CO BYCHOM MĚLI VĚDĚT O EUTANÁZII
Co je to eutanázie?
Řecký termín eutanázie (řecky eu - dobře, thanasos - smrt) původně znamenal všestrannou pomoc umírajícímu člověku, zaměřenou na mírnění tělesných bolestí a duševních úzkostí. Dnes je takto eufemisticky označováno úmyslné urychlení smrti na přání pacienta nebo jeho rodiny. Při eutanázii člověk způsobuje smrt sobě nebo jinému člověku. Jde tedy o úmyslné zabití nevinné lidské bytosti.
Jak rozlišit, která léčba je nutná a která již ne?
Člověk nemusí akceptovat každou léčbu, která je technicky možná. Eutanázii je nutno odlišovat od rozhodnutí vzdát se "agresivní léčby" - postupů, které již neodpovídají reálné situaci pacienta. Člověk však má povinnost chránit své zdraví a život, které obdržel jako dar. Měl by přijmout každou dostupnou léčbu, která reálně slibuje zlepšení zdraví.
Jakou léčbu je možno odmítnout?
Nikdo není povinen přijmout "nezvyklé" léčebné postupy - ty, které jsou v daném případě obtížné, protože jsou bolestivé nebo přinášejí utrpení, zohavují tělo nebo působí nemocnému psychickou hrůzu. V některých případech mohou nezvyklost způsobit i náklady na léčbu. Nezvyklá léčba je taková, která přes všechny investice lidské i finanční stejně slibuje jen malý výsledek. Není např. absolutní povinností pacienta s rakovinou podstoupit chemoterapii; v některých případech však tato léčba bude tak účinná a lze ji poskytnout tak snadno, že odmítnutí by se rovnalo sebevraždě. To, co určitou léčbu činí nezvyklou, záleží na celé řadě okolností: na věku a stavu pacienta, stádiu nemoci, osobní zodpovědnosti v životě a dokonce i stavu lékařské techniky v dané zemi. Nicméně v žádném případě nesmí být normální péče o nemocného nikdy přerušena. Voda a potrava by nikdy neměla být odepřena, a to ani v případech, kdy výživa a hydratace se musí provádět sondou nebo nitrožilně.
Co je to asistovaná sebevražda?
Lékař poskytne na přání pacienta lék nebo jiný nástroj sebedestrukce, který by byl pacientovi jinak nepřístupný. Nikdy není dovoleno zabít druhého, ani když o to žádá, neboť se zmítá mezi životem a smrtí a touží po upokojení. Sebevražda je vždy stejně mravně nepřijatelná jako vražda. Lékaři, kteří ji provádějí, tím odporují své úloze těch, kdo uzdravují, což je jasně definováno od doby, kdy Hippokrates poprvé odmítl řeckou praxi podávání jedů vrahům. Psychiatři jsou přesvědčeni, že pokušení k sebevraždě je obvykle projevem těžké deprese, která se téměř vždy dá léčit. Takové nálady mohou rychle pominout, dostane-li se pacientovi podpory.
Proč bychom měli odmítat tuto "milost" umírajícím?
Někdy je taková žádost ve skutečnosti nářkem žádajícím naději, lásku a přijetí. Eutanázie je falešná milost, zneklidňující perverze milosti. Skutečný soucit vede ke sdílení bolesti druhého; nezabíjí člověka, jehož utrpení nemůžeme nést.
A co lidé, jejichž život se stal "zbytečným"?
Hodnota života se neměří produktivitou člověka. Každý lidský život je unikátní a nenahraditelný. Samo utrpení a dokonce i "zbytečnost" má ohromnou hodnotu.
Do jaké míry je možno pokoušet se kontrolovat své utrpení?
Nemocní mohou své utrpení zmírňovat užíváním narkotik. Je třeba se ujistit, že jejich užívání nebude narušovat plnění osobních, rodinných a duchovních povinností. Při velmi vážné bolesti je možno přijmout extrémní opatření a podávat nemocnému vysoké dávky, i kdyby mohly uspíšit smrt - pokud však smrt nebo její urychlení není cílem tohoto jednání. Nikdo nemá právo zbavit bez vážného důvodu umírajícího člověka vědomí. Když se blíží smrt, člověk by měl být schopen splnit své mravní povinnosti.
