Se vznikem domácího českého právnictví ve třináctém století jsou spjaty první pokusy právo sepsat a kodifikovat. Zároveň se začínají objevovat i práce neoficiálního charakteru o platném obyčejovém právu sepsané znalci tohoto práva (Vaněček, 1970, s. 63, 93-94). Právní knihy jsou tedy soukromá sepsání práva, která neměla platnost zákonů, ale u soudů jich bylo obvykle užíváno. " Právní knihy vznikaly ve 14. století pro potřeby soukromých uživatelů, a měly usnadnit především orientaci ve složitostech a podrobnostech soudního procesu, kde i malá opomenutí mohla při jeho strohé formálnosti vést ke ztrátě pře. " (Malý, 1993, s. 168).
Nejstarší právní knihou sepsanou v češtině je tzv. Rožmberská kniha, jejíž první opis se dochoval sice až z roku 1360, ale doba jejího vzniku je kladena před rok 1300.
V období od konce třináctého do začátku čtrnáctého století již existovala rozvinutá právní a administrativní čeština, neboť v ústním jednání se jí běžně užívalo. V Rožmberské knize se však s právní češtinou setkáváme poprvé i v písemné podobě. Autor formuluje s obtížemi složitější souvětí, která jsou mnohdy nejasná až nesrozumitelná. Na druhé straně používá ve svém díle již hotovou a funkční právní terminologii. Čeština, která začíná nahrazovat latinu v oblasti literární, je v této době již schopna vyjádřit i abstraktní právní pojmy.
Tématem mé práce je staročeské právní lexikum Rožmberské knihy. Výchozím textem pro mě bylo kritické vydání Rožmberské knihy z roku 1872 respektive Glosář sestavený Vincencem Brandlem.
Při zpracování tohoto tématu jsem vycházela ze studie Emanuela Michálka Český právní jazyk údobí předhusitského a doby Husovy (Academia, Praha 1970), která se zabývá touž problematikou, ale právě Rožmberskou knihu opomíjí. Pokusila jsem se tedy tuto mezeru doplnit.
Cílem mé práce je podat přehled o slovotvorné struktuře staročeského právního lexika Rožmberské knihy.
Použitou metodou je diachronní analýza slovotvorné struktury jednotlivých termínů.
Základním kritériem pro třídění jazykového materiálu je rozdělení na slovní druhy. V rámci tří zastoupených slovních druhů (substantiv, adjektiv a sloves) člením slovní zásobu na termíny odvozené a neodvozené a dále podle slovotvorných modelů. Vzhledem k tomu, že jsem se ve své práci zaměřila pouze na slovotvornou strukturu právních termínů, upustila jsem od Michálkovy klasifikace na podkladě onomaziologickém.
V Glosáři jsou zastoupeny čtyři slovní druhy - substantiva, adjektiva, slovesa a adverbia. Nejpočetnější jsou právní termíny substantivní, což není nikterak překvapivé, neboť právě substantiva jsou "nejvlastnějším pojmenováním pojmů" (Michálek, 1970, s. 13).
Terminologická substantiva tvoří dvě nestejně obsáhlé skupiny. Termíny vlastní, tedy takové, které zachovávají odborný význam i mimo právní obor, a termíny automatizované, které mají ustálený odborný význam v právním oboru, ale význam jiný v jiném oboru nebo v běžném jazyce (Havránek, 1963, s. 81).
Mezi substantivní termíny vlastní patří substantivizovaná odvozená adjektiva označující názvy poplatků památné, pomocné a opovědčie. Jsou to jména nositelů vlastností ve středním rodě. Tento typ se ve staré češtině vyvíjel ve službách terminologie a je produktivní i v nové češtině.
Taxa památné je odvozena od substantiva paměť, kde ě se vyvinulo z nosovky. Vzhledem k tomu, že nevznikl název poplatku pamětné, můžeme předpokládat před sufixem existenci tvrdého jeru, který způsobil, že t- bylo tvrdé. Před následující tvrdou hláskou došlo k depalatalizaci, a tak ke vzniku zadní varianty a, které přešlo v a. Vznik tohoto slova tedy musíme klást do doby před zánikem jerů (10. stol.).
Poplatek pomocné je odvozen od dějového substantiva pomoc. Obě fundující substantiva - paměť i pomoc - jsou abstrakta.
Taxa opovědčie se později začala nazývat opovědné, a tím se formálně vyrovnala ostatním názvům poplatků. Formálně jde o kolektivní posesivum vytvořené od substantiva opovědcě, které označuje člověka ohlašujícího škodu na úřadě - tedy poškozeného. A právě ten, který škodu ohlašoval, tuto taxu úředníkům platil.
Dalším vlastním termínem je substantivum psanec. Jde o jméno nositele vlastnosti odvozené sufixem -ec, který po zániku jerů začal odvozovat zejména od adjektiv zakončených na vokál a konsonant (e- při deklinaci alternuje s 0, u odvozenin od základů zakončených na dva konsonanty by docházelo ke vzniku obtížně vyslovitelných konsonantických skupin). Jde o překlad za latinské proscriptus - ten, jehož jméno jakožto zločince bylo veřejně napsáno. (Machek, 1997, s. 495).
Vlastním termínem je i činitelské jméno popravcě odvozené od slovesa popraviti. Toto sloveso znamernalo původně "učiniti po právu", tedy totéž co novočeské napraviti (tento význam má sloveso i v Rožmberské knize). Teprve zúžením získalo toto sloveso význam "potrestati ztrátou života". Sufix -cě odvozuje činitele dějů intelektuálních, což souhlasí i v našem případě. "Popravcům náleželo, bdíti nad zachováním dobrého řádu a jmenovitě měli trestati rušitele veřejného pokoje, k tomu konci vedli lejstra, do kterých takoví rušitelé se zapisovali." (Brandl, 1872, str. 129).
Do této skupiny patří i substantivum podsudek. Tento termín označuje náměstka nejvyššího sudího a je odvozen od slovesa podsúditi sufixem -ek. Jde o nositele dějového příznaku.
Poslední podskupinu tvoří dějová jména. Je to jednak dějové jméno poprava. Tento termín původně znamenal "napravení křivdy". Z tohoto významu se pak vyvinulo bohatství významů dalších. V Rožmberské knize znamená toto substantivum "soud" a "soudní okres". Poprava je dějové jméno s formantem -a vytvořené od slovesa popraviti. Tento typ tvoření dějových jmen byl produktivní a odvozoval zejména od slovesných i-kmenů, což souhlasí i s naším případem.
Dále jsou to dějová jména s nulovým formantem, který se vyvinul z původního sufixu Ь(m.) přeboj a výboj, a dějová jména s nulovým formantem, který vznikl ze sufixu Ъ(m.) nárok a ohřěb.
Ohřěb je staročeský právní termín, který označoval právní akt, jímž vlastník pozemku odevzdával škůdce úřednímu orgánu, aby jej za trest obral o vše, co měl tento škůdce právě s sebou. Toto slovo souvisí podle Machka se slovesem hřebati - účelem ohřebu bylo shrábnout vše, co škůdce měl (Machek, 1997, s. 410). Praslovanský základ tohoto dějového jména je tedy sloveso ograbiti.
