1. Život za život?
Jedním z prvních činů našeho parlamentu po převratu v listopadu 1989 bylo zrušení trestu smrti. Téhož dne pomocný ošetřovatel v jedné pražské nemocnici vzal z lůžka děvčátko, odnesl je do svého pokoje, tam je znásilnil a zabil. Pobouření společnosti bylo veliké. A tak je to vždy. V klidnějším období většina společnosti považuje trest smrti za zrůdný, ale po nějakém hrůzném zločinu je tomu naopak. Muž, který zabil v nemocnici děvčátko, požádal soud o trest smrti. Měl však smůlu, ten trest byl zrušen v den jeho činu. Má právo na život několikanásobný vrah nebo vynálezce smrtící zbraně? Je trest smrti skutečným trestem nebo pouze únikem před potrestáním? Má společnost právo vzít člověku život? Má trest smrti odstrašující účinky? Je soudní praxe schopna vyloučit lidské selhání a tím i justiční omyly?
2. Argument odstrašení
Často pro trest smrti argumentujeme odstrašujícím účinkem. Pachatele trestného činu je třeba zbavit života, aby se odstrašili další od spáchání stejného trestného činu. To se však dá snadno vyvrátit. Chyba spočívá v domněnce, že se všechny vraždy předem plánují. Naopak, podle výzkumů jsou většinou páchány v afektu, kdy je rozum zastíněn extremními emocemi. Pro to, abychom se dostali do stavu nadměrného psychického rozrušení, nepotřebujeme žádnou kriminální energii. Mnohem častěji dochází k vraždám za určitých mimořádných okolností např. pod vlivem alkoholu, drog nebo v momentech paniky. Vysoké procento těch, kteří se dopouštějí vraždy, je v době spáchání činu pod takovým tlakem, že si hrozících následků vůbec nejsou vědomi. Jiným se daří namluvit si, že se jim podaří uniknout bez potrestání. Z toho lze vyvodit, že si jsou pachatelé trestných činů rizika odsouzení docela dobře vědomi, ale věří tomu, že nebudou dopadeni. Metoda, jak tyto typy vrahů odstrašit, by pak spočívala v tom, že by se zvýšila pravděpodobnost jejich dopadení, odsouzení a popravení. Z toho vyplývá, že argument odstrašujícího účinku se nedá podpořit empirickými fakty.
3. Argument pojistky
I když se všeobecný preventivní účinek trestu smrti jeví jako problematický, pak je na první pohled nesporné, že lze trestem smrti provést úplně nejlepší možnou prevenci: popravený zločinec bude zaručeně zneškodněn. Jsme-li ochotni přijmout účel pojistky jako důvod pro trest smrti, předpokládáme neomylnost lidských rozsudků a zároveň neschopnost státu zajistit bezpečnost. Argument pojistky by musel předpokládat, že je stát schopen v momentě vynesení rozsudku konkrétně předvídat, které zločiny se v recidivě objeví a které ne, což je zcela evidentně nemožné. V tom případě se musí počítat s tím, že stát hodlá popravit i řadu osob, které svůj zločin nezopakují. U trestu smrti z důvodu pojistky se jedná o určitý způsob preventivní sebeobrany, volí se mezi smrtí vraha a jeho potenciální budoucí oběti. Chybí však jistota toho, že vrah v budoucnu ještě někoho zabije. Pokud půjdeme do důsledků, je nezbytné popravit víc zločinců, než je teoreticky nutné. Humanitární zásady mezinárodního práva zakazují popravovat duševně nemocné pachatele. Nezbývá tedy nic jiného, než je zavřít do vězení nebo podobného zařízení. Pokud je tedy stát přesvědčen, že takto lze společnost ochránit před opakováním trestného činu duševně nemocným člověkem, zůstává otázkou, proč by tato možnost nemohla být účinná i pro „normální“ zločince, pokud bychom byli schopni zajistit vězení bez možnosti útěku. Vrah, jenž si všechno uvědomí, bude třeba chtít dát svému životu dodatečně nějakou větší cenu: nabídne se k nebezpečné práci nebo službě znamenající možnost smrti. Můžeme na to vůbec přistoupit?