Když pacient není schopen učinit rozhodnutí o čase smrti nebo o úlevě v utrpení sám za sebe, kdo je kompetentní rozhodnout?
Obvykle rodina. Většina lékařů nechce činit tato rozhodnutí bez souhlasu rodiny, ale někdy cítí povinnost odporovat rozhodnutím, která se zdají být ukvapená. Např. rodina může říkat, že si přeje ukončit utrpení pacienta, ale ve skutečnosti jde o jejich vlastní utrpení. (Pacient je možná v bezvědomí a vůbec netrpí.) Rozumným rozhodnutím je sepsat dokument o "vůli k životu". Neexistuje však způsob, jak si všechno perfektně naplánovat pro případ extrémního utrpení a konce života, neboť okolnosti budou vždy vyžadovat informované a moudré posouzení. Kromě toho nikdy nemůžeme vědět, jaké utrpení ve skutečnosti je, dokud je sami na sobě neprožijeme. Z tohoto důvodu člověk může dát "trvalou plnou moc pro záležitosti zdravotní péče" jednomu nebo dvěma lidem, kteří jsou oprávněni k morálnímu rozhodování za pacienta. Obvykle to budou blízcí příbuzní, jejichž rozumnému uvažování člověk důvěřuje.
Jak si může být člověk jist, že se rozhoduje správně?
Na lékařské problémy se ptejte svého lékaře. Lidé si nejprve musí zvolit kompetentní lékaře a potom se snažit pochopit každou zdravotní situaci tím, že se jich ptají. Je potřeba vědomě se rozhodnout vyhýbat se sentimentalitě. Smrt a utrpení je nutno chápat jako životní realitu. Člověk má tendenci romantizovat utrpení svých milovaných i své vlastní motivace, proč jim "pomáhá". Nespoutaná lítost může způsobit, že bude chtít kontrolovat situaci, rychle ji "ustálit", i kdyby rychlé řešení bylo ve skutečnosti zlem, převlečeným za dobro.
EUTANAZIE - POZNÁMKY O TEORII A PRAXI
Termín eutanazie vymyslel a používal anglický filozof Francis Bacon (1561-1626) pro bezbolestnou, štastnou a snadnou smrt. Ačkoli se tento pojem dnes používá pro přesne definované medicínské situace, zustává téma "dobré smrti", či "dobrého umírání" stále aktuální - jak o tom svedčí neutuchající debaty.
Medicína vzešlá z prostředí judaisticko-křesťanské kultury se s problematikou eutanazie vyrovnala poměrně brzy odkazem na význam starozákonních textu. Život je darem od Boha a jen Bůh rozhoduje o tom, kdy a jakým způsobem človek umře. ("Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal Hospodin vzal; jméno Hospodinovo budiž požehnáno"). Kromě toho nikdo nemá právo usmrtit druhého človeka, což se týká i zabíjení težce postižených dětí. V židovské kultuře byla naopak věnována všestranná péče umírajícím, lékaři i společnost byli vyzýváni, aby těmto lidem pomohli nést jejich úděl. Modlitby za štastnou smrt byly doporučovány.
Antická tradice byla v tomto směru poněkud odlišná. Řečtí lékaři i filozofové si velmi cenili zdraví a kult tělesné zdatnosti byl výrazně rozvíjen. Mnozí významní učenci se stavěli za možnost dobrovolného odchodu ze života, patřil k nim například Platón, stoický filozof Zenón nebo Seneca. V Hippokratově přísaze, která vznikla v prostředí pythagorejských filozofů, je však eutanazie výslovně zakázána. Tato přísaha se nakonec stala nejvlivnějším kodexem pro následující generace lékařů - ať již to byli lékaři vzešlí z kultury křesťanství, nebo islámu. (Rovněž podle Koránu je Bůh tvůrcem života. Tedy nikdo nemá právo spáchat sebevraždu nebo v sebevraždě jinému napomáhat ( "Nezabíjej sebe (a nikoho jiného). Zajisté je Alláh Milosrdný.")