Společným rysem dějových jmen přeboj, výboj, nárok je ablaut v kořeni. Všechna fundující slovesa jsou prefigovaná. Zatímco původní sufix Ъ(m.) měl velké derivační možnosti, protože se pojil se všemi typy sloves, původní sufix Ь(m.) se pojil jen se starými slovesy s infinitivním formantem 0, i, ě. Vzhledem k tomu, že fundující slovesa jsou prefigovaná, tento typ vykazuje produktivitu .
Všechny substantivní termíny vlastní jsou odvozené.
Další, výrazně početnější skupinou jsou substantivní termíny automatizované.
Mezi neodvozenými termíny to jsou střední o-kmeny léta a mýto, mužské o-kmeny člověk, dvór, chléb, kmet, plen, ščěp, mužská i-kmenová substantiva host a pomnožné ľudie, ženské i-kmenové substantivum lesť, mužské Ьjo-kmenové substantivum hřebí, a-kmenová substantiva hlava, hřivna, kapla, rota, víra, ja-kmenová substantiva obcě, vóle, země, mužské n-kmenové substantivum pramen a nt-kmenové neutrum klisě.
Odvozené substantivní termíny jsou deriváty ze substantiv, z adjektiv, ze sloves, z adverbií. Další skupinu tvoří kompozita a víceslovné lexémy.
Substantiva ze substantiv
První skupinu tvoří konatelská jména odvozená sufixem -ník: kobylník, pomocník a konatelské jméno odvozené sufixem -ář: hospodář.
Sufix -ník se už v praslovanštině konstituoval ve funkci odvozování konatelských jmen. Je sice nepůvodní - vznikl spojením n-ového formantu deverbálních a desubstantivních adjektiv se sufixem -ikЪ, který sloužil k odvozování jmen nositelů vlastností (Lamprecht, Šlosar, Bauer, 1986, str. 255) - ale ve staré češtině odvozuje asi dvě třetiny formací. Odvozoval zejména od základů zakončených na -c, -r, -t, -v, -ž, což souhlasí se základem slova pomocník.
Termín kobylník označuje pastýře koní. Je utvořen od slova kobyla rovněž sufixem -ník.Tento termín se nevyskytuje ve Slovníku staročeském (1970) Jana Gebauera. Gebauer uvádí jen slovo kobylák se stejným významem, které je utvořeno od stejného substantiva, ale rozdílným sufixem. V tomto případě je logičtější sufix -ák, který měl expresivní zabarvení a odvozoval názvy osob nízko hodnocených nebo postavených (jako sedlák, kozák, sviňák...). Skupina slov takto utvořených vykazuje společné rysy i s názvem kobylák. Kobylník je oproti tomu neutrálním označením pastýře. Autor Rožmberské knihy chtěl zachovat neutrální tón právní knihy, a proto užil termínu kobylník místo expresiva kobylák.
Termín hospodář označuje hostitele a také opak holomka, tedy člověka, který má majetek a je ženatý. Toto substantivum je odvozeno od substantiva hospod sufixem -ář. Tento sufix, který v praslovanštině tvořil jen slabou konkurenci sufixu -ЬnikЪ v odvozování konatelských jmen, je ve staré češtině zastoupen už mnohem výrazněji, tvoří jednu třetinu formací.
Druhou kategorií jsou jména hromadná zastoupená substantivem hospoda. Toto slovo označovalo ve stč. pána domu nebo paní domu, potom i souhrn celé rodiny i s čeledí. Machek považuje toto substantivum za redukci ze starého kolektiva *gospodЬja s původním významem "panstvo". Z poměru hosta k hostitelům vyšel další význam. Host je tituloval hospodo!, oni byli jeho hospoda. Metonymickým posunem se pak vyvinul další význam tohoto slova - "hostinný dům" (Machek, 1997, s. 178).
Mezi substantiva odvozená ze substantiv patří i jméno přechýlené k neutrům panošě. Toto slovo je utvořeno od substantiva pán příponou -ošě podle slova junošě. Junošě je utvořeno ze substantiva junoch, což je mužský nositel vlastnosti odvozený od adjektiva juný. Pro substantivum panošě však žádný mezistupeň "panoch" doložen není. Jde tedy o analogickou derivaci podle vzoru junošě .
Dalším substantivním termínem odvozeným ze substantiva je dědina. V Rožmberské knize tento termín označuje zděděný majetek nebo nemovitosti. Dědina je specifikační název odvozený ze substantiva děd.
Posledním termínem je substantivum dědic. tento termín označuje "svobodného člověka, který byl poddaný králi, ale nenáležel ke šlechtě" (Brandl, 1872, s. 113). Toto substantivum je starou odvozeninou ze substantiva děd. V praslovanštině *děditjЬ. Machek chápe toto substantivum jako starobylý termín ve smyslu nejen "potomek dědův", ale i nástupce dědův v držení jisté moci" (Machek, 1997, s. 113). Formálně je tento termín utvořen jako stará synovská jména typu panic - původně také pánův potomek.
Substantiva z adjektiv
Do této skupiny patří jména vlastností děvojstvo, chromota, jistina a právo.
Substantivum děvojstvo je odvozeno od adjektiva děvojný sufixem -stvo. Ve staré češtině tento sufix většinou tvořil synonyma k útvarům odvozeným sufixem -stvie, který byl v této době druhým nejzastoupenějším sufixem při odvozování jmen vlastností.
Chromota je odvozeno sufixem -ota, který je při odvozování jmen vlastností poměrně řídký. Většinou odvozoval od primárních adjektiv, což souhlasí i v našem případě.
Posledním z této kategorie je substantivum jistina odvozené z adjektiva jistý. Tento termín znamená "věc jistou, dokázánou, corpus delicti".
Právo je jméno vlastnosti odvozené z adjektiva pravý sufixem -o, který měl podružnou roli a tvořil abstrakta zejména od primárních základů.
Další kategorií jsou jména nositelů vlastností.
Substantivum společník je odvozeno z desubstantivního adjektiva společný sufixem -ík, který derivoval převážně od odvozených adjektiv. Po zániku jerů se začala uplatňovat distribuce vázaná hláskově. Tento sufix odvozoval zejména od základů zakončených na dva konsonanty, zejména bylo-li druhým konsonantem -n (Lamprecht, Šlosar, Bauer, 1986, s. 270).
Substantivum starosta je odvozeno z adjektiva starý. Jde o staré jméno nositele vlastnosti, které je utvořeno ojediněle.
Termín sveřepicě označuje plemennou kobylu. Toto substantivum je odvozeno od adjektiva sveřepý, které znamenalo "divoce roostoucí" a později i "chovaný v polodivokém stavu", sufixem -icě.
Substantiva ze sloves
Do této skupiny patří činitelská jména opovědcě, opravcě, otpoviedač, posel, póvod, tkáčě, zprávcě.
