Mýtus, mytologie

Mýtus je slovo řeckého původu pocházející z tvaru "mythos", ve významu báje, legenda, pověst nebo pohádka - obecně historicky nepodložený příběh. Protože však žádné z těchto synonym nevystihuje tento termín beze zbytku, zůstaňme během výkladu u pojmu mýtus.
Kromě toho, že se s tímto slovem setkáváme jako s odborným termínem označujícím významný kulturní prvek, který bude předmětem zájmu následujícího textu, nalezneme je i v běžném hovorovém jazyce, kde označuje nejčastěji nějaký nepodložený názor, výmysl nebo smyšlenku.
Následující text bude ovšem mýtus sledovat z hlediska kulturní antropologie, neboť se jedná o významný kulturní fenomén univerzální povahy vyskytující se ve všech kulturách bez rozdílu.
Mýtus lze charakterizovat jako posvátné vyprávění zachycující myšlenkový svět našich archaických předků odrážející základní zákonitosti lidského života, způsob, jakým lidé vnímali a chápali svět po tisíciletí.
Mýtus je vždy nedílně spjat s určitou kulturou (je zajímavé sledovat, jak se v mýtech odráží krajina lokality, v níž vznikly a šířily se), jej jejím odrazem a zároveň se podílí na jejím utváření. Mýtus je výsledkem působení kulturní tradice a kulturní kontinuity a zároveň je nástrojem, který přenos tradice a udržení kulturní kontinuity zajišťuje.

FUNKCE MÝTU:

a) mýtus jako odraz prožívané skutečnosti, jako odpověď na základní existenciální otázky:
Základní funkce mýtu spočívá ve faktu, že mýtus po dlouhá tisíciletí pomáhal jedinci i celým společenstvím pochopit prožívanou skutečnost a zorientovat se ve světě. Dávno před zrodem filosofie právě mýtus obsahoval soubor odpovědí na základní otázky lidské existence: "kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme". Prostřednictvím mytických příběhů nalézal člověk odpovědi na tyto otázky.
b) mýtus jako odraz etických principů a nástroj výchovy
Francouzský sociolog Émile Durkheim a britský etnolog J.G. Frazer se shodovali v chápání mýtu jako důležitého prvku hrajícího roli v organizaci sociálního života - mýtus podle nich obsahuje určitý systém, v němž je ukryt normativní řád určité kultury, zdůvodnění norem a tradic panujících v určité kultuře a společnosti. Mýtus je z tohoto hlediska základem společenské organizace, morálky i práva.
Mýtus sehrával a dodnes sehrává významnou roli také v morálce jedince a celého společenství, neboť řada mýtů je odrazem základních etických norem a mezilidských vztahů v příslušné kultuře. Mýtus tedy logicky sloužil jako významný nástroj výchovy a působil při začleňování dětí, dospívajících nebo nově příchozích do společenství. Tuto roli dodnes v našem kulturním okruhu plní pohádka jak transformace mýtu obsahující základní obrazec dobra a zla, mravného a nemravného jednání a obsahující poučení, že dobro bude odměněno a zlo potrestáno.
c) mýtus jako odraz sounáležitost člověka s přírodou a společností
Význam mýtu spočíval a stále spočívá v tom, že propojuje jedince s přírodou a se společenstvím. Od nejstarších dob člověk vkládal do mýtů i zobrazení svého pocitu sounáležitosti s přírodou, protože v nejstarších mýtech příroda a člověk nejsou odděleni, ale tvoří jediný celek.
d) mýtus jako nástroj předávání tradice, propojovací článek mezi generacemi
Mýtus dále poukazuje ke kořenům existence jedince i celého kulturního společenství - je v něm obsažena konkrétní návaznost na život a zkušenost předchozích generací, ale i propojení s generacemi budoucími. Hodnota a bohatství mýtu jsou tedy určeny návazností kulturní tradice, schopností nových generací vnímat sdělení a moudrost mýtu. Právě z toho důvodu mýtus v průběhu kulturního vývoje prochází neustálými proměnami a mimo jiné i proto se setkáváme se stále novými obměnami určitých mytických námětů.

