Pojem církev je odvozen z řeckého Kyriaké, tj. Pánova (Kyrios - Pán). Pánem je míněn Ježíš Nazaretský. Ke jménu Ježíš (hebr. Jošua - Jahve zachraňuje) se připojuje titul Christos (Kristus), tj. řecký překlad hebr. Mášiah (Mesiáš) - Pomazaný, Spasitel. Řecký termín ekklésia pochází z řeckých právních dějin, kde původně znamenal shromáždění zvolených zástupců městských států. Spojení Ekklésia toy Kyrioy (čti: eklézija tú kyriú) se používal pro společenství věřících shromážděných po smrti JK kolem apoštolů - překládáme jej jako shromáždění Pánovo.
Zvláštní postavení mezi učedníky vyhradil Ježíš dvanácti (v návaznosti na 12 kmenových vůdců - synů Jákoba Izraele). Ti dostali titul apoštolové (řec. apostolos - poslaný).
Do sboru Dvanácti JK vybral:
Jedenáct apoštolů zvolilo později na místo Jidáše Iškariotského, který spáchal sebevraždu, jednoho ze širšího okruhu učedníků - Matěje (řec. Matthias). Tak bylo místo dvanáctého apoštola znovu obsazeno.
Apoštolové, tvořící základ budoucí církve, chápou jako pilíř svého nadcházejícího poslání slova JK (Mt 16,15): "Jděte do celého světa a kažte evangelium každému stvoření". JK sám pověřil mluvčího Dvanácti Šimona Petra mocí klíčů (Mt 16,18). O letnicích (Sk 2,5-11) přijímají Ducha svatého, a tím symbolicky vyjadřují přijetí Kristova misijního příkazu (Mt 28,19-20). Putují po Palestině a šíří zvěst o Mesiáši, předávají jeho učení a v souladu s jeho příkazem křtít - získávají učedníky.
Postupně díky misijní činnosti apoštolů a jejich žáků vznikají první církevní obce (v Judei, Samařsku, Sýrii...). Petr s apoštoly se obrací na židovské prostředí - odtud termín židokřesťané. Apoštol Pavel bývá díky svým misijním cestám ve Středomoří označován jako stavitel mostu k pohanům. Jím pokřtění příslušníci církve se proto nazývají pohanokřesťané.
Zvláštní postavení mezi apoštoly získal pověřením JK Šimon Petr. Udělením klíčů od nebeského království mluvčímu Dvanácti (Mt 16,19) byl položen základ jeho primátu. Dnes se Petrovi nástupci stávají biskupy Římské církve - papeži. Jejich úkol - otvírat a zavírat nebeské Boží království - je opravňuje k vyhlašování církevních zákonů a církevních přikázání. K prostým věřícím se papež obrací např. v okružních listech, k celospolečenským problémům v encyklikách.
Biblické argumenty Petrova primátu:
Petr byl povolaný k zvláštnímu poslání, které jemu a jeho nástupcům svěřil sám JK:
"A já ti pravím, že Ty jsi Petr, a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi." (Mt 16,18n)
Apoštolové šířili víru "kat holón kosmón" (řecky: po celém světě). Obvykle ustanovovali do čela nově založených církevních obcí vkládáním rukou biskupy nebo presbytery (starší). Dle katolického pojetí jde o svátost svěcení. Biskupové po svém vysvěcení (obřadu vkládání rukou) pokračovali v činnosti apoštolů - řídící a svátostné službě včetně svěcení nových biskupů. Tak vznikla tzv. "apoštolská posloupnost". V průběhu 1. stol. A.D. se nerozlišovalo mezi biskupem a knězem, tj. starším (presbyteros), existovala pouze dualita biskup-kněz a jáhen (diakonos). Rozdělení na tři oddělené služby (biskup, kněz, jáhen) nastalo po r. 100 A.D. - nositeli apoštolské posloupnosti pak zůstávají jen biskupové.
Kol. autorů: Slovník biblické teologie, Řím 1991, str. 50-57.
Němec, J.: Vybrané kapitoly z dějin evangelizace světa, 1. díl, Olomouc 1991, str. 46-58, 71-73.
Schmaus, M.: Cirkev, Bratislava 1993, str. 48-49.
Tretera, J.: Církevní právo, Praha 1993, str. 18-20.
Jeruzalém, hebr. "jerušalim" (město pokoje), byl původně malým městem stojícím na strmém vrchu Sijónu. Přibližně od roku 1000 a.C. (z lat. ante Christum - před Kristem), v době panování krále Davida, se stal historicky prvním hlavním městem Palestiny. Davidův syn Šalamoun je rozšířil, zkrášlil, postavil hradby a poblíž svého paláce nechal vybudovat chrám. V r. 586 a.C. město dobyl a vypálil babylónský král Nabúkadnesar, který jeho obyvatele odvedl do babylónského vyhnanství. Po padesáti letech se Izraelité vrátili zpět, s velkým úsilím město opravili, vybudovali chrám, kolem města postavili nové hradby.
Sanhedrin (velerada, z řec. synedrion) byla nejvyšším soudem, který rozhodoval o nejtěžších proviněních proti Mojžíšově Zákonu. Do r. 70 A.D. (z lat. Anno Domini - Léta Páně, označení pro náš letopočet) - kdy došlo ke zničení města - sídlila v Jezulémě. Poté přesídlila do palestinské Jabne a stala se institucí pouze náboženskou, ve které měli určující vliv zákoníci farizejské orientace.
Dnes je Jeruzalém hlavním městem Izraele (moderní stát Izrael vznikl 14. 5. 1948 A.D.). Toto město je místem setkání tří velkých světových náboženství - křesťanství, judaismu a islámu. Pro křesťany má Jeruzalém zvláštní význam - nazývají jej "svatým městem", protože zde došlo ke klíčovým událostem v životě zakladatele křesťanství - smrti a zmrtvýchvstání JK, dále k seslání Ducha svatého, žila zde prvotní církevní obec (tvořená žáky JK) a začalo zde kázání apoštolů.
Mateřská jeruzalémská církev se od počátku těšila velké vážnosti. Bylo to dáno především tím, že v Jeruzalémě žil a působil JK, apoštolové (po odchodu Petra z Jeruzaléma se prvním jeruzalémským biskupem stal Jakub), očití svědkové života JK a jeho první žáci. Toto první společenství křesťanů chápalo sebe sama jako dovršení židovství: první vyznavači JK se účastnili židovské bohoslužby, přejali tradiční formy židovské zbožnosti a systém židovské organizace (členění, řízení staršími). Současně tvořili vlastní společenství a scházeli se např. k vlastní bohoslužbě - šlo o zpřítomňování Kristovy oběti. Roku 70 došlo k předpovídanému pádu Jeruzaléma, tím zaniklo přednostní postavení této obce.
Z hlediska prvotní církve je důležité zmínit tzv. apoštolský koncil, který se v Jeruzalémě konal někdy kolem roku 50 A.D. Došlo na něm k prvnímu vážnému rozhodnutí, které mělo velký význam pro budoucnost mladé církve: pohanokřesťané měli být osvobozeni od zásad židovského zákona (Sk 15,6-19). Zde se též poprvé setkáváme s úřadem presbyterů (starších), odvozeným z organizace židovské komunity.
Během této doby byly položeny základy pozdějšího oddělení prvotní křesťanské obce od synagogy (praktikování křtu, modlitby, která se obracela k JK jako Bohu, slavení eucharistie).
Mnozí členové jeruzalémské obce prodali své majetky a sdružili finanční kapitál natolik, že mohli poskytovat sociální pomoc formou společného stravování (toto sdružení majetku nebylo povinné). Aby při tomto společném hospodaření nedocházelo k organizačním zmatkům, rozhodli apoštolové o vzniku instituce jáhnů (diakonů), tj. služebníků - nejprve v počtu sedmi, v čele se Štěpánem (ke svému celoživotnímu zasvěcení službě církvi byli odděleni zvláštním způsobem: vkládáním rukou).
Poslání diakonů: služba u stolů, pomoc při upevňování společenství při hostinách lásky (řec. agapé), sociální práce ve prospěch vdov a chudých, kázání evangelia, křty nově obrácených.
Kol. autorů: Encyklopedie Bible A-L, Bratislava 1992, str. 253.
Kol. autorů: Encyklopedie Bible M-Z, Bratislava 1992, str. 690.
Newman, J., Sivan, G.: Judaismus od A do Z, Praha 1992, str. 66-67.
Němec, J.: Vybrané kapitoly z dějin evangelizace světa, 1. díl, Olomouc 1991, str. 15-18.
Pacomio, L., Vanetti, P.: Malý biblický atlas, Praha 1992, str. 42-43.
Tretera, J.: Církevní právo, Praha 1993, str. 17-20.
Narodil se r. 10 A.D. ve svobodném městě Tarsu (označení svobodné město znamenalo, že jeho občané byli římskými občany). I Pavel tedy měl římské občanství. Při obřízce dostal Pavel, vedle svého jména pro řecko-římský svět (paulus-malý), hebrejské jméno Šavel (Saul-vyžádaný). V patnácti letech jej otec poslal do Jeruzaléma, aby tam dokončil své náboženské vzdělání - stal se žákem Gamaliela, váženého učitele farizejské nauky.
Kolem r. 36 začala velerada v Jeruzalémě pronásledovat křesťany. Tehdy měla pravomoc i nad židy mimo Palestinu (v tzv. diaspoře). Když dostala zprávu, že část lidí u Damašku přijala nauku o Ježíši Mesiáši, poslala tam Šavla jako svého vyslance, aby tam křesťany pronásledoval (Sk 9,1-2). Cestou se odehrává pro život Pavlův i mladé církve klíčová příhoda: Šavel se Božím zásahem obrací na základě setkání s JK, kterého pro svůj další život přijímá jako svého Pána (Sk 9,3-19).
Po svém obrácení se Pavel připojil ke křesťanům. Začal kázat, ale ani v Damašku, ani v Jeruzalémě nebyl křesťanskou komunitou přijat. Po čase se ho ujal Barnabáš, učedník z Kypru, který ho představil Petrovi. R. 43 přivedl Barnabáš Pavla z jeho rodného města do Antiochie v Sýrii, kde oba hlásali evangelium a své kázání přizpůsobovali potřebám křesťanů z pohanství.
Po pobytech v Arábii, Tarsu a v syrské Antiochii vykonal Pavel tři misijní cesty:
1. misijní cesta (r. 46-48, Sk 13 a 14 kap.)
Církev v syrské Antiochii vyslala Barnabáše a Šavla na misijní cestu. Jako pomocník s nimi šel Barnabášův synovec Jan Marek. Z Antiochie se dostali na ostrov Kypr, odtud odpluli do Malé Asie a putovali do města Perge. Zde se oddělil Jan Marek a vrátil se do Jeruzaléma. Dále putovali do Antiochie v Pisídii, Lystry a Derbe. Zpět se vraceli stejnou cestou.
Pavel se zaměřoval na městská centra, ve kterých žily velké židovské komunity, k němž promlouval na shromážděních v synagóze. Prezentoval Ježíše jako Mesiáše - spasitele lidstva (první věroučný rozdíl: dle Pavla je Ježíš-Mesiáš pro všechny, dle židů je spása, kterou přináší, jen pro izraelský národ). Po rozchodu s židy se Pavel obrátil k pohanům, kteří byli pod vlivem starozákonního učení o jediném Bohu, ale nezačlenili se do Izraele (tj. nepřijali Zákon a obřízku).
Délka misijní činnosti v jednotlivých místech trvala jen několik týdnů, byla ale dostatečně dlouhá na založení nové křesťanské komunity (význam: další centra pro šíření víry). Při zpáteční cestě z Derbe do přístavu Atalie u Perge navštěvoval Pavel s Barnabášem znovu komunity, které založili, aby je posílili ve víře.
(druhá: r. 49-52, Sk 15,39-18,22)
(třetí: r. 53-58, Sk 18,22-21,16)
Bývá obvyklé, že se další misijní cesta dělí na druhou a třetí. Pomocníky na této cestě byli Pavlovi Silas a později také Timoteus a Lukáš. Po rychlé cestě Malou Asií se Pavel soustředil na důležitá města v Makedonii (Filipy, Thesalonika, Berea) a Řecku. V Athénách neměl Pavel úspěch. Naopak v Korintě, důležitém řeckém přístavním a obchodním městě, působil 1,5 roku a založil tam významnou komunitu, která se stala základem pro další misijní činnost v Řecku.
Opět postupoval promyšleně - v důležitých střediscích tehdejšího světa se snažil založit silné komunity křesťanů a připravovat si v nich spolupracovníky, kteří dle jeho pokynů mohli zvěstovat evangelium v okolních oblastech.
Z Korintu putoval do Efesu a strávil tam 3 roky (již třetí cesta). Odtud udržoval kontakty s komunitami v Malé Asii, Makedonii a Řecku. Pak odešel do Jeruzaléma, odkud zamýšlel dostat se do Říma a Hispánie. V Jeruzalémě byl pod záminkou vlákán Židy do chrámu, kde proti němu byl poštván dav. Zachráněn byl zásahem římské posádky. Pavel byl vyslýchán veleradou, která jej chtěla obvinit z náboženských a politických přestupků proti Římu. Pavel byl vyslechnut prokurátorským soudem v Cesareji, a po téměř dvouletém věznění (římští prokurátoři si s ním nevěděli rady) využil svého římského občanství a odvolal se do Říma .
To mu umožnilo, že byl v Římě držen v tzv. čestném vězení. Bydlel ve vlastním pronajatém domě se svým strážcem, přičemž jeho levá ruka a pravá ruka strážce byly k sobě připoutány. Tak měl Pavel dosti volnosti, aby se stýkal se svými přáteli a dokonce aby mohl otevřeně a bez překážek hlásat radostnou zvěst evangelia.
Z této doby pochází celá řada dopisů, které Pavel psal komunitám, jež sám založil - radil jim ve věcech víry, mravů a soužití (mezi nejznámější patří listy Korintským, Efezským, Galatským, Římanům, Soluňanům...).
O dalším Pavlově životě po uplynutí dvou let vazby v Římě nevíme téměř nic. Podle tradice byl po dvou letech osvobozen, podnikl dlouhé cesty v oblasti Středozemního moře (existuje domněnka, že se dostal až na území dnešního Španělska). Později (pravděpodobně r. 67) byl opět uvězněn a v době pronásledování křesťanů za císaře Nerona v Římě sťat (jako římský občan měl právo na urozený trest smrti - stětí, jinak by byl ukřižován).
Kol. autorů: Encyklopedie Bible M-Z, Bratislava 1992, str. 470.
Němec, J.: Vybrané kapitoly z dějin evangelizace světa, 1. díl, Olomouc 1991, str. 62-69.
Pacomio, L., Vanetti, P.: Malý biblický atlas, Praha 1992, str. 62-64.
Ryšková, M.: Stručný úvod do Písma sv. - Nový zákon, Praha 1991, str. 53-60.
2. duben 2017
2 472×
2115 slov
