Tímto pojmem rozumíme v objektivním smyslu soubor právních norem, které upravují právní vztahy mezi státem a církvemi nebo náboženskými společnostmi. Jde o právní předpisy českého státu, jež jsou jím stanoveny a sankcionovány.
České konfesní právo platné po roce 1989 si klade jako svůj hlavní cíl garanci svobody náboženské víry a svobodné existence církví a náboženských společností. Tím se výrazně liší od represivního konfesního práva, které se aplikovalo v letech 1948 až 1990.
Ani dnes platná úprava není definitivní, neboť se stále hledá správný vztah mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi.
Když v 18. stol. začala panující dynastie přeměňovat svůj dynastický absolutismus v osvícenský, projevilo se to mj. v nápadné změně jejího vztahu ke katolické církvi. Místo dosavadního partnerství vnutila církvi tuhý režim státního poručníkování.
Karel VI., ve snaze o posílení státního vlivu na církev, zakázal v r. 1723 církvi získávat nemovitosti. Marie Terezie postavila církev pod přísný státní dozor - zejména správu církevního a klášterního majetku. Církevní nadace byly věnovány armádě a školství. Josef II. ještě více tento dozor zostřil. Sekularizace se dotkla více než poloviny všech klášterů. Ze jmění zrušených klášterů zřídil zemské náboženské fondy, jejichž úroků mělo být používáno pro církevní účely, zejm. k zabezpečení příjmů kléru (byly zrušeny desátky). Po reformách Josefa II. poklesl církevní pozemkový fond asi na 5% celkového půdního fondu dnešní ČR.
Revoluce v roce 1848 osvobodila církev z područí státu a začalo se hledat vyváženější uspořádání vztahů mezi státem a církví. To se stalo zákony z roku 1874. Církvi bylo obnoveno právo zakládat nadace, byla zrušena státní kontrola nad hospodařením a byly upraveny vnější právní poměry církve. Protože patronátní vztahy zanikly a náboženský fond nestačil financovat platy kněží, musel být dotován ze státních prostředků. Obstarávání nových finančních prostředků na stavbu nových kostelů, placení farních zaměstnanců apod. bylo řešeno uzákoněním tzv. kostelní konkurence. To znamenalo, že všichni obyvatelé farnosti, kteří se hlásili k určitému náboženství, byli povinni přispívat formou kostelní přirážky k obecní dani na náboženské potřeby své farnosti/společenství. Pro vyrovnání sociálních rozdílů v příjmech kněží bohatších a chudších farností byl uzákoněn státní příspěvek, tzv. kongrua.
Evangelická církev augsburgského a helvétského vyznání, pravoslavná a náboženská společnost židovská byly zrovnoprávněny s katolickou Protestantským patentem císaře Františka Josefa I. z r. 1861. Také tyto církve a židovské společenství vedly od té doby až do nástupu komunistické diktatury veřejné matriky. Odvozeně od výše kongruy poskytované katolické církvi dostávaly jmenované církve a náboženská společnost státní dotace.
Konfesní vyrovnání z r. 1861 umožnilo u nás v následujících desetiletích založení několika dalších církví (dnešní Jednoty bratrské, Církve bratrské, Bratrské jednoty baptistů a Církve starokatolické). Nová společenství většinou dotaci nenárokovala.
Konkordát se Svatým stolcem z r. 1856 císař jednostranně vypověděl r. 1870, na čas přerušil s papežem diplomatické styky a zlikvidoval konfesní školy. Avšak již r. 1874 došlo ke smíru s církví - stejná míra svobod byla poskytnuta katolíkům i nekatolíkům.
Československé právo za demokratické první republiky na rozdíl od příliš svazujícího konkordátního práva v rakouském mocnářství uvolnilo církve ze státního poručnictví. Poměry v republice byly pro svobodu církví mnohem příznivější. Církevní zřízení nekatolických církví byla zahrnována do právního systému Československa (vycházela v úředních věstnících republiky) a rovněž byly uznávány normy kanonického práva.
Ze strany apoštolského stolce byl nový československý stát diplomaticky rychle uznán, což mělo význam pro mezinárodní prestiž ČSR. Došlo k potřebné výměně arcibiskupů v českých zemích a ke jmenování slovenských biskupů do čela téměř všech diecézí na Slovensku.