e) mýtus jako odraz historie kulturního společenství
Význam studia mýtu při studiu dějin kultury je nedozírný. Je nutno si uvědomit, že dějiny zachycené v písemné podobě představují jen nepatrný zlomek kulturního vývoje lidstva, navíc příslušníci řady tzv. předliterárních kultur nikdy své dějiny v písemné podobě nezaznamenali. Právě do mýtů ukládali lidé povědomí o klíčových událostech z dějin svého společenství, v mýtech jsou zachyceny významné mezníky a společenské převraty ještě z doby předhistorické, o níž neexistují písemné záznamy. Poselství mýtu je tedy ve faktické rovině mimo jiné též významným sdělením obsahující informace z prehistorie společenství, jež mýtus vytvořilo. S mýty ovšem samozřejmě není možno zacházet jako se seriózním historickým pramenem, protože jejich poselství je zamlženo a různě zkomoleno (což je dáno mimo jiné i zmíněnými dalšími funkcemi, které mýtus plní).
Přesto a právě proto, že mýtům byla přiznána určitá historická věrohodnost, došlo zejména v 19. a století k celé řadě významných archeologických objevů. Díky tomu, že Heinrich Schliemann byl skálopevně přesvědčen, že homérské eposy mají reálné historické jádro, což do té doby vědecká veřejnost zpochybňovala, byla objevena Trója, na mykénské Akropoli stejný badatel objevil šachtové hroby, na Krétě, zejména v Knóssu byly objeveny složité palácové komplexy a díky zmínkám v bibli byla nalezena asyrská města zavátá po tisíciletí pískem pouště.
Zajímavou otázkou zůstává vztah mezi mýtem a zapsanou historií, kterým se zabýval např. strukturalistický antropolog Claude Lévi-Strauss.1) Podle něj každý historiograf zůstává v zajetí své mytologie (tedy svého výkladu popisovaných faktů), proto různí historikové popisují stejné historické situace různě.

MÝTUS A RITUÁL
Mýtus má velmi úzkou spojitost s rituálem, jejich hranice je někdy těžko rozlišitelná. Mýtus byl podle odborníků mnohdy převyprávěný rituál rozvedený do epizod příběhu (např. mýtus o zplození Mínotaura královnou Pásifaé s posvátný býkem na Krétě2) nebo mýtus o založení Říma)3). Rituál byl zase velmi často zpodobením děje mýtu, mnohdy se přímo konal jako připomínka mytické události (řecké dionýsie4), křesťanské Vánoce, křesťanské Velikonoce, postní měsíc Ramadán, křesťanská mše, olympijské hry, zavedení sedmidenního týdne, atd.).

KATEGORIZACE MÝTŮ

Podle hlavního námětu jsou mýty rozdělovány do jednotlivých kategorií, z nichž nejdůležitější nyní uvedeme. Velmi často mýty splňují podmínky pro zařazení do více jak jedné z těchto kategorií, neboť se v nich určité náměty kombinují, existují i mýty, které nelze zařadit do žádné z uvedených kategorií.

1. Mýty kosmogonické (kosmos = řec. vesmír, svět, genesis = lat. zrod)
Jedná se o mýty popisující a vysvětlující původ a vznik světa - vyskytují se v různých podobách u všech kultur. Zajímavé je zjištění, ke kterému lze dospět na základě srovnání různých kosmogonických mýtů: ve velké části z nich se objevuje představa prvotního Chaosu (stavu neuspořádanosti), tmy nebo prvotního Oceánu, z něhož vzešel nebo byl stvořen svět. Je zde tedy a) častá představa prvotní neuspořádanosti, která byla vystřídána nastolením pořádku a řádu v okamžiku stvoření
b) častá myšlenka, že život vyšel z vody
Je zajímavé, že obě tyto archaické kosmogonické představy korespondují s moderními vědeckými hypotézami o možném vzniku vesmíru a života na naší planetě.

