Myšlení

Obecná charakteristika myšlení

Psychologické přístupy k problémům myšlení jsou novějšího data. Až do konce 19. století se myšlením zabývali filosofové. Myšlení je zprostředkované a zobecněné poznání objektivní reality. Začíná tam, kde je smyslové poznání nedostačující nebo kde smyslové poznání není možné. Umožňuje nám poznávat podstatné vlastnosti a vztahy jevů skutečnosti, cílevědomě usměrňovat praktickou činnost, řešit úkoly, předvídat chod událostí. Tím, že myšlení odkrývá vzájemné souvislosti skutečnosti, že hlouběji postihuje podstatu je nejvyšším stupněm poznávacích procesů. V posledních letech se na myšlení z psychologického hlediska díváme buď jako na nástroj stále efektivnějšího přizpůsobování se změnám prostředí, nebo jako na regulátor lidského myšlení.

Formy myšlení

Představují řečovou podobu, v níž člověk zachytává a prostřednictvím myšlenkových operací vyjadřuje výsledky svého myšlení. Rozeznáváme tři formy myšlení:
- pojem;považujeme ho za základní formu lidského myšlení. I když si to neuvědomujeme, vždy myslíme v pojmech. Pojem definujeme jako odraz obecných a podstatných vlastností předmětů a jevů ve vědomí člověka. Vyjadřujeme ho slovem nebo skupinou slov. Psychologie si všímá procesu tvoření osvojování a používání pojmů u jednotlivců a u skupin lidí. Pojmy jako součást psychického života konkrétních lidí rozdělujeme na obecné a zvláštní. V obecných pojmech se odrážejí znaky, které jsou vlastní všem předmětům zahrnutým v daném pojmu. Chceme-li poznat, ovládnout obecný pojem, musíme poznat i jemu „podřízené“ zvláštní pojmy, Nemůžeme si myslet, že někdo ovládá pojem „živočich“, nezná-li různé konkrétní druhy živočichů a nemá-li názorné představy o těchto živočiších. Z toho vyplývá¨, že kdo si chce osvojit pojem, musí si nevyhnutelně osvojit celý souhrn poznatků o předmětech, na které se daný pojem vztahuje, v jejich dynamickém vývoji;
- soud; je základní akt nebo forma, kterou se myšlenkový proces uskutečňuje. Vyjadřuje vztah mezi pojmy, odráží ve specifické formě stupeň lidského poznání. K soudům docházíme vlastním myšlení, nebo je přebíráme od jiných lidí, z knih, časopisů apod. Podle toho, jak soudy odrážejí objektivní skutečnost, jak vyjadřují vztah k jiným lidem, jsou buď pravdivé nebo nepravdivé, vyjadřují-li takový vztah, který mezi objektivními jevy ve skutečnosti neexistuje;
- úsudek; vyjadřuje vztah mezi dvěma nebo více soudy. Soudy z nich vychází úsudek, se označují jako premisy. Úsudek je takový vztah mezi myšlenkami, jehož prostřednictvím dostáváme z jedné nebo několika myšlenek myšlenku jinou, která je výsledkem obsahu výchozích myšlenek. Konečný výsledek, ke kterému v procesu usuzování dospíváme, se nazývá závěr. Např. ze soudů“ Kovy jsou elektricky vodivé a měď je kov docházíme na základě usuzování k závěru: Měď je elektricky vodivá.

Řešení problému

Proces myšlení začíná v takových situacích, kdy se před člověkem v jeho životě a činnosti objeví nový cíl, nová skutečnost, na jejíž řešení již nestačí dosavadní zkušenosti a způsoby realizace.
Takovéto situace nazýváme problémovými.
Myšlení však není možné omezit jen na řešení problémů. S myšlením se setkáváme už při vytyčení úkolů, při vyjádření a zformování nových problémů. Často se stává,, že najít a zformulovat problém si vyžaduje větší rozumové úsilí než vyřešit ho. Ale i když se myšlení neredukuje jen na řešení problémů, přece jen se neefektivnější formování myšlení uskutečňuje právě v procesu řešení problémů. Potvrzují to výzkumy, v nichž byla pokusná osoba postavena do situace „objevitele“, výzkumníka určitých „příliš těžkých“ problémů.
Ukázalo se, že právě v takovýchto případech se nejlépe pěstuje myšlení člověka, myšlení skutečně samotné, schopné překonávat těžkosti.

Individuální zvláštnosti myšlení

Mezi nejdůležitější individuální zvláštnosti myšlení zařazujeme:
- samostatnost myšlení; projevuje se především v umění najít, především sestavit novou otázku, nový problém, přičemž je třeba vyloučit staré řešení, cizí názory, myšlenky, poučky. Zpravidla bezprostředně souvisí s kritičností myšlení, která se projevuje ve schopnosti nepoddávat se vlivu cizích názorů a myšlenek, ale přísně a správně je hodnotit, vidět v nich pozitivní i negativní, silné i slabé stránky, odkrývat všechno cenné, co v nich je, i chyby, které se v nich vyskytují. Člověk s kritickým myšlením však přísně a kriticky hodnotí i své vlastní myšlenky, názory a nepřijímá jako definitivní prvé řešení, které ho napadne;
- pružnost myšlení; spočívá ve schopnosti měnit plán, způsob řešení úkolu , který jsme stanovili na počátku řešení, není-li dobrý, nevyhovuje.li požadavkům, které se v procesu řešení problému vyskytly, případně s nimiž se na počátku řešení nepočítalo. Pružně myslící člověk není dogmatik, neřeší problém šablonovitě a stereotypně, ale mění postup řešení podle konkrétních podmínek. Významnou roli sehrává pružnost myšlení nejen v práci vědce, ale i vojáků – velitelů, funkcionářů, politiků a státníků, kteří se často musí rozhodovat ve stále se měnících podmínkách. Setrvačnost, dogmatičnost myšlení neodráží dynamiku reálného života, neodpovídá stále se měnícím požadavkům, které život přináší;
- bystrost myšlení; s touto vlastností se setkáváme především při řešení takových situací, v nichž se musíme rozhodovat ve velmi krátké době, protože i nejopatrnější zaváhání může mít velmi negativní následky. Nikdy by však rychlost myšlení neměla jít na úkor kvality, šířky, důslednosti a správnosti myšlení. Člověk by se při rychlém myšlení neměl rozhodovat unáhleně, jen tak ledabyle, na základně prvých domněnek, bez jejich ověření.

Z dalších individuálních zvláštností myšlení ještě uvedu hloubku myšlení, která je charakterizována stupněm schopnosti vnikat do podstaty otázky, přímo do jádra věci, zkoumat problém ze všech stran. Důslednost myšlení si vždy vyžaduje schopnost zachovat logický pořádek a při řešení problému zbytečně neodbočovat.

Seznam literatury:

Neznámý autor, publikující na Internetu
Julius Boroš – Psychologie pro mladé