V hodinách předmětu Základy společenských věd jsme letos častokrát narazili na sporná témata, o kterých jsme byli schopni dlouze diskutovat i po skončení vyučovací hodiny a troufám si tvrdit, že mnohá z nich nenechala nikoho chladným a každý se snažil prosadit si svůj názor a svůj pohled na daný problém. Jedním z takto horlivě diskutovaných témat byla právě eutanázie.
Jedním z důvodů, proč jsem jako téma své seminární práce vybrala právě eutanázii, byl fakt, že se o ní v současné době hodně diskutuje a názory na tuto problematiku jsou mnohdy radikální a především velice rozdílné a protichůdné.
V mé seminární práci bych se nad tímto tématem chtěla zamyslet jak z hlediska příznivců tak i z hlediska odpůrců eutanázie, zhodnotit všechna pro i proti a především zjistit, ke které z těchto skupin bych se sama přiklonila.
Podle Všeobecné encyklopedie Diderot je eutanázie právo na dobrovolný odchod člověka ze života pro stáří, nemoc či jiný důvod. Eutanázie představuje i úmyslné usmrcení jiné, zejména nevyléčitelně nemocné osoby ne její žádost nebo ze soucitu. Aktivní eutanázií se rozumí podání smrtícího prostředku na žádost nemocného, pasivní eutanázie je pak přerušení léčby.
Už tato celkem jednoduchá definice se mi nezdá až tak jasná a vyvolává u mě spoustu pochybností a sporných otázek. Pokud je totiž eutanázie doopravdy právo člověka na odchod ze života a pokud má každý samostatný jedinec právo rozhodovat o svém vlastním životě, proč je tedy v drtivé většině evropských států jejich obyvatelům toto právo upíráno? Avšak hned vzápětí mě napadají otázky naprosto opačného rázu: Dokážeme vždy objektivně posoudit a spravedlivě vyhodnotit žádost nevyléčitelně nemocného pacienta o podání smrtícího preparátu? A jak správně vyhodnotit důvod a smysl kontroverzního slovíčka soucit? Není zrovna tento termín snadno zneužitelný?
Aktivní eutanázií se rozumí úmyslné zabití pacienta, to znamená podání vražedného preparátu (například injekce s jedem). V tomto případě je na místě zmínit argument odpůrců eutanázie, kteří se, podle mého názoru naprosto oprávněně, ohánějí Hippokratovou přísahou. Podle ní je totiž jasně vymezena úloha lékaře, jehož povinností je léčit a zachraňovat nemocné před smrtí. V souladu s Hippokratovou přísahou je podle mého názoru naprosto nepřípustné podání pacientovi jakýkoliv preparát, o kterém se lékař domnívá, že by mohl pacientovi způsobit smrt.
Poněkud odlišný význam má pojem pasivní eutanázie. Jedná se totiž o přerušení léčby. Přerušení léčby samo o sobě bychom také mohli vyhodnotit jako pojem odporující obsahu Hippokratovy přísahy, ale pokusme si tento pojem blíže popsat. Může se jednat o přerušení podávání léků pacientovi, kterému již zjevně nepomáhají. Může se také jednat o odpojení pacienta od přístrojů, které mu zajišťují veškeré životní funkce,pacient je na nich tedy zcela závislý. V těchto případech již není jednoznačně určena správná metoda postupu.
Hranice mezi žitím a živořením bývá někdy velice tenká až neviditelná a je obtížné objektivně posoudit všechna fakta a vyhodnotit, zda má smysl život nadále prodlužovat nebo zda je ho ukončit. Jedním z největších problémů je neschopnost racionálního úsudku. Proces umírání je totiž vždy doprovázen velice silnými emocemi a proto si nemůžeme být nikdy stoprocentně jisti, že se pacientovi, který nyní trpí silnými bolestmi a v agónii vyslovil přání zemřít, za několik dní neuleví a on své stanovisko radikálně nezmění.
Eutanázie bývá často prezentována jako právo na důstojnou smrt, ale co si vlastně pod tímto pojmem máme představit? Zastánci eutanázie chápou důstojnou smrt jako právo ukončit život, který již nemůže být stejně plnohodnotný jako dříve. V tomto smyslu je neplnohodnotný život chápán jako něco nedůstojného. V mnoha případech nevylíčitelně nemocných pacientů se v konečném stádiu jejich choroby dostavují nesnesitelné bolesti. V tomto stádiu bývá utrpení fyzické velmi často doprovázeno utrpením psychickým a právě toto utrpení je podle zastánců euanázie pro pacienta nedůstojné a raději než utrpení volí smrt.
Že má nevyléčitelně nemocný pacient právo na důstojnou smrt, tedy právo netrpět, na tom se zastánci i odpůrci eutanázie shodnou. Jejich názory se však začínají rozcházet v momentě, kdy mají uvézt podle jejich názoru nejlepší řešení na zmírnění utrpení pacienta. Oproti zastáncům, kteří se zasazují o ukončení z jejich pohledu již nedůstojného života, se odpůrci eutanázie snaží prosazovat co nejkvalitnější péči o pacienta, která by měla účinně tišit bolest, starat se o pacientovo duševní zdraví a tím pacientovi zajistit důstojnou smrt.
Vyrůstala jsem ve věřící rodině a proto si myslím, že je mi alespoň částečně známo stanovisko, které k eutanázii zaujímá církev. Křesťanství vychází z Písma svatého – z Bible, ve které stojí, že jen Bůh je stvořitelem všeho živého. Z toho pro křesťany jasně vyplývá, že jim nepřísluší ukončit něco, co sami nestvořili. Dalším nesporným důkazem pro zakázání eutanázie je pro křesťany 6. Boží přikázání, které hlásá: Nezabiješ!
V současné době se hodně diskutuje nejen o nemocných pacientech samotných, ale začíná se brát v potaz i dopad nemoci a nezadržitelně se blížící smrti i na jejich příbuzné. Jistě se shodneme na tom, že příbuzní hrají v životě onoho pacienta velice důležitou roli, ale v otázce eutanázie mohou způsobit hodně problémů. Může totiž nastat případ, kdy je pacient se svou diagnózou již smířen, ale nežádá o eutanázii ze své vlastní vůle a přesvědčení, ale žádá o ni z toho důvodu, aby usnadnil život svým příbuzným. Tito pacienti mají totiž mnohdy pocit, že jsou svým příbuzným, kteří se o ně s láskou starají, na obtíž a chtějí je tohoto břemene zbavit. V tomto případě je podle mého názoru otázka eutanázie velice sporná, protože jen konkrétní pacient a konkrétní příbuzní mohou posoudit, nakolik je jim starání se o pacienta na obtíž a nakolik je to pro ně psychické utrpení.
Druhým extrémním případem, se kterým se bohužel také můžeme setkat, jsou příbuzní, kteří dají souhlas pro usmrcení pacienta, který již nemůže své přání zemřít vyjádřit sám, jen z důvodu ryze materialistických. Jedná se o ten typ příbuzných, kteří pro to, aby se co nejrychleji dostali k dědictví po bohatém strýčkovi, udělají naprosto cokoliv. Z tohoto hlediska je eutanázie velice snadno zneužitelná, protože nikdy nedokážeme s jistotou říci, že příbuzní jednají v nejlepším zájmu pacienta a ne svém.
K hlavním argumentům pro povolení eutanázie patří fakt, že pacienti trpí nesnesitelnými bolestmi a o smrt sami žádají. Eutanázie je podle svých zastánců milosrdné ukončení života plného utrpení. Dále by měla být eutanázie projevem soucitu a zároveň aktem vysvobození. Podle zastánců eutanázie má každý člověk právo rozhodovat sám o sobě, tudíž i o svém životě nebo případné smrti. A v neposlední řadě je také jedním z argumentů finanční stránka celé věci. Je totiž ekonomicky mnohem výhodnější poskytnout pacientovi jednu injekci s jedem (nebo jen přestat v podávání drahých léků) než pokračovat dlouhou dobu s nákladnou péčí.
Jedním z hlavních argumentů, proč nepovolit eutanázii, je bezesporu Listina základních práv a svobod, která všem lidem deklaruje právo na život. Dále je to jisté zakořenění křesťanství a s ním spojeného Desatera ve středoevropské kultuře. Dalším velice silným argumentem je Hippokratova přísaha, podle které je povinností lékaře zachraňovat pacienty před smrtí. Odpůrci eutanázie také argumentují tím, že nelze stanovit přesná pravidla, podle kterých by se dalo určit, kdy už lze přistoupit k eutanázii a kdy ještě ne. A také je tu velké riziko zneužití eutanázie jak samotnými příbuznými pacientů, tak i lékaři a zdravotními pojišťovnami – eutanázie by pro ně totiž byla ekonomicky výhodnější, než nákladná léčba (jak už jsem uvedla v předchozím odstavci).
V mé seminární práci jsem se snažila ujasnit si svůj vlastní názor na eutanázii. To se mi až tak úplně nepovedlo, protože je to téma velice složité a obsáhlé a na jeho dokonalé pochopení by bylo potřeba mnohem více času, snad i dlouhá léta, ale přesto jsem si uvědomila jednu zásadní věc: Lidský život je jedinečný a nikdo nemá právo o něm rozhodovat.
A co si myslím o eutanázii samotné? Určitě jsou případy, kdy je na místě neprodlužovat utrpení člověka a dopřát mu důstojnou smrt, ale na druhou stranu si uvědomuji velké riziko zneužití. Podle mého názoru by se měla více prosazovat péče o nemocné, a to ať už v domácím prostředí nebo v různých specializovaných zařízeních – například v hospicech.
14. duben 2008
11 758×
1410 slov