Pravděpodobně nejstarším známým nebo jedním z nejstarších kosmogonických mýtů je babylónský, mezopotamský (území dnešního Iráku) mýtus o stvoření nazvaný podle dvou počátečních slov Enúma eliš = Když nahoře. Jeho stručný děj podle Puhvel,Jaan: Srovnávací mythologie, s. 38:
Na samém počátku příběhu se setkáváme s dvojicí bohů, která reprezentuje základní životní principy: sladká voda Apsú reprezentuje mužské pohlaví, slaná voda Tiámat zastupuje ženské pohlaví. Jejich smísením se zrodí generace božstev, z nichž vyniká bůh Ea, bůh moudrosti a magie. Tito bohové se brzy začnou chovat zpupně a Apsú se rozhodne je zničit, bůh Ea je však rychlejší a otce zabije. Pak zplodí boha Marduka, který zatlačí otce do pozadí. Mezitím Tiámat usiluje o pomstu a s jedním ze svých synů, bratrem Eaovým zvaným Kingu, zplodí pokolení netvorů a chce se ujmout vlády. Mocný Marduk v nastalé bitvě nevory vyhubí a rozpůlí tělo Tiámat, čímž vznikne nebe a země. Z krve démona Kingu pak Marduk stvoří prvního člověka a Mardukova vláda je poté stvrzena navěky. Motiv střídání tří generací bohů a božské otcovraždy se objevuje například i ve starořecké mytologii, viz Hésiodova Theogonie.

Evropskému kulturnímu okruhu je díky křesťanské tradici nejbližší kosmogonický mýtus o stvoření světa převzatý křesťanstvím od starých hebrejců, zaznamenaný v první knize Mojžíšově zvané Genesis (Starý zákon, Kniha Genesis, kap. 1., odst. 1-31, kap. 2., odst. 1-3.):
Na samém počátku byla země beztvará, pustá a pohroužená do věčné tmy, všude se rozprostírala voda a nad ní se vznášel duch boží.
1.den - I řekl Bůh - "Budiž světlo!" A bylo světlo. Když Bůh spatřil, jak je krásné, oddělil ho od tmy a nazval ho dnem, tmu pak nazval nocí.
2.den - Příštího dne vytvořil Bůh nebeskou klenbu a oddělil ji od vod.
3.den - Shromáždil Bůh vody na jedno místo a tehdy se poprvé objevila souš. Vodstvo nazval mořem a souš zemí. Dále přikázal, aby na zemi rostlo mnoho druhů rostlin dávajících semena a plody.
4.den - Stvořil Bůh dvě nebeská tělesa svítící na obloze: velké, aby svítilo ve dne (Slunce), menší pro zjasnění noci (Měsíc). Došlo k vyznačení ročních dob a na nebeské klenbě Bůh umístil hvězdy.
5.den - Bůh stvořil mořské tvory a ptáky a poručil jim plodit a množit se.
6.den - Bůh stvořil veškeré suchozemské živočichy. Nakonec Bůh učinil člověka k obrazu svému, aby vládl nade vším, co žije a roste na zemi.
7.den - Bůh odpočíval po svém stvořitelském díle, požehnal tomuto dni a učinil ho svátkem na věčné časy.
Tento starý kosmogonický hebrejský mýtus bývá někdy vykládán jako popis souboje boha světla zvaného Jahve proti Chaosu moře. Opakováním tohoto mýtu se pak stal sedmidenní týden zakončený dnem odpočinku (v křesťanství nedělí - dnem Kristova vzkříšení, u hebrejců sobotou), je ovšem také možné, že tento mýtus vznikl ve snaze vysvětlit dodržování sedmidenního týdne a zavedení sedmého dne jako dne odpočinku.(viz vztah mezi mýtem a rituálem)