Substantiva opovědcě, opravcě, zprávcě jsou odvozena sufixem -cě, který derivoval činitele dějů intelektuálních. Všechna fundující slovesa jsou prefigovaná.
Termín otpoviedač je utvořen od slovesa otpoviedati sufixem -č, který byl ve staročeské době nejfrekventovanější a připojoval se přímo k infinitivnímu kmeni slovesa. Fundující sloveso je prefigované a je iterativem od slovesa otpověděti.
Dalším činitelským jménem je substantivum posel. Je to starobylá jmenná odvozenina utvořená od prefigovaného slovesa poslati pouhou morfologickou charakteristikou. Tento typ tvoření činitelských jmen byl zcela okrajový.
Substantivum póvod je odvozeno od prefigovaného slovesa první třídy povésti. Formálně je utvořeno jako dějové jméno s nulovým formantem. Vzhledem k tomu, že tento termín neoznačuje abstraktum, ale konkrétní osobu, která vede při - žalobce, patří toto substantivum k činitelským jménům.
Substantivum tkáčě je odvozeno od slovesa tkáti sě sufixem -č. Sufix -ě přechyluje k deklinaci neuter (nt-kmen). Odvozeniny od jmen osob měly expresivní charakter, což se dá tvrdit i v našem případě.
Mezi odvozenými termíny jsou početně zastoupena dějová jména různých typů.
A) Dějová jména se sufixem -tie. Dějová jména tohoto typu jsou tři: jětie, ssutie a žitie. Všechna jsou utvořena od sloves první třídy, přičemž sloveso ssúti je prefigované.
B) Dějová jména se sufixem -nie. Tento typ je zastoupen substantivy: čtenie, držěnie, kázanie, otvedenie, podávenie, přivedenie, sědánie, svědčenie a vdánie.Tato dějová jména jsou utvořena od sloves první a čtvrté třídy, z nichž otvésti, podáviti, přivésti, ssědati a vdáti jsou slovesa prefigovaná.
C) Dějová jména se sufixem -a. Všechna dějová jména tohoto typu až na dějové jméno stráža jsou odvozena od slovesných i-kmenů, což souhlasí s distribucí sufixu, který právě od těchto sloves převážně odvozoval. Patří sem: ohava, oprava, přídruha, rada, stráža, úmluva, výnězda, zpráva. Až na raditi a střieci jsou všechna fundující slovesa prefigovaná.
D) Dějová jména s nulovým formantem jsou dalším zastoupeným typem dějových jmen. Patří sem feminina moc, opověd, otpověd, řeč, jejichž nulový formant se vyvinul z původního sufixu -Ь. Ten podle Havlíkova pravidla zanikl, protože se nacházel ve slabé pozici.
Dále sem patří maskulina, jejichž nulový formant vznikl z původního sufixu -Ъ. Jsou to tato dějová jména: poklud, příjem, rozdiel, spas, svod, úrok, útok, zájem, zákon.Všechna fundující slovesa jsou prefigovaná a většina náleží k první a čtvrté třídě slovesné.
Substantiva svod, útok, úrok mají společný rys - ablaut v kořeni. Všechna fundující slovesa těchto jmen jsou slovesa první třídy.
E) Dějové jméno život je odvozeno od slovesa první třídy žíti sufixem -ot.
Poslední kategorií substantiv odvozených ze sloves jsou jména výsledků činnosti. Sem patří substantiva: hnój, obora, přebyvek, sstupek, statek.
Hnój je uzuální termín, synekdocha za hospodářství. Je utvořeno sufixem specifickým, ale málo zastoupeným -jЬ od slovesa gniti. Jde o jméno se střídovým o.
Obora je substantivum odvozené od slovesa -vříti sufixem -a. Původní podoba tohoto slova je ob-vor-a (Machek, 1997, s.406). Jak je patrno, došlo zde ke splynutí dvou po sobě následujících konsonantů.
Substantiva přebyvek a sstupek jsou odvozena sufixem -ek, který se začal v této funkci výrazněji uplatňovat ve staročeské době. Obě fundující slovesa jsou prefigovaná.
Substantivum statek je starý derivát od slovesa stati na základě jeho významu "vzniknout, povstat". Tento význam slovesa státi tvoří protějšek významu slovesa dobyti "zplodit". "/.../ slovo statЪ kЪ bylo vytvořeno podle vzoru dobytЪ kЪ /../ jako jeho synonymum." (Machek, 1997, s.575). Slovo statek původně znamenalo totéž co dobytek. Až významovým vývojem vznikly další významy: "hospodářství" a "majetek". Sufix -tЪ kЪ je variantou sufixu -kЪ , který se uplatňoval ve funkci odvozování jmen výsledků činnosti.
Substantiva z adverbií
Do této skupiny spadá jediné jméno okolnosti bezživotie. Tento termín je utvořen z předložkového pádu substantiva, kde předložka se stává prefixem. Odvozenina je opatřena morfologickou charakteristikou -ie. Výsledkem je abstraktum. Abstraktní význam převládal právě u odvozenin s prefixem bez-.
K substantivům odvozených z adverbií bych zařadila i jméno potřěba. Ve vazbě třebě býti bylo doplněno po-, když třebě bylo chápáno jako lokativ bez předložky, který již nebyl možný (Machek, 1997, s.656). Potřěba je tedy mylně derivovaný nominativ substantiva z původního adverbia třebě.
Kompozita
mezi kompozita lze zařadit substantivum holomek. Je to zkrácenina vulgárního pohrdlivého výrazu holomúdec nebo holomúdek, což bylo slovo označující pohlavně nedospělého, tedy toho, kdo měl holé moudí (Machek, 1997, s.175). Jedná se tedy o původní kompozitum skladu A-(K)-S opatřené sufixem -ec/-ek, který označoval nositele znaku.
Zcela osamoceno stojí slovo dváky. Je to substantivum, které vzniklo ze spojení číslovky a substantiva dva háky. Slovo háky je odvozeno z německého hacken - prst. Substantivum dváky skutečně označuje dva prsty, kterými se přísahalo. Jde tedy o staženou formu slovního spojení základní číslovky a přejatého substantiva.
Terminologická substantiva, která fungují jako výrazy vlastní, jsou všechna odvozená. Naopak mezi výrazy automatizovanými najdeme poměrně mnoho substantiv neodvozených. Vysvětlení tohoto jevu je nasnadě. Pro potřeby terminologie se totiž nehodí slova zatížená jiným významem než významem terminologickým. Proto je i na materiálu Rožmberské knihy patrná snaha derivovat vlastní právní termíny.
Odvozená substantiva se vyznačují několika výraznými rysy. Při odvozování dějových jmen je častý ablaut v kořeni (útok), substantiva jsou často derivována pouhou morfologickou charakteristikou (zákon). Časté je i odvozování od primárních základů - většina fundujících sloves jsou stará slovesa první třídy (póvod derivováno od slovesa první třídy povésti), fundující adjektiva jsou rovněž většinou primární (chromota odvozeno od primárního adjektiva chromý). Všechny tyto znaky odvozených substantiv ukazují na archaičnost zpracovávaného materiálu.