Náboženství jihovýchodní Asie (buddhismus, hinduismus) se rovněž k eutanazii staví odmítavě. Například jednou z pěti buddhistických zásad je: "Zraňování a zabíjení dýchající bytosti se chci zdržovat". Buddhisté i hinduisté jsou přesvědčeni, že utrpení je nutnou součástí života a že každý člověk musí odčinit své nedostatky právě cestou strasti. Kdo by se tedy chtěl zbavit utrpení předčasnou smrtí, stejně si nepomůže - utrpení na něj čeká v nějaké podobě v dalším životě. Kromě toho zabití pacienta není bez vlivu na karmu lékaře.
Problém eutanazie - v úzkém spojení s názorem na sebevraždu - později procházel dosti složitým vývojem a vyjádřila se k němu celá řada myslitelu. T. More (1478-1535) se ve své proslavené Utopii staví k eutanazii kladně. M. de Montaigne (1533-1592) se domnívá, že "Bůh nám dává svolení vzít si svůj život, pokud se nám život jeví horší než smrt", a D. Hume (1711-1776) ve svém spise "O sebevražde" napadá veškerou "faleš náboženství", jež člověku ukládá prodlužovat svůj život za snesitelnou mez. Naproti tomu I. Kant (1724-1804) považoval sebevraždu za nemorální akt. Ať už byly názory filozofů a učenců jakékoli, na samotnou lékařskou praxi neměly valný vliv. Lékaři dál léčili pacienty podle zásad hippokratovské tradice, a diskuse filozofů byly považovány za ryze akademickou záležitost.
Vážné diskuse ohledně problematiky eutanazie se začaly mezi lékaři vést až koncem 19. století. Tyto diskuse byly podníceny z několika zdrojů.
Jeden z podnětů pro diskusi ohledně eutanazie vyšel z prostředí sociálního darwinismu. Darwinovo učení o selekci a adaptaci totiž začalo být chápáno nejenom jako přírodní fakt, ale i jako kulturní zákon. Na půdu medicíny, která měla do jisté míry garantovat pokrokové myšlení kulturního optimismu konce 19. století přenesl tyto myšlenky E. Haeckel (1834-1919). Je známo, že tento vlivný biolog měl velké pochopení pro Sparťany, již zabíjeli neduživé děti, a odmítavě se stavěl k "antiselektivním" teoriím judaismu a křesťanství.
Dalším zdrojem pro úvahy o legitimitě eutanazie byl paradoxně pokrok samotné medicíny. Zároveň s rozvojem medicínských technologií (umělý krevní oběh, moderní metody resuscitace, mechanické dýchání, "železné plíce" apod.) začala být kladena otázka, do jaké míry jsou lékaři oprávněni využívat všech dostupných prostředků k zachování lidského života.
Otázka právní legitimity zabíjení jiných lidí z medicínských důvodů se začala diskutovat ještě před první světovou válkou. Již v roce 1895 vyšla v Německu kniha s názvem Právo zemřít (autor A. Jost). V roce 1920 se významný profesor práv K. Brinding spolu s profesorem psychiatrie A. Hoche vyslovili pro zabíjení těch, kdo "nejsou hodni života". Měli tím na mysli především ty, kdo představují "závažné společenské břemeno" - mentálně retardované a děti s težkými vrozenými vývojovými vadami.
V nacistickém Německu byla zahájena akce eutanazie v roce 1939. Byla to oficiální akce, jež si vyžádala více než 75 000 obětí jak mezi dětmi, tak i dospělými. Po protestech duchovních byla tato akce ukončena v roce 1941, avšak tzv. "skrytá eutanazie" probíhala při plném vědomí zodpovědných institucí dál a vyžádala si život dalších 70 000 lidí. Tato čísla dnes patří historii, avšak ukazují, že provádění eutanazie má moc a sílu podvracet charakter zodpovědných lékařů i dohlížejících institucí.
