Komunikace

Vymezení pojmu mezilidské komunikace je velmi široké. Spokojíme se proto se sdělením, že jde o proudění informací všeho druhu od zdroje k příjemci.

Charakteristické je také přirovnání lidské společnosti k síti, kde uzly mezi jednotlivými oky jsou lidé a lanoví mezi nimi představuje - kromě mezilidských vztahů - i komunikaci. Převládá mínění, že jedinou komunikací mezi lidmi je řeč. Víme však, že je mnoho jiných způsobů dorozumívání se, na kterých často záleží více, než na řeči samotné. Patří sem pohyby těla, gestikulace, mimika, různé bezvýznamné citoslovce a konečně i mimoosobní komunikace, např. květiny. Na počátku komunikačního toku je produktor, který něco sděluje, na jeho konci pak příjemce, který sdělení přijímá. Kromě sdělení známe ovšem i sdílení informací, což prožívají účastníci vícečlenné skupiny, kteří pouze přihlížejí a pasivně naslouchají aktuální výměně slov či jiných komunikačních prostředků mezi dvěma "diskutéry".

Komunikace je jen vyjímečně lineární, obvykle příjemce přijímá a vyhodnocuje sdělení a v "odpovědi" se následně stává produktorem. V lidské komunikaci mohou být rovněž zprávy různým způsobem zakódovány, ať již úmyslně, nebo jejich nesprávnou stylizací. Úkolem příjemce je tyto informace rozšifrovat a posoudit jejich věrohodnost, jakož i záměr produktora pro jejich sdělení. Rovněž význam sdělených informací nemusí být každým příjemcem stejně interpretován. Se sdělenými zprávami nemusíme souhlasit, naopak, pochybnosti a nesouhlas příjemce se objevují poměrně často, což je podnětem ke komunikační diskusi. Komunikaci sice sami produkujeme, ale jsme jí i zpětně ovlivňováni, pozměňuje naše myšlení, postoje a emoce. Na druhé straně je ovšem chybné, pakliže naše názory a&postoje měníme příliš často a jsou-li ovlivnitelné jakoukoliv diskusí. Vzniká tak osobnost bez pevného názoru, typu "kam vítr, tam plášť". Ke každému komunikačnímu aktu je člověk motivován zejména tím, že komunikační výměna plní určitou společenskou funkci, více či méně zjevnou. Správným, srozumitelným sdělením "produktora" dostává komunikace smysl a pro příjemce či sdílející skupinu informace získává určitý význam, ať již příkaz, prosbu, pobídku nebo podnět. Tím splňuje komunikace svůj účel. Ve své podstatě rozlišujeme čtyři hlavní funkční skupiny lidské komunikace:

Informační komunikaci - která oznamuje, doplňuje, prohlašuje, rozkazuje, - plní obecné, informační funkce.

Instrukční komunikaci - poučuje, instruuje, dává návod, zasvěcuje, - plní obecné instruktážní funkce.

Přesvědčující komunikaci - získává, ovlivňuje, manipuluje, - plní persuasivní funkce.

Bavící komunikaci - rozveseluje druhé i sebe, rozptyluje, vede k nezávazné zábavě, - plní zábavnou funkci.

Podle svých významových složek má každá komunikace tři základní složky:

Syntaktickou - zkoumající komunikační kanály, kapacitu komunikace, její projevy, jazykové jevy apod..

Sémantickou - všímá si významu určitého slova a zejména rozdílné interpretace příslušného výrazu produktorem a příjemcem; zkoumá, zda oba připisují shodný význam i symbolům, metaforám a jiným komunikačním výrazům.

Pragmatickou - zde jde o rozbor porozumění produktora a příjemce v konkrétním kontextu, pochopení záměru komunikace. Jde i o takové fenomény, jako je ovlivňování, přesvědčování, potvrzování, přijímání a odmítání názoru komunikačního partnera.