2. Mýty teogonické (theos = řec. bůh, genesis = lat. zrod)
Tyto mýty vyprávějí o původu a zrození božstev, často tvoří nedílnou součást mýtů kosmogonických.
U starých Řeků nacházíme řadu mýtů o zrození bohů, které zachytil řecký básník Hésiodos v epické básni zvané Theogonia. Shromáždil zde zřejmě různé verze podobných mytických příběhů, uspořádal je v určité návaznosti v epos a vytvořil tak příběh o několika po sobě následujících generacích řeckých bohů, který je považován za předstupeň řecké historiografie (Viz: Graves,Robert: Řecké mýty I., s.28-41).
Na počátku všech věcí se vynořila matka Gaia (Země) z Chaosu a ve spánku porodila syna Úrana (Nebesa). Spolu pak zplodili storuké obry Hekantocheiry a jednooké obry Kyklópy. (Úranův sňatek s Gaiou je někdy vysvětlován jako raný vpád Helénů do severního Řecka.) Úranos svrhl Storuké a Kyklópy do propasti Tartaru a zplodil s Gaiou pokolení sedmi Titánů. Nejmladší z nich byl Kronos, pod jehož vedením se Titáni proti otci vzbouřili.
Pomohla jim Gaia, která ze sebe zrodila kov a vyzbrojila Krona kovovým srpem, jímž Kronos ve spánku otce vykastroval. Uchopil jej přitom za varlata levou rukou, která od té doby nosí smůlu a se srpem je odhodil do moře. Tři kapky Úranovy krve dopadly však na Zemi a ta pak porodila Erínye - Lítice, které v řecké mytologii mstily vraždu rodičů a křivé přísahy. Jejich jména jsou Alektó, Tisyfoné a Megaira (původně zřejmě ztělesnění kněžek Velké Matky, předhelénské trojjediné bohyně).
Titáni pak vysvobodili Kyklópy z Tartaru a Krona odměnili vládou nad zemí. Kronos si vzal za ženu jednu ze svých sester, Titánku Rheiu, ovšem umírající Úranos mu předpověděl, že jej svrhne jeden z jeho synů. Proto Kronos každý rok spolkl jedno dítě, které mu Rheia porodila. Nejdříve to byla Hestia (později ochránkyně rodinného krbu, v Římě Vesta), potom Déméter (bohyně obilí a úrody, v Římě Ceres), potom Héra, Hádés a Poseidon. Když Rheia porodila nejmladší šesté dítě, třetího syna, jímž byl bůh Zeus, rozhodla se zabránit jeho pozření a svěřila jej matce Gaie, která jej ukryla na Krétě v jeskyni Dikté. Tam ho vychovaly nymfy a odkojila koza Amaltheia (za to byla vyzvednuta na hvězdnou oblohu v podobě znamení kozoroha a jeden z jejích rohů je tradičním symbolem hojnosti). Jeho kolébka byla zavěšena na stromě, aby jej Kronos nemohl najít ani na zemi, ani na nebi, ani na moři. Rheia místo syna zabalila do plenek kámen a podala jej Kronovi ke spolknutí.
Když Zeus dospěl v muže, předložil za pomoci matky Rhei Kronovi dávidlo a donutil jej vyvrhnout své sourozence. Nastal deset let trvající zápas, kdy si Kronos pozval na pomoc Titány, ale nakonec Zeus srazil Krona (Saturna) bleskem a stal se definitivním vítězem. Kronos přišel o moc a stal se otcem času s jeho nemilosrdným srpem (jeho jméno zaznívá ve slovech jako kronika, chronogram, chronometr, synchronizace). Rheini synové si pak rozdělili vládu nad světem: Zeus (Jupiter) vládl nad zemí a nebesy, Poseidón (Neptun) nad mořem a Hádés (Pluto) nad podsvětím (někdy toto bratrstvo vysvětlováno jako božská trojice častá i v jiných náboženstvích, nebo jako podobenství tří helénských kmenů). Zeus si potom vzal za
ženu svou sestru Héru (Juno) a byl ustaven řecký pantheon, který se usídlil na Olympu, a do něhož byla začleněna i starší ochranná předhelénská božstva, často ženská. Kromě zmíněných božstev to byla:
Athéna (Minerva): panenská bohyně předhelén. původu, bohyně moudrosti a války, dcera Diova
Afrodíté (Venuše): bohyně krásy a lásky, dcera Diova zrozená z mořské pěny
Artemis (Diana): dcera Diova, panenská bohyně lovu
Apollón (Apollo): bratr-dvojče Artemis, bůh věšteb, hudby a umění
Arés (Mars): bůh války
Hermés (Merkur): posel bohů a bůh obchodu
Dionýsos (Bacchus): bůh vína, a emocionálního uvolnění a pastýřů , sídlící na Naxu (nebyl považován za olympské božstvo)5)
Diovy časté zálety a někdy i násilnosti pravděpodobně v mytické podobě popisují postupné dobývání Peloponésu helénskými nájezdníky a podmaňovali si svatyně patřící především ženským božstvům, která uctívalo předhelénské neolitické obyvatelstvo Řecka.

3. Mýty antropogonické (antropos = řec. člověk, geneze = lat. zrod)
Tyto mýty popisují představu vzniku lidstva nebo stvoření člověka. Často jsou součástí mýtů kosmogonických nebo teogonických. Nejčastěji se v mýtech objevuje představa, že lidé byli uhněteni z hlíny a život jim vdechlo božstvo. Podle představ antického Řecka lidi uhnětl z hlíny Prométheus a dal jim podobu bohů - život jim pak vdechla bohyně Athéna.6) V našem kulturním okruhu nejznámější antropogonický mýtus pochází ze Starého zákona, knihy Genesis, kde je součástí mýtu o stvoření světa.