Nešťastným činem první republiky bylo počáteční oslabení chatrného ekonomického zajištění církví. Pozemková reforma v roce 1919 snížila církevní pozemkový fond asi na 2% celkového půdního fondu dnešní ČR. Zákony z r. 1874, upravující ekonomické zabezpečení církví, zůstaly v podstatě zachovány, protože původní představa o odluce církví od státu se ukázala z mnoha důvodů jako neschůdná. Výrazem toho bylo přijetí zákona č. 122/1926 Sb. o úpravě platů duchovních státem uznaných církví a náboženských společností a navazující vládní nařízení č. 144/1926 Sb. o jejich nemocenském pojištění. Tímto zákonem byla částečně odčiněna pozemková reforma: došlo k několikanásobnému zvýšení kongruy pro katolíky i pro nekatolické církve.
Českobratrská církev evangelická přišla po roce 1918 o své církevní školy (sbory této církve pečovaly za Rakouska o několik desítek českých evangelických církevních škol). Odevzdala je státu s vědomím, že v demokratické republice bude tolerována svoboda svědomí. Skutečnou příčinou jejich zániku byly bezpochyby nedostatečné státní dotace.
Stručný a na svou dobu moderní dokument Modus vivendi mezi Apoštolským stolcem a ČSR z r. 1928 byl hlavním právním dokumentem, od něhož se mělo odvíjet československé konfesní právo. Tato mezinárodní smlouva se týkala především obsazování biskupských stolců v ČSR. Republika měla být chráněna proti pokusům Maďarů o změnu hranic. Proto sídelní biskupové a armádní ordinář museli slibovat, že nebudou jednat proti integritě republiky a neporušitelnosti jejích hranic.
Apoštolský stolec se před jejich jmenováním zavázal dotazovat vlády, zda proti kandidátům nemá výhrady politického rázu. V samotném Modu vivendi bylo definováno, co se myslí pod pojmem „výhrady politického rázu“. Ekonomické záležitosti dokument neřešil.
2.9.1937 došlo k vydání papežské buly Ad ecclesiastici regiminis incrementum, kterou bylo provedeno zevní ohraničení československých diecézí tak, že jejich hranice se přizpůsobují hranicím státu. Ve chvílích ohrožení republiky znamenalo potvrzení hranic ČSR apoštolským stolcem pro náš stát mravní podporu. Nedokončeno zůstalo přislíbené zřízení arcibiskupství na Slovensku a řeckokatolického arcibiskupství na Podkarpatské Rusi.
V souladu s tendencí znárodňování průmyslu a parcelování zemědělské půdy byla církvi zákonem č. 142/1947 Sb. odňata zemědělská a lesní půda nad 50 ha. Tímto opatřením by byl podíl církve klesl hluboko pod 1%, avšak skutečné majetkové převody podle tohoto zákona se začaly provádět až po únoru 1948.
Vydáním zákona č. 46/1948 Sb. o pozemkové úpravě došlo k odnímání zbytku církevní půdy. V praxi se oba zákony prováděly současně a tím také došlo k likvidaci jednoho ze zdrojů hospodářského zabezpečení církve.
Tvrdým zásahem proti církvím byl zákon č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Tento zákon ve svém §7 stanovil, že duchovní svůj úřad smí vykonávat jen tehdy, mají-li k tomu státní souhlas. Tento hluboký zásah do práv jednotlivců i celých církví byl základem pseudoprávní úpravy a navíc doplněn v trestním zákoníku o skutkovou podstatu trestného činu porušení zákona o hospodářském zabezpečení církve. Ve skutečnosti při aplikaci trestního zákona o žádnou hospodářskou záležitost nešlo. K naplnění skutkové podstaty stačilo, že duchovní kterékoliv církve, jenž momentálně neměl státní souhlas, vykonal kdekoliv (i v bytě) náboženský úkon. Státní souhlas byl zpravidla poskytován jen pro jednu obec, nanejvýš okres, o mohl být kdykoliv i bez odůvodnění odvolán. Duchovní, který sloužil beztrestně na jednom místě, mohl být potrestán za výkon bohoslužby na jiném místě, a to odnětím svobody až na dva roky. Ještě v osmdesátých letech bylo vedeno trestní řízení podle uvedeného ustanovení i proti katolickým laikům.