Podle Beavinové a Jacksona z Kalifornie lze podle uvedených komunikačních složek pojímat pojem komunikace identicky s pojmem chování. Vycházejí z faktu, že nejen řeč, nýbrž celé chování je komunikací s okolím a tedy každá komunikace ovlivňuje chování. Z běžné praxe víme, že kultura komunikace bývá identická s kulturou chování, neboť podle jednoho posuzujeme druhé, podle obou pak kulturu osobnosti daného jedince. Samotné způsoby komunikace jsou u různých jedinců rozličné. Některé jsou zúžené, zaměřené na předávání strohých informací (technický přístup, zdůrazňující syntaxi), jiné preferující vzájemný kontakt (humanistické pojetí, přeceňující pragmatičnost).

V celkové problematice komunikace, je jedním z prvořadých psychologických faktorů její smysl a motivace. Ty mohou být jasné, zjevné, ale také skryté, jinotajné, mnohdy i dvojsmyslné. Pro odpovědná jednání a veřejná vystoupení, na kterých často závisí kariéra jedince, je nutné si uvědomit možnost komunikační mnohostrannosti, a proto vážit slova tak, aby nemohla být nevhodně vysvětlována. Na druhé straně je naopak možné využít celou škálu komunikačních funkcí a možností k vlastnímu prospěchu tím, že zaujmeme příjemce tj. posluchače, a vzbudíme v nich zájem o sdělované skutečnosti. Jakákoliv vážná a jednotvárná informace, je-li předávána vtipně, přesvědčivě a informovaně, podstatně zvyšuje šanci na úspěch záměrů jejího produktora.

Co je to vlastně komunikace, a zda ji neodlišuje nějaká hranice od „pouhého“ vnímání?

Na to je několik odpovědí:

1. Existuje názor, že „nelze nekomunikovat“, tím se v podstatě smazávají hranice mezi komunikací a chováním. Každé naše chování komunikuje s okolím.

2. V psychice člověka existuje vrstva vědomí, předvědomí a nevědomí. Komunikujeme ze všech tří, takže vedle komunikování, které si uvědomujeme, také komunikujeme nevědomě.

3. Lidskou komunikaci lze rozdělit na interpersonální a intrapsychickou, dále na intencionální (záměrnou) a neintencionální (nezáměrnou):

4. Jde jenom o svůj vlastní pocit. Někdo jenom sedí a vnímá. Ale po chvíli si uvědomí, že začal komunikovat: intrapsychicky, to když si uvědomil, „že mu hlavou něco běží“. Ale pokud si ho nikdo nebude dále všímat, pak se vědomě opravdu může cítit, jako že jenom vnímá - poslouchá a dívá se. (Vybíral, 1999, strana 9)

Komunikace ovšem nezačíná až tím, když vás někdo osloví, nebo vás pozdraví.

Existuje ještě jedno rozlišení komunikace, a to na komunikování verbální a neverbální. Verbální komunikování začíná právě tím, když na vás někdo promluví. Neverbální komunikování, které máme společné s mnoha živočichy zahrnuje především komunikování, signalizování a dorozumívání se beze slov. Neverbální komunikování a vyjadřování se pomocí signálů

je ještě bohatší než komunikování slovy - a nabízí také větší a méně přesnou šíři výkladů. Proud neverbálních signálů vnímáme, vyhodnocujeme a zkoumáme také s velmi aktivním dotvářením. Vyhodnocování a dotváření neverbálních signálů se přitom děje ve zlomcích vteřin a nejčastěji „mimovědomě“.

První dojem.

