Ústava

Ústava je nejvyšší zákon státu. Může být měněna a doplňována pouze ústavními zákony, všechny ostatní právní předpisy, zákony, nesmějí být v rozporu s ústavou, ani s ústavními zákony. V opačném případě tyto rozpory řeší ústavní soud ČR. (Případ z praxe: ústavní soud několikrát opakovaně zrušil zákon o regulaci nájemného, protože byl v rozporu s ústavou ČR.) Ústavy demokratických právních států obvykle ustanovují:

Typ státu

a) republika, b) monarchie (parlamentní, nebo absolutistická)

Jiné dělení: a) jednotný (unitární) stát, b) federace nebo konfederace

Federace: pevný svazek států, většinou s jednotnou zahraniční politikou, armádou, měnou, daňovou soustavou, etc. V mezistátních vztazích vystupuje federace jako jediný subjekt mezinárodního práva. Ve federaci je nutné přesně vymezit pravomoci a působnosti (kompetence) ústředních federálních orgánů a orgánů členských států federace, aby mezi nimi nedocházelo ke kompetenčním sporům

Konfederace: volné spojení států, ve kterém každý sdružený stát zůstává samostatným subjektem mezinárodního práva a ústředním orgánům konfederace přenechává jen tolik pravomocí, kolik považuje za účelné vzhledem k důvodům trvání konfederace. Jde o přechodné sdružení států.

Nejvyšší orgány státní moci a správy

V ústavách se uzákoňuje vytváření těchto orgánů (volbami nebo jmenováním), jejich složení, pravomoci a vzájemné vztahy mezi nimi.

Rozdělení státní moci

legislativa (zákonodárná) — volené zákonodárné orgány (parlamenty)

exekutiva (výkonná) — hlavy států, vlády a jim podřízené orgány správní moci

jurisdikce (soudní) — soustavy soudů

Základní práva a svobody občanů

Uzákoňují se v ústavách nebo v ústavních zákonech demokratických států na základě Všeobecné deklarace lidských práv, Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Ústavní právo a ústava České republiky

hlavní prameny:

ústavní zákon č 1/1993 Sb. Ústava České republiky, která nabyla účinnosti dnem 1.ledna 1993

zákon č. 2/1993 Listina základních práv a svobod, která je podle článku č. 3 ústavy součástí ústavního pořádku ČR

Ústava ČR je nejvyšší zákon státu. Obsahuje preambuli (úvodní prohlášení) a 113 článků, rozdělených do 8 hlav.

Základní ustanovení

Česká republika je svrchovaný, jednotný, demokratický právní stát, založený na volné politické soutěži stran. Dbá o ochranu menšin, odmítá násilí. Rozhodnutí vycházejí z vůle většiny, nikdo nemůže být proti své vůli zbaven občanství. Zmínka i o ochraně životního prostředí.

Moc zákonodárná (legislativa)

Poslanecká sněmovna má 200 poslanců. Senát má 81 senátorů, volených na 6 let, přičemž každé 2 roky se mění 1/3 senátorů. Aktivní volební právo mají občané od 18 let, pasivní volební právo (může být volen) mají do sněmovny občané od 21 let, do senátu od 40 let.

Poslanci jsou voleni do poslanecké sněmovny podle zásad poměrného zastoupení (občané hlasují pro politické strany, ne pro jednotlivce, sečtením hlasů stran pak podle procent vychází počet křesel pro jednotlivé strany).

Senátoři jsou voleni podle zásad většinového volebního systému (voliči volí jednotlivé kandidáty).

Na poslance a senátory se vztahuje imunita — nelze je trestně stíhat bez souhlasu příslušné komory parlamentu.

Legislativní činnost:

Projednávání a přijímání zákonů:

Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, senát, vláda, nebo zastupitelstvo vyššího samosprávního celku. Návrh se podává poslanecké sněmovně. Vláda má právo vyjádřit se ke všem návrhům zákonů. Úkolem parlamentu je — kromě tvorby zákonů — také kontrola moci vládní a výkonné.

Schůze obou komor parlamentu jsou veřejné.

Komory jsou způsobilé usnášet se, pokud je přítomna alespoň 1/3 jejích členů. K přijetí usnesení je nutný souhlas nadpoloviční většiny přítomných poslanců nebo senátorů. K přijetí ústavního zákona a ke schválení mezinárodní smlouvy se vyžaduje souhlas 3/5 většiny všech poslanců a 3/5 většiny přítomných senátorů.

