Spojené království Velké Británie a Severního Irska je označováno různými pojmy: konstituční monarchie, parlamentní monarchie, unitární stát. VB tvoří Anglie, Wales, Skotsko a Severní Irsko.
Britský politický systém, který je nejstarším fungujícím demokratickým politickým systémem současného světa, představuje klasický příklad postupného vývoje monarchie v moderní politický systém. Je překladem parlamentní demokracie, v níž má mimořádně silné postavení ministerský předseda. Někdy je proto britský systém označován jako premiérský. Jedná se o parlamentní demokratickou monarchii opírající se o nepsanou ústavu.
Britský politický systém výrazně ovlivnil politickou strukturu řady zemí, zejména pak bývalých britských kolonií tzv. Britské společenství národů. Britský panovník je dodnes formálně hlavou všech těchto států, přestože tyto státy disponují státní suverenitou a všemi znaky nezávislých zemí.
Výrazným specifickým rysem britského systému je skutečnost , že země nemá psanou ústavu, ačkoliv Oliver Cromwell v 17. století chtěl ústavu sepsat. Jeho neúspěch odradil všechny, kteří se chtěli o podobnou věc pokusit. Přestože nepsaná ústava by mohla být velmi nestabilní, v podmínkách politické kultury Velké Británie dochází k diskusím o obsahu ústavy velmi zřídka.
Exekutiva se skládá z peti hlavních složek, kterými jsou panovník, ministerský předseda, kabinet, vláda a státní správa. Panovník je oficiální hlava státu. Ministerský předseda a kabinet mají reálnou politickou moc. Kabinet je současně kolektivním vedením exekutivy, vláda pak vrcholnou složkou administrativy. Státní správa realizuje rozhodnutí kabinetu a vlády.
Panovník formálně disponuje řadou významných exekutivních i legislativních pravomocí. Patří k nim právo jmenovat a odvolat všechny státní a vojenské úředníky včetně premiéra. Právo uskutečňovat zahraniční a obranou politiku. V současnosti je postavení panovníka vesměs nepolitické a tyto pravomoci využívá pouze výjimečně. Nejdůležitější reálnou pravomocí je jmenovat premiéra, ovšem i to má svá omezení.
Ministerský předseda stojí v čele kabinetu. Jeho reálná moc je větší než je moc ostatních členů. Úřad premiéra existuje v britském systému více než 250 let. V dnešní době premiéra oficiálně jmenuje panovník. Jeho výběr je určován požadavkem, aby byl předseda reálně schopen sestavit vládu. V případě absolutní většiny nebo alespoň účinné kontroly parlamentu tou stranou, která zvítězila ve volbách , je premiérem vždy předseda této strany. Premiér disponuje řadou významných pravomocí. Vybírá a může odvolávat členy vlády. Rozhoduje o složení a velikosti kabinetu, svolává zasedání kabinetu a předsedá jim. Je hlavním spojovacím článkem mezi panovníkem a vládou. Jmenuje vedoucí pracovníky soudů, státní správy, armády a arcibiskupa anglikánské církve. Je předsedou své strany v parlamentu i zemi a dvakrát týdně odpovídá v Dolní komoře na otázky poslanců.
Kabinet se v současné době skládá obvykle z asi 20 nejvýznamnějších ministrů a členů vlády. Kabinet je tvořen na základu tradice, jeho existence a činnost není právně upravena. Fungování vychází z řady zvyklostí. Většina členů je až na výjimky vybírána pouze ze členů obou komor parlamentu. Dochází tak ke zcela specifickému spojení exekutivy s legislativou.
Kabinet se většinou sestává ze členů jedné strany. Panovník se jeho zasedání neúčastní. Členové kabinetu kolektivně zodpovídají za jeho rozhodování a činnost, zůstávají ovšem také osobně odpovědní za činnost svých úřadů.
Vláda má v současnosti kolem 100 členů, které navrhuje premiér a jmenuje panovník. Většina členů vlády jsou představitelé nejsilnější strany v Dolní komoře parlamentu, několik jich ale vždy pochází ze Sněmovny lordů. Vláda se tak skládá z ministrů, jejich zástupců, tajemníků a dalších osob. Vláda se nikdy neschází jako celek. Proto ani jako celek nepřijímá rozhodnutí, ani nezajišťuje jejich realizaci.