První dojem, který si lidé často ani neuvědomují a s odstupem času ho ještě nedokáží dobře rekonstruovat slovy, na ně zapůsobil s vysokou pravděpodobností velice silně. Téměř vždy jde o tak hluboké vštípení a rychlé „zakořenění“ prvního obrazu o člověku, že se jen velice těžko později „vykořeňuje“ z lidské duše. Je potom velmi těžké měnit na někoho svůj názor, když na nás v prvních chvílích zanechal ať už špatný nebo dobrý dojem. (Vybíral, 1999)

Dohoda

V komunikaci se lidé spolu komunikující mohou také na něčem předem dohodnout. Například na tom, co budou respektovat a dodržovat, a co ne. Je komunikování, které je založeno na vzájemné dohodě, a je komunikace, kde jedné ze stran není dlouho jasné, k čemu to všechno směřuje, jaké bude pokračování a o co druhému jde.

Na čem se můžeme, ale také nemusíme dohodnout? Obě komunikující strany se mohou dohodnout na délce trvání komunikace. Na struktuře a formě. Na obsahu. Má se za to, že struktura, ujasněná předem (včetně dohodnutého trvání komunikace a dohodnutého obsahu), dodává jistotu, zmenšuje stres a vůbec napomáhá psychice.

Existuje také něco, na čem se nemůžeme dohodnout, i kdybychom chtěli? Samozřejmě. Lidé se někdy pokoušejí dodržet předsevzetí, že spolu něco proberou „bez emocí“. Někdy to má i jedna z komunikujících stran jako podmínku. Avšak takováto komunikace je velmi obtížná. Nelze komunikovat bez emocí, když s někým komunikujeme, tak si o něm vytváříme svůj vlastní názor.

Čím komunikujeme

„Otázka je především myšlená ve smyslu: jakou částí těla. Zde je nesporné rozdělení součástí našeho těla na vykonavatele, které vidíme (komunikujeme rty, rameny, prsty), a na ty, které nevidíme (komunikujeme složitou komplexní „spoluprací“ neuronů, synapsí, hormonů atd.).“

(Vybíral, 1999, strana 17)

Viditelní vykonavatelé

Jde především o komunikovaní částmi lidského těla, které můžeme spatřit. Tato komunikace přijde každému zcela samozřejmá, přirozená, nemusí o ní přemýšlet. Je však mnoho situací, kdy si zapojení svého viditelného vykonavatele komunikací nějaký čas promýšlíme. Přemýšlíme a práme se sami sebe, zda máme nasměrovat naše oči na onoho člověka, s kterým komunikujeme, máme přikývnou, nebo se ho dotknout. Interaktivně komunikujeme tedy částmi svého těla, které někdy nejsou tak zcela pod naší kontrolou.

Vnitřní vykonavatelé

Tyto komunikující složky nejsou vidět pouhým okem, avšak každý s kým komunikují jim rozumějí. Například s námi komunikuje naše srdce, které když někdy posloucháme, tak se mu snažíme porozumět. Se začínajícími herci často komunikuje jejich žaludek, který

vyvolává napětí při trémě.

Tlusté střevo s námi komunikuje a většinou má namysli naše vyměšování.

„Čím komunikujeme? - Celým tělem.“ (Vybíral, 1999, strana 22)

Interaktivní dovednosti

„Co jsou to vlastně interaktivní dovednosti? Jsou to dovednosti, které nám umožňují při osobních setkáních, tedy setkáních „tváří v tvář“, upravit svoje chování tak, aby bylo v souladu s našimi cíli.“ (Honey, 1997, strana 11)

Neznamená to, že musíme být za každou cenu přátelští a příjemní (pokud to ovšem není součástí našich cílů). Svým chováním můžeme zvýšit ale i snížit pravděpodobnost, že dosáhneme vytyčeného cíle. Chování je tedy nedílnou součástí komunikace. (Honey, 1997)

Ve správné komunikaci záleží především na tom, dokázat uvést své zjevné chování v soulad s našimi cíli a situací v niž se momentálně nacházíme. Naše chování, zjevné a viditelné má přímý vliv na chování druhých a opačně. V komunikaci by se neměl brát ohled jenom na to, co je zjevné a viditelné. Musíme brát v úvahu i postoje a city druhých, ovšem ty mohou být často velmi matoucí, protože jsou neviditelné, utváříme si je sami, ve své hlavě a často si je můžeme vysvětlovat úplně jinak, než je myslel ten druhý. Člověk vždy vychází z toho, jak se chová ten druhý. A pokud se „nechová“, zbudou nám jen dohady.

Mohly byste se také ptát, zda záleží na tom, jak se chováme a na kolik může ovlivnit naše chování výsledek interakce, tedy zda ovlivní cíl při osobním jednání?

Odpověď je jednoduchá, záleží a to velice. Je známo, že si ostatní lidé vytvářejí svůj názor na nás podle našeho chování. Chceme-li tedy například získat něčí důvěru, nebo udělat dojem, je naše chování vůči němu velmi důležité.

Svůj nezbytný úkol hraje i spousta ne-interaktivních dovedností a způsobilostí: to jak usilovně pracují, schopnost činit rozhodnutí, jejich přistup k druhým – zda jsou k lidem vstřícní, nebo jim naopak ukazují záda. Avšak tyto příklady nemusí mít všecky pro interaktivní způsobilost podstatnější význam.

 

Tajemství sympatických lidí

Usmívají se na nás, jsou přátelští, často i lichotí. Nedejte ale jen na vnější dojem a všímejte si detailů. Ne všichni lidé jsou tím, čím se zdají být.

Určitě jste to už také zažili. Blízký přítel či kolega vás seznámí s člověkem, s nímž si absolutně nemáte co říct. Dokonce je vám z duše protivný. Nechápete, kde přítel toho člověka sebral a co se mu na něm prokristapána tak líbí. Jen jestli jste se v kamarádovi celá léta nemýlili, napadá vás. A to jste si vždycky mysleli, jak se vyznáte v lidech. Nakonec tedy prokážete dobrou vůli a snažíte se pochopit pocity svého letitého přítele. Jenže to nejde. Ten cizí člověk vám prostě nesedí, i když ani pořádně nevíte proč. Kde se skrývá příčina té náhle probuzené averze? Čím to je, že nám jsou někteří lidé sympatičtí, omlouváme je před druhými a navždy bychom za ně dali ruku do ohně, přestože jsme je viděli v životě jen párkrát? Spontánní sblížení, řeknou vám psychologové, které vychází z konkrétní situace, charakteru obou osobností a podobně. Zobecnění se jakožto profesionálové snaží vyhnout, přesto je ale možné z jejich odpovědí a názorů mnohé vysledovat.

DEFINICI NENAJDETE

Co to vlastně je sympatie? "Laické slovo, pro které v psychologii nenajdete definici. Jako člověk bych vám odpověděl snadno, ale pro odborníka je to velice těžká otázka," kroutí hlavou psycholog Jiří Šípek. "Obecně to znamená pozitivní vztah k nějaké osobě či věci," odváží se nakonec stručného vymezení. "Vzniká na základě mnoha příčin a ty jsou u každého člověka jiné. Dvěma syčákům bude připadat sympatický stejný uličník, jako jsou oni, zatímco jejich spolužačka jím bude opovrhovat, nebo se ho dokonce bát. Tady už ze mě žádné generalizování nedostanete," říká Jiří Šípek. Psycholožka Soňa Hermochová je se sdělováním nejdůležitějších příčin navozujících sympatie sdílnější.

"Abychom mohli nějakého člověka určitým způsobem vnímat a udělat si o něm tak říkajíc obrázek, musí nám někoho připomínat," vysvětluje tato odbornice na sociální psychologii. "Zmíněná podobnost se může projevit jak kladně, tak záporně, hovoříme pak o sympatii, nebo naopak antipatii," vysvětluje psycholožka. Podle jejích slov v sobě tato asociace zahrnuje nejen vnější vzezření člověka, ale také jeho gesta, způsob mluvy, chůze, druh oblečení. Velkou roli hraje také vkus dotyčného. Není to ale tak jednoznačné a Jiří Šípek s jejími slovy zásadně nesouhlasí. "Neříkám, že to nemusí být pravda, ale nelze to takto jednoduše zobecňovat. Vždyť mě může být sympatický například někdo, kdo mi půjčil pět set korun. Uznáte, že mi může být úplně jedno, jak ten člověk vypadá. Taky mi nikoho nepřipomíná, jelikož nemám srovnání, protože mi dosud ještě nikdy nikdo žádné peníze nepůjčil," směje se Šípek.

NEBEZPEČÍ PRVNÍHO DOJMU

Jak vidíte, přesně definovat sympatii, stejně jako vyjmenovat všechny důvody pro ni je v zásadě nemožné. Asi i laik dá dohromady jisté dispozice pro takzvanou obecnou sympatii, která je většině sympatických lidí společná: mladost, krása, přátelskost, otevřenost, usměv. A pokud chci být sympatický, snažím se přiblížit těmto normám. Je ale třeba si uvědomit, že jde pouze o zobecnění, a proto berme tyto zákonitosti jen jako přibližné a vždy zpochybnitelné. Přesto i takový odpůrce generalizování, jako je psycholog Šípek, uzná, že jisté obecně platné principy, proč nám jsou někteří lidé sympatičtí a jiní nikoli, existují. Jsou staré jako lidstvo samo, pomáhaly nám přežít a dosud mají své nezastupitelné místo v lidské komunikaci a osobním styku. Právě ta sympatie na základě podobnosti, o níž se zmiňuje psycholožka Soňa Hermochová, vychází z principu přirozené socializace člověka. Máme jednoduše blíž k těm, kdož jsou podobní nám samým.

Nemusíme se jich bát, ledaže bychom měli strach i sami ze sebe. Jsou nám milí lidé, kteří mají na sobě podobné oblečení jako my nebo které se nám líbí. V metru čtou tutéž knihu, jakou máme my položenou doma na nočním stolku, v cukrárně je vidíme jíst stejný dortík, který nám taky chutná. Soňa Hermochová tomu říká "spřízněni volbou". Na základě vnější podobnosti víme, co od druhého můžeme čekat, a to se nám v životě často hodí. Když nám nějaký cizí člověk podá ruku a usmívá se na nás, může to být v dnešní době předpoklad vzniku určité vzájemné náklonnosti, před mnoha lety to byl jasný znak toho, že nám při kontaktu s touto osobou nejde o život. "Podává mi ruku, tedy mi ukazuje, že v ní nedrží šutr, kterým by mi mohl ublížit," ilustruje na téměř pravěkých zvycích dodnes aktuální předpoklady vzniku sympatie psycholog Šípek.

O kráse a fyzické přitažlivosti jako hlavních podmínkách pro udržení života na planetě snad ani nemá smysl mnoho hovořit. Snad jen to, že vzhled, upravenost, styl oblékání má zásadní vliv na tak zvaný "haló efekt" - dojem, který si utváříme o člověku při prvním setkání. Podle odborníků mají totiž všichni lidé bez výjimky přirozený sklon předem odsoudit člověka, který je hůře nebo jinak oblečený než oni. Šance, že se s takovým jedincem ani nebudeme chtít bavit, mnohonásobně roste.

Rčení svůj k svému zavedla do naší řeči příroda. To ale vůbec neznamená, že se s jejím požehnáním nemůžeme mýlit. "Haló efekt", kterým na nás jistá osoba zapůsobí, je často chybný, protože se utváří na základě vnějších znaků člověka, kterého v podstatě vůbec neznáme. "První dojem je emočně hodně nabitý, proto má na naše mínění takový vliv a může dlouho dominovat v úsudku, který si o jisté osobě uděláme. Jde o krátký okamžik, a proto je třeba počítat s tím, že naše dojmy z této chvíle mohou být jenom zběžné. Na této povrchnosti se podepisují také neverbální znaky, kterými se vykazuje osoba, s níž hovoříme," vysvětluje Šípek.

GESTA - BEZDĚČNÁ ZPRÁVA O ČLOVĚKU

Nemluvíme totiž pouze ústy, ale také tělem a naše smysly registrují i podněty, které nebyly sděleny slovně. Podle mnoha odborníků svým pohledem získáváme tolik informací, a tak moc jich o sobě vysíláme, že zraková komunikace má klíčový význam v celém sociálním chování člověka. Způsoby neverbální komunikace jsou tím stěžejním kamenem do mozaiky osobnosti člověka. Současně jsou však také kamenem úrazu, protože jejich dílčí projevy neumíme jednoznačně interpretovat.

"Neverbální znaky jsou mnohovýznamové. Při jejich objasňování je tedy na místě velká opatrnost a ani zkušený odborník si nikdy nemůže být jist, že si konkrétní gesto vysvětlil správně," říká policejní psycholog Viktor Červený a pro ilustraci vyjmenovává případ mnutí rukou, který je často vysvětlován jako příznak nervozity. "Nikdy nevíte, jestli dotyčnému třeba není zima. A i kdyby byl skutečně nervózní, tak lze těžko vysledovat, jestli je to kvůli vaší dotěrné otázce. Může být rozčilený obecně ze situace, v níž se ocitl," dodává psycholog Červený. Nehledě na to, že eliminovat přítomnost takových gest se může naučit pravidelným cvičením každý. Na druhé straně, ať je člověk jakkoli zkušený a sebevíc se snaží leccos před druhými zamaskovat, vždycky něco vyzařuje. Jsou-li gesta našimi slovy, když mlčíme, jsou pohledy naší aktivitou, když zdánlivě nic nečiníme.

Nelze signalizovat "nic". I svým mlčením, nehnutým obličejem a celkovým klidem těla něco sdělujeme: buď to dobré, nebo špatné, ale nikdy to není nic. A právě to "něco" vyvolává v druhém člověku sympatii nebo antipatii. Kamenná tvář a la hráč pokeru může působit sympaticky u George Clooneyho ve filmu, ale v životě to asi moc milé není. I když, jak by řekl psycholog Jiří Šípek, nikdy nevíte, na koho narazíte. Žák karbaník může obdivovat svého dokonalého učitele... V obvyklém mezilidském styku však musí být každému na první pohled jasné, že taková osoba se pokouší svým nehybným výrazem něco skrýt. "Někteří to umějí velice dobře. Největší manipulátoři, se kterými jsem se já osobně při vytváření osobnostního posudku pro policejní vyšetřovatele a soudce setkal, nebyli vrazi, ale lidé provádějící trestnou činnost týkající se majetku.

Nejlépe se umí přetvařovat zločinec, kterého byste mimo areál věznice označila za člověka na úrovni. Na svobodě se pohyboval mezi manažery, obchodníky, zastával ty nejvyšší pracovní funkce. To jsou velice inteligentní lidé, vzdělaní, umějí se pohybovat ve společnosti, znají různé fígle od svých právníků. Když se pak s takovým člověkem bavíte, musíte si dávat velký pozor na to, kam se vás svými řečmi snaží dostat," vysvětluje úskalí své práce Viktor Červený. Podle jeho slov takto umí působit hodně lidí, zvláště ti, kteří jsou školeni na jednání s lidmi a samozřejmě kvůli tomu ještě nemusejí skončit za mřížemi. Nicméně jistá opatrnost je skutečně nutná. Záměrně mást vás mohou i lidé, od kterých byste to nikdy nečekali. Například je vědecky prokázáno, že i velmi malé dítě se snaží vědomě ovlivňovat své okolí. Už tříletí caparti vědí, jak skrývat emoce, když chtějí kladně zapůsobit na dospělého. Vědci si zatím nejsou jisti, do jaké míry jde o vrozený instinkt a do jaké o naučenou schopnost. Pravděpodobně od každého trochu.

