Co je předmětem psychologie

Problémy, které dnes řeší psychologie, byly dlouho rozpracovávány v rámci filosofie. První psychologickou laboratoř založil v Lipsku profesor W. Wundt. U Wundta bylo předmětem studia psychologie vědomí. Jiní autoři definují předmět psychologie například takto: „Psychologie je věda o zákonitostech psychična“ nebo: „Psychologie je věda o psychických jevech, které jsou funkcí mozku odrazem objektivní skutečnosti“. Podle S.L. Rubištejna se „ se specifický okruh jevů, které zkoumá psychologie zřetelně a jasně vyčleňuje z jevů ostatních: jsou to naše vjemy, myšlenky a city, naše snahy a záměry, tužby a podobně, všechno, co tvoří vnitřní obsah našeho života a co je nám v podobě prožívání jakoby bezprostředně dané“.
Další psychologové zase vůbec ve svých pracích nebrali ohled na skutečnost, že psychický život má i dimenzi prožívání a definovali psychologii „jako vědu o chování lidí a živočichů“ nebo „jako vědu, která studuje chování člověka a jiných živočichů“.
V současnosti se k vymezování předmět psychologie přistupuje ze dvou hledisek. Podle prvého hlediska je předmětem psychologie studium oblasti vnitřních stavů, „vnitřní svět“, „pohled do sebe“, což souhrnně označujeme jako prožívání. Prožíváním označujeme to, co si člověk sebepozorováním sám uvědomuje. V prožívání nalézáme zastoupené psychické funkce (pocity, vjemy, představy), psychické procesy (učení, myšlení, rozhodování), psychické stavy (emoce, pozornost) i psychické vlastnosti (osobnost se svým „já“).
Podle druhého hlediska je předmětem psychologie studium vnějších pozorovatelných a měřitelných reakcí člověka, tedy chování jako souhrn všech vnějších projevů člověka . Chováním označujeme jako souhrn všech vnějších projevů člověka, tedy aktivitu jedince, kterou může pozorovat jiná osoba, případně která může být registrována přístroji, Podle amerického psychologa J.B. Watsona je chování to, „co organismus dělá nebo říká“.
Vzhledem k tomu, co jsem doposud uvedl, je předmět psychologie vymezován tak, že psychologové zkoumají chování, prožívání a jejich mechanismy, ale i tak, že předmětem psychologie je zkoumání psychických zákonitostí lidského subjektu. Někteří naši psychologové (Pardel, Kováč) nesouhlasí s touto charakteristickou předmětu psychologie. Podle jejich názoru je vztah mezi psychickými jevy a chování nejbližší tomu, co vyjadřuje pojem regulace. Psychologové jak uvádí D. Kováč, zkoumají psychickými funkcemi regulované chování.

Hlavní směry psychologie v současnosti

PSYCHOANALÝZA (freudismus)
Zakladatelem psychoanalýzy byl vídeňský psychiatr Siegmund Freud. Hlavním pojmem, který by měl vysvětlit psychické jevy není podle Freuda vědomí, ale nevědomí, jehož významem pro celý psychický život a chování se celý život věnoval.
Za ústředního činitele duševního života považoval Freud:
- pohlavní pud; už od raného dětství zasahuje, usměrňuje a ovládá celý psychický život. Vše je zaměřeno na sexualitu, vše je bezprostřední nebo nepřímý výsledek těchto procesů;
- nevědomí; jeho poznání je podle S. Freuda důležité jednak pro pochopená různých jevů v psychice normálního jedince, jednak pro léčení duševních poruch – neuróz. Freud tvrdí. Že do vědomí jako druhotné sféry pronikají původně v podvědomí potlačované prvky. Právě toto potlačování, bránění prvkům pronikat z nevědomí do vědomí má za následek vznik různých psychických poruch. Zprvu S. Freud tyto poruchy dokazoval jen u hysterie, později svou teorii rozšiřuje i na oblast ostatních psychických poruch;

- vysvětlení příčin psychických poruch; psychoanalýza ho hledala v traumatizujících citových zážitcích, především z raného dětství a v konfliktech motivů. Psychologickou teorií se stal freudismus až později, kdy vyzdvihl do popředí problémy psychologie osobnosti, tužeb, motivů, činnosti instinktů aj.;
- odstraňování poruch; poruchy lze odstranit vlastní analýzou „duševního“ života, hledáním potlačeného motivu a jeho zábran, potlačovatelů. Formou jakési „zpovědi“ se analyzují sny, mimovolné projevy člověka, jeho tak zvané volné asociace.

Psychoanalýza jako jedna z lékařských teorií vznikla v rámci psychologie na konci minulého století a představovala zvláštní přístup k vysvětlování vzniku, podstaty a léčení neuróz metodou katarze neboli sebe očišťování. Zprvu to byla ryze lékařská disciplína a nekladla si ani za cíl být univerzálním psychologickým učením, které „odhaluje a vysvětluje spolu s mechanismem fungování lidské psychiky i zákonitosti vývoje lidské kultury, společnosti a civilizace“. Jak se psychoanalýza postupně rozvíjela a získávala popularitu a uznání v lékařských kruzích, ale i mezi psychology, jazykovědci, historiky, právníky, literáty, filosofy a sociology, začaly se její teze, poučky a principy používat v různých odvětvích společenských věd jako způsob vysvětlování individuálně osobnostních, kulturních a společenských jevů.

Charakteristickým rysem psychoanalýzy je podcenění úlohy vědomí. Psychoanalýza vyzvedla na prvé místo emoce, instinkty a pudy. Příčinou určitého chování a prapříčinou celé činnosti člověka jsou nevědomé pudy, jež jsou zakořeněny v hlubinách psychiky. Ačkoliv psychoanalýza patří k nejrozšířenějším a nejreakčnějším směrům v současné psychologii, nedokázala nahradit systém psychologických věd, jak si to její tvůrci přáli.
Od klasické psychoanalýzy je třeba odlišit neopsychoanalýzu, která se rozvíjela po smrti Freuda. Jde vlastně o jakousi druhou generaci psychoanalytiků ( Horneyová, Fromm, Rappaport a další), kteří v podstatě uznávají nevědomou regulaci chování bez ohledu na závažnost, kterou ji připisují, přestože význam sexuality, teorie libida, nechápou tak jednoznačně jako za dob Freudových. Prvořadý význam pro rozvoj člověka připisují vlivu kultury a mezilidských vztahů, přičemž vyhlašují, že jejich vědecké zkoumání stojí nad třídami, mimo politiku.

Seznam použité literatury:

Boroš Julius . Psychologie pro mladé