Senát návrh zákona schválí, zamítne, nebo vrátí poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy k přepracování. Jestliže se Senát nevyjádří do 30 dnů, považuje se zákon za přijatý. O návrhu zákona, který Senát zamítl, hlasuje poslanecká sněmovna znovu a návrh je přijat, jestliže ho schválí nadpoloviční většina všech poslanců.

Prezident republiky je oprávněn vrátit přijatý zákon (vyjma zákona ústavního) s odůvodněním do 15 dnů ode dne, kdy mu byl zákon podstoupen. Pokud jej nepodepíše, poslanecká sněmovna znovu hlasuje o jeho přijetí. Schválením nadpoloviční většinou všech poslanců je zákon přijat, vyžaduje znovu podpis prezidenta republiky, předsedy vlády a předsedy poslanecké sněmovny. Prezident republiky nemůže zákon podruhé zamítnout, jediná možnost je jeho abdikace.

Platnost přijatého zákona: nutné a rozhodující je z hlediska platnosti uveřejnění zákona ve Sbírce zákonů ČR.

Interpelace: poslanci mají právo dotazovat se jednotlivých členů vlády. Člen vlády má povinnost odpovědět do 30 dnů.

Moc výkonná

Nejvyššími orgány výkonné moci jsou prezident a vláda. Prezident je hlava státu, nezodpovídá se žádnému orgánu, není zodpovědný za výkon orgánu, je volen Parlamentem na pětileté volební období.

Navrhovat kandidáty na prezidenta může nejméně 10 poslanců nebo 10 senátorů. Volitelný do úřadu prezidenta republiky je občan, kterému je nejméně 40 let. Prezident může vládnout maximálně dvě funkční období za sebou.

Zvolen prezidentem je ten kandidát, který na společné schůzi obou komor Parlamentu získá nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců a nadpoloviční většinu hlasů všech senátorů.

Pravomoci prezidenta republiky:

jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády

svolává zasedání Poslanecké sněmovny

zastupuje stát v zahraničí

sjednává mezinárodní smlouvy

je vrchním velitelem ozbrojených sil

může odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem

má právo udělit amnestii

přijímá zahraniční delegace

propůjčuje státní vyznamenání

jmenuje soudce, generály a některé další důležité funkcionáře ČR (gen. ředitel ČNB)

je oprávněn rozpustit Poslaneckou sněmovnu v některé ze 4 krizových situacích, uvedených v ústavním článku č. 35

Vláda ČR je vrcholný kolektivní orgán státní moci a správy. Má výkonnou moc, při níž řídí a kontroluje státní administrativní aparát. Skládá se z předsedy vlády, místopředsedů a ministrů. Je odpovědná Poslanecké sněmovně, která může projevit nespokojenost, vyslovit nedůvěru — vláda musí podat demisi.

K usnesení vlády je nutný souhlas nadpoloviční většiny všech jejích členů. Člen vlády nesmí vykonávat činnost neslučitelnou s výkonem jeho vládní funkce, (např. podnikat). Ve vládě je uskutečněna dělba práce ministři řídí jednotlivá odvětví národního hospodářství a státní správy, tzv. resorty (ministr financí, zemědělství, průmyslu, dopravy a spojů, sociálních věcí, zahraničních věcí, školství, zdravotnictví, obrany, informatiky, vnitra, kultury). Rezortní ministři jsou v čele vrcholných úřadů — ministerstev.

Moc soudní (jurisdikce)

Jurisdikce se uplatňuje při ochraně práv

v občansko-právním řízení (při rozhodovaní sporů o náhradě škody)

v trestně-právním řízení (při rozhodování o vině a ukládání trestů pachatelům trestných činů a při přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů)

Soudce:

Soudcem se může stát bezúhonný občan, který má ukončené vysokoškolské právnické vzdělání. Soudci jsou jmenováni prezidentem republiky bez časového omezení doby výkonů jejich funkcí. Jsou samostatní, při rozhodování vázáni pouze zákonem.