Jsou však případy, kde by přiměřený trest odnětí svobody, spojený s léčbou a osobním dohledem, měl asi jen částečný terapeutický úspěch. Staly se vraždy, které svou cílevědomou přípravou a chladnokrevným provedením včetně ignorace následků vzbuzují skutečné pochybnosti o snahách odpůrců trestu smrti.
Pachatelé, několikrát trestaní za majetkové delikty, naplánovali loupežnou vraždu zaměstnanců jednoho podniku, specializovaného na převozy peněz. Obstarali si zbraně a vozidlo, které se podobalo policejnímu, v něm se vydávali za policisty a převozce peněz zastavili. Řidičky byly bez výstrahy zastřeleny přes přední sklo, jedna z nich byla ve vysokém stupni těhotenství, o čemž pachatelé věděli. Oběti nemohly výstřelům uhnou, protože byly připoutané. Trest odnětí svobody, byť i na doživotí, by nebyl žádnou zárukou toho, že by se pachatelé nepokusili o něco podobného třeba ve vězení nebo po propuštění na svobodu.
4. Justiční omyl - případ Rowland
Nelze však vyloučit justiční omyl. Na pozadí toho, že člověku nelze nahradit ztracená léta žádnou formou, např. penězi, se trest smrti jeví jako absolutně nezvratný, nenapravitelný a neodčinitelný trest. Řada odpůrců trestu smrti považuje toto hledisko za nejdůležitější argument. Chybné rozsudky a omyly provázejí trestní právo jeho celými dějinami.
Skutečný počet justičních vražd není znám. Ze zkušenosti však vidíme, že dochází k chybným rozsudkům i v současnosti, čímž se obava, že by mohlo k justičním vraždám docházet i nadále, jen zvětšuje.
Dne 17. února 1947 byl v Manchesteru oběšen Walter Graham Rowland, obviněný z toho, že v noci z 19. na 20. října 1946 utloukl kladivem jemu známou prostitutku Olive Balchinovou. Rowlandova obžaloba se opírala hlavně o tři výpovědi svědků, které si odporovaly i mezi sebou navzájem. Rowland trval až do posledního momentu na své nevině a vyslovil také ve svém závěrečném slovu před soudem i ve svých dopisech na rozloučenou přání, aby byla jednoho dne jeho nevina prokázána. I přes tyto nesrovnalosti byl odsouzen k trestu smrti.
Necelý měsíc před Rowlandovou popravou dne 22. ledna 1947 podal David John Ware, který si odpykával již několik měsíců trest ve vězení, písemné doznání, že spáchal vraždu Olive Balchinové. Ani toto doznání nepřimělo příslušné orgány k jednání o Rowlandově nevině, a ten byl 17. února 1947 popraven.
5. Mezinárodní konvence týkající se zrušení trestu smrti
Široce pojatá pravidla Všeobecné deklarace lidských práv z 10. 12. 1948 se stala prvním dokumentem, který se týkal trestu smrti, aniž by ho výslovně zmiňoval. Ve Všeobecné deklaraci lidských práv se uznává právo člověka na život: v článku 3 je doslova uvedeno: „Každý člověk má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.“ Kromě toho článek 5 zakazuje „mučení a kruté, nelidské, ponižující zacházení nebo tresty.“ Otázka přípustnosti trestu smrti byla Všeobecnou deklarací lidských práv ponechána vědomě otevřenou.
