Odvětví trestního práva je souhrn právních norem o trestání fyzických osob za závažná provinění proti nechráněným společenským a individuálním zájmům. Toto právní odvětví je pojmenováno podle trestů, jak se nazývají sankce postihující pachatele trestných činů. Trestní právo patří do oblasti veřejného práva. Dělí se na trestní právo hmotné a procesní. Trestní právo hmotné obsahuje normy o podmínkách a způsobech trestání. Nejdůležitější z jeho obsahu je vymezení, co jsou trestné činy a jaké tresty se za ně ukládají. Hlavním pramenem trestního práva hmotného je trestní zákon č. 140/1961 Sb., který byl již šestnáctkrát novelizován. Jeho úplné znění po novelizacích bylo uveřejněno pod č. 65/1994 Sb.
Trestní právo procesní obsahuje normy o zjišťování trestných činů a jejich pachatelů o soudním řízení a o výkonu uložených trestů, popř. ochranných opatření. Provinění méně závažná než trestné činy se nazývají přestupky. Přestupky neprojednávají soudy, ale obce, okresní úřady, orgány Policie České republiky a jiné orgány státní správy. Právní normy o přestupcích a jejich trestání patří do odvětví správního práva a nazývají se někdy – trestní právo správní. Na rozdíl od trestního práva, mezi jehož sankcemi má dominantní postavení trest odnětí svobody, se ve správním řízení za přestupky ukládají mírnější sankce: napomenutí, pokuty, zákazy činností a propadnutí věcí. Hlavní pramenem trestního práva správního je zákon o přestupcích č. 200/1990 Sb., po novelizacích uveřejněný pod č. 124/1993 Sb.
Účelem norem trestního práva je především udržování pořádku a bezpečnosti ve státě.
Trestní právo hmotné
Trestné činy a jejich pachatelé
Trestní zákon je rozdělen na část obecnou a zvláštní. Část obecná obsahuje základní podmínky trestní odpovědnosti a další společná ustanovení týkající se všech druhů trestných činů. Zvláštní část trestního zákona obsahuje téměř 200 skutkových podstat trestných činů uspořádaných do dvanácti kapitol nazvaných hlavy. Názvy hlav a některých trestných činů:
I. Trestné činy proti republice (vyzvědačství, hanobení republiky a jejího představitele, ohrožení státního tajemství).
II. Trestné činy hospodářské (neoprávněné podnikání, padělání peněz, zkrácení daně, ohrožení devizového hospodářství).
III. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných (útok na veřejného činitele, zneužívání pravomoci veřejného činitele, úplatkářství, křivé obvinění, křivá výpověď svědka).
IV. Trestné činy obecně nebezpečné (ohrožení životního prostředí, nedovolené ozbrojování, šíření toxikomanie).
V. Trestné činy hrubě narušující občanské soužití (týrání zvířat, výtržnictví, opilství, šíření poplašné zprávy, pomluva, ohrožování mravnosti, neposkytnutí pomoci).
VI. Trestné činy proti rodině a mládeži (dvojí manželství, neboli bigamie, opuštění dítěte, zanedbání povinné výživy, ohrožování mravní výchovy mládeže, podávání alkoholických nápojů mládeži).
VII. Trestné činy proti životu a zdraví (vražda, ublížení na zdraví, rvačka, nedovolené přerušení těhotenství).
VIII. Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti (útisk, znásilnění, loupež, vydírání, omezování osobní svobody).
IX. Trestné činy proti majetku (krádež, zpronevěra, neoprávněné užívání cizí věci, podvod, zatajení věci, poškozování věřitele, poškozování cizí věci).
X. Trestné činy proti lidskosti (podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů).
XI. Trestné činy proti brannosti a proti civilní službě (neplnění odvodní povinnosti, nenastoupení služby v ozbrojených silách).
XII. Trestné činy vojenské (neuposlechnutí rozkazu, zběhnutí, porušování povinností strážní služby, nesplnění bojového úkolu).
Trestný čin je jednání nebezpečné pro společnost, jehož znaky jsou uvedeny ve zvláštní části trestního zákona. Trestné však nejsou takové činy, jejich nebezpečnost je nepatrná. Trestnost se vztahuje nejen na dokonalý čin, ale i na pokus trestného činu. Pokus se stává beztrestným, je-li čin neukončen proto, že pachatel dobrovolně od jeho dokonání upustil nebo učinil včas oznámení, takže nebezpečí z jeho činu mohlo být odstraněno, to samozřejmě nepřichází v úvahu u pokusu ukončeného, kdy čin zůstal pokusem, přestože pachatel vykonal vše k jeho dokonání. Například při pokusu vraždy jeden vrah z neznalosti jeho účinků použil dávku, která nebyla smrtelná.