Víceslovné lexémy
Stejně jako terminologická substantiva, i víceslovné lexémy lze rozdělit na vlastní a automatizované.
Víceslovné lexémy vlastní
Komornič druh je označení pro náměstka nejvyššího komorníka.
Komorničí je tvar kolektivního posesiva od substantiva komorník. Z původního sufixu -ijЬ po stažení v 10. století vzniká -í. Ve staré češtině se tento sufix pojil se základy životnými označujícími osoby i zvířata. Tvar komornič je ustrnulý tvar jmenný.
Druh je neodvozené substantivum.
Malý úřad je název pro krajský soud.
Malý je primární adjektivum.
Úřad je stč. povinnost, úkol "v řádu " (Machek, 1997, s. 529). Odtud lze odvodit, že slovo úřad vzniklo splynutím předložky se substantivem řád.
Póhonná řěč je "nějaké vedení práva, kteréž předcházel půhon /.../."(Brandl, 1872, s. 127).
Póhonný je relační adjektivum odvozené od dějového jména póhon sufixem -ný.Tento sufix se ve staré češtině pojil s abstrakty všech rodů.
Řěč je dějové jméno odvozené původním sufixem Ь(f.) od slovesa první třídy řéci.
Slubní řěč je označení pro urovnání sporu dohodou. Toto rozhodčí řízení se udržovalo zejména proto, že výkon soudnictví byl spojen s nemalými finančními náklady (Malý, 1993, s. 68).
Slubní je relační adjektivum utvořené od substantiva slub sufixem -ní, který se spojoval se základy všech rodů, pojmenovávajícími osoby, zvířata, konkréta i abstrakta.
Druhá část spojení viz výše.
Poslúpná dědina označuje dědictví.
Adjektivum poslúpný je podle Machka z postúpný, což je adjektivum odvozené ze slovesa postúpiti (jako dědic na místo majitele) sufixem -ný. Tento sufix byl ve staročeské době nejpočetněji zastoupen při odvozování deverbálních adjektiv. Odvozoval od sloves různých typů, nejčastěji však od slovesných i-kmenů a ě-kmenů (Lamprecht, Šlosar, Bauer, 1986, s. 308). "Změna t-l (zánik explosivity mezi dvěma p) nastala, když se slovo osamostatnilo jako termín a spojitost se slovesem nebyla už každému zřejmá." (Machek, 1997, s. 473).
Druhá část spojení viz oddíl Substantiva ze substantiv.
Příhlavný dobytek je termín označující věci uloupené zavražděnému.
Příhlavný je adjektivum odvozené z předložkového pádu substantiva při hlavě. Sufix - ný se uplatňoval zejména u odvozování z adverbií vzniklých ustrnutím předložkových pádů.
Druhá část spojení viz oddíl Substantiva ze sloves, výklad k substantivu statek.
Posledním vlastním víceslovným spojením je sirotčí právo. Tento termín označuje přísahu, při níž se věří jen jedné osobě, která nemusí svá slova doložit svědectvím jiné osoby. Tento obyčej má svůj původ ve výhodách poskytovaných sirotkům (Brandl, 1872, s. 134).
Sirotčí je kolektivní posesivum utvořené od substantiva sirotek sufixem -í.
Druhá část spojení viz oddíl Substantiva z adjektiiv.
Víceslovné lexémy automatizované
Suché dni je církevní termín pro třídenní půst opakující se každé čtvrtletí. V Rožmberské knize znamená tento termín dny "adventní, postní a letničné, v kterých zemský soud na hradě Pražském zahájen býval." (Brandl, 1872, s. 137).
Obě součásti tohoto spojení jsou neodvozené.
Kobylí pole je označení ohrazeného pole, kde se pásly sveřepice.
Kobylí je kolektivní posesivum odvozené sufixem -í od substantiva kobyla.
Pole je neodvozené substantivum.
Zápovědný sněm je shromáždění stavů na zápověď, tedy na rozkaz krále (na rozdíl od soudu zemského, který byl vždy zahajován v určitou dobu).
Zápovědný je relační adjektivum odvozené sufixem -ný od dějového jména zápověď.
Sněm je staré dějové jméno související se slovesem jmouti. Jeho původní podoba byla sЪ n-Ь m-Ъ (sЪ n- je praslovanská předpona). Původní význam tedy byl " snětí, shromáždění všeho svobodného lidu" (Machek, 1997, s. 564).
Bezprávná cesta je označení pro soukromou cestu.
Bezprávný je adjektivum odvozené z předložkového pádu substantiva bez práva sufixem -ný.
Cesta náleží podle Machka jako postverbale ke stsl. slovesu cěstiti. Jde tedy o dějové jméno odvozené sufixem -a od slovesného i-kmenu.
Posledním víceslovným lexémem je spojení pravější svědci. Tento termín označuje svědky, kteří lépe vypovídali (byli věrohodnější) nebo ty, kteří jsou vyššího stavu než svědci soupeře.
Pravější je komparativ od adjektiva pravý. V rané staré češtině se pod vlivem feminin a nepřímých pádů, které měly v příponě -š- konstituovala analogická přípona maskulin -ší, která byla v komplementární distribuci se sufixem -ejší (Lamprecht, Šlosar, Bauer, 1986, s. 313).
Svědek je substantivum odvozené od slovesa sЪ-věděti - "věděti spolu". Machek uvádí jako původní praslovanskou podobu tohoto substantiva sЪ-vědě-teľЬ. Substantivum na -ek pak vzniklo mechanickým zkrácením příliš dlouhého slova (Machek, 1997, s. 594).
Víceslovná spojení jsou tvořena výhradně spojením substantiva a shodného adjektivního přívlastku. Substantiva ve spojení jsou zřídka primární (druh, den, pole). Většinu tvoří substantiva odvozená, a to převážně ze sloves (svědek), méně ze substantiv (dědina) a z adjektiv (právo).
Adjektiva ve víceslovných lexémech jsou rovněž zřídka primární (malý, suchý). Jsou to zejména adjektiva desubstantivní - a to kolektivní posesiva (sirotčí) a adjektiva relační v užším slova smyslu (póhonný). Ojedinělé je adjektivum deverbální (poslúpný) a řídká jsou i adjektiva odvozená z předložkového pádu substantiva (bezprávný).
Ve víceslovných spojeních se kombinují výrazové a derivační možnosti obou slovních druhů, což se ve vývoji ukázalo jako produktivní způsob tvoření terminologických pojmenování.
Terminologická adjektiva
Všechny adjektivní termíny jsou odvozené a jsou to výrazy automatizované. Adjektivní deriváty tvoří tři skupiny. Jsou to desubstantivní, deadjektivní a deverbální adjektiva.
Desubstantivní adjektiva
Mezi desubstantivní adjektiva kvalitativní patří adjektiva domovitý a zmatečný.
