První vatikánský koncil

V roce 1854 prohlásil Pius IX. za dogma dávnou víru, že "Maria byla počata bez poskvrny prvotního hříchu". Tím rozhodl několik staletí starý spor teologických škol, kterým se zabývali hlavně františkáni a dominikáni, ve prospěch františkánů. Církev i veřejnost na celé záležitosti nevzrušovala věc sama, ale způsob jejího vyhlášení: dogma nebylo vyhlášeno koncilem, ale přímo papežovou definicí ex cathedra.

O deset let později rozeslal Pius IX. všem biskupům Syllabus, tj. seznam 80 dobových omylů, které se mají z katolického hlediska zavrhnout. Objevila se spekulace: co by se stalo, kdyby papež nevyhlásil Syllabus jako směrnici, ale ex cathedra jako dogma? Tato obava se rychle rozšířila a spojila se se zprávou, že papež hodlá svolat koncil.

Od okamžiku veřejného vyhlášení koncilu probíhaly vzrušené diskuse o otázce papežského primátu, neomylnosti a práva hovořit ex cathedra.

V prosinci 1869 byl 1. vatikánský sněm slavnostně zahájen. Bezprostředně po zahájení prosadila skupina stoupenců papežské neomylnosti zařazení tohoto tématu do programu jednání. Skoro všichni souhlasili s faktem papežské neomylnosti o sobě, domnívali se pouze, že je silně nevhodné vyhlašovat ji v současné době za dogma. Debata byla velmi svobodná a otevřená. V červenci 1870 byla přijata konstituce Pastor aeternus, která obsahuje nauku o primátu a neomylnosti papeže: Když papež jako úřední osoba (tj. ex cathedra) definitivně rozhoduje pro celou církev ve věcech víry a mravů, je toto rozhodnutí samo sebou (ex sese) neomylné a neodvolatelné, aniž je k němu ještě nutný souhlas církve.

Hned po tomto definování musel být koncil kvůli vypuknutí francouzsko-německé války a obsazení Říma italskou vojenskou mocí ukončen a tak další důležité body projednány nebyly.

^{Franzen, A.: Malé církevní dějiny, Praha 1991.

Jediin, H.: Dějiny koncilů.

Kowalski, J.W.: Encyklopedie papežství, Praha 1994.

Kubalík, J.: Papežská neomylnost, Praha 1947.

Mayer, P.: Religionistika VII., (skriptum CG), Plzeň.}