4. Mýty etiologické, též mýty původu
Mýty spadající do této kategorie vyprávějí o příčinách, původu a podstatě některých jevů a zvyků, o založení sídel, měst nebo státních útvarů, o příchodu národů do určité lokality, apod.
Příklady etiologických mýtů: o založení Říma, o založení Kartága, založení Prahy, příchod Čechů pod vedením praotce Čecha na horu Říp, atd.
Ukázkou etiologického mýtu je staroegyptský mýtus Usíre a Éset (Osiris a Isis).7)
V dávných dobách, kdy lidé neznali ani nástroje ani oheň, vládl v Egyptě dobrý bůh Usíre se svou manželkou a zároveň sestrou Éset. Naučil lidi zhotovovat si příbytky, ukázal jim, jak mají pěstovat rostliny a ovocné stromy a jak zužitkovávat úrodu z nich. Putoval se svou ženou a sestrou Egyptem, pomáhal, radil a učil.
To vše ale pozoroval s velkou závistí Usírův bratr Sutech (Sethos). Byl pravým opakem svého bratra: silný a krutý, utrpení lidí mu působilo radost, a proto je rozmnožoval. Nastražil tedy léčku. Pozval nic netušícího bratra na velkolepou hostinu, uprostřed níž nechal přinést překrásnou truhlici zdobenou zlatem a drahokamy. Lstí přesvědčil Usíra, aby do ní ulehl, nechal ji důkladně uzavřít a poslal ji po Nilu. Věrná Éset však manželovo tělo po mnoha dobrodružstvích vypátrala a důstojně je pohřbila. Sutech ovšem našel hrob svého bratra a jeho tělo roztrhal na kousky, které rozesel po celé zemi. Nešťastná Éset se opět vydala hledat a všude, kde nalezla část manželova těla, zřídila svatyni aby Sutecha zmátla. Třináct částí našla, čtrnáctou však Sutech odhodil do řeky a nasytily se jí ryby (a byla to část, bez níž se muž neobejde). Tehdy pomohl Éset bůh balzamování Anúpev (Anúbis), který chybějící díl zhotovil ze slonové kosti, přiložil jej k ostatním a celé tělo pomazal čarovnými mastmi, načež všechny kusy Usírova těla srostly. Tak se stal Anúpev učitelem balzamování a po jeho příkladu začali i lidé pečovat o tělesné pozůstatky svých zemřelých. Podle některých verzí tohoto mýtu potom nakrátko oživený Usíre zplodil s Éset boha Hóra a odebral se do říše mrtvých jako její vládce.
Když Hór dospěl, pověděla mu matka o křivdě, kterou na jeho otci spáchal Sutech. Oba bohové spolu svedli krutý boj, v němž byl Sutech poražen, i když nebyl zcela zničen. Stal se bohem pouště a zla, rozséval zemětřesení a mor. Ale jeho síla nemůže překonat Usírovo dobro.
Kromě vysvětlení původu zemědělství, řemesel a balzamování zdůvodňoval tento mýtus zvyk uzavírání sourozeneckých sňatků v egyptských panovnických dynastiích, neboť jeho předobrazem bylo spojení božských sourozenců Usíra a Éset.
5. MÝTY HEROICKÉ (HRDINSKÉ)
Nejčetnější skupina mýtů popisujících hrdinské skutky, bitvy, války, válečné výpravy, v nichž vystupují mytičtí předkové a hrdinové (Píseň o Gilgamešovi, Rámajána, Mahábharáta, Illias, Odyssea, Argonauté, Píseň o Beowulfovi, příběhy o králi Artušovi a rytířích jeho kulatého stolu, Lohengrin, Robin Hood, Bivoj, Bruncvík, atd.). Pro heroické mýty nachází každá doba vlastní ztvárnění - heroické příběhy procházejí dějinami v téměř neměnné podobě přes rytířské romány až po dnešní akční filmy.

6. MÝTY ESCHATOLOGICKÉ
Mýty spadající do této kategorie přinášejí vizi zániku světa nebo daného společenství. V mýtech tohoto typu se často setkáváme s představou vesmírného požáru, který vše pohltí, případně potopy zaplavující vše živé. Příkladem eschatologického mýtu je např. popis potopy světa v Bibli (Gn 7) nebo novozákonní Zjevení Janovo známé též jako Apokalypsa.