PŘETVÁŘKA SE NEVYPLÁCÍ

Jak tedy poznat, že nám dotyčný nelže a hraje s otevřenými kartami, když klamat umí už tříleté škvrně? Stoprocentně jisti si být nemůžeme nikdy, ale na druhou stranu nikdo se nedokáže přetvařovat čtyřiadvacet hodin denně. Podle odborné literatury je dokonce neverbální komunikace po většinu času bezděčná. Vědomě něco beze slov sdělujeme hlavně v předem plánovaných, dobře připravených a promyšlených vystoupeních. Dopředu si vsugerujeme, že se máme ovládat, a snažíme se mít projevy svého těla pod kontrolou.

Když je nějaká osoba překvapená, je také přirozená. A to pak nastává ta nejvhodnější chvíle dozvědět se o ní pravdu. Cvičit si jednání s lidmi lze, ale ne vždy se to vyplatí. Úporná snaha totiž působí křečovitě. Navíc "uhlídat" v inkriminovaném okamžiku všechny oblasti svého těla je v případě silné emoce takřka nemožné. Volní kontrole a potlačení se vzpírá zejména třes rukou, chvění či napětí v hlase, barva kůže, míra napjatosti svalstva, špatně se kontrolují rovněž některé bezděčné pohyby apod. K tomu všemu má neverbální komunikace tendenci k soudržnosti - mimovolně synchronizovanému vyjadřování jedné a téže "zprávy" o stavu člověka několika typy neverbální komunikace zároveň: postojem, gestem, pohledem, mimikou... Sehrát si všechny tyto oblasti je většinou nemožné. Maximálně lze získat pod kontrolu jednu (např. mimiku) a snažit se, aby vyjadřovala něco jiného než ostatní. Stojí to ale velkou námahu a ta ve výsledku stejně působí nepřirozeně. Všichni někdy zkoušeli lhát tělem a někteří odborníci na tom také nevidí nic špatného, protože podle nich jde o jakousi přirozenou obranyschopnost člověka. Psycholožka Soňa Hermochová je ale v této záležitosti skeptická. Přetvářka se nevyplácí.

"Já jsem pro přirozenost. Ať se každý chová, jak chce. Pokud se setkáte s vnímavým a citlivým člověkem, nějaká maličkost vás stejně vždycky prozradí." Podle jejího názoru je ze všeho nejdůležitější zkušenost. Ta je prý nad všechny poučky. A naposledy se znovu vrací ke své myšlence o významu podobnosti, za níž si pevně stojí. "Když mi někdo někoho připomíná, pak od něho čekám totéž. Jinými slovy, kdo zná hodně lidí, tak se míň mýlí. Zklamání je záležitost mládí." Každému se někdy stalo, že byl napálen, neprohlédl hru a podlehl osobnímu kouzlu. "Takový to byl roztomilý člověk. Kdo by to byl do něj řekl," pronesla v jednom z filmů pro pamětníky herečka Růžena Šlemrová o Oldřichu Novém. A to už jí bylo hodně přes padesát let. Navzdory tomu, co bylo popsáno výše, je třeba si uvědomit, že ne všichni plánují své jednání dopředu a z každé diskuse chtějí vytřískat, co se dá. Je hodně lidí, kteří se k vám budou chovat slušně za každé situace a žádnou revanš za to od vás čekat nebudou. Možná je lepší se občas mýlit než někomu křivdit. Co můžete udělat pro to, abyste byli druhým sympatičtí? Mějte na paměti, že to, jak vypadáte, je až druhořadé, nejdůležitější je to, jak se chováte.

TAKŽE

• Buďte přirození, nesnažte se uměle stylizovat.

