Podmíněnost – je proces,jímž se vyvolává odpověď organismu,nebo situace,za níž vzniká v mozku dočasný nervový spoj. Je to nejjednodušší forma učení. Psychologie rozlišuje v zásadě dvě základní formy podmiňování – klasické a instrumentální (operační).
Klasické podmiňování – vychází z vrozených reakcí organismu na vrozené podněty. Pracoval s ním I.P.Pavlov. Základní myšlenkou je to,že podnět přecházející nebo spojený s působením podnětu vrozeného se v důsledku tohoto spojení stává podmiňujícím a vyvolává později sám vrozenou reakci. Klasické podmiňování představuje model Pavlova podmíněného reflexu. Podle E.R.Hilgarda a D.G.Marquise (1940) má klasické podmiňování tři vlastnosti: 1) předpokládá existenci nepodmíněného (vrozeného) podnětu.
2) předpokládá existenci podmíněného podnětu, který původně nevyvolává nepodmíněnou (vrozenou) reakci.
3) předpokládá párový výskyt nepodmíněného a podmíněného podnětu, přičemž podmíněný podnět předchází nebo působí současně. Síla podmiňování má výraz v síle podmíněné odpovědi, která je funkcí:
1) síly podmíněného podnětu
2) síly aktuální potřeby
3) předchozí zkušenosti
Základními fenomény klasického podmiňování je generalizace podnětu, podmíněná diskriminace, podmiňování vyšších řádů a spontánní obnovení podmíněné reakce po jejím vyhasnutí.
Operační podmiňování – od podmiňování klasického jej rozlišili S.Miller, J.Konorski a B.F.Skinner. Základní rozdíl mezi klasickým a operačním podmiňováním spočívá v aktivitě organismu. V situaci klasického podmiňování je organismus pasivní a je vystaven působení nějakého podnětu (zvonek,světlo,…).V situaci operačního podmiňování je živočich aktivní. B.F Skiner (1938) definuje operační podmiňování jako chování, které je posilováno svými důsledky (experimenty s pokusnými zvířaty).Názory vědců se ale liší – podle E.R. Guthrieho se organismus učí to, co dělá a podle I.P.Pavlova stačí pouhá styčnost podmíněného a nepodmíněného podnětu. Rozdíly mezi oběma typy podmiňování jsou zřejmé i v jiném směru – reaktivní chování reprezentované klasickým podmiňováním zahrnuje většinou činnost hladkého svalstva a žláz, kdežto chování operační, reprezentované operačním podmiňováním, zahrnuje většinou činnost kosterního svalstva. Operační chování je také typicky lidské, ač se jím vyznačují i zvířata, kdežto reaktivní chování je typicky animální, ač se objevuje i u lidí. Klasické a operační podmiňování mají však i mnoho společného – obě vykazují generalizaci, vyhasínání, vnější útlum a řadu jiných podobných jevů. Rozdíly jsou podstatné ve zpevňování. Operační chování závisí podstatně na účinku chování.
Determinace psychiky
Lidská bytost je velmi složitý organismus, který potřebuje k životu určité prostředí.
Jsou to jednak látky nezbytné pro výživu organismu, jednak veškerá skutečnost, bez které by duševní život neexistoval.
Příkladem podnětu pro duševní činnost může být např. oděv vystavený ve výkladní skříni. Po jeho spatření se zastavíme, abychom si ho více prohlédli. V mysli nám najednou probíhá hned několik duševních procesů, které jsou v podstatě odpovědí organismu na skutečnost nás obklopující.
Nacházíme-li se ve společnosti několika lidí, není možné, aby náš organizmus na toto společenské prostředí nereagoval. Naše reakce nemusí být navenek patrná, avšak mozek registruje a zpracovává podněty přicházející z okolí, vzniká psychická odezva na prostředí. Zdravý organismus se prostředí nejen přizpůsobuje, trpně ho přijímá, ale také ho může pozměnit a přizpůsobit svým potřebám. Společenské prostředí na nás může působit odpudivě. Jakmile si tento vztah ujasníme, změníme tuto skutečnost tím, že nevhodné prostředí opustíme. Výsledkem vzájemného působení organismu a prostředí je pak vedle vysloveně tělesných reakcí a činností také bohatá duševní činnost.
