Politologie jako věda

(předmět studia - politika, struktura vědy, politický systém, politický program)

Politologie

= politická věda
vyčlenila se ve 20. století z filozofie (1949 v Paříži)
= vědecká disciplína zabývající se studiem politiky (= předmět studia)
počátek v antickém Řecku, prohloubena v renesanci
předmět politologie - moc (=nástroj prosazování politických zájmů)
fungování státu, politické teorie, ideologie, pol. systémy, instituce, strany, mezinár. vztahy
věda - objektivní - uznává pluralitu názorů a vědeckých postupů
kritická (= hodnotící) - neustále zkoumá a ověřuje každý nový vývoj a pojem

Směry politologie

normativní politologie - rozvoj především v Evropě
- cílem je najít ideální způsob řízení a formu státu
- čerpá z historických pramenů a filozofie
- zahrnuje hodnotové soudy (např. na čem by měla bát založena společnost)
deskriptivní (empirická) politologie - rozvoj v USA
- popisuje současný stav na základě výsledků empirických výzkumů
- politická skutečnost - popis pol. jevů,
predikativní (prognostická) politologie - vytváří předpoklady budoucího vývoje na základě součas. empirických výzkumů
- navazuje na deskriptivní politologii

Metody politologie

Vědecký postup k získání nových poznatků

logická (popis) - popisuje politické organizace, procesy (volby), události (sjezd, působení vojsk)
historická - sleduje historický vývoj a institucionální změny
srovnávací (komparativní) - srovnání jednotlivých států, politických programů

Základní okruhy politologie

politická teorie - dějiny politických teorií
politické instituce - ústavy, formy vlády, regionální formy vlády, veřejná správa
strany, skupiny, veřejné mínění (pol. strany, skupiny a asociace, sdružení, média)
mezinárodní vztahy - mezinárodní a zahraniční politika, organizace

Politika

= souhrn názorů a prostředků, jak získat a vykonávat moc ve státě
proces řízení státu
politika zahrnuje hospodářství, zemědělství a obranu
moc ve státě lze získat legálně – je podložena zákonem (volby, dědičně) nebo nelegálně (revoluce,
převrat)
autorita může být racionální (uznává se, protože musí) nebo přirozená (vyplívá z chování člověka)

Politický program

souhrn názorů a prostředků, jak řídit stát
může být v obecné rovině (zvýšit úroveň obyvatelstva) nebo úzký (zaměřuje se na konkrétní oblast)
čerpá ze dvou pramenů: reflexe skutečnosti – vidí nedostatky, stanovuje si úkoly k realizaci
ideologie – orientuje program a dává cíl

Druhy politického programu

pragmatický - je důležité dosáhnout nějakého cíle
reaguje na potřeby občanů, chce být užitečný
stanovuje si relativně splnitelné cíle (např. snížení daní, výstavba plynovodu)
osobnosti: Machiavelli, M. Tetcherová, G. Bush, D. Rath, V. Klaus
antipolitický - na prvním místě nejsou čistě politické cíle, ale morální a náboženské cíle (obtížně dosažitelné)
směřuje do budoucna
sleduje globální problémy (mír, chudoba, vzdělání, zdravotní péče, morálka lidí)
osobnosti: Masaryk, Havel
negativistický - na první pohled cíle prospěšné pro lidi, po realizaci programu důsledky negativní
cílem je získat a realizovat moc v dané zemi, lidé jsou objektem manipulace
osobnosti: Hitler, Stalin
fundamentalistický - vybírá z nějakého učení pouze část (=fundament)
ideologie získává úplně jiný význam a požaduje striktní dodržování (islámští radikálové)
přísně konzervativní směry

Účel politického programu

prezentace - představit, seznámit s volebním programem
získat voliče - prostřednictvím nich moc
řízení státu - politický program slouží jako nástroj k uplatňování moci
hodnocení dosažených cílů - srovnání s proklamovaným programem a skutečně udělanou prací

Politický systém

je součástí celkového sociálního systému
zahrnuje aktivity, jež souvisejí s formulací a vykonáváním politiky= skládá se ze všech aktivit a subjektů vstupujících do uplatňování politiky
je tvořen souborem institucí, které zprostředkovávají vzájemný vztah mezi lidmi a vládou; volby, volební kampaň, politické strany a hnutí, zájmové organizace, státní orgány, orgány místní správy a samosprávy, veřejné mínění, masová media

Politická moc

je to jeden z nejrozšířenějších společenských vztahů
je studována politickou sociologií
schopnost ovlivňovat lidi, kdo má moc nemusí mít autoritu
jedna z definic vychází z Marxe a Webera:

„Moc je možnost člověka nebo skupiny lidí realizovat svou vůli i proti vůli těch, jež se týká“

Politická autorita

je to legitimní moc, její projevy jsou akceptovány lidmi, na které se vztahuje
někdy se tato moc rozlišuje na tzv. de iure a de facto

Autorita podle Webera

Tradiční - vychází z dlouholetých tradic a zvyklostí
Racionální (legální) - zakotvena v právním řádu
Charismatická - soubor mimořádných vlastností vůdčí osobnosti, které ji předurčují k vládnutí

Politická socializace

Začlenění člověka do politiky, jedinec si začíná uvědomovat politické jevy, začíná se učit politickým faktům a formovat vlastní politické postoje. Rozhodující roli v tomto procesu hraje prvotní socializace, která je formulovaná 2 zásadami:

co je naučeno nejdříve, je naučeno nejlépe
co je naučeno nejdříve, strukturuje pozdější učení
- velmi často dochází k přebírání polit. názorů (rodina atd.)

Politická participace

Jedná se o aktivity soukromých osob, kterými se snaží ovlivnit nebo podpořit vládu a politiku (kandidatura, založení strany, volič, petice, demonstrace atd.).

Rozlišujeme:

Konvenční - relativně obvyklé chování, jež poskytuje demokracie, a v dané situaci bývá pro většinu lidí přijatelné
Nekonvenční - relativně neobvyklé chování, které kritizuje nebo se staví na odpor vládě

Veřejné mínění

Má dva hlavní úkoly, poskytuje:

informace pro politiky
informace pro jednotlivce o názorech ostatních

Je výrazně ovlivňováno zejména médii (subjekty, které mají informační funkci), ovlivňují i socializaci a participaci.

Dělení:

veřejnoprávní (měla by být objektivní a nestranná) a nezávislá (často subjektivně zabarvená)
tištěná, netištěná
horká, chladná (podle intenzity působení – počtu zapojených smyslů)