Až dosud se vědci domnívali, že chronické koktání způsobuje motorické narušení hlasivek. Vědci z americké univerzity v Purdue však nedávno zjistili, že příčiny koktání je nutno hledat v mozku. Právě mozek těch, kteří koktají, totiž řeč zpracovává jinak, než je tomu u lidí, kteří nekoktají.
Chronické koktání se projeví u 4 až 5 procent dětí. U řady z nich se časem vytratí - buď samo od sebe, nebo díky terapii. Jedno procento dospělé populace však koktáním nadále trpí. U mužů se přitom koktání vyskytuje pětkrát častěji, než u žen. Co se týká jazyka samotného, nemívají ti, kteří koktají, většinou žádné problémy, zvládají pravidla gramatiky i správnou intonaci.
Přesto vědci zjistili, že mozek koktajících lidí funguje jinak. Přišli na to při testu, během kterého měli koktající i nekoktající vyřešit řadu úloh zaměřených na jejich porozumění textu, gramatice a tónu řeči. Na jednotlivé otázky přitom měli testovaní dobrovolníci odpovědět pouze tím, že zmáčknou správný knoflík. Měla tak být sledována činnost jejich mozku, ne schopnost slovního projevu.
Výsledek experimentu ukázal, že mozek koktajících lidí opravdu funguje jinak - a to přesto, že tito lidé nepoužívají hlas. Jejich mozek potřebuje při složitějších úlohách více času. Při řadě úkolů byly některé části jejich mozku aktivnější, než tomu bylo u jejich nekoktajících kolegů. Závěr amerických odborníků proto zní takto: koktání je komplexní záležitostí, která je způsobena dílem specifickým zpracováváním řeči v mozku, stejně jako jiným fungování hlasových orgánů.
Koktavost se nejčastěji objevuje mezi třetím a čtvrtým rokem života. Zadrhávat a koktat ale může člověk i jako dospělý, obvykle se jedná o důsledek úrazu nebo nemoci. Zatímco nepřekonatelným problémem pro koktavé dětí bývá zkoušení u tabule, pro dospělé pak stejně obtížné bývá například telefonování či ústní pohovor při přijímání do zaměstnání. Stále je přitom dost pedagogů, kteří na koktavé děti neberou ohledy a nutí je do mluvení. Přestože tito školáci mívají poměrně vysoký intelekt, sebevědomí se u nich pohybuje v záporných hodnotách. Pocit ponížení, plynoucí z toho, že okolí s nimi jedná s despektem, si pak odnášejí až do dospělosti. Na druhé straně je potřeba říci, že vztah veřejnosti ke koktavým se v posledních letech trochu zlepšil. Ve srovnání se zahraničím by se nyní i čeští balbutici měli přestat bát na sebe upozornit: „Koktám, ale bojuji s tím. Jinak jsem člověk jako každý jiný a pokud to někomu vadí, je to jeho problém.“ Občanské sdružení Logo s celorepublikovou působností se osobám s poruchami komunikace věnuje několik let. Kromě aktivit pro svých 250 členů nabízí mateřským školám také vzdělávací programy spojené s vyhledáváním koktavých dětí. Podobný projekt by se měl rozšířit i do základních škol. Důležité je poruchu podchytit a začít s ní odborně pracovat.
Prvňáček, který se stal kvůli svému koktání obětí šikany, skončil na psychiatrii. Muž ve středních letech, který začal koktat už jako dospělý, se zase kvůli své poruše řeči zcela uzavřel před okolím a přestal komunikovat dokonce i se svými přáteli.To jsou jen dva z osudů zhruba 150 tisíc lidí, kteří v České republice trpí koktavostí nebo zadrháváním. Porucha plynulosti řeči, která z vnějšího pohledu nepatří k těm vážným, pro každého z nich znamená stres, snížené sebevědomí i psychické problémy, které některé dovedou i k pokusům o sebevraždu. Přitom s nápravou lze začít v každém věku.“ Existuje také Mezinárodního den porozumění koktavosti.
Koktavost se projevuje různými způsoby: člověk zadrhává v důsledku blokády proudu řeči, opakuje slabiky nebo je protahuje. Často vynakládá na mluvení velkou námahu. Ta je pak spojena s nápadnou křečovitostí mimický svalů, trhavými pohyby hlavy, ramen nebo dokonce celé horní části těla.
V každodenním životě je koktání spojeno s řadou předsudků, které takto postiženému ztěžují pozici nejen na pracovišti. Jeden příklad za všechny: kdysi v Českém rozhlase natáčel redaktor rozhovor s jistým zaměstnancem, který koktal. Jak je zvykem, zvukový záznam se stříhá, aby neobsahoval rušivé zvuky. Redaktor tedy vylepšil záznam a odstranil všechna zadrhnutí. Po odvysílání rozhovoru však začal mít zaměstnanec na pracovišti problémy. Jeho kolegové i šéfové si totiž začali myslet, že koktání jen předstírá.
Problém koktavosti, neboli palatolalie, spočívá v tom, že člověk má zejména problémy s navazováním kontaktu s neznámými lidmi. Přitom si uvědomuje, co chce v okamžiku, kdy se koktavost projeví, říci, ale není schopen se vyjádřit, neboť ztrácí kontrolu nad svým řečovým orgánem. Jestliže ale šeptá, mluví nebo zpívá například v pěveckém sboru nebo při použití sluchátek, v nichž slyší vlastní hlas, je proud řeči o poznání plynulejší.
Koktající člověk často nedorozumění v komunikaci chápe tak, že ho účastník rozhovoru považuje za duševně nemocného. Jedním z dalších problémů je, že koktající má často omezenou slovní zásobu a nemá dostatečné gramatické schopnosti a není tak schopen kompletně obsáhnout jazykové informace.
I když příčiny koktavosti nejsou dosud dostatečně prozkoumány, terapeuti se shodují, že mají jak fyziologický, tak duševní charakter. Tomu odpovídá i spektrum odborníků, kteří s léčbou pomáhají. počínaje všeobecnými lékaři přes psychology, logopedy nebo jazykové poradce či fonetiky. Všichni jsou zajedno v tom, že s terapií by se mělo začít v útlém věku.
Na výzkumu se spojily desítky odborníků zkoumající činnost mozku. Krom snahy najít zázračnou pilulku je spojuje ještě něco. Většina z nich při řeči zadrhává. Objevili příčinu koktání. Je to změna mozku, která se částečně dědí.
Na světě je už i lék, nazvaný Pagoclone. Při zkouškách odstranil koktavost u pacientů. Avšak než bude k mání v lékárnách, uplyne ještě pár let. Vědci ho zdokonalují. Na světě koktá 65 milionů lidí, to je procento lidstva.
„Koktat začínají děti ve věku dvou až šesti let. Tři čtvrtiny se samy vyléčí. Ostatní lidé zatím musí spoléhat na logopedy. To se nyní změní,“ ujišťuje Ehud Yairi z illinoiské univerzity, který sám zatím koktá.
Všimněme si stručně odborné terminologie pro koktání i jiné poruchy řeči. Balbuties - koktavost (balbus - koktavý). Dalším termínem je hezitance (z lat. haesitere - váznout), což je druh koktavosti s přehnaným ulpíváním na počáteční slabice. Traulizmus (z ř. traulos - blebtavý) se týká spíš špatné výslovnosti, zejména souhlásek r a l. Dysfemie (dys - porucha, feme - řeč) je nesouvislá řeč. Dysfázie (ř. dys - porucha, fasis - řeč) je porucha řeči, žvatlavost, lehčí forma afázie (ztráty již nabyté schopnosti řeči, vyvolané změnami v mozku). Afonie je ztráta hlasu (fone - hlas), dysfonie je nesprávné tvoření hlasu. A nakonec si připomeňme dva citáty z Jungmannova Slownjku česko-německého (1835 - 1839): Koktati gest wjec než brebtati a Lépe gest zagjkawým než brebtawým býti. Breptat, bleptat, brblat, brebentit, blábolit, brumlat - to jsou všechno zvukomalebná slova a zdálo by se, že není třeba blíže vysvětlovat jejich význam. Takové breptání ovšem neznamená jen rychlé nesrozumitelné brebentění, nýbrž i tlachání, žvástání z hlediska obsahu.
Zvukomalebné slovo koktat (vyrážet slova po slabikách) vzniklo ze staršího kokotat, což u jiných Slovanů dosud označuje kohoutí hlas (kokoko); -o- vypadlo snad vlivem staršího slova jek(o)tati, viz též slovenské jachtať (koktat, zajíkat se).
27. červenec 2007
14 822×
1347 slov