Nejvyšším zákonodárným orgánem je parlament. Ten může bez jakýchkoliv omezení soudů nebo jiných orgánů schvalovat, měnit nebo zrušit jakákoli zákon. Může také měnit rozhodnutí soudů, schvalovat retrospektivní zákony legalizující v minulosti nelegální činy a naopak. Parlament je volen na období pěti let. Může být kdykoliv rozpuštěn. Stejně tak může prodloužit své pětileté období jako např. v průběhu obou světových válek. Parlament převážně uskutečňuje změny, které plánovala nejsilnější politická strana. Největší vliv na činnost parlamentu má vláda, která iniciuje většinu zákonů a díky stranické disciplíně ho může ovlivňovat. Britský parlament se skládá ze dvou komor. Dolní komora=Sněmovna reprezentantů. Horní komora=Sněmovna Lordů. Co se vztahu týká je Dolní komora jednoznačně nadřazená Dolní komoře
Dolní komora má základní dva úkoly: podporovat vládu a současně jí kritizovat. Institucionalizované postavení opozice jako Opozice Jejího Veličenstva.Funkce představitele Opozice v parlamentu je státem placená funkce. Praktické postavení Sněmovny reprezentantů je že: obvykle neiniciuje zákony (to dělá vláda), zástupci stran dodržují stranickou disciplínu a hlasují v souladu rozhodnutí vedení strany. Opozice vytváří stínový kabinet a předseda je považován za potencionálního premiéra. Dolní komora má 650 poslanců. Ti jsou voleni na základě většinového volebního systému, kdy je země rozdělena na 650 volebních obvodů.
Horní komora je nevolený zákonodárný orgán. V dnešní době se skládá asi z 1150 členů. Sněmovna lordů má za úkol posuzovat a schvalovat všechny zákony, nemá ale právo absolutního veta, které měla až do roku 1911. význam Sněmovny lordů je v současnosti dán tím, že pomáhá vytvářet nekontroverzní a věcnou legislativu. Vláda ji proto někdy přednostně dává některé návrhy zákonů na doplnění a poté jde teprve do dolní komory ke schválení.
Jedním ze základních rysů britského soudního systému je flexibilita ústavy. Právní akty, které jsou v jiných státech přijímány jako ústavní, ve Velké Británii mají podobu normálních zákonů. Proto se v tomto systému nesetkáme s Ústavním soudem. Všichni soudci jsou jmenováni do svých funkcí doživotně panovníkem a to na doporučení Lorda kancléře a vlády.
Spojené státy se od Velké Británie liší v základně tím, že se opírají o psanou ústavu. Ta první byla sepsána 15.11.1777 poté co ji podepsalo všech 13 států unie. Protože se hned následně ukázalo, že první ústava má určité nedostatky začalo se uvažovat o její změně. V druhé ústavě schválené 17.9.1787 došlo hlavně k rozdělení moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní. Funkční období dvoukomorového Kongresu a způsob volby.V září roku 1789 bylo nakonec přijato také deset doplňků, které zaručovaly lidská práva. V roce 1791 byl celý proces transformace ústavy dokončen.
Ústava svěřila výkonnou moc do rukou prezidenta.
President jmenuje většinu šéfů agentur a ministerstev a jejich bezprostředních podřízených. Počet jmenovaných funkcí prezidentem je až tři tisíce. Významná jmenování jsou navíc podmíněna souhlasem senátu. Ministry prezident vybírá především mezi svými blízkými spolupracovníky a lidmi, kteří zastávají významné místo v jeho straně. Na rozdíl od jmenování má prezident právo kohokoliv z jmenovaných odvolat a to bez souhlasu či nesouhlasu Senátu.