Praxe eutanazie dnes
Bezprostředně po druhé světové válce usilovala předsedkyne komise OSN pro lidská práva E. Roosveltová o to, aby právo na eutanazii bylo zahrnuto do Charty Spojených národu. Tato snaha vyšla naprázdno, avšak diskuse o eutanazii neutichaly. V roce 1954 se pro eutanazii vyslovil J. Fletcher - jeden ze zakladatelů moderní lékařské etiky a teolog protestantské církve. Obratem v celé moderní historii eutanazie byl proces s dr. Postmovou, která byla v roce 1973 obžalována za to, že z milosti zabila svou matku. K události došlo v Holandsku. Dr. Postmová byla sice shledána vinnou, ale její trest byl v podstatě symbolický - jednoroční podmínka. V témže roce byla založena Holandská společnost pro dobrovolnou eutanazii a Královská holandská lékařská asociace vydala toto prohlášení: "Právně by eutanazie měla zůstat zločinem, ale když lékař po zvážení všech aspektů případu zkrátí život pacienta, který je nevyléčitelně nemocný a umírá, bude muset soud rozhodnout, zda došlo ke konfliktu povinností, který by mohl lékařův úkon ospravedlnit."
Holandsko bylo jedinou zemí, které se podařilo učinit praxi eutanazie právně legitimní. Podobné návrhy byly opakovaně předloženy rovnež ve Velké Británii (1936, 1950, 1969) a USA (Ohio 1906, Iowa 1906, Idaho 1969, Oregon 1973, Washington 1991, California 1992). Ačkoli tyto návrhy měly značnou podporu mezi veřejností, lékaři, spisovateli a členy ruzných komisí pro uzákonění eutanazie, podařilo se prosadit eutanazii pouze ve státě Oregon (od roku 1997) v podobě asistovaného suicidia.
Až do roku 1990 se jen spekulovalo o tom, jakou skutečnou podobu praxe eutanazie v Holandsku má. Teprve v roce 1991 byly zveřejněny výsledky Remmelingovy studie, jež si kladla za cíl zjistit, jak často se eutanazie skutečně provádí. Výsledky byly překvapivé - a to i pro Holanďany samotné. Ukázalo se, že 54 procent holandských lékařů někdy provedlo eutanazii a že každoročně je usmrceno celkem 2300 lidí, což činí 1,8% všech úmrtí v daném roce. Naprosto otřesně vyhlíží zjištění, že v tomto počtu zabitých pacientu je zahrnuta i celá tisícovka těch, co byli zabiti, aniž by předtím někdy o eutanazii žádali - tedy bez specifické žádosti. V Holandsku je tedy každoročne usmrceno 1000 lidí bez toho, že by kdykoli projevili zájem o eutanazii. Mnozí lékaři dále přiznali, že falzifikovali úmrtní listy, aby to vypadalo, že pacienti zemřeli přirozenou smrtí. Zatímco většina zemí byla výsledky Remmelingovy studie přinejmenším zaskočena, snažili se Holanďané zjištěné skutečnosti vylepšit dodatečnými komentáři. Problém nevyžádaných usmrcení pacienta - což je problém aktivit jdoucích daleko za hranice jimi samotnými stanovených zásad - se rozhodli vyřešit jednoduše tím, že i tento zpusob usmrcení prohlásí za legitimní.
Žádost o beztrestné provedení eutanazie musel v nedávné době řešit Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Nevyléčitelně nemocná D. Prettyová žádala, aby její manžel mohl beztrestně ukončit její život. Soud této žádosti nevyhověl, což zdůvodnil tak, že eutanazie se neslučuje s Evropskou úmluvou o lidských právech. Tento nález Evropského soudu je mimořádně důležitý, neboť je tím znovu potvrzeno, že právo na eutanazii není žádným právem - ať již ústavním, nebo mezinárodním, a že pro eutanazii neexistuje žádný právně legální podklad.
EUTANÁZIE JE LEGALIZACÍ ZABÍJENÍ
Dnes jsme svědky uzákonění eutanázie v Nizozemí. Tato skutečnost je logickým vyústěním již řadu let trvající praxe v této zemi. V naší zemi celý problém dosud není středem zájmu a lze doufat, že úcta k lidskému životu je u našich lékařů zárukou opozice vůči snahám tohoto typu. Je svrchovaně naléhavé promýšlet celý problém a uvědomovat si četná nebezpečí, jež z podobných aktivit vyplývají.
Deset důvodů, proč jsou lidé asi proti eutanázii
Právo na eutanázii není ústavním právem, vycházejícím z právní vědy a není ústavou chráněno. Takovéto právo by narušovalo základní právo člověka na život a na integritu. Žádný legální podklad pro něj tedy neexistuje.
I kdyby takovéto právo bylo prohlášeno za legální nebo kdyby se ústava změnila - i tehdy by zůstalo nemorálním. Mravnost nestojí na zákonodárství ani na výsledcích referenda. Zákon může být jen tehdy dobrým, je-li postaven na dobrém etickém základu.
Každý důležitý lékařský problém obsahuje i složku mravní, nikoliv jen pouhý výběr. Patřičné zvládnutí bolesti a obtíží a současná patřičná duševní, sociální a spirituální podpora dokazují, že eutanázie není nutná. Je pravdou, že mnozí lékaři nepraktikují řádné tlumení bolesti a jiných příznaku a že pro nemocné je v této oblasti vetší hrozbou léčba nedostatečná než léčba přehnaná. V každém případě nedostatky v tomto směru nemohou být důvodem k legalizaci zabíjení. Na druhé straně by však měl mít nemocný právo, právo mravní i legální, přemíru léčby, která vede jen k protahovanému umírání, odmítnout.
Eutanázie není autonomním výběrem. Nemocní v konečné fázi onemocnění jsou velmi zranitelní a snadno přejímají jakékoliv nápady jiných. Cítí se být již odcizeni vůči zdravým, pociťují vinu za to, že jsou záteží pro ostatní, jsou zahanbeni pro své težkosti a slabosti, jsou plni nejrozličnějších strachů a velmi citliví vůči různým návrhům.
Uzákonění eutanázie by dalo lékaři nesmírnou moc. Není to totiž nemocný, který určuje, že léčba je beznadějná, že utrpení je nesnesitelné a že je již připraven k ukončení života. Právní zajištení proti jakýmkoliv zneužitím v tomto směru je zcela nereálné.
Eutanázie není smrt soucitná, není provedena vlivem soucitu. Co je to soucit? Je to cit spolutrpení, který však musí podléhat i rozumu. Jednání jen pod vlivem citu totiž nemůže být mravně obhajitelné. Není třeba popírat, že i pro lékaře ošetrujícího trpící v terminálním stavu choroby je často smrt takového pacienta úlevou v jeho vlastní tísni. Správná cesta je však pomoci nemocnému ke skutečně důstojné, skutečně lidské smrti, a nikoliv k zabití.
Kluzký svah (termín lékarské etiky - "slippery slope") není pohádkou. Stačí jen sledovat dení v Nizozemí. Nejkřiklavějším důkazem je, že již v roce 1990 zde bylo provedeno 1000 ukončení životů lidí, kteří ani opakovaně toto nežádali, ani nesnesitelně netrpěli a kteří většinou byli nekompetentní.
Eutanázie není smrtí důstojnou. Nemoc a utrpení nezbavuje člověka jeho důstojnosti. Lidé mají svou důstojnost jednoduše proto, že jsou lidé. Nemohou o ni přijít tím, že sami nemohou ovlivnit vše, co se s nimi přihodí, tím, že jsou slabí, znetvoření nebo tím, že trpí.
Eutanázie není soukromou záležitostí. Všichni máme vztahy a různá provázání s jinými. Zabíjení má dopad na nás na všechny, je rozvratné pro celou společnost, pro její vnímání nedotknutelnosti a ceny života. Legalizace zabíjení znehodnocuje cenu životů dlouhodobě nemocných, lidí senilních, lidí narozených s težkým handicapem.
Eutanázie je v přímém protikladu s náplní lékařství. Úmyslné ukončování životů by vedlo k rozkladu lékařovy integrity a samozřejmě i k podkopání důvěry v lékaře a v lékařství vůbec. Z uvedeného vyplývá, že neexistuje žádné morální, legální nebo sociální opodstatnění pro legalizaci eutanázie. Dobro by bylo iluzorní a sociální konsekvence hrůzné.
EUTANÁZIE JE PROJEVEM GENERAČNÍ VÁLKY
Když se před několika desetiletími usilovalo o legalizaci potratu, uváděly se příklady žen po znásilnění, žen s krajně rizikovým těhotenstvím či pravděpodobného úmrtí dítěte záhy po porodu. Byl zneužit přirozený soucit lidí k ženám v mimořádných životních situacích, aby se v průběhu doby potrat do té míry znormalizoval, že se stal bežným prostředkem při řešení nechtěných těhotenství. Dnes se provádí bez větších zábran mnoha snadno dostupnými cestami: chirurgicky před porodem, chirurgicky v průběhu porodu, nitroděložním tělískem, chemicky použitím nejnovějších orálních přípravků s potenciálně abortivními účinky. Již dávno neukazují statistiky pravá čísla lidských osob, usmrcených před vlastním narozením, neboť dnes většina potratů probíhá bez vědomí matky, totiž zabráněním uhnízdění již oplodněného vajíčka použitím moderních "antikoncepčních" prostředků. Tato genocida je projevem přesvědčení dnešního člověka o své plné suverenitě. Žádný na něm nezávislý morální řád mu nedává orientaci v živote. Morálka se v průběhu doby mění, co platilo včera, dnes již neplatí. Mravní normy jsou vynálezem momentální většiny, případně těch, kteří vládnou. V tomto aspektu si novodobý liberál podává s komunistou ruku.
Náboženský obraz světa je překonán, meřítkem správnosti lidského jednání je člověk sám. V takové perspektivě je samozřejmostí, že se k legalizaci potratu dospělo. Těhotenství je pro mnohé ženy a muže nepříjemnou zátěží, komplikací při vlastní seberalizaci, kariérním postupu, životním pohodlí. Je nemocí, kterou je třeba léčit, počaté dítě je vřed, který je zapotřebí odstranit.
Legalizace eutanázie je další fází této antropologicko-mravní revoluce. Tímto tvrzením je překvapen jen ten, kdo nevidí souvislost mezi potratem a eutanázií. Vždyť legalizací eutanázie dnešní generace splácí svůj "dluh" generacím předchozím. Vy na nás s potratem, my teď na vás s eutanázií! Cynismus? Ale ne, jen logické protažení principu institucionalizovaného egoismu na úsečce pozemského života.
Rétorika se volí podobná. Opět se poukazuje na krajní případy mimořádného lidského utrpení, při kterém nejedna mysl pochybuje o smyslu života samotného. Kamery přinášejí obrázky smrtelně trpících, rozhovory se zoufalstvím zápasícími lidmi, upoutanými na lůžko. Tito lidé jsou surově zneužiti pro dosažení mnohem "vznešenějšího" cíle - dovolenosti ukončení života za asistence jiné lidské osoby v jakémkoli okamžiku lidského života. Proto také nejsou představitelé holandských společností prosazujících eutanázii zcela spokojeni s přijatým zákonem, neboť upravuje jen část jejich požadavku. Již se připravují na kampaň novou, jejíž cílem je uzákonit eutanázii bez ohledu na zdraví či věk osoby. Vždyť není logické, aby měl oprávnění k sebezabití jen ten, kdo trpí fyzicky. Fyzickou bolest lze dnes dobře tlumit tišícími prostředky. Utrpení psychické může být daleko nesnesitelnější. A co stav člověka po ztrátě svých blízkých či při vážných životních selháních, kdy svědomí nedá spát? Nemají také tito lidé právo žádat o "milosrdnou smrt"? Vždyť není-li Bůh, proč bych měl být já?
MÍSTO EUTANÁZIE PALIATIVNÍ PÉČI
Člověk má právo nebýt manipulován k postoji, že eutanazie je řešením obtíží spojených se stářím. Znepokojuje nás, že informace o paliativní medicíně a hospicové péči jsou dlouhodobě ve stínu debat o eutanazii, a to jak u nás, tak i v zahraničí.
Pomyšlení na smrt nepatří do úvah moderního člověka; vyloučil ji jednoduše z kontextu života a odsunul za pověstnou bílou plentu. Přesto patří umírání zákonitě k životu každého z nás.
Mnoho nemocí, které srážely pacienta i lékaře v bezmocnosti na kolena, lze dnes účinně léčit. Stále však existují choroby nevyléčitelné. V pokročilém stadiu těchto nemocí, kdy už nelze odvrátit konec života, lze však zajistit, aby v určitý moment na místo kurativní medicíny nastoupila medicína paliativní, která život neprodlouží, ale dokáže zlepšit jeho kvalitu tím, že v první řade zbaví postiženého bolesti a umožní vytvořit podmínky pro základní životní funkce.
Upozorňujeme na to, že je potřeba rozlišovat mezi bolestí nesnesitelnou a nezvládnutelnou. Nesnesitelná bolest je medicínsky řešitelná formou podávání analgetik ne dle momentální potřeby, ale tak, aby byla udržena jejich optimální hladina v krvi, nebo formou invazivních anesteziologických bloků, neuromodulace a neuroablativní techniky. Nezvládnutelná bolest nepředstavuje ani 5 % všech bolestivých stavů v populaci a odráží skutečnou bezmoc. K dalším terapeutickým způsobům patří psychoterapie, sociální podpora a v poslední době i řada imaginativních technik, napomáhajících vytvoření biologické zpětné vazby na základě ovládání vegetativního systému. Velmi důležitý je i partnerský vztah lékař-pacient, který je jednou ze základních podmínek úspěchu.
Hospicová péče a paliativní medicína jako její odborná lékařská dimenze se snaží vytvořit důstojný prostor, v němž by smrt a umírání nemusely být obestřeny strachem a utrpením. Ročne zemře ve světě 56 milionů lidí, každá smrt ovlivní nejméně 5 osob. V domácím prostředí umírá u nás kolem 25 % lidí. Zhruba 70 tisíc lidí ročne potřebuje paliativní péči. Hospicová péče spolu s paliativní péčí vycházejí důsledně z individuálních potřeb a přání pacienta a kladou důraz na nenahraditelnost rodiny a nejbližších přátelských vztahů každého člověka. Právě v očích svých nejbližších vnímá totiž člověk na konci života svou jedinečnou cenu. Ale také naopak, skrze zkušenost s umíráním a smrtí našich blízkých se podstatným způsobem formují naše životy a náš přístup k posledním chvílím každého z nás. Hospicová péče nepřetrhává přátelské a rodinné vazby ani v okamžicích, kdy již rodina nemocného není sama schopna mu poskytovat náležitou péči a je zapotřebí odborných zásahů mimo domácí prostředí. Je možné poskytovat paliativní hospicovou péči odbornými pracovníky také už i v domácím prostředí.
I Česká republika patří v úrovni umírání mezi vyspělé země, stojíme za podporou rozvoje center výzkumu, výuky a dalšího vzdělávání v oborech lékařství, zaměřených na paliativní péči, pro podporu interdisciplinárního přístupu, pro spolupráci všech lékařských oborů (počínaje dietology až po specialisty na oxygenoterapii), a též duchovních a psychologů, sociálních pracovníků aj. Žádoucí je i vznik speciálních jednotek paliativní léčby a péče v nemocničních zařízeních, neboť hospicové hnutí, které je zatím jediným reprezentantem paliativní péče, nemůže ani do budoucna zdaleka pokrýt vysokou poptávku po těchto specializovaných službách. Je potřeba zabezpečit lepší koordinaci a vytvořit koncepční systémové a legislativní zázemí.
Příslušné organizace, které se paliativní léčbou a pomocí zabývají, je nezbytné legislativně zastřešit, zabezpečit vyškolování pracovníků a ohodnotit jejich fyzicky i psychicky náročnou neatraktivní obětavou práci náležitou finanční odměnou. Jsme si vědomi toho, že se tato oblast neobejde bez dobrovolnické práce, ale ani nejvznešenější ideály nadšenců pro službu lidem není možné udržet, jsou-li pod tlakem nezajištěné vlastní rodiny. Proto je potřeba podpořit oblast paliativní medicíny ze stabilnějších zdrojů než dosud. Zkušenosti ze světa ukazují, že zavedením center paliativní péče, kdy se sníží počet dnů v nemocnici, dochází ke zřetelným finančním úsporám. Forma domácí paliativní péče je také formou úspory prostředků, proto doporučujeme aplikovat pilotní projekt Ministerstva zdravotnictví ČR, který probíhá s občanským sdružením "Cesta domù" .Je nutné vytvořit akreditační podmínky pro agentury, které se věnují domácí paliativní péči a standardy kvality poskytovaných služeb.
Když se blíží život ke konci, nabízejí se dvě možnosti. Buď upadnout do beznaděje, nebo prožít zbývající čas co nejplněji. Hospicová péče pracuje s nadějí a vírou, že každý lidský život má svoji důstojnost až do samého konce. Tato péče nabízí rodinám a přátelům možnost společně naplnit, hledat či uzdravit vzájemné vztahy tak, aby každý mohl na prožitý čas vzpomenout s vděčností a s vědomím, že život měl smysl a že smysl byl dán životu.
MINI ANKETA O EUTANÁZII
Čas od času se u nás i ve světě diskutuje o eutanázii a o motivech volání po jejím uzákonění, mezi nimiž se v první řade uvádí utrpení terminálně nemocných. Je v ČR u pacientů, především umírajících, dostatečne léčena bolest?
MUDr. ONDŘEJ SLÁMA, Fakultní nemocnice, Brno - Bohunice
Bolest se u onkologických pacientů vyskytuje v závislosti na typu nádoru a stadiu onemocnění. V okamžiku diagnózy ji nacházíme u 20 až 30 procent pacientů, v pokročilých stadiích nějaký typ bolesti udává 70 až 80 procent nemocných. U více než 60 procent těchto nemocných dosahuje bolest "silné" až "velmi silné" intenzity. U více než 90 procent pacientů lze bolest zvládat tabletami, ev. injekcemi, u pěti až osmi procent je nutno použít invazivnějších postupů (např. neurochirurgický operační výkon k přerušení drah přenosu bolesti). U jednoho až dvou procent pacientů je třeba pacienta cíleně utlumit - uspat. Žádný onkologický ani neonkologický pacient nemusí trpět neztišitelnou bolestí. Utrpení je způsobeno pouze nekompetentností lékaře. Řada lékařů neumí léčit symptomy terminálního onemocnění a nezná zásady kontroly bolesti. Podle provedeného průzkumu kolem 20 procent praktických lékařů vůbec nemá tzv. opiátové recepty, nejsou tedy schopni předepsat silné opioidy v případě velkých bolestí u svých pacientů.
MUDr. MARIE SVATOŠOVÁ, předsedkyně sdružení Ecce homo pro podporu domácí péče a hospicového hnutí, Praha
Jsou-li uspokojeny všechny potřeby nemocného, nikdy o eutanázii nežádá. Jedním z garantů toho, že pacient nebude v terminálním stadiu nemoci nesnesitelně trpět, je hospic. Bohužel, i k mým zkušenostem patří, že mnozí lékaři dostatečně nevyužívají možnosti léčby bolesti. V této oblasti se více vzdělávají zdravotní sestry než lékaři - to je mé zjištění při pořádání přednášek na toto téma v rámci celé ČR. Rodinní příslušníci umírajících rovnež potvrzují, že dochází k hrubým chybám (např. nelze tišit bolest tabletami při zvracení). Je třeba připomenout doporučení WHO k účinné léčbě - vědět, jak dlouho který prostředek mírní bolesti apod.
Prof. MUDr. JOSEF KOUTECKÝ, DrSc., přednosta dětské onkologie FN Motol, Praha
V dětské onkologii se v posledním období situace mnohem zlepšila, žádné dítě dnes nemusí trpět většími bolestmi. Máme prostředky, jimiž lze zajistit i důstojné umírání včetně péče v domácím prostředí. Situaci mimo naši kliniku nemohu objektivně posoudit.
8. duben 2008
13 919×
4122 slov