Psychika je vymezena, určována (determinována) několika činiteli, které se dají rozdělit do dvou skupin: na činitele BIOLOGICKÉ a SPOLEČENSKÉ.
U biologicky normálního dítěte se psychika dále vyvíjí v závislosti na společenské podmíněnosti – je společensky determinována. Psychiku člověka tedy určují dvě složky – biologická a sociální.
BIOLOGICKÁ PODMÍNĚNOST
Kvalita zárodečných hmot (ženského vajíčka a mužské spermie) určují budoucí stavbu a činnost orgánů ještě nenarozeného dítěte. Dalším biologickým činitelem jsou podmínky v těle matky, kde se budoucí osobnost vyvíjí. Tyto podmínky pak společně s okolnostmi při zrození určují tzv. vrozený předpoklad pro duševno.
Dědičný a vrozený faktor předurčují stavbu a funkci nervové soustavy. Ústředním orgánem nervové soustavy je mozek, na jehož činnosti je závislý duševní život člověka.
Nervová soustava člověka je velmi složitá. Náleží k ní především ústřední nervová soustava – mozek a mícha, dále periferní nervová soustava s velkým množstvím nervů, jež vedou do všech částí těla. Tato soustava spojuje ústřední nervovou soustavu s orgány smyslovými (očima, ušima,..) a výkonnými (svaly, šlachami).
Základním prvkem nervové soustavy je nervová buňka (neuron), jejíž kratší výběžky nazýváme dendrity, delší neurity. Nervová buňka přijímá dendritem nervový proces nazývaný podráždění (excitace) do smyslového orgánu (receptoru) a může toto podráždění odeslat přes neurit do další nervové buňky. Stejně dovede přenášet i protikladný nervový proces – útlum (inhibia), který omezuje nebo zastavuje činnost orgánů. Nervové buňky jsou velmi citlivé na nedostatek kyslíku a různé škodliviny. Při zničení úrazem nebo nemocí nejsou schopny regenerace.
Lidský mozek se skládá z předního, středního a zadního mozku. Přední mozek má tvar dvou velkých polokoulí (nazývají se hemisféry), na jejichž povrchu je mozková kůra, zajišťující tzv. vyšší nervovou činnost. Hluboké brázdy oddělují mozkové laloky: čelní, spánkový, týlní a temenní. Šedá mozková hmota obsahuje množství mozkových buněk, kdežto v bílé hmotě jsou převážně nervová vlákna. Pod mozkovou kůrou je tzv. oblast podkorová. Jsou v ní ústředí pro pohyb, trávení, krevní oběh, dýchání, udržování tělesné teploty aj. Do středního mozku vstupují a z něj vystupují nervy zúčastněné při vidění, je to však jen pomocná přepojovací nervová stanice. Vlastní zrakové vnímání se odehrává v kůře mozkové. Zadní mozek se skládá z mozečku, prodloužené míchy a Varolova mostu. Prodloužená mícha obsahuje důležitá ústředí pro činnost srdeční, dýchání aj. Mozeček zajišťuje udržování rovnováhy, polohy těla, koordinaci všech svalů při pohybu a stání.
Mícha, uložená v kanálu páteřním, je provazec asi jako prst tlustý, složený z bílé a šedé hmoty. Mícha jako součást ústřední nervové soustavy přijímá a odesílá signály hlavně přes vegetativní nervstvo z útrobních orgánů (srdce, žaludku, ledvin a dalších) a do nich.
Abychom porozuměli činnosti nervové soustavy, podívejme se, co se v ní děje, dotkneme-li se náhodou něčeho horkého a ucukneme.
Horký předmět podráždí nervové zakončení v kůži = receptory. Vznikne nervový vzruch, který postupuje po dostředivém nervu do ústřední nervové soustavy (v tomto případě do míchy). Tam se přepojí na nerv odstředivý a postupuje do svalu, následkem čehož končetina ucukne. Vypadá to, jako by se v ústředí vzruch odrazil a vrátil se zpět na obvod těla, a proto říkáme tomuto ději reflex. Reflex se v podstatě skládá z příjmu působícího podnětu – podráždění, vzruchu vedeného do centrálního nervstva a tam zpracovaného v odpověď; ta se opět vzruchem dostává do efektoru umístěného ve svalu nebo žláze, v nichž se odpověď uskutečňuje. Tímto způsobem probíhá veškerá, mnohdy velmi složitá reflexivní činnost organismu. Reflexy se rozlišují na podmíněné a nepodmíněné. Nepodmíněné reflexy jsou takové reflexy, v nichž na určitý podnět automaticky následuje určitá odpověď např. slinná reakce. Je vyvolána bezprostředním vlivem potravy na sliznici dutiny ústní. Tento reflex je vrozený, charakteristický pro všechny živočišné druhy. Organismy vyšších živočišných druhů mohou kromě nepodmíněných reflexů vytvářet prostřednictvím nervové soustavy také reflexy podmíněné. Ty jsou založeny na skutečnosti, že organismus musí reagovat na neobvyklé podněty zcela novým způsobem, kterému se teprve učí. Učením vzniká nová přiměřená reakce organismu na daný, nezvyklý podnět. Získávání schopnosti přiměřené reakce na opakované, nezvykle působící podněty probíhá jednak individuální zkušeností, jednak zkušeností skupinovou, u člověka mluvíme o zkušenosti společenské. Čím je společnost na vyšší úrovni, tím vyžaduje složitější soustavu, která se cílevědomě nebo živelně předává formou učení (výchovou, vzděláváním) jejím jedincům.
Dalším z důležitých orgánů, které svou činností ovlivňují průběh duševních funkcí, je soustava žláz s vnitřní sekrecí. Jejich produkty – hormony – putují organismem a ovlivňují aktivitu organismu, v jiných případech zase tlumí jeho funkce nebo prodlužují reakční čas.
Poznatek o jednotě tělesné a duševní stránky člověka je nám známý. Nacházíme dostatek příkladů, jak tělesná stránka ovlivňuje duševní život. Naopak zkušenosti s tělesným onemocněním, s oslabeným zdravím, jehož důsledkem jsou i ochablé duševní funkce, nás přesvědčují o této závislosti. Už pouhá pomíjivá tělesná únava stačí k tomu, aby se člověk cítil celkově unaven, aby klesla jeho pozornost i zájem o okolí. Stavba a hmotnost těla se také často odrážejí na duševním stavu. Jedinec nemusí být s vlastnostmi svého těla spokojen, což se přirozeně projevuje jako požitek, v tomto případě nespokojenost. Tělesně postižený člověk často nese svůj úděl velmi těžce, může být zádumčivý, někdy závistivý, nebo dokonce agresivní. Tělesný stav je do značné míry předurčen dědičností. Pokud úrazem, nemocemi nebo úmyslným poškozením a nedostatkem péče nedojde k nějakému nezměnitelnému defektu našeho těla, pak se vyvíjí na základě vrozených předpokladů nazývaných vlohy či dispozice. Jsou to hlavně anatomické znaky: stavba těla, barva očí, vlasů, pleti, apod. Některé anatomické snahy během vývoje ovlivní i funkci organismu, takže se může zdát, že byla zděděna třeba i dovednost.
Shrneme-li dosavadní poznatky z našeho výkladu, můžeme říci, že lidskou psychiku biologicky podmiňuje stavba a činnost nervové soustavy a žláz s vnitřní sekrecí. Dále se na ní podílí celkový a okamžitý tělesný stav, stavba těla, zralost organismu, ale i vlivy vrozené a zděděné (např. tělesné dispozice, vlohy pro některou činnost).
SOCIÁLNÍ PODMÍNĚNOST
Lidská psychika je podmíněna nejen biologicky, ale i společensky. Člověk se člověkem nerodí, ale teprve se jím stává tím, že žije společně s lidmi. Spojení jedince s tímto sociálním prostředím umožňuje vtisknout člověku specifické rysy lidské psychiky. Duševní život člověka se tak liší od psychiky zvířat. Proces, jehož působením se jedinec začleňuje do společnosti, se nazývá socializace.