Pachatelem trestného činu může být pouze fyzická osoba. Pachatelem je ten, kdo čin spáchal sám. Spolupachatelé jsou osoby, které spáchaly trestný čin společným jednáním. Každý spolupachatel je za trestný čin odpovědný tak, jako kdyby jej spáchal sám.
Účastníci trestného činu nebo jeho pokusu jsou trestně odpovědní stejně jako pachatelé a spolupachatelé. Účastníkem je:
organizátor, který čin zorganizoval nebo řídil;
návodce, který pachatele k vykonání činu navedl;
pomocník, který pachateli poskytl pomoc zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou nebo slibem pomoci po trestném činu.
Podmínky trestní odpovědnosti
Při posuzování, zda jde o trestný čin, se zkoumají tyto podmínky trestní odpovědnosti:
naplnění skutkové podstaty,
vina,
eventuální důvody vylučující trestnost.
Skutková podstata trestného činu je jeho definice, např. skutková podstata krádeže je zlodějovo úmyslné přisvojení si cizí věci tím, že se jí zmocní.
Vina je právní a psychologický pojem. Jde o pachatelův psychický vztah ke skutečnostem naplňujícím skutkovou podstatu. Vina má dvě základní formy : úmysl a nedbalost. Pachatelovo jednání je úmyslné, jestliže chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem nebo jestliže věděl, že takové porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu může způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. V prvním případě jde o úmysl přímý, v druhém o úmysl nepřímý neboli eventuální.
Pachatel jednal z nedbalosti, jestliže věděl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale spoléhal se, že k tomu nedojde, nebo nevěděl, že takové porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu může způsobit, ačkoli to vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá). Například vědomou nedbalostí je vinen řidič, který způsobil havárii porušením dopravních předpisů, které znal. Naproti tomu o nevědomou nedbalost jde u pracovníka, který zavinil výbuch plynu, protože si neprostudoval bezpečností předpisy o manipulaci s plynem. Vědomá nedbalost je projevem pachatelovy lehkomyslnosti a hazardérství, zatímco v nevědomé nedbalosti se projevuje pachatelova lhostejnost, duševní lenost, nepečlivost, nesvědomitost.
V trestním zákoně je většina skutkových podstat trestných činů formulována tak, že trestné je pouze úmyslné jednání. Jen u malého počtu trestných činů postačí k jejich trestní postižitelnosti pachatelova nedbalost.
I když došlo k naplnění skutkové podstaty a byla zajištěna i vina, jednající osoba je beztrestná, jestliže jednala v nutné obraně nebo krajní nouzi nebo neměla dostatečný věk nebo byla nepříčetná nebo oprávněně použila zbraň. Těchto pět okolností vylučuje trestnost. V nutné obraně jedná ten, kdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Zranění nebo usmrcení útočníka by však bylo trestné při tzv. vybočení z mezí nutné obrany, tedy při obraně, která by byla zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku.
Stav krajní nouze je situace, kdy někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. Například by byla patrně vyloučena trestnost řidiče podle § 201 za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky, kdyby opilý řidič vezl do nemocnice osobu postiženou infarktem v situaci, kdy nebylo jiné řešení.
Z důvodu nedostatečného věku je beztrestný mladistvý, kterému v době spáchání činu ještě nebylo patnáct let.
Nepříčetný a z toho důvodu beztrestný je ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání.
Za oprávněné použití zbraně se považují případy jejího použití v mezních zmocnění příslušných zákonných předpisů. Například v případě, že policista použije zbraň při výkonu služby.
Samozřejmou podmínkou trestní odpovědnosti také je, že pachatel svým jednáním trestný čin opravdu spáchal, tj., že způsobil porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, že k tomuto výsledku nedošlo jinak než jednáním pachatele. Pachatel výsledek způsobil, když mezi jeho jednáním a výsledkem je příčinný vztah. Z různých teorií příčinnosti se v právu nejčastěji uplatňuje teorie podmínky a teorií adekvátního vztahu. Podle teorie podmínky je pachatel odpovědný, když jeho jednání je takovou podmínkou, bez níž by výsledek nenastal. Podle teorie adekvátního vztahu se za příčinu považuje takové jednání, které obvykle vyvolává následek, jaký nastal.