Adjektivum domovitý znamená "bydlící trvale na jednom místě" a je odvozeno od u-kmenového substantiva dóm sufixem -ovitý. Tento sufix je variantou sufixu -atý, který se ve staré češtině dynamicky rozvíjel ve významu objektové posesivity a pojil se výhradně se základy označujícími konkréta. Sufix -ovitý ojediněle odvozoval od maskulin. Varianty sufixů na -ov (např. -ovný) odvozovaly často od substantivních u-kmenů. Použití varianty -ovitý je tedy možné vysvětlit právě tím, že fundující substantivum je u-kmenové.
Adjektivum zmatečný je odvozeno od substantiva zmatek sufixem -ný, který se pojil se základy všech rodů a zejména se základy abstrakt Tento sufix byl ve staré češtině velmi produktivní a v odvozování od základů abstrakt je produktivní i v nové češtině.
Druhou skupinou desubstantivních adjektiv jsou adjektiva relační. Patří sem adjektiva dědinný, dielný, hrazský, nedielný, purkrechtní.
Adjektivum dědinný je odvozeno od substantiva dědina sufixem -ný. Tento sufix odvozoval zejména od základů feminin a neuter.
Adjektivum dielný znamená "mající majetkový podíl". Toto adjektivum je odvozeno od substantiva diel, což byl termín označující i " /.../ podíl majetkový, jejž odkazuje otec svým dětem (každému zvláštní díl)." (Machek, 1997, s. 117). Jde tedy o relační adjektivum odvozené sufixem -ný.
Adjektivum hrazský je odvozeno od substantiva hrazěnín resufixací. Sufix -ský se ve staročeské době začíná specializovat na odvozování adjektiv vyjadřujících vztah k místu.
Adjektivum nedielný označovalo "zúčastněný na nedílu" (Havránek, 1977, s. 430). Je tedy odvozeno od substantiva nediel, které označovalo "majetkové společenství, zpravidla mezi příbuznými, zakládající právo každého účastníka k celku majetku" (Havránek, 1977, s. 429). Vzhledem k tomu, že oba termíny diel i nediel existovaly paralelně vedle sebe, lze předpokládat, že adjektivum nedielný je spíše derivátem ze substantiva než prefigovaným deadjektivem. Je to relační adjektivum odvozené sufixem -ný.
Adjektivum purkrechtní se v Rožmberské knize objevuje ve spojení se substantivy dědina, ves, statek a znamená "řídící se německým právem" . Jde o adjektivum odvozené z přejatého základu, který v původní německé podobě zněl Burgrecht (což je označení pro právo, kterým se řídili němečtí kolonisté). "Označení purkrecht bylo vzato z němčiny (Burgrecht) a prozrazovalo, že při dědičném pachtu na venkově šlo o vztah k půdě podobný typickému vztahu, jaký k půdě měli obyvatelé středověkých měst /.../." (Vaněček, 1970, s. 112). Toto adjektivum je odvozeno sufixem -ní, který se pojil se všemi rody, konkréty i abstrakty a ve funkci odvozování relačních adjektiv v užším smyslu byl velmi produktivní.
Deadjektivní adjektiva
Do této skupiny spadá jediné relační adjektivum nědědinný, které znamená "nemající dědičný nemovitý majetek". Je odvozeno od adjektiva dědinný prefixem ne-. Tento prefix se užívá ve funkci popření konstitutivních rysů pojmenování.
Deverbální adjektiva
V Glosáři jsou zastoupena tři terminologická adjektiva tohoto typu. Jsou to adjektiva přívuzný, schovalý a zasědlý.
Adjektivum přívuzný je odvozeno od slovesa přivázati sufixem -ný, který byl ve staré češtině nejpočetnější a odvozoval od různých slovesných kmenů. Tyto odvozeniny měly většinou aktivní význam, v našem případě však má adjektivum význam pasivní, který byl řidší. Tento sufix odvozoval od slovesného kořene, což bylo poměrně nevýhodné, a navíc nebyl funkčně vyhraněn. Proto se jako dynamické později ukázaly jiné typy odvozování. V adjektivu přívuzný můžeme pozorovat ablaut a dloužení v předponě. V Rožmberské knize toto adjektivum ještě znamená "zavázaný, povinný".
Adjektivum schovalý znamenalo "ctný, zachovalý". Je to deverbativní odvozenina s formantem l-ovým od slovesa schovati sě. Toto sloveso je dokonavým protějškem slovesa chovati sě, které znamenalo "varovati se (před čím)". Adjektivum je tedy odvozeno od prefigovaného intranzitiva a vyjadřuje vlastnost vyplývající z výsledku děje.
Posledním adjektivním termínem je adjektivum zasědlý. Tento termín znamená "usedlý, mající nemovitý majetek". Toto přídavné jméno je odvozeno rovněž l-ovým formantem od prefigovaného intranzitivního slovesa zasiesti. Tento typ tvoření deverbativních adjektiv byl ve staré češtině běžný.
Terminologických adjektiv je ve srovnání s terminologickými substantivy mnohem méně. Všechna adjektiva jsou odvozená. Kromě ojedinělé staré odvozeniny přívuzný je možné říci, že desubstantivní i deverbální formace jsou vesměs odvozeny produktivními sufixy (dědinný, zasědlý). Ve srovnání s materiálem substantiv jsou terminologická adjektiva patrně mladší, nevyskytují se mezi nimi žádná adjektiva primární, a jsou dynamicky se rozvíjející vrstvou slovní zásoby.
Terminologická slovesa
Terminologická slovesa tvoří pouze výrazy automatizované. Slovesné termíny lze rozdělit do dvou skupin - na slovesa prostá a prefigovaná.
Slovesa prostá
Do této skupiny patří slovesa neodvozená, desubstantiva a deverbativa.
Mezi slovesa neodvozená patří sloveso první třídy lháti. V Rožmberské knize je spojeno s instrumentálem "hospodú svú lháti" (s. 70) a znamená "pána osočiti, pomlouvati, křivě jeho cti se dotýkati" (Brandl, 1872, s. 70).
Dále sem patří sloveso třetí třídy přieti, dvě slovesa čtvrté třídy mluviti a mýliti a atematické sloveso dáti.
Další podskupinou sloves prostých jsou desubstantiva. Sem patří slovesa brániti (něčeho), děditi (sobě), družiti, voliti a sloveso popraviti odvozené z předložkového pádu substantiva. Všechna slovesa ze substantiv jsou odvozena pomocí formantu i. Tento způsob derivace byl ve staré češtině produktivní.
Sloveso brániti se v Rožmberské knize pojí s genitivem a znamená "chrániti". "Také móž syn brániti mateře /.../." (s. 72). Toto sloveso je odvozeno od substantiva braň, které ve staré češtině znamenalo "zbraň, obrana" (Machek, 1997, s. 64).
Sloveso děditi sobě znamená "přivlastňovat si" (Brandl, 1872, s. 113). "/.../ já té dědině sobě nedědi, ale drži ji k zástavě /.../." (s. 105). Toto sloveso je odvozeno od substantiva děd. Jak uvádí Machek, původně znamenalo "dostati v dědovskou moc". Později i "získat cokoli" (Machek, 1997, s. 113).
Dalším slovesným termínem je družiti. Toto sloveso je odvozeno od substantiva druh, které znamenalo "bidlo, sochor". Staročeské družiti plot znamená "vrážet do země sloupky plotu". "Kohož vdadie ořúc, nebo pasúc, nebo plot družiec /.../." (s. 101) Již ve stsl. je doloženo substantivum drog a odvozené sloveso drožiti (Machek, 1997, s. 129). Z toho můžeme usoudit, že jde o sloveso poměrně staré.
Sloveso voliti znamenalo "chtíti". "/.../ že otpoviedač móž v tom voliti, že musí naň žalovati." (s. 62). Sloveso voliti je odvozeno od substantiva vóle. Toto substantivum původně znamenalo "volnost, svoboda", pak i "svobodné rozhodování", tedy projev té svobody (Machek, 1997, s. 704). Odtud vzešel patrně i význam "svobodně si vybírat, chtít".
Sloveso popraviti je odvozeno z předložkového pádu substantiva po právu. Původní význam tohoto slovesa byl "napraviti", až zúžením vznikl význam "potrestati ztrátou života" (Machek, 1997, s. 472). V Rožmberské knize má sloveso ještě význam nezúžený. "/.../ ale na tom móž popraveno býti, že jeho nedohnal /.../." (s. 62).
Poslední podskupinou sloves neprefigovaných jsou deverbativa. Sem patří sloveso čtvrté třídy staviti a sloveso první třídy vězati.
Sloveso staviti je faktitivem od slovesa státi a znamená totéž co novočeské "zastavit něco". "Ale v svém domu hostě svého móž staviti v tom, což protrávil /.../." (s. 93).
Sloveso vězati se v Rožmberské knize vyskytuje ve významu "vázati někoho slibem". "/.../ ať také naplní, což slíbil, jenž jej napřed v slibě vězal." (s. 92). Jde o frekventativum od slovesa viezti, které by správně mělo mít podobu vázati. Toto sloveso je doloženo ve stsl. jako vežo vezati. Po zániku nosovek v 11. století je hláskoslovně náležitá podoba infinitivu vázati. Podobu infinitivu vězati lze vysvětlit jako výsledek snahy vyrovnat infinitivní a prézentní kmen.
Slovesa prefigovaná
Skupina sloves prefigovaných je početnější než skupina sloves prostých. Do této skupiny patří denominativa a deverbativa.
Mezi denominativa patří slovesa čtvrté třídy dolíčiti, vypraviti, vyručiti sě, vzchoditi a sloveso páté třídy opsěti.
Sloveso dolíčiti je prefigovaným desubstantivem. Sloveso líčiti je odvozeno od substantiva lice, což byl starobylý právní termín označující "corpus delicti" (Machek, 1997, s. 331). Líčiti tedy znamenalo "dávat tvářnost něčemu, rekonstruovat průběh něčeho (zločinu)". Prefigované dolíčiti se objevuje ve spojení dolíčiti životem čeho a znamená "na důkaz pravdy souboj podniknouti". Prefix do- má funkci perfektivizační a cílovou.
Sloveso vypraviti je prefigovaný derivát z adjektiva pravý. Vypraviti koho (odkud) znamená "vysvobodit". Prefix vy- perfektivizuje a vyjadřuje prostorovou modifikaci (směr).
Sloveso vyručiti sě je také desubstantivní i-kmen. Tento způsob tvoření byl nejobvyklější také proto, že tvořil tranzitiva i intranzitiva. Tranzitivnost bylo možno neutralizovat právě pomocí formantu sě, jako je tomu i v našem případě (Lamprecht, Šlosar, Bauer, 1986, s. 321). Sloveso ručiti je odvozeno od substantiva ruka a znamenalo "rukoudáním se zavázat za někoho, zaručit se" (Machek, 1997, s. 523). "Pak-li nechce sě vyručiti, že jmá zlý základ /.../." (s. 101). Prefix vy- perfektivizuje a vyjadřuje úplnost děje.
Posledním desubstantivem čtvrté třídy je sloveso vzchoditi.Sloveso choditi je odvozeno od substantiva chod (Machek, 1997, s. 202). Prefigované vzchoditi se pojí s předmětem ve čtvrtém pádě a znamená v Rožmberské knize "obcházet něco (dědiny) a ukazovat, jak předepisuje zákon" (Brandl, 1872, s. 142). Prefix vz- zde znamená "směřování ven".
Posledním slovesem této skupiny je opsěti. Toto sloveso je ě-kmenové intranzitivum odvozené od substantiva pes Opsěti znamená "změnit se v psa, zchudnout". "/.../ to beru na mú vieru i na mú duši, sem-li ten pes ukradl, bóh daj bych opsěl, jako ten pes." (s. 81). Prefix o- perfektivizuje a znamená opatřit tím, co je v základu fundujícího slova, tedy opatřit psí charakteristikou.
Mezi deverbativa patří slovesa dohnati, dokládati sě, neroditi, obúzěti, opoviedati, ostati, otpierati, pokázati, postihnúti, vypierati, (v)zdvihnúti, vzepřieti sě, zapoviedati, zastúpiti a zmiesti.
Sloveso dohnati (koho) znamená "posledním půhonem před soud skutečně dovést (pohnaný totiž nebyl povinen dostavit se k soudu při prvním a druhém půhonu)" (Brandl, 1872, s. 114). "Pannu, jež jest děvečka, právo pohnati ottad, kdež chlebí, a potom dohnati jako holomka." (s. 49). Toto sloveso je odvozeno od slovesa hnáti prefixem do-, který zde má funkci cílovou, což je význam blízký původnímu významu homonymní předložky (Šlosar, 1981, s. 65). V této funkci byl prefix produktivní po celou historickou dobu a tato slovesa mívají v nejstarší době pravidelně genitivní rekci.
Sloveso dokládati sě (čeho) má význam " odvolávat se na někoho, aby pravdivost výpovědi byla dotvrzena". "/.../ a dokládajú sě tvé duše /.../." (s. 35). Toto sloveso je prefigované iterativum s prefixem do-, který má funkci cílovou. Formant sě blokuje akuzativní pozici, mění syntax slovesa.
Sloveso neroditi znamená "nechtíti, zdráhati se". "/.../ že ho nerodil ubezpečiti života /.../." (s. 97). Toto sloveso je odvozeno od slovesa roditi prefixem ne-, který se sice pojí se slovesy, ale nesdílí vlastnosti prefixu - je inertní k vidu. Tento prefix se užívá ve funkci popření konstitujících rysů.
Obúzěti (koho čím) znamená "očerňovat někoho". " /.../ že jeho obúzie zlodějem /.../." (s. 90). Toto sloveso je imperfektivním protějškem slovesa obuditi. Jak je patrno, jde o prefigované sloveso uditi. Význam "horkem nebo dýmem konzervovat potraviny" se přeměnil v "očerňovat". Uzené potraviny jsou totiž zčernalé, odtud tedy tento přenesený význam. Prefix ob- má význam prostorový, znamená směřování děje kolem dokola. Produktivita tohoto prefixu je během historické doby jen omezená.
Opoviedati (co) znamená "ohlašovat škodu před úřadem". "Opoviedati právo chromotu i všelikaké ohavy /.../." (s. 87). Toto sloveso je imperfektivním protějškem ke slovesu opověděti. Prefix o- má zde význam prostorově modifikační a znamená směřování děje okolo.
Sloveso ostati (na kom) znamená "zůstat na kom, připadnout komu". "/.../ tehda právo na póvodových svědciech ostalo /.../." (s. 76). Toto sloveso je odvozeno od slovesa státi prefixem o-, který má význam separativní. Tento prefix ve funkci separativní přestal být produktivní na začátku historické doby a deriváty se buď lexikalizovaly, nebo zanikly (Šlosar, 1981, s. 73).
Otpierati sě znamená "vzpírat se proti něčemu". " /.../ ten při ztratil, jenž sě otpieral." (s. 35). Sloveso otpierati sě je imperfektivním protějškem slovesa otepřieti sě. Prefix ot(e)- má funkci separativní, která převládala po celou historickou dobu. Tento prefix byl omezeně produktivní.
Sloveso pokázati znamená totéž co novočeské "ukázati". "/.../ a pojme posly, aby pokázal, kde sě škoda stala /.../." (s. 98). Jde o derivát od slovesa kázati. Prefix po- mění vid slovesa a je lexikalizovaný.
Sloveso postihnúti (co čím) znamená "dokázati něco, zvláště za pomoci svědků". "Když žalujú, že mu dal kurvy syn: na to ludi vésti právo, jimiž to postihne." (s. 72). Toto sloveso je odvozeno od slovesa stihnúti prefixem po-. Tento prefix nemění vid. Vzhledem k tomu, že význam prefigovaného slovesa je i "vystihnouti", který se shoduje s významem slovesa prostého, lze předpokládat, že jde o prefix nejen lexikálně, ale i vidově prázdný. Od počátku historické doby takto vznikala četná slovesa. Prefix tu má pouze zřetelně manifestovat perfektivní povahu slovesa (Šlosar, 1981, s. 80).
Vypierati znamená "důrazně zapírati". " /.../ nebo vypierajú to, že převýšil léta póvod /.../." (s. 76). Toto sloveso je opět imperfektivním protějškem dokonavého slovesa. Prefix vy- zde vyjadřuje úplnost mluvního aktu. "U sloves dicendi, jež už svým lexikálním základem vyjadřují děj probíhající směrem "ven", došlo k jiné významové modifikaci prefixu: začal se chápat jako výraz úplnosti mluvního aktu." (Šlosar, 1981, s. 98). Základní sloveso přieti znamená i "styk dvou neshodných mínění" (Machek, 1997, s. 495). Před soudem se tato neshodná mínění vyjadřují slovně. Sloveso vypierati lze tedy považovat za sloveso dicendi, a tudíž lze považovat tuto hypotézu za správnou.
Další sloveso je vzepřieti sě. Znamená "protestovat proti žalobě". "/.../: když sě vzepříta, móž jeden vdáti druhého /.../". (s. 100). Toto sloveso je odvozeno od slovesa přieti prefixem vze-. Je to tzv. subsumpční prefix, který vyjadřuje týž významový rys jako slovesný základ (směřování proti něčemu). Sloveso přieti má totiž dva základní významy. Jednak význam hmotný, jednak význam morální. V tomto druhém významu vyjadřuje "styk neshodných, opačných mínění a vůlí" (Machek, 1997, s. 495). Sloveso vzepřieti sě je reflexivní. Formant sě blokuje akuzativní pozici slovesa a je tedy slovotvorný.
Sloveso zdvihnúti sě znamená " postavit se na odpor proti nějakému tvrzení". "Když sě pohnaný proti komorníku o to zdvihne, že ho nepohonil s právem trhy /.../ ." (s. 35). Toto sloveso je odvozeno od slovesa doloženého ve stsl. dvignoti prefixem vЪz-, který se zjednodušil v pouhé z-.Tento prefix je subsumpční, neboť vyjadřuje totéž co slovesný základ, tedy směřování nahoru.
Dalším prefigovaným deverbativem je sloveso zmiesti (co).Toto sloveso znamená "nějakého nedopatření se dopustiti a tím právu svému pohoršiti k. př. zmásti půhon /.../." (Brandl, 1872, s. 143). Toto sloveso je odvozeno od slovesa miesti prefixem z-, který má funkci čistě perfektivizační (neexistuje sekundární imperfektivum). Perfektivizační funkce je produktivní po celou historickou dobu, v nové češtině je zcela dominantní (Šlosar, 1981, s. 107).
Sloveso zapoviedati znamená "zakazovat". "/.../ i zapoviedal na třech trziech okolniech toho sbožie /.../." (s. 109). Toto sloveso je imperfektivním protějškem slovesa zapověděti. Prefix za- má význam rezultativní (Šlosar, 1981, s. 108).
Posledním prefigovaným slovesem je sloveso zastúpiti (koho). Jeho význam je "zastihnout, nalézt doma". "Když ženatého vládyku pohonie k hradu, právo jej /.../ pohnati trhem, a doma, kdež ženu zastúpí na jejé sboží." (s. 32). Toto sloveso je odvozeno od slovesa stúpiti prefixem za-. Tento prefix má zde význam prostorově modifikační a znamená směřování děje za objekt, mimo oblast viditelnosti. (Šlosar, 1981, s. 107).
Termíny slovesné jsou pouze výrazy automatizovanými. Slovesa v našem materiálu jsou neodvozená (mluviti), prostá odvozená ze substantiv (družiti) i ze sloves (staviti), prefigovaná odvozená ze substantiv (opsěti) a ze sloves (dohnati). Slovesa prefigovaná početně převažují nad slovesy prostými a neodvozenými. Slovesné prefixy zpravidla modifikují význam slovesa prostorově (obúzěti), nebo ve shodě s významem stejně znějící předložky (dominující funkce cílová prefixu do-: dohnati). Abstraktní významy prefixů jsou spíše vzácné (význam separativní prefixu o- ve slovese ostati). Zřídka jsou prefixy čistě perfektivizační (zmiesti) nebo subsumpční (zdvihnúti sě).
Terminologická adverbia
Do této skupiny patří jediné automatizované adverbium otnikudž.Toto adverbium znamenalo, že pohnaný nemá vlastní statek. Kladlo se vždy za jméno obžalovaného, a to v průběhu celé pře. Formálně se toto adverbium skládá z předpony ot-, záporky -ni- a adverbia kud(y). Koncovka -y mohla odpadat v případě, že adverbium bylo doprovázeno předložkou.
ZÁVĚR
Ke zkoumání právní terminologie Rožmberské knihy jsem přistupovala z lingvistického hlediska, tzn. zkoumala jsem jazykové vyjádření odborných názvů. Ve středu mého zájmu stála slovotvorná struktura těchto termínů.
Každý ze zastoupených slovních druhů se vyznačuje specifickými rysy. Terminologických substantiv je nejvíce, zřejmě proto, že substantiva mají centrální postavení v terminologických systémech. Vedle menšího množství neodvozených substantiv dominují zřetelně substantivní deriváty, a to odvozeniny od substantiv, adjektiv, sloves i adverbií. Většina těchto derivátů jsou staré odvozeniny, o čemž svědčí ablaut v kořeni četných dějových jmen (nárok), odvozování od primárních základů substantiv (panošě), adjektiv (chromota) i sloves (rada). Fundující slovesa jsou často slovesy první třídy slovesné, která tvoří nejstarší vrstvu sloves v jazyce. Celkově lze říci, že substantiva jsou funkčními, v jazyce zavedenými termíny, které bezpochyby již dlouho před sepsáním této právní knihy fungovaly v ústním jednání před soudem.
Terminologických adjektiv je výrazně méně než substantiv, všechna jsou odvozená. Vedle starších typů tvoření (přívuzný) se vyskytují převážně odvozeniny derivované produktivními sufixy (dědinný). Adjektiva jsou patrně mladší než substantiva, je to slovní druh, který se měl teprve rozvíjet.
Víceslovná pojmenování se skládají výhradně ze substantiv a shodných adjektivních přívlastků, což je pro češtinu typická struktura terminologických sousloví (Havránek, 1963, s.81). Substantiva i adjektiva tvořící tato sousloví jsou převážně odvozená.
Celkově lze říci, že k širokým derivačním možnostem substantiv přistupují široké derivační možnosti adjektiv. V případě, že samotné substantivum nedokáže vyjádřit požadovaný terminologický význam, kombinuje se s adjektivem. Vyjadřování terminologického významu se pak může stát přesnější, specializované, což je hlavní požadavek jakékoli terminologie.
Dalším slovním druhem jsou slovesa. Sloves neodvozených je v našem materiálu velmi málo. Slovesa prefigovaná pak převažují nad slovesy prostými. Ze slovotvorných postupů se uplatňuje jak prefixace, tak i sufixace. Sufixace ovšem pouze při tvoření sekundárních imperfektiv (obuditi - obúzěti). Prefixy modifikují význam sloves, většinou způsobem, který vyplývá z funkce stejně znějící předložky (dominující funkce cílová prefixu do-: dolíčiti), zřídka jsou prefixy čistě perfektivizační (zmiesti), nebo subsumpční (vzepřieti sě).
V materiálu Glosáře se vyskytuje pouze jedno terminologické adverbium (otnikudž), což je pro nějaký závěr zcela nedostačující.
U odvozenin je častá významová blízkost s fundujícím slovem, i když dnešní význam je výrazně posunut. V případě, že významy se vyvíjely přes několik stádií, termíny v Rožmberské knize jsou ve významovém stadiu prvním (statek).
Nejen ovšem významová stránka, ale zejména stránka strukturní dokazují starobylost zkoumaného materiálu. Nejen slovotvorné modely jsou starého data a některé i neproduktivní (odvozování od sloves první třídy, odvozování od primárních základů...), v mnohých případech na staré datum vzniku odvozeniny poukazuje rovněž hláskový sklad daného slova (památné).
Jak ukázal už Havránek, pro každou terminologickou soustavu je podstatné začlenění jednotlivých termínů do systému. Termíny musí mít význam specificky vymezen, musí přesně pojmenovávat daný pojem (Havránek, 1963, s. 83). K fixování termínů v nové češtině se více užívá motivačních příznaků (Michálek, 1970, s. 60). I přes to, že ve staročeské době tato tendence nebyla ještě tak zřetelná jako v moderní terminologii, i v našem materiálu můžeme nalézt několik terminologických řad - tedy termínů odvozených od téhož základu (opoviedati, opovědcě, opoviedač, opovědčie). Tento fakt poukazuje na poměrně dobře vybudovaný systém, zejména pokud se týká terminologických substantiv.
Hlavní požadavek terminologie, tedy jednoznačnost termínů, není ještě beze zbytku naplněn. Termínů vlastních, tedy majících právní význam i mimo právní obor, je v Rožmberské knize ještě poměrně málo. V materiálu je mnohem více termínů automatizovaných, tedy slov běžné slovní zásoby, která mají v právním oboru specifický význam. Ani tento specifický význam není ještě zcela ustálen (srov. jednoznačný termín podávenie - tedy "znásilnění" a mnohovýznamový termín nárok - tedy "zlý skutek, žaloba, uražení na cti"). Tendence moderní terminologie, tedy tvoření termínů izolovanými prostředky od méně častých slovních základů, není také zcela patrná. Termíny jsou převážně tvořeny prostředky ve své době produktivními.
Na druhé straně je už právní terminologie abstraktní (což dokazuje například velké množství dějových jmen, která jsou většinou abstrakty), tvoří poměrně dobře vybudovaný systém, kde jsou jednotlivé termíny již vázány vnitřními vztahy, motivačními příznaky, které usnadňují jejich fixaci.
Celkově lze říci, že materiál Rožmberské knihy dobře ilustruje stav terminologie na počátku dynamického rozvoje. Jazyk už má možnost vyjadřovat abstraktní právní pojmy. Terminologie velmi málo využívá slov neodvozených, která jsou nevýhodná pro svou zatíženost běžným významem. Slovotvorná struktura je sice archaická, ale vykazuje i dynamické a produktivní rysy.
Použitá literatura
BĚLIČ, J. - KAMIŠ, A. - KUČERA, K.: Malý staročeský slovník. Praha 1979.
GEBAUER, J.: Slovník staročeský, I A-J, Praha 1970, II K-N, Praha 1970.
HAVRÁNEK, B.: Studie o spisovném jazyce. Praha 1963.
HAVRÁNEK, B.: Staročeský slovník, III na - obíjěti sě, Praha 1977, IV obilé - ožžený, Praha 1984.
LAMPRECHT, A. - ŠLOSAR, D. - BAUER, J.: Historická mluvnice češtiny. Praha 1986.
MACHEK, V.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1997.
MALÝ, K. - SIVÁK, F.: Dějiny státu a práva v českých zemích a na Slovensku do r. 1918. Praha 1993.
MICHÁLEK, E.: Český právní jazyk údobí předhusitského a doby Husovy. Praha 1970.
Rožmberská kniha. Praha 1872.
RYŠÁNEK, F. : Slovník k Žilinské Knize. Bratislava 1954.
ŠLOSAR, D. : Slovotvorný vývoj českého slovesa. Brno 1981.
VANĚČEK, V. : Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945. Praha 1970.
28. prosinec 2012
4 559×
6764 slov