MYTOLOGIE JAKO VĚDA
Mýty jsou tedy nedílnou částí každé kultury. Během vývojového procesu se pak určité mýty spojovaly ve celé cykly a ucelené systémy, spojené s určitou kulturou nebo geografickou oblastí, které nazýváme MYTOLOGIE.
Termín mytologie v jiném významu označuje vědu, která se zabývá studiem, analýzou a výkladem mýtů. Pokusy nějak mýtus a jeho obsah racionálně vyložit sahají kupodivu až do starověku. Např. řecký myslitel a cestovatel Euémeros z Messeny na přelomu 4. a 3.stol. př.n.l. spatřoval v mýtických bozích obrazy kdysi skutečně žijících králů a hrdinů, kteří prošli proměnou v paměti lidí. V mýtech tedy hledal pouze ohlas dávných historických událostí. Tento historizující výklad mýtu nazván euhémerismus.
V průběhu 17. a počátkem 18. století byla vlivem řady zámořských plaveb evropská kultura stále častěji konfrontována s kulturami jiných kontinentů, mnohdy kultur předliterárních s velmi silným vztahem k mýtu. V této době se prosadil názor, že právě mýtus je klíčem k pochopení myšlení přírodních národů i archaických společenství, který do té doby evropským učencům chyběl.
Skutečnou dobou vzniku mytologie jako vědy zabývající se mýtem je až 18.století, kdy začaly být postupně nahromaděné poznatky vzdělaných misionářů, cestovatelů a obchodníků ze zámořských cest postupně tříděny a vyhodnocovány.
V době romantismu začal být mýtus přijímán nadšeně a mnohdy až s nekritickým obdivem. Zejména němčtí filosofové hledali v mýtu vyjádření národní povahy a podvědomí národa. Byly zkoumány i báje, pohádky a další projevy lidové slovesnosti. Význam těchto snah spočíval především v tom, že pozornost badatelů byla poprvé obrácena k jiným než antickým mýtům. Tím byla také vyvolána vlna zájmu a sběratelských aktivit při shromažďování národních literárních památek, které byly díky nim zachovány i pro další generace. I u nás byli touto vlnou ovlivněni Němcová, Čelakovský, Erben, v německých zemích bratři Grimmové. Nebýt jejich snahy, řada lidových pohádek by upadla v zapomnění.
Obsah mýtu byl romantickými badateli považován za zcela pravdivý odraz reality archaických kulturách a takto byl i vykládán. Tímto způsobem přistupoval k mýtu přistupoval i basilejský právník JOHANN JAKOB BACHOFEN, který vyložil řecký mýtus o Orestovi zpracovaný v Aischylově tragické trilogii ORESTEIA jako symbolické zobrazení střetu sil matriarchátu a patriarchátu v egejské oblasti s následným vítězstvím patriarchátu. Obdobně si ve svém výkladu řeckých mýtů počínal ve 20.stol. britský vědec Robert Graves.8)
MÝTUS O ORESTOVI, který byl J.J. Bachofenovi podnětem k tezi o tom, že patriarchálnímu uspořádání řecké společnosti předcházel matriarchát. Příběh, zpracovaný starořeckým básníkem Aischylem do třídílné tragédie Oresteia, je chápán jako mýtické vyprávění o zrození patriarchální civilizace.
Děj příběhu se odehrává především v bohatém řeckém městě Mykény, v němž vládl mocný Agamemnón po boku královny Klytaimnéstry. Měli spolu čtyři děti: tři děvčátka a nejmladšího syna, hrdinu tohoto příběhu jménem Orestés. Když byl Orestés ještě v kolébce, došlo ve Spartě, v níž vládl Agamemnónův bratr Meneláos, ke skandální události. Trojský princ Paris zneužil králova pohostinství u unesl jeho ženu Helenu (považovanou za nejkrásnější ženu světa) do Tróje i se spartským pokladem. Meneláos se obrátil na bratra se žádostí, aby mu pomohl odčinit urážku tím, že shromáždí řecké vojsko a postaví se do čela trestné válečné výpravy. Agamemnón tak ochotně učinil a shromáždil vojsko v přístavu Aulidě, kde lