Poznávání se neomezuje jen na počitky, vjemy a reprodukci toho, co jsme vnímali. Život nás saví i před takové úkoly, které nemůžeme řešit jen bezprostředním vnímáním okolních předmětů a jevů nebo reprodukcí toho, co jsme vnímali dříve. Na mnohé otázky je třeba hledat odpověď nepřímo, zprostředkovaně, tím, že děláme závěry z nabytých poznatků. Hledání odpovědi, kterou člověk nemůže získat přímo z vjemů nebo reprodukcí konkrétních faktů, ale která vyžaduje závěry z nabytých poznatků, tvoří myšlenkovou činnost. Myšlení vždy znamená řešení nějaké úlohy na základě již dosažených poznatků, z nichž člověk vyvozuje určité závěry.
Takové řešení úkolů se musí opírat o znalost zákonů skutečnosti, o zobecnění jedinečných jevů, konkrétních faktů. Poznání toho, co je obecné, je nutný předpoklad každé účelné činnosti. Aby člověk mohl změnit skutečnost, musí předvídat, co z jeho jednání vyplyne. Musí vědět, co má dělat, aby dosáhl vytyčeného cíle. Avšak předvídání, volba prostředků k dosažení cíle, plánování činností, a tedy ani přetváření skutečnosti není možné bez znalostí zákonů objektivního světa a jejich aplikace na konkrétní případy. Kdyby člověk při plánování své činnosti nevycházel ze zákonů reálného světa, byl by fantasta a jeho předpoklady by byly prakticky neuskutečnitelné. Každý, kdo plánuje činnost, opírá se nutně o zákony skutečnosti, ať tak nebo onak, správně nebo nesprávně k nim přihlíží. Zákony skutečnosti jsou pak zobecněními faktů, z nichž děláme potřebné závěry. Bez zobecnění toho, co je jedinečné, a bez aplikace zobecnění na konkrétní případy není tedy žádné předvídání možné. Stejně tak není možné ani uskutečnění jakékoliv cílevědomé činnosti. Kdyby byly lidské poznatky omezeny jen na jednotlivé předměty a jevy, nemohl by člověk ovládat přírodu, měnit skutečnost.
Jedinečné zobecňujeme a obecné zákony na zvláštní případy aplikujeme myšlením. Myšlení je zobecněné postihování skutečnosti. Zobecnění provádíme pomocí jazyka a slov.
Základními myšlenkovými operacemi, které se podílejí na každé myšlenkové činnosti, jsou analýza a syntéza, spojené nerozlučně ve všech druzích rozumové činnosti. Mezi všemi ostatními rozumovými operacemi zaujímají zvláštní místo.
Analýza je myšlenkové rozložení celku na části nebo myšlenkové odlišení jeho jednotlivých vlastnosti anebo stránek. Může se účastnit i vnímání, představování a přemýšlení. Analýza se rozlišuje na dvě části - znaků a části.
Syntéza je myšlenkové sloučení částí předmětů nebo jevů anebo myšlenkové spojení jejich znaků, vlastností nebo stránek.
Analýza a syntéza jsou navzájem protikladné operace, ale jsou spolu nerozlučně spojeny.
Myšlenkové rozlišování jednotlivých částí nebo vlastností předmětů umožňuje vzájemně je srovnávat: určovat shodu nebo rozdíl mezi nimi. Srovnání se vždy provádí z určitého hlediska. Předměty nebo jevy vždy srovnáváme podle určitého znaku, vlastnosti, podle určité zvláštnosti.
Abychom mohli něco s něčím srovnat, musíme rozlišit jednotlivé znaky předmětů. Analýza je nezbytnou součástí srovnání.
Zobecňování je myšlenkové vystižení toho, co je předmětům a jevům skutečnosti společně a na tomto základě jejich myšlenkové spojení. Nutným předpokladem pro zobecňování je vzájemné srovnání předmětů a jevů. Zobecňování se může opírat o různé znaky shodných předmětů.
Třídění (klasifikace) je myšlenkové rozdělení předmětů a jevů do skupin a podskupin podle jejich vzájemné shody a odlišnosti. Nezbytným předpokladem pro klasifikaci je srovnávání předmětů.
Pojem je odraz obecných a podstatných vlastností předmětů a jevů skutečnosti v mozku.
Pojem „dům" zahrnuje znaky, které patří každému domu, ale neobsahuje to, co je charakteristické například pouze pro dům dřevěný nebo kamenný, pro dům s plechovou nebo břidlicovou střechou apod. Pojem vyjadřujeme slovem. Jako výsledek myšlenkového rozlišení obecného v předmětech a jevech skutečnosti a zároveň jako výsledek jejich myšlenkového spojení, nemůže pojem bez slova existovat. Smyslové poznání je nutný zdrojem pojmů.Pojem je výsledek nedílné součinnosti obou signálních soustav. Osvojit si pojem znamená osvojit si celý souhrn poznatků o předmětech, k nimž se daný pojem vztahuje. Čím více se tomu blížíme, tím lépe daný pojem ovládáme. Na tom se také zakládá vývoj pojmů.
Obsah pojmů se projevuje v soudech, které jsou vždy vyjádřeny v slovní formě, i když se slova nepronášejí nahlas. Soud je odraz souvislostí mezi předměty a jevy nebo určitými jejich znaky. Je to výrok o něčem, tvrzení nebo popírání určitých souvislostí mezi předměty nebo jevy, mezi určitými jejich znaky.
Úsudek je odvození jednoho soudu ze soudů jiných. Na základě známých soudů se vyslovuje soud nový. Rozlišujeme dva základní druhy úsudku: induktivní úsudky neboli indukci a deduktivní úsudky neboli dedukci.
Indukce je úsudek směřující od zvláštních případů k obecné poučce.
Dedukce naopak je úsudek směřující od obecné poučky k zvláštnímu případu.
Indukce se ověřuje dedukcí a dedukce se opírá o dříve provedenou indukci.
Pro myšlenkovou činnosti má velký význam chápání, tj. objevování toho, co je v předmětech a jevech skutečnosti podstatného. Má v různých případech různý charakter. Někdy se redukuje na to, že zařazujeme předmět nebo jev do určité kategorie, podřazujeme zvláštní případ příslušnému pojmu, odpovídáme na otázku: „Co je to?" V elementární formě splývají tyto případy s poznáváním.
V jiných případech něco pochopit znamená vysvětlit příčinu jevu, důsledek, k němuž vede, tj. zahrnout jej do soustavy kauzálních souvislostí, zjistit původ a vývoj jevu.
Chápání lidských činů znamená objevování objektivních příčin toho, jak lidé jednají, motivů jejich činu, smyslu, který mu přikládají, společenského významu činu. Chápání často závisí na vysvětlení logických důvodů.
Jako každá myšlenková činnost i chápání je z fyziologického hlediska analyticko-syntetickou činností mozku, při které analýza, tj. rozlišování podstatných znaků, a syntéza, tj. aktualizace spojů, jsou vzájemně nerozlučně spojeny a jsou podmínkou úspěšného chápání.
Ačkoli je myšlení podřízeno obecným zákonitostem, může mít u různých lidí odlišný průběh.Proto je nutno rozlišovat individuální vlastnosti myšlení: šíři a hloubku myšlení, jeho samostatnost a pružnost, důslednost a hbitost.
Šíře myšlení se projevuje v dovednosti obsáhnout široký okruh otázek a myslit tvořivě v různých oblastech vědy a praxe. U géniů lidstva se to projevuje ve zvlášť vysokém stupni.
Hloubka myšlení je charakterizována dovedností vnikat do podstaty otázky, přímo do jádra věci, zjišťovat příčiny jevů nejen bezprostřední, ale také vzdálené, vidět základ faktů, rozumět smyslu toho, co se děje, předvídat dalekosáhlé následky jevů a událostí.
Samostatnost myšlení se projevuje v dovednosti vidět otázku vyžadující řešení a najít na ni odpověď. Samostatně myslící člověk nehledá hotová řešení, nesnaží se opřít o cizí myšlenky a poučky. Dochází k poznání skutečnosti tvořivě, hledá a nachází nové cesty k jejímu studiu, nové fakty a zákonitosti, přináší nová objasnění a teorie.
Pružnost myšlení záleží v dovednosti změnit zamyšlení řešení nebo způsob řešení, jestliže se ukázalo nesprávným, najít nové cesty zkoumaní a zaujmout k předmětům zkoumání nové stanovisko.
Člověk pružně myslící není zaujat určitými hypotézami, neřeší úlohy šablonovitě. Přihlíží ke konkrétním okolnostem dějů a událostí a k té přeměně v nich, která vyžaduje změnu v položení otázky, odmítnutí dřívějšího řešení a přijetí nového.
Důslednost myšlení se projevuje v dovednosti zachovávat logický pořádek při zkoumání otázky, v logickém odůvodnění úvah ve strohé logice myšlení. Člověk, který myslí důsledně, se přidržuje tématu, neodbočuje a nepřeskakuje z jedné myšlenky na druhou.
Hbitost myšlení je nutná, kdykoli se od člověka vyžaduje rychlé řešení. Hbitost myšlení je třeba odlišovat od ukvapenosti, kdy člověk promýšlí něco „narychlo", ledabyle, chápe se prvních domněnek, které mu přijdou na mysl, nepřezkoumá je, nepřihlíží k mnohým podstatným faktům rozhodujícím pro odpovězení otázky. Hbitost myšlenkové činnosti nesmí být na újmu její kvality, šířky, hloubky, důslednosti a správnosti myšlení.
25. květen 2008
15 920×
1192 slov