Dne 23. března 1976 vstoupil v platnost Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (dále jen MPOPP) vydaný OSN. Na rozdíl od článku 3 Všeobecné deklarace lidských práv se zde sice na jedné straně uznává přípustnost právně vyneseného trestu smrti jako zásah do práva na život, ale na druhé straně se má trest smrti omezovat a má se usilovat o jeho zrušení. Podle čl. 6 odst. 2 MPOPP smí být trest smrti uplatňován jen ve státech, ve kterých ještě nebyl zrušen (z čehož lze odvodit zákaz jeho opětovného zavedení) a i tam jen za „nejtěžší zločiny“ podle zákonů, „které neodporují ustanovením této úmluvy a konvenci o zabránění a trestání zločinu genocidia.“ Čl. 6 odst. 5 MPOPP předepisuje, že trest smrti nesmí být uložen mladistvým a nesmí být vykonán na těhotných ženách. Čl. 6 odst. 6 MPOPP ukládá, že nesmí být použito žádné ustanovení tohoto článku s tím, aby bylo zrušení trestu smrti oddáleno nebo znemožněno! Vcelku tedy je cílem čl. 6 MPOPP obecné zrušení trestu smrti. Ve státech, kde zatím existuje, je omezen článkem 6 a ostatními ustanoveními úmluvy.
Vývoj v Evropě probíhal podobně jako v OSN. V roce 1950 byla přijata Evropská úmluva na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen EULP), podobná svým obsahem MPOPP. 1. března 1985 byl vypracován 6. Dodatkový protokol k EULP. V lednu 1986 vyslovil Evropský parlament mínění, že trest smrti představuje nelidskou formu potrestání a vyzval všechny členské státy Rady Evropy, aby se připojily k 6. Dodatkovému protokolu EULP. V čl. 22 Deklarace základních práv a svobod Evropského parlamentu z 12. 4. 1989 stojí: „Trest smrti byl zrušen.“ Tato deklarace se stala Katalogem základních práv pro Evropskou unii.
Dne 16. prosince 1992 byla vyhlášena součástí ústavního pořádku ČR Listina základních práv a svobod, kde je v čl. 6 odst. 2 a odst. 3 doslova uvedeno: „Nikdo nesmí být zbaven života. Trest smrti se nepřipouští.“
6. Veřejné mínění
Často se uvádí, že veřejné mínění je údajně pro trest smrti. Pracovník Ústavu kriminologie a sociální prevence Mikuláš Tomin uvedl v denním tisku: „Myslím si, že při dnešním stavu kriminality a sílící brutality by se měly tresty spíše zvyšovat a ne snižovat. Trest smrti neměl být zrušen a o tak závažné otázce mělo být rozhodnuto prostřednictvím referenda. Věřím, že by se byla většina obyvatelstva vyslovila pro zachování trestu smrti.“ Pravděpodobně se zde jedná o typický a navíc ještě spíše umírněný názor většiny obyvatelstva na problém trestu smrti. Tomu odpovídají i dotazovací akce z let 1947, 1969 a 1990. Poslední akci prováděl Ústav pro výzkum veřejného mínění krátce před rozhodnutím parlamentu o zrušení trestu smrti.
U všech prováděných dotazovacích akcí byla odpověď na otázku: „Jste pro nebo proti uplatňování trestu smrti?“ přibližně u poloviny dotázaných kladná, tedy znamenající, že jsou pro. Asi třetina byla vždy proti a zbytek připadl na nerozhodné. To svědčí o tom, že jsou postoje obyvatelstva velmi stabilní.
Při dotazován o tom, za jaké trestné činy by měl být trest smrti vyřčen se ukazuje, že 70 % dotázaných je pro trest smrti za vraždu. Když se při dotazování upřesnila otázka na „vraždu příbuzných“, bylo určitě 90 % dotázaných pro trest smrti. Na přesvědčené odpůrce trestu zbývá v České republice maximálně 10 %. Lze se domnívat, že obyvatelstvo hlasuje z velké míry pro zachování trestu smrti na základě dlouhé tradice praxe trestu smrti, možná jsou ale tyto údaje přece jen příliš nadsazené.