Vláda jako kolektivní orgán, fakticky neexistuje. Formálně kabinet vytváří ministři. Na úrovni ministrů dále vystupují vedoucí Úřadu pro řízení a rozpočet, vedoucí Národního bezpečnostního výboru a velvyslanec USA v OSN. Stanovisko vlády je pro prezident nezávazné a poradní. V rukou prezidenta se tak fakticky koncentruje obrovská a jen velmi obtížně kontrolovaná moc. Jeden z mála kontrolních orgánů je dříve zmíněný Úřad pro řízení a rozpočet. Tento úřad zaměstnává takřka 500 osob. Kontroluje rozpočet jednotlivých ministerstev a doporučuje jeho zvýšení, nebo snížení. Také posuzuje veškeré zákony, které jednotlivé ministerstva předkládají Kongresu, a to z hlediska, zda odpovídají záměrům prezidentovy politiky. Prezident představuje především výkonnou moc, má ale i nezanedbatelné pravomoci zákonodárné a soudní. Může vetovat jakýkoliv zákon přijatý Kongresem. Jeho veto může Kongres přehlasovat pouze dvoutřetinovou většinou v obou komorách. V oblasti soudní prezidentovi pravomoc jmenovat federální soudce i soudce Nejvyššího soudu (ovšem se souhlasem senátu).
Zákonodárnou moc ústava svěřuje dvoukomorovému Kongresu.
Kongres - jeho dolní komorou je Sněmovna reprezentantů, horní Senát. Poslanci Sněmovny jsou voleni v přímých volbách každé dva roky. Volba probíhá v jednomandátových volebních okrscích. Nyní má Sněmovna 435 členů. Senátoři jsou také voleni přímo, ale jejich mandát je šestiletý. Každé dva roky se obměňuje jedna třetina senátorů. Každý stát bez ohledu na velikost reprezentují dva senátoři. Předsedou senátu je viceprezident, který může hlasovat jen v případě rovnosti hlasů. Většina poslanců v obou komorách Kongresu patří k republikánů, nebo demokratům. Prezident musí vždy počítat, že pro svou politiku potřebuje získat i část poslanců z opozice. V průběhu prezidentského mandátu dochází pravidelně po dvou letech k tzv. midterm electinons, souběžně probíhajícím volbám všech poslanců sněmovny a třetiny senátorů, které mohou poměr sil výrazně změnit. Kongres se nezabývá pouze zákonodárstvím. Důležitá funkce je kontrola výkonné moci. Kongresové výbory schvalují prostředky pro různé agentury. Např. Národní bezpečnostní výbor, nebo Sbor ekonomických poradců. Kongres či jeho jednotlivé výbory mají pravomoc vytvářet vyšetřovací komise v souvislosti prozkoumání závažného problému a navrhnout jeho legislativní úpravu. Sněmovna má právo obžalovat vedoucího úředníka (včetně prezidenta) ze zneužití funkce. Soud pak probíhá před senátem.
Soudní moc má dnes právo velmi výrazně zasahovat i do politických otázek. Američtí soudci mají nejen pravomoc interpretovat zákony, ale také prohlásit zákon za neplatný, pokud je v rozporu s ústavou. Federální soudci jsou jmenováni prezidentem se souhlasem senátu. Nejvyšším orgánem je Nejvyšší soud. Kongres má právo zřizovat i rušit federální soudy a určovat počet soudců. Nesmí však zrušit Nejvyšší soud. Federální soudy se převážně zabývají případy ústavy, zákonů a mezinárodních smluv. Počet soudců Nejvyššího soudu se ustálil na počtu 9. Předseda Nejvyššího soudu má jeden hlas. K rozhodnutí je nutný souhlas šesti soudců. Jedenáct odvolacích soudů působících v rámci federální justice přezkoumává rozhodnutí federálních soudů. V každém státě musí být nejméně jeden, nejvíce čtyři.
Americká federace je tvořena padesáti státy a Kolumbijským okresem. Každá z těchto jednotek má vlastní vládu. Pravomoci vlád jsou rozsáhlé a týkají se vnitřních záležitostí jednotlivých států, jako jsou veřejné služby, školství, zdravotnictví, sociální péče, komunikace, průmysl, obchod trestní právo. Struktura moci odpovídá federální. Hlavou státu je guvernér, který je v přímých volbách volen na 4 roky ( v některých státech na 2 roky). Zákonodárný orgán je dvoukomorový. Většinou je volební období Horní komory čtyřleté, Dolní komory dvouleté. Menší správní jednotkou je okres, který se dělí na okrsky a obce.
Volební právo mají všichni občané USA starší 18 let. Pro kandidáta na úřad prezidenta Spojených států je podmínkou americké občanství zrozením, nejméně 14 let pobytu v USA a věk 35 let. Uvádí se, že americký prezident je volen v přímých volbách, ale je mnohem komplikovanější. V každém státě jsou přímo voleni volitelé, jejichž počet odpovídá součtu počtu poslanců ve Sněmovně reprezentantů a Senátu za daný stát. Všichni volitelé pak odevzdávají svůj hlas tomu prezidentskému kandidátovi, který získal v daném státě většinu, bez ohledu na vlastní preference. V současné době tvoří kolegium volitelů 538 osob. Aby se kandidát stal prezidentem, musí získat alespoň 270 hlasů. Pro případ, že by žádný z kandidátů nezískal většinu, stanoví ústava zvláštní proceduru, kdy je prezident volen Sněmovnou reprezentantů, přičemž každý stát zastoupený ve sněmovně má právo jednoho hlasu. Volby prezidenta mají přesný termín: konají se každé čtyři roky a vždy první úterý po prvním pondělí v listopadu. Prezident je volen na čtyři roky a může být zvolen pouze dvakrát.
Hlavou státu je spolkový prezident volený na období pěti let Spolkovým shromážděním, jehož polovinu tvoří poslanci spolkového sněmu a druhou polovinu zástupci z jednotlivých zemí. Maximální funkční období prezidenta je 10 let. Jeho moc je značně omezená a tak je jeho funkce spíše ceremoniální. Výkonná moc v SRN je plně v rukou spolkové vlády, v jejímž čele stojí spolkový kancléř. Jeho volbu provádí Spolkový sněm. Dochází k ní vždy po skončených všeobecných volbách.Vláda řídí 18 ministerstev.
Zákonodárná moc je rozdělena a vykonávají ji dvě instituce: Spolkový sněm a Spolková rada. Spolkový sněm je volen přímo, kdežto Spolková rada je tvořena zástupci zemských vlád, jejichž zájmy hájí. Platí pravidlo, že všechny ústavní změny musí být schválené dvoutřetinovou většinou v obou částech zákonodárné moci.
Spolková rada je sestavována z členů zemských vlád, kteří jsou zeměmi vysíláni a mohou být také na základě jejich rozhodnutí odvoláváni. Země s více než 6 milióny obyvatel mají v Bundesratu celkem 6 zástupců, země s 2-6 milióny obyvatel čtyři, ostatní pak tři.Celkový počet Spolkové rady je v současnosti 68 osob. Spolkový sněm (Bundestag) volí na svém prvním zasedání na počátku volebního období kancléře, a to v tajných volbách na základě návrhu, který podává prezident. Volební období pro Spolkový sněm je čtyřleté. Spolkový sněm má svého seniora a dále Radu starších, kterou tvoří předseda sněmu, jeho zástupci a dalších 23 poslanců, kteří jsou ve svých stranách nejznámější. Stanovený počet mandátů do Spolkového sněmu je 656. Stává se, že na základě přímých mandátů jich obdrží strany víc než stanovený počet.
Ve Spolkové republice Německo existuje systém federálních a spolkových soudu. Samostatné postavení na Spolkový ústavní soud, do něhož Spolkový sněm a Spolková rada jmenují každý polovinu ze 16 soudců, a to na návrh politických stran. Ke zvolení soudcem Ústavního soudu je potřebné získat dvě třetiny hlasů ve Spolkovém sněmu nebo v příslušném výboru Spolkové rady. Soudce je jmenován na 12 let. Vedle Spolkového ústavního soudu působí v zemi Spolkový soudní dvůr, Spolkový správní dvůr, Spolkový finanční dvůr atd.
Volební systém Spolkové republiky Německo je systémem proporčního zastoupení, který je však výrazně personalizován. Znamená to že polovinu poslanců Spolkového sněmu lze zvolit jako jednotlivce v jednomandátových volebních obvodech, a to na základě většinového principu, druhá polovina je volena na základě kandidátních listin, které sestavují politické strany kandidující do Spolkového sněmu. Tyto listiny předkládá každá strana pro každou spolkovou zemi samostatně. Německý volič má proto v okamžiku voleb dva hlasy.: jeden pro poslance tzv. přímí mandát, druhý pak odevzdává jedné z politických stran, které kandidují v dané spolkové zemi. Právo volit má každý občan SRN starší 18 let.
Komparace politických systémů I. Kolektiv autorů katedry Politologie VŠE
25. červenec 2008
6 823×
2211 slov