Významnou sociální podmíněností psychiky dítěte je hned od narození rodina. Harmonické rodinné prostředí, porozumění rodičů, správné výchovné metody jsou dílčími složkami této podmíněnosti. Dalšího činitele duševního rozvoje představuje škola a sociální skupiny, do nichž dítě vstupuje. V dospělém věku jsou to pak nejrůznější společenské skupiny, z nichž nejdůležitější je skupina pracovní. Velmi podstatně podmiňují psychiku člověka hromadné sdělovací prostředky (tisk, rozhlas, televize, film aj.) Většina z nich ovlivňuje duševní život příznivě, nabízí jak vzdělání, tak i zábavu.
Osobnosti člověka formují vlastně všichni lidé, se kterými se stýká. Některé ovlivňování může být velmi silné a mluvíme tak o sugestivním tlaku. Sugestivním tlakem může na jedince působit jiný jedinec nebo celá skupina. Zvlášť silné jsou skupinové tlaky: většina jedinců podléhá tlaku skupiny, k níž patří a snaží se přizpůsobit jejím pravidlům soužití a přijmout názor většiny za svůj. Jak nebezpečný může být tlak ne dost mravně hodnotné skupiny na všechny její členy, je všeobecně známé. Stejně jsme si vědomi i toho, že mnoho společenských zlozvyků, jimž se člověk v průběhu života naučí (např. kouření), je důsledkem skupinového tlaku na psychiku člověka. Skupinový tlak lze však využít i ve smyslu kladném. Máme-li ve skupině žáků zvlášť plachého, nesmělého, samotářského, zakřiknutého jedince, stačí se domluvit s několika žáky, že se k němu budeme všichni chovat, jako kdyby tyto vlastnosti neměl. Pomocí skupinového tlaku, který vyvíjíme, mu vsugerujeme, že vůbec není takový, jak se domníval. Po působení se v duševnu jedince ustalují nové společenské návyky, které zůstávají, i když tlak už pominul. Psychika jedince nemusí být pouhou trpnou odezvou života jeho sociální skupiny, každý její člen se má aktivně podílet na vytváření kulturních hodnot vychovávajících celou skupinu.
Značná část psychických projevů člověka se formuje v procesu učení, je naučen, je získána jako zkušenost ze styku se společenským prostředím lidí. Bez vlivu i náhodně působícího sociálního prostředí lidí.
Bez vlivu i náhodně působícího sociálního prostředí i bez cílevědomě působící výchovy by se nestala psychika člověka plně hodnotnou. Jak jsou tyto složky kultury pro psychiku člověka významné, ukazují případy lidí, kteří žili mimo kulturní prostředí. Historie zaznamenala několik extrémních případů dětí odloučených od lidské společnosti, vyrůstajících mezi zvířaty a přijímajících zvířecí způsob života i s primitivní formou jejich psychiky. Jsou známé i případy, kdy jedinec byl několik let držen násilím v izolaci od kulturního prostředí. Také tehdy došlo k negativním změnám duševna.
Bylo by možné uvést ještě mnoho dalších sociální faktorů ovlivňujících psychiku člověka, ale v množství těchto podmínek by se mohla ztrácet základní biologická podstata člověka. Nelze ztrácet ze zřetele biologický základ člověka, ale současně je nutné uznat, že přirozeným prostředím člověka je prostředí sociální se všemi svými druhy působení a tlaky. Proto i celkový pohled na psychiku člověka musí vycházet z obou pozic, tj. biologické a sociální.
POUŽITÁ LITERATURA:
Marie Vacínová: Psychologie společenská výchova
VICTORIA PUBLISHING, a.s., Praha 1985
Ladislav Novák: Základy psychologie
S & M, Praha 1992
František Hyhlík: Malá encyklopedie současné psychologie
Milan Nakonečný: Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1977
František Jiránek: Úvod do obecné psychologie
Jan Souček: Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1969
B.M. Těplov Psychologie
Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1952
28. duben 2008
9 257×
2014 slov