Na trestní politiku měly velký vliv radikální změny politické situace po roce 1990 a volba nového prezidenta, který byl zrušení trestu smrti příznivě nakloněn. V lednu 1990 vyhlásil Václav Havel amnestii, která hraje díky svému rozsahu v dějinách Československa významnou roli. Obrovský počet propuštěných z vězení veřejnost zaskočil a měl negativní vliv na statistiku kriminality. K tomu se řadí ještě další faktory, které způsobily mimořádně vysoký nárůst trestních deliktů. Násilná kriminalita se v prvním pololetí 1990 ve srovnání s prvním pololetím 1989 zvýšila o 30,2 %, přičemž největší podíl na ní měla loupežná přepadení (100,4 %), počet vražd se zvýšil o 65,6 %, počet úmyslného ublížení na zdraví o 29,5 % a počet znásilnění o 42,3 %. Z toho 11,6 % pachatelů dopadených v prvním pololetí 1990 bylo z řad propuštěných v důsledku amnestie.
7. Trest smrti – ano nebo ne?
Pro Proti
Trest smrti by měl existovat, protože odsouzený může z vězení uprchnout. Odsouzenci na doživotí by měli být v bezpečném vězení.
Kdo vezme jinému právo na život, nemá právo žít. Vražda se nedá odčinit. I vrah by měl dostat šanci (ve vězení) se napravit a svůj čin nějak odčinit. Mělo by to smysl, i kdyby se to povedlo u jednoho z desíti.
Trest smrti by měl smysl, i kdyby se jím zastrašil jeden z deseti. Trest smrti nemá výstražnou funkci.
Po zrušení trestu smrti u nás stoupla kriminalita. Růst kriminality byl vyvolán celkovou liberalizací poměrů.
Sporný případ by měl dostat doživotí. Nelze zabránit případnému justičnímu omylu.
Absolutní zločin zasluhuje absolutní trest. K absolutnímu trestu je potřeba absolutní spravedlnost a absolutních soudců.
Člověk nemá právo vzít člověku život. Společnost nemá právo vzít člověku život.
Společnost má právo jakkoli trestat. Společnost se trestem smrti snižuje na roveň vraha.
Trest smrti je nejvyšší trest. Trest smrti není trest, ale únik před trestem.
Trest smrti je čistá forma vyrovnávací spravedlnosti. Kdo úmyslně zabije, bude zabit. Trest smrti je msta společnosti na vrahovi.
8. Závěr
Neuvažovala jsem nad politickými tresty smrti: za vzpouru, špionáž či velezradu. K takovému trestání nemá nikdo práva, to je zrůdnost a zločin. Mám na mysli trest smrti za vraždu úkladnou a surovou. Tedy v těch případech, kdy se nám trest smrti může zdát spravedlivý, jenže zabít vraha nám připadá jako postavit se na jeho úroveň. Ale když potom dostane jenom doživotí nebo patnáct či osm let, a když víme, že i takovým se část trestu promíjí, cítíme, že nebylo dosaženo spravedlnosti. Zlý člověk žije a dobrý je mrtev. Je pravda, že popravou vraha se jeho oběti život nevrátí, ale jak někdo může někoho jiného donutit, aby umřel, ačkoli chtěl žít? Proč takový člověk považuje něco svého za cennější než život člověka, jehož zabil? Vždyť život má cenu života, nic menšího za něj nemůžeme nabízet. Protože my však ceníme život výš než vrah, neměli bychom ho o něj připravit. Starosti s trestem smrti pocházejí z názoru, že lidský soud může spravedlivě ocenit každou vinu. Poznali jsme dávno, že nemůže, proč tedy na tom trvat a brát na sebe vinu za omyl? Politické zrušení trestu smrti je třeba respektovat. Krok zpátky k trestu smrti již prakticky není proveditelný. Na jak dlouho to platí, to ukáže až budoucnost.
9. Použitá literatura
VACULÍK Ludvík: Život za život, Literární noviny 1/1992
BESTOVÁ Cornelie C.: Trest smrti v německo-českém porovnání, Brno 1996
FICO Robert: Smysl trestu, Bratislava 1992
28. prosinec 2012
4 984×
2092 slov
