Britský parlament

Britský parlament je instituce neuvěřitelně starobylá. Písemně je v historických pramenech uveden až v 11. století. Podobně jako v jiných evropských zemích byli dříve členy těchto sborů pouze šlechtici ( a to samozřejmě muži), ale zcela nesrovnatelné s čímkoli v Evropě je, že již od 13. století byli členy tohoto sboru i muži neurození. Od 14. století zasedají obě části parlamentu odděleně: šlechtici v Horní sněmovně (The House of Lords), neurození v Dolní sněmovně (The House of Commons). Třetí složkou parlamentu je panovník, jen on má právo svolat a odvolat parlament a zahajuje jeho jednání, ale do jednání samotného zasahovat nemůže.

Obě sněmovny zasedají ve Wesminsterském paláci, který je součástí monumentálního architektonického komplexu the Houses of Parliament. Obě zasedací místnosti mají podobné uspořádání. V čele Dolní sněmovny je křeslo předsedy, kterému se říká Speaker. Po jeho pravé ruce sedí poslanci vládnoucí strany, po levé ruce opozice. Poslanci obou politických táborů tedy sedí proti sobě. Horní sněmovna je uspořádána podobně, ale v jejím čele je trůn, kde jednou za rok usedá královna, aby zahájila nový parlamentní rok. Zajímavé je, že nový parlamentní rok se odbývá na přelomu října a listopadu, což je doba, kdy slavívali Nový rok staří Keltové.

Členové Sněmovny lordů svůj mandát dědí, jsou-li dědičnými šlechtici, nebo získávají od panovníka, je-li jim šlechtický titul udělen jako odměna za jejich zásluhy pouze na dobu jejich života. Nenazývají se poslanci, ale Peers, teoreticky je jich 1 200, ale prakticky vždy o něco méně, protože když některý Peer zemře bez dědice, trvá nějaký čas, než je jmenován Peer nový. Zajímavé také je, že dědičný šlechtic může svůj mandát peera odkázat. Většinou se ale v Horní sněmovně schází jen malá část šlechticů a počet nad 300 se již považuje za mimořádnou událost a píše se o tom v novinách.

Dolní sněmovnu tvoří 635 volených poslanců, jejichž oficiální titul zní Member of Parliament. Ani u nich se nepředpokládá, že se budou všichni účastnit všech jednání. V jejich zasedací místnosti je pouze 370 míst, i když je jich 635, a ty zdaleka nebývají zaplněna.

Předsedovi Dolní sněmovny se říká oficiálně Speaker, do funkce je navrhován vládou po dohodě s opozicí. Zvláštní je, že přestože se do funkce dostal prostřednictvím politické strany, která vyhrála volby, musí být při své práci nestranný. Má zákaz účastnit se debat a hlasovat může pouze když nastane rovnost hlasů, v tom případě je jeho hlas rozhodující. Jeho hlavním úkolem je řídit rozpravu, vyvolávat účastníky diskuse a má právo debatu kdykoliv přerušit. Hlasování se provádí zajímavým způsobem – dostane-li se projednávaný problém do fáze hlasování, poslanci se zvednou, opustí zasedací místnost a přecházejí do místnosti hlasovací. Kráčejí chodbou, které se říká lobby. Přesněji řečeno: ti, kteří se rozhodli hlasovat „pro“ odcházejí do lobby vpravo od předsedy, hlasující „proti“ odcházejí do lobby vlevo. Protože v chodbě na ně mohou čekat lidé, kteří se je snaží přesvědčit, aby hlasovali jinak, dostalo slovo lobby ještě jeden význam, který se užívá u nás: lobováním rozumíme ovlivňování poslanců a jiných ekonomicky významných osob.

Předseda Sněmovny lordů, zvaný Lord Kancléř, má menší pravomoci než jeho kolega v Dolní sněmovně. Nikoho nevyvolává, protože něco takového není důstojné šlechticů a pokud se stane, že dva Peerové povstanou k řeči ve stejný okamžik, buď se sami dohodnou, kdo z nich bude mluvit jako první nebo o jejich pořadí rozhodne sněmovna sama. Při hlasování je hlas Lorda kancléře rovnocenný hlasům všech ostatních peerů a nemá platnost hlasu rozhodujícího.

Královna nemá právo dávat najevo své vlastní politické názory a čeká se od ní, že bude prosazovat politiku vlády, přesněji řečeno ji respektovat. Nesmí se účastnit schůzí vlády, ale smí být ministerským předsedou informována, k jakým závěrům vláda došla a dá se říct, že jediným úkolem monarchy je reprezentovat stát.