Soustava soudů:

Nejvyšší soud (Brno)

Nejvyšší správní soud

Vrchní soud (Praha, Olomouc)

Krajský soud (v Praze — Městský)

Okresní soud (v Praze — Obvodní)

Stranou stojí Ústavní soud (v Brně), nezávislý orgán ochrany ústavnosti. Má 15 soudců (mandát na 10 let).

Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ)

NKÚ je nezávislý orgán, který kontroluje hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu.

Česká národní banka (ČNB)

ČNB je ústřední banka státu. Stará se o stabilitu měny, o státní finanční rezervy, etc.

Územní samospráva

ČR se člení na obce a kraje. Obce jsou základní územní samosprávní celky, kraje jsou vyšší územní samosprávní celky. Územní samosprávní celky jsou veřejnoprávní korporace (právnické osoby), které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Spravují je zastupitelstva, volená občany na čtyřletá období tajným hlasováním.

Závěrečná a přechodná ustanovení

Státní symbolika

(Neoficiálním symbolem jsou také insignie — královská koruna, jablko a žezlo. Královskou korunu dal na počest sv. Václava vyhotovit v roce 1346 Karel VI.)

velký státní znak

1. pole — dvouocasý stříbrný lev se zlatou korunkou a zbrojí na červeném poli,

2. pole — červenobíle šachovaná moravská orlice se zlatou korunkou na bílém poli,

3. pole — černá slezská orlice s červenou zbrojí a zlatém poli,

4. pole — stejné jako 1. pole

malý státní znak — dvouocasý stříbrný lev se zlatou korunkou z velkého znaku

státní barvy: bílá, modrá, červená

státní vlajka — modrý klín ( do poloviny vlajky), 3:2

Standarta prezidenta republiky — velký státní znak lemovaný stuhou z našich státních barev, červená stuha s nápisem „Pravda vítězí“ + 2 zlaté ratolesti

Státní pečeť — kulatá, uprostřed velký státní znak, po stranách lipové ratolesti, po obvodu nápis ČR

Státní hymna — 1. sloka písně Kde domov můj ( J. K. Tyl a F. Škroup)

Listina práv a svobod

Obsahuje preambuli, která deklaruje přirozená práva člověka a prohlašuje svrchovanost zákona, a šest hlav:

obecná ustanovení — rovnost, nezadatelnost, nepromlčitelnost, nezrušitelnost základních lidských práv

základní lidská práva

právo každého na život, na soukromí, na svobodu;

politická práva: svoboda projevu, shromažďovací právo

práva národnostních a etnických menšin — právo na rozvoj kultury a mateřského jazyka

hospodářská, sociální a kulturní práva — svobodná volba povolání, právo podnikat, právo na stávku

právo na soudní a jinou právní ochranu — vymahatelnost práva u nezávislého a nestranného soudu

ustanovení společná — právo na azyl pro pronásledované cizince

Významné momenty

Interpretace vypadala v každá historické epoše jinak. Základ:

Platón — Politea

Augustin — Civitas Dei

Deklarace práv člověka a občana

Všeobecná deklarace lidských práv a svobod (1948, přijata Valným shromážděním OSN);

Rozsah základních lidských práv odrážel charakter státních útvarů a režimů (Rakousko-Uhersko, Protektorát Čechy a Morava, ČSSR, ČSFR, ČR)

V době totalitního systému byla platná ústava z let 1948 — 1960. V této době jsou individuální práva a svobody značně popírány a deformovány.

1989 — došlo k demokratickým změnám společnosti, vznik tzv. nové koncepce právního postavení občanů, Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon federálního shromáždění ČSFR.

Ústavní vývoj ČR

I. období: 1848 (vznik konstitualismu) — 1918 v rámci habsburské monarchie

oktrojovaná ústava (ústava, která je vyhlášena panovníkem na základě vlastní autority; oktrojovaná = vynucená) — 1. Rakouská ústava, vydána 25. 4. 1848, deklarována absolutní monarchie Rakouska, císařský patent 15.3 1848

oktrojovaná ústava

březnová ( 4. 3.1849 — platnost) ( František Josef I.)

zákonodární moc: a) císař, b) dvoukomorový říšský sněm; výkonná moc: ministři;

první stanovení základních práv a svobod

říjnový diplom — 20. 10. 1860 — návrat k parlamentarismu

oktrojovaná ústava — únor 1861, zřizuje jí parlament = říšské zastupitelstvo, které má 2 komory:

Poslanecká sněmovna

Panská sněmovna

oktrojovaná ústava — 1867 (= prosincová ústava) — soustava pěti základních zákonů (říšské zastupitelstvo, lidská práva občanů, vymezení činnosti říšského soudu, moc soudcovská, vládní a výkonná)

Reformy plynoucí z prosincové (4. oktrojované) ústavy:

1873 — zavedeno přímé volební právo do říšské rady

1896 — zavedení páté volební kurie (rozdělení majetkových tříd, muži od 24 let)

zrušení b), zavedení rovného, tajného, všeobecného hlasovacího práva (aktivní volební právo měli jen muži (!!!) od 24 let, pasivní volební právo měli jen muži (!!!) od 30 let)

Československá státnost — 1918 až 1992

První období české státnosti — 1918 až 1948

a) První republika

Vznik československé republiky (ČSR; první republika) se datuje k 28. říjnu 1918.

Vzniká prozatímní ústava (13. 11. 1918), ve které je zakotveno Národní shromáždění. NS má 2 komory:

poslanecká sněmovna — 300 členů (voleni na 6 let, aktivní právo od 21 let, pasivní od 30 let) a

senát (150 senátorů, voleni na 8 let, aktivní právo od 26 let, pasivní od 45 let)

Je tedy definována moc zákonodárná, výkonná a nařizovací, kterou representuje prezident republiky (Masaryk), volený Národním shromážděním na 7 let. Mohl být zvolen maximálně na 2 funkční období;

Pravomoci prezidenta: vyhlašování válečného stavu, reprezentace našeho státu, sjednával mír, právo veta, schvalování a rozpouštění vlády

Rok 1918 je významný také zrušením šlechtických výsad, došlo k zrovnoprávnění žen.

Ústavní listina ČSR z 29. února 1920:

Vznikla podle vzoru francouzské ústavy, upřednostňuje parlamentní systém před systémem prezidentským (viz. např. USA). Složení ústavy: preambule, pak deset hlav, rozdělených do 134 paragrafů

Ústavní základ tvořily 3 hlavní zákony:

zákon z 28. 10. 1918 o zřízení samostatného státu československého

zákon z 13. 11. 1918 o prozatímní ústavě

zákon z 29. 2. 1920 o uvození ústavní listiny

b) Druhá republika (30. 9. 1938 — 4. 5. 1945)

Klíčovým okamžikem tohoto období bylo uzavření tzv. Mnichovské dohody (29. 9. — 30. 9. 1938). Je to akt, který rozbil systém evropské bezpečnosti a zrušil suverenitu Československa. Jejím přijetím byla porušena ústava z roku 1920, v roce 1938 byl přijat zákon, který dával vládě právo zákony nahrazovat vládními nařízeními a prezidenta zmocnil vydávat dekrety s mocí ústavy.

Prezident E. Beneš vyhlásil na konci války obnovení ústavy z roku 1920 a zákony z tzv. „Doby nesvobody“ (období druhé republiky) prohlásil za neplatné.

4. 4. 1945 došlo v Košicích ke jmenování vlády Národní fronty, vytvořila se soustava národních výborů.

Druhé období československé státnosti — 1848 až 31. prosince 1992

Únor 1948 — převrat, převzetí moci v ČSR komunistickou stranou Československa.

25. 2. 1945 — vláda podala demisi a nová vláda, řízená z Ruska, byla jmenována Klementem Gottwaldem (KSČ).

5. 1948 — následoval vznik nové ústavy, tzv. „Ústava 9. Května“

navazovala na sovětskou ústavu z roku 1936 a na ústavní listinu z roku 1920.

Byly založeny Slovenská národní rada a národní výbor

Bylo omezeno soukromé vlastnictví a stanoven plánovitý charakter národního hospodářství

1960 — Socialistická ústava:

zajištění vedoucí pozice KSČ „Vedoucí síla ve společnosti a ve státě je složena z nejuvědomělejších občanů z řad dělnictva a inteligence“.

byly omezeny pravomoci prezidenta republiky, změněn státní znak a pozměněn tradiční název státu

Reformy:

zákon o československé federaci: složena z dvou rovnoprávných republik. V jejím čele stojí Federální shromáždění (složeno ze Sněmovny lidu — 200 poslanců volených z celé federace a ze Sněmovny národů — 150 poslanců, 75 ze SR a 75 z ČR)

zákon majorizace — nesmí dojít k přehlasování jednoho národa zástupci národa druhého

Ústavní zákon o československé federaci, 1968

Byla provedena federalizace státu, tj. dosavadní unitární stát byl přeměněn na federativní stát Čechů a Slováků na principu rovnoprávnosti.

Vzniklo Federativní shromáždění (mělo zákonodárné pravomoci; Sněmovna lidu 200 poslanců, Sněmovna národů 150)

Ústavní vývoj po listopadu 1989

Po zhroucení komunistického systému následovalo vystoupení z RVHP (Rada pro vzájemnou hospodářskou pomoc) a Varšavské smlouvy, celkové přiblížení k západu. Vznikla politická hnutí Občanské fórum a Veřejnost proti násilí.

Ústavní zákony z roku 1990:

Ústavní zákon umožnil odvolávat komunistické poslance a na jejich místa dosazovat nové, místo se neobsazovalo na základě hlasovacího práva, ale podle návrhu strany po dohodě s OF.

23. 4. 1990 nabyl platnosti zákon o novém názvu státu: Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR)

Byly zrušeny národní výbory a obnovena územní samospráva

Roku 1990 byl přijat zákon o navrácení majetku KSČ a SSM lidem — tzv. restituce

Ústava ČR

25. 11. 1992 byl přijat zákon o zániku České a Slovenské Federativní republiky.

31. 12. 1992 zanikla ČSFR a nastoupily Česká republika a Slovenská republika.

16. 12. 1992 byla přijata Ústava České republiky.

Volební systémy

Většinový (senát)

anglosaský systém — prostá většina platných hlasů

francouzský systém — nadpoloviční většina platných hlasů, případně pak druhé kolo mezi dvěma nejúspěšnějšími kandidáty

Proporční (poměrné zastoupení; poslanecká sněmovna)

Mandáty se přidělují politickým subjektům (stranám) poměrně podle procenta počtu získaných hlasů

do roku 1990 tradiční

omezovací (5% klauzulí, u koalic 7 — 11%, existují tzv. preferenční hlasy (tj. možnost označit na kandidátce nejvýše 4 kandidáty, které volič upřednostňuje) — demokracie

Smíšený volební systém, např. v Polsku

Preferenční volební systém ( Austrálie, Irsko)

Volební právo

Aktivní

Aktivní volební právo znamená způsobilost volit. Nabývá jej občan ČR dosažením věku 18 let. Hlasovací právo je:

všeobecné

rovné — každý občan má jeden hlas, který má stejnou váhu jako hlasy ostatní

přímé — občan volí bezprostředně

tajné — občan volí v odděleném prostoru

Pasivní

Pasivní volební právo znamená způsobilost být zvolen. Do sněmovny od 21 let na 4 roky, do senátu od 40 let na 6 let (každé dva roky se 1/3 vymění).

Volby

Volby vyhlašuje prezident republiky se souhlasem premiéra. Musí být vyhlášeny nejpozději 90 dnů před jejich konáním, v posledních 30 dnech funkčního období starého parlamentu. Konají se ve dvou dnech, první den od 14 do 22 hodin a druhý den od 7 do 14 hodin.

Organizace voleb

vytvoří se seznamy voličů

vymezí se volební kraje a okrsky (místo pro odevzdání hlasů a prvotní sečtení)

jmenují se volební komise — složena z rovného počtu zástupců jednotlivých stran, rozhodující postavení má Česká volební komise (dohlíží na dodržování právních předpisů a rozhoduje o stížnostech)

navrhování kandidátů — kandidátní listiny podávají politické strany nejpozději 60 dnů před konáním voleb, podávají prohlášení o počtu členů (nejméně 10 000), nebo peticí, podepsanou stejným počtem lidí

vyhlášení voleb — ve lhůtě 30 dnů, před uplynutím volebního období do jeho uplynutí

Předčasné volby se konají v případě rozpuštění poslanecké sněmovny.

Zánik mandátu:

odepřením slibu

uplynutím volebního období

vzdáním se mandátu

ztrátou volitelnosti

rozpuštěním poslanecké sněmovny

vznikem neslučitelnosti funkcí

úmrtím poslance nebo senátora

Volba prezidenta

1. kolo: nadpoloviční většina všech poslanců a senátorů