Humanistická psychologie

Nejprve je třeba uvést, že humanistická psychologie je po behaviorismu a psychoanalýze tzv. třetí proud psychologického myšlení. Tento směr zdůrazňuje především myšlenku, že s lidskou osobností nelze manipulovat podle předem naplánovaného programu. Humanistická psychologie vychází ze tří zdrojů : 1 .1.filozofický existencialismus-člověk si tvoří svou vlastní víru
2.fenomenologie-vztah toho, co se děje navenek k lidské mysli
3.Gestalt psychologie-možnost volby
Znamená návrat k tzv. „psychologické“ psychologii (návrat k člověku, jak ho rozvíjet a pomáhat mu). Nejsilněji působila v USA v roce 1962 a přetrvává dodnes.

Hlavním představitelem byl americký psycholog Carl Rogers. Svou terapii zaměřil spíše na výpověď klienta, nespoléhal se na diagnostiku. Rogers viděl člověka jako proces, který se neustále mění a vyvíjí.také kladl důraz na individualitu a svobodu, avšak svobodu svázanou normami. Podle jeho názoru 80% úspěšnosti terapie tkví v pozitivním vztahu mezi terapeutem a klientem. Hlavně problémy klienta nezlehčovat, ať už jsou jakékoli.
Rogers uvedl do praxe tzv. nedirektivní neboli odkrývající psychoterapii – terapii zaměřenou na klienta, při které terapeut vede pacienta tak, aby příčiny svých problémů objevil sám.

Důležitým tématem humanistické psychologie je seberealizace a sebeaktualizace. Každý člověk přece touží změnit vše, co mu nevyhovuje.. Zároveň je však pro něj velmi důležitý i klid . Psychologové sami sebe značí v první řadě jako lidi, pak až jako vědce, tím se významně liší od behavioristů. Stejně jako sníženými nároky na objektivitu.
Člověk se vyvíjí dle obrazu sama sebe (tzv. self image), vnímá své ideální já (tedy takového, jakým by chtěl být) a své reálné já (jak se ve skutečnosti vidí).
Jedinou bariérou dalšího osobního růstu je tzv. inkongruence – jakási zrada, hluboké zklamání ze situace, která neodpovídala určitému záměru. Pak už záleží jen na schopnostech samotného jedince, jak se s tímto jevem vyrovná . Terapii inkongruence tvoří právě program seberealizace a plánování dalších situací.
Role nevědomí je dle tohoto směru velice minimalizovaná, zatímco u Freudovy psychoanalýzy naopak maximalizovaná a u behavioristů prakticky neexistuje.

Celkový názor na lidskou psychiku je pozitivní, člověk má svobodnou volbu, jeho svědomí ho odměňuje radostí. Nejhodnotnější je právě jeho lidství a jako mravní bytost se odlišuje od zvířat ,věcí - vlastně celkového vesmíru. Je otevřený, vytváří takové vztahy, ve kterých bude chtít žít