Tresty a ochranná opatření
Soudy mohou ukládat pachatelům za trestné činy těchto devět druhů trestů:
-Odnětí svobody. Ukládá se nejvýše na patnáct let. Pouze jako výjimečný trest za nejzávažnější trestní činy trestní zákon umožňuje odnětí svobody až do dvaceti pěti let a na doživotí.
-Ztráta čestných titulů a vyznamenání. Spočívá v tom, že odsouzený ztrácí státní vyznamenání, čestná uznání, vědecké a umělecké hodnosti i právo nosit cizozemská vyznamenání a užívat cizozemských čestných titulů.
-Ztráta vojenské hodnosti. Znamená degradaci na hodnost vojína.
-Zákaz činnosti. Ukládá se na jeden až deset let pachateli, který se dopustil trestného činu v souvislosti s touto činností. Pachatelem v tomto případě může být např. výčepní, který podává alkoholické nápoje mládeži a tím spáchá trestný čin podle § 218 trestního zákona.
-Propadnutí majetku. Postihuje buď celý majetek odsouzeného nebo jeho část, kterou soud určí. Nevztahuje se na věci nezbytně nutné k uspokojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený povinen pečovat. Uložením tohoto trestu zaniká bezpodílové spoluvlastnictví manželů a musí dojít k jeho vypořádání. Propadnutí majetku je nejtěžší majetkový trest, který soud může uložit pachateli odsouzenému k
výjimečnému trestu nebo k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za závažný trestný čin, jímž pachatel získal nebo se snažil získat majetkový prospěch.
-Peněžitý trest. Může být uložen ve výměře od 2000,-Kč do 5 000 000,-Kč. Tento trest se neukládá v případech, kdy by byl nedobytný.
-Propadnutí věci. Jde o trest týkající se věci užitné nebo určené ke spáchání trestného činu (např. auto) nebo věci, kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj. Trest se může vztahovat pouze na věc náležící pachateli.
-Vyhoštění z území České republiky. Lze uložit pouze cizinci..
-Zákaz pobytu. Vztahuje se na určité místo nebo obvod. Ukládá se na jeden rok až pět let v zájmu ochrany veřejného pořádku.
Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Podle pozdějšího zákona jen v takovém případě, kdy je to pro pachatele příznivější.
Účelem trestu je chránit společnost, zabránit pachateli v další trestné činnosti a vychovat jej, aby vedl řádný život.
V mezích rozpětí trestních sazeb se výše trestů určují s přihlédnutím k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem. Pachateli polehčuje např. to, že svého činu upřímně lituje, a že nahradí způsobenou škodu, nebo to, že předtím vedl řádný život a provinil se poprvé. Přitěžující okolností naopak je např. opakování trestné činnosti nebo brutalita pachatele.
Trestní právo procesní
Trestní právo procesní zahrnuje právní normy upravující trestní řízení, tj. zákonem stanovený postup při zjišťování trestných činů a jejich pachatelů, při ukládání trestů pachatelům a při výkonu těchto trestů. Základním trestněprocesním vztahem je vztah mezi osobou, proti níž se vede trestní řízení a státními orgány činnými v trestním řízení (Policií České republiky, státními zástupci a soudy).
Hlavním pramenem trestního práva procesního je zákon o trestním řízení soudním č. 141/1961 Sb., po třinácti novelizacích znovu uveřejněný pod č. 69/1994 Sb. Trestní řád je velmi obsáhlý zákon, obsahuje 392 paragrafy.
Některé zásady trestního práva procesního:
-orgány činné v trestním řízení objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti svědčící v jeho prospěch;
-obviněný není povinen při výslechu odpovídat a nesmí být donucován k výpovědi a k doznání;
-obviněný má právo mít obhájce;
-nikdo nemůže být trestně stíhán jinak než ze zákonných důvodů a zákonným způsobem;
-trestní stíhání před soudem je možné jen na základě obžaloby podané státním zástupcem;
-jednání před soudem je ústní a veřejné, pokud není zákonný důvod pro vyloučení veřejnosti.
V trestním řízení má důležitou úlohu státní zástupce. Státní zastupitelství je soustava státních úřadů, kterou tvoří Nejvyšší státní zastupitelství, vrchní státní zastupitelství, krajská státní zastupitelství a okresní státní zastupitelství. Jejich sídla a obvody se shodují se sídly a obvody soudů.
Státní zastupitelství zastupuje stát u soudu. Jeho hlavním úkolem je podávat jménem státu obžalobu v trestním řízení.
28. prosinec 2012
13 949×
1846 slov
