Viktor E. Frankl se narodil 26. 3. 1905 ve Vídni. Vystudoval medicínu, po válce získal doktorát z psychologie. Dva a půl roku prožil v několika koncentračních táborech, v nichž ztratil oba rodiče, sourozence a ženu. Tento zážitek se stal východiskem pro jeho terapeutickou školu. Po válce vedl neurologické oddělení Vídeňské polikliniky, od padesátých let se věnoval přednáškové činnosti o jím vytvořeném psychoterapeutickém směru - logoterapii. V. E. Frankl zemřel 1. 9. 1997.
Logoterapie (logos - smysl) se soustřeďuje na smysl lidské existence a na hledání tohoto smyslu. Nalezení smyslu života je prvořadou motivační silou člověka (každý člověk usiluje o smysluplnou existenci). Frankl mluví o vůli ke smyslu v protikladu k principu slasti (vůli ke slasti - Freud) a k vůli po moci (Adler). Logoterapii charakterizuje Frankl jako metodu nikoli retrospektivní a introspektivní, ale jako metodu otevřenou do budoucna, k tomu, co má pacient splnit (není důležité to, co očekává od života, ale to, co život očekává od něho). Tento postup Frankl chápe jako vykročení od sebestřednosti neurotika do světa, kde lze smysl života nalézt spíše než ve zkoumání vlastní psýché. Pacient je zaměřován ke smyslu svého života a konfrontován s ním; smysl svého života nevynalézá, ale odhaluje (přesto Frankl kritizuje determinismus a zdůrazňuje lidskou schopnost sebeurčení). Smysl života neexistuje v abstraktní formě, mění se od člověka k člověku, ze dne na den. Podle logoterapie jej lze dosáhnout třemi způsoby: prováděním nějakého činu, zakoušením nějaké hodnoty (přírody, kultury, lásky), utrpením (smysl utrpení, který přesahuje intelektuální schopnosti člověka, Frankl nazývá suprasmyslem). Podstatu lidské existence vidí logoterapie v odpovědnosti člověka za vlastní život.
Je-li vůle člověka ke smyslu zmařena, může být kompenzována vůlí k moci, k penězům nebo k libosti. Jindy vzniká existenční frustrace, která může vyústit v noogenní neurózu. Noogenní neurózy mají původ v noos (mysl, duch), nikoli v psýché jako ostatní (psychogenní) neurózy. Noogenní neurózy pramení v konfliktech mezi jednotlivými hodnotami, v morálních konfliktech (duchovních problémech). Člověk k životu potřebuje noodynamiku - napětí mezi smyslem jeho života a jeho úsilím o toto naplnění. Nevidí-li člověk smysl, pro který stojí za to žít, je naplněn existenčním vakuem (Frankl je nazývá kolektivní neurózou XX. století), které se projevuje především stavem nudy.
Logoterapie užívá jako metodu techniku paradoxní intence. Vychází z teorie hyperreflexe (přehnaná pozornost, např. strach navodí to, čeho se obáváme) a hyperintence (přehnané usilování, znemožňuje to, co si přejeme). Paradoxní intence záleží ve zvratu pacientova postoje, v nahrazení jeho strachu paradoxním přáním; např. fobický pacient je vyzván, aby si alespoň na chvíli přál to, čeho se nejvíce bojí. Významnou úlohu při vytváření paradoxních intencí hraje schopnost kritického pohledu na sebe sama, smyslu pro humor.
28. prosinec 2012
9 855×
461 slov