• Nezabývejte se neustále jen sami sebou.

• Soustřeďte se na to, co vám lidé říkají.

• Dívejte se lidem při hovoru do očí, přirozeně reagujte na jejich podněty.

• Nechte lidi domluvit a snažte se nedávat příliš najevo, že vás jejich řeči nudí.

• Není potřeba se pořád usmívat, vypadá to pak křečovitě.

• Pokud v tom nemáte velké zkušenosti, raději se nepokoušejte zakrývat své emoce.

• Nechtějte vítězit za každou cenu, přiznejte svou mýlku.

Transakční analýza

Transakční analýza je psychologická teorie, zabývající se mezilidskou komunikací. Jejím tvůrcem je psycholog Eric Berne a principy této teorie popsal v popularizační knize Jak si lidé hrají.

Princip

Principem transakční analýzy je rozlišení tří základních komunikačních a osobnostních rovin: rodič, dospělý a dítě. Záleží na několika aspektech. V každém jedinci jsou tyto tři typy v nějakém poměru zkombinovány a záleží na tom, který převládá. V komunikaci pak mnoho záleží na tom, mezi kterými rovinami probíhá komunikace.

Charakteristika základních typů

• Rovina rodiče obsahuje základní normy (zákazy, příkazy) z mládí a výchovy. Tato rovina je hodnotící, kritická, normativní, určuje co je dobré, co špatné. Podle toho, nakolik se v hodnocení projevují emoce, dělí se tento typ na dva podtypy: kritický rodič (méně emotivní) a pečující (více).

• Dospělý je charakterizován informačním způsobem komunikace, tedy sdělováním faktů. Jeho povahou je věcnost, neemotivnost, není hodnotící jako rodič a není emotivní jako dítě. Tento typ je vhodný pro velkou většinu každodenní komunikace, protože věcnost je dosti cenný přístup. Není samozřejmě univerzální.

• Hlavní vlastností dítěte je emotivnost, vždy a ve všem. Jeho komunikace je především sdělování, vyjadřování a zrcadlení emocí. Tento typ se též dělí na dva podtypy: přirozené dítě, které je tvořivé, spontánní a aktivní a adaptované dítě, které se snaží svou citovost vměstnat do společenských požadavků, omezit ji. Nicméně i tento typ je stále velmi emotivní.

Komunikace

Komunikace je pak různé povahy podle toho, mezi kterými rovinami probíhá. Komunikační situace, při které odpovídá ten, kdo byl tázán, se nazývá doplňková transakce. Například když osloví rodič dítě a dítě odpoví rodiči („rodič“ a „dítě“ zde samozřejmě jako pojmy teorie). Ideálními případy doplňkové transakce jsou transakce mezi stejnými typy:

• Rodič-Rodič: v tomto případě se jedná o klasické mentorování a vyměňování názorů a hodnot

• Dospělý-Dospělý: zde se jedná o věcnou a bezproblémovou výměnu informací, jejich vyhodnocování, řešení problémů

• Dítě-Dítě: zde se jedná o vzájemné sdílení, sdělování emocí

Když je ale při komunikaci oslovena jedna „rovina“ a odpověď přijde z druhé, jedná se o takzvanou křížovou transakci. To se může stát tehdy, když otázka směřuje například od rodiče k rodiči, tzn. je informačního, věcného charakteru a druhý na ni reaguje citově, afektovaně, reaguje jako dítě. Probíhá-li komunikace jako doplňková transakce, je vše v pořádku, jasným problémem se mohou stát křížové transakce. Transakční analýza se dobře hodí i k vysvětlování manipulace. Manipulace se dá nahlížet jako situace, kdy jeden člověk předstírá, že komunikuje věcně, že sděluje informace, (Rodič-Rodič) ale ve skutečnosti útočí na emoce druhého a tak s ním manipuluje například pomocí pocitu méněcennosti.