celém světě. Žádný žebrák od jejích dveří neodešel nenasycen a neobdarován. Po vzoru sv. Alžběty Durynské se snažila zmírnit utrpení chudého lidu na svém panství. Vyčerpána rodinnými starostmi a prací pro bližní zemřela ve věku 33 let a byla pohřbena do hrobky dominikánského kláštera sv. Vavřince v Jablonném. Již od své smrti byla uctívána jako světice. Tento staletý kult potvrdil v roce 1907 papež Pius X. a zařadil ji mezi blahoslavené. Roku 1994 byla pak Janem Pavlem II. kanonizována.
Její příkladný život se stal i vyhledávaným námětem pro výtvarné a literární zpracování, nově byly její životní osudy i zfilmovány (například kniha A. Vrbové V erbu lvice, či J. Deml Píseň na blahoslavenou Zdislavu, 1970, literárním skvostem se stalo Durychovo Světlo ve tmách atd.).
Narodil se zřejmě kolem roku 1340. Poprvé se syn Wolfina z Pomuka připomíná r. 1372, kdy působil jako klerik pražské diecéze a veřejný císařský notář. O tři roky později ho pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi nazývá svým osobním notářem. Po vysvěcení na kněze se nejprve stal oltářníkem u sv. Víta a pak farářem u sv. Havla na Starém Městě pražském. Roku 1380 se současně tituluje jako sekretář a notář pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna.
Šetřil peníze, které plynuly do příjmů fary, a když nashromáždil dostatečnou částku, odebral se r. 1383 studovat na padovskou univerzitu. Zde byl r. 1386 zvolen rektorem ultramontánů (tedy příslušníků neitalských národů), promoval na doktora práv. Pak se vrátil do Prahy, kde obdržel hodnost kanovníka u sv. Jiljí a současně se zapsal na Karlově univerzitě. Roku 1389 se stal generálním vikářem arcibiskupa Jana z Jenštejna a dostal kanovnictví na Vyšehradě. Již v této době se mohl počítat mezi dobře placené vyšší činovníky kléru. Roku 1390 vyměnil svatohavelskou faru za žatecké arcijáhenství a stal se také kanovníkem kapituly u sv. Víta.
Roku 1393 vypukl spor mezi králem Václavem IV. a pražským arcibiskupem, který měl politické pozadí a odrážel krizi domácí společnosti. Arcibiskup uvalil na některé královské úředníky klatbu, bez králova vědomí potvrdil nového opata kladrubského kláštera. V odvetu za to nechal Václav IV. pronásledovat arcibiskupovi přední rádce a pomocníky a plenit jeho statky. Generální vikář Jan z Pomuka byl zajat, pálením boků mučen a na králův rozkaz 20. 3. 1393 svržen z Karlova mostu do Vltavy, kde utonul.
Arcibiskup Jan z Jenštejna zaslal téhož roku papeži Bonifáci IX. stížný list na krále Václava IV., kde již označuje Jana za "skutečného mučedníka". O jeho mučednictví se zmiňují i další autoři. Roku 1451 zapsal profesor vídeňské univerzity Tomáš Ebendorfer vyprávění, že Jan byl zpovědníkem manželky krále Václava IV. a byl utopen proto, že odmítl sdělit panovníkovi, co se dozvěděl při zpovědi. Tato legenda o mučednictví pro zásadu neporušit zpovědní tajemství se rychle rozšířila. V Čechách ji barvitě rozvedl kronikář Václav Hájek z Libočan, jehož podání ovlivňovalo výklad událostí, spojených se smrtí sv. Jana Nepomuckého až do pol. 18. stol.
I když měl úctu záhy po své smrti, husitská revoluce ji na čas potlačila. Teprve v 16. stol. ho začali spisovatelé označovat za světce a uváděli neobvyklé události, zázraky, které se po jeho smrti staly. Tím byl dán základ k oficiální kanonizaci. Jednání s Římem začalo r. 1675, ale mělo zdlouhavý průběh. Více než dvacet let se v archívech zkoumal písemný materiál o životě Jana Nepomuckého a dalších pět let se šetřily příčiny, pro něž se v Čechách veřejně uctívá, ač ho Řím za svatého oficiálně neprohlásil.
Dne 15. 4. 1716 byl komisionálně otevřen hrob Jana Nepomuckého. Pod kamennou deskou s gotickým nápisem "Johannes de Pomuk" byla nalezena rakev s kosterními pozůstatky, od pohřbu netknutými. V lebce byl údajně shledán neporušený jazyk - zázračný důkaz toho, že Jan hájil svatost mlčení. 31. 5. 1721 byl prohlášen za blahoslaveného a 19. 3. 1729 svatořečen.
Jan Sarkander, skočovský rodák, se narodil 20. 12. 1576. Nižší školu navštěvoval v Příboru na Moravě, filozofii studoval v Olomouci, později v Praze. Tam roku 1602 dosáhl akademického gradu bakaláře svobodných umění a rok na to se stal mistrem. Roku 1604 vstoupil do kněžského semináře v Štýrském Hradci, ale po dvou letech odešel a r. 1606 se oženil. Po brzké manželčině smrti pokračoval ve studiích bohosloví a 22. 3. 1609 přijal kněžské svěcení.
Poté působil na různých místech olomoucké diecéze a od r. 1615 v Holešově, kde s několika jezuity pracoval úspěšně na obnově křesťanského života. Stavovské povstání, ke kterému se r. 1619 přidala i Morava, způsobilo v životě Jana Sarkandra nečekaný zvrat. Katolíkům nastaly těžké chvíle, jezuité byli vyhnáni, kardinál byl navždy vypovězen ze země, olomoučtí kanovníci oloupeni, dominikáni, minorité a františkáni vyhnáni a statky klášterů zabrány. Při vypuknutí povstání byl Sarkandrův patron uvězněn, a on sám, ohrožován na životě holešovskými nekatolíky, se nějaký čas skrýval až nakonec Holešov opustil.
Navštívil poutní místo Čenstochovou (v Polsku) a poté se uchýlil na severomoravské statky svého patrona. Když viděl, že by v Holešově nebyl mnoho platný, nabízel Lobkovicovi svoji rezignaci. Ten ji však nepřijal a Sarkander se vrátil.
V roce 1620 táhli po Moravě polští kozáci, přepadávali hrady a městečka, rabovali a loupili. Jan Sarkander chtěl Holešov těchto hrůz ušetřit, a proto vyšel kozákům, když se 5. 2. 1620 blížili k městečku, vstříc v čele eucharistického průvodu. Divocí vojáci, když viděli katolického kněze nesoucího oltářní svátost, seskočili z koní, poklonili se a Holešovu se vyhnuli.
Moravští stavové začali kvůli této události Sarkandra podezřívat, že předcházejícího roku v Polsku o vypravení kozáků vyjednával. Ve skutečnosti tuto záležitost vyřídil jeden z generálů, Sarkander byl pouze v Čenstochové na pouti. Přesto byl Sarkander zatčen a 13., 14. a 18. 2. 1620 v Olomouci vyslýchán (s užitím práva útrpného). Městský soudce - jediný katolík z desetičlenné vyšetřující komise - o tom později učinil podrobný zápis. Na Sarkandrovi byly vymáhány výpovědi o sesazeném moravském hejtmanovi Ladislavovi z Lobkovic, bratrovi nejvyššího kancléře Zdeňka z Lobkovic a patronovi holešovského kostela. Sarkander byl Ladislavovým zpovědníkem a člen vyšetřující komise mu položil otázku: "Ty že nevíš, jaké pikle se kuly? Co Ti nepověděl Tvůj pán ve zpovědi?" Na to Sarkander prohlásil, že mu ve zpovědi nebylo nic svěřeno, ale že je stejně vázán zpovědním tajemstvím a nic prozradit nemůže. Následkem nelidského mučení Sarkander 17. 3. 1620 v žaláři zemřel. Do posledního dne se modlil breviář, a maje ruce vymknuty z kloubů, obracel si listy v knize jazykem.
Přičiněním kardinála Fürstenberga jej papež Pius IX. r. 1859 zařadil mezi blahoslavené. V roce 1995 byl papežem Janem Pavlem II. svatořečen.
Kadlec, J.: Přehled českých církevních dějin I., Řím 1987, str. 38-58, 63-75, 93-98.
Kadlec, J.: Přehled českých církevních dějin II., Řím 1987, str. 68-70.
Piťha, P.: Čechy a jejich svatí, Praha 1992, str. 12-54, 85-140.
Vondruška, V.: Církevní rok a lidové obyčeje, České Budějovice 1991, str. 51, 58-59, 62-64, 69, 72-73.
21. duben 2017
5 437×
5348 slov