Platy, které byly duchovním všech církví rovnou měrou vnuceny, byly nízké. Vyjádříme-li obnosy v hodnotách podle měnové reformy z r. 1953, činil nástupní plat duchovního po absolvování bohoslovecké fakulty 600 Kčs měsíčně. Po povýšení do farářské funkce se služné zvýšilo na 800 Kčs. To byl základní plat faráře až do 70. let, kdy byl zvýšen na 1.100 Kčs. Vždy po třech letech bylo možno dostat trienální zvýšení o 60 Kčs, nejvýše 12 krát. Pozdějšími úpravami došlo k snížení trienálek na 40 Kčs. Podle této stupnice byli duchovní placeni až do 31.12.1990.
Skutečným zdrojem pro placení věcných nákladů kultu, na který měl stát podle shora uvedeného zákona přispívat, se staly kostelní sbírky. Rovněž platy laických zaměstnanců (např. kostelníků) se hradily se sbírek. Státní příspěvek na opravy kostelů byl poskytován jen zřídka, zatímco faráři byli voláni státními úřady k odpovědnosti za stav budov v církevním vlastnictví.
Právní subjektivita církví a některých církevních právnických osob nebyla za komunistického režimu zpochybňována. Církevní vlastnictví bylo prohlašováno za soukromé. Při právnické výuce bylo dáváno jako vzor pozůstatku soukromého vlastnictví (třetí formy vlastnictví vedle socialistického a osobního).
V roce 1950 následovalo vyhnání řeholníků a řeholnic z klášterů, jejich internace, protiprávní zabavení jejich majetku a převedení do vlastnictví různých státních a stranických institucí. Celé období po únoru 1948 je charakteristické beznadějným chátráním církevního stavebního fondu - komunistický stát se ukázal jako velmi špatný vlastník. Příznivý vliv na záchranu některých církevních staveb mělo přijetí zákona č. 20/1985 Sb. o ochraně památkových objektů, avšak to se v praxi týkalo jen několika málo objektů.
Na počátku byla jednání mezi federální vládou a Apoštolským stolcem, během kterých se ukázalo, že Modus vivendi z r. 1928 je překonaný. Na takové případy se aplikuje zásada mezinárodního práva o zániku platnosti smlouvy při podstatné změně okolností (clausula rebus sic stantibus). V lednu 1990 byl §7 zákona č. 218/1949 Sb. zrušen zákonem č. 16/1990 Sb. Podle názoru některých teoretiků byla tímto zákonem i praxí provedena faktická odluka státu a církví u nás, neboť stát již do vnitřních záležitostí církví ani do ustanovení jakéhokoliv funkcionáře v církvích nezasahuje.
Zákonem č. 298/1990 Sb. bylo ke dni 19.7.1990 vráceno řeholním řádům a kongregacím asi 70 objektů z celkového počtu cca 900 uloupených budov.
Druhá etapa, navrácení dalších 198 budov, byla ukončena v červenci 1991 přijetím zákona č. 338/1991 Sb. Obsahuje omezení, podle kterého nelze zdravotnická a podobná zařízení, např. školy, vypovědět po dobu 10 let.
K základním normám konfesního práva patří na prvním místě odpovídající ustanovení Ústavy ČR (zák. č. 1/1993 Sb.), především čl. 16.
Podle čl. 112 Ústavy tvoří součást ústavního pořádku ČR též Listina základních práv a svobod, publikovaná pod č. 2/1993 Sb. Zde jsou pro konfesní právo důležité články 15 a 16.
Podle čl. 10 Ústavy ČR jsou ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je ČR vázána, bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Mezi takové patří Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (součástí našeho konfesního práva je čl. 18 Paktu).
Specializovanou normou konfesního práva je zákon č. 308/1991 Sb. o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, jehož účinnost nastala 1.9.1991. Tento zákon stanoví pravidla registrace církví a náboženských společností.
Dobal, J.: Církve a majetek, Praha 1993.
Dobal, J.: K restituci majetku církví a náboženských společností, Praha 1993.
Tretera, J.: Církevní právo, Praha 1993.
Ústava ČR a Listina základních práv a svobod, Olomouc 1996.
13. květen 2017
1 767×
1903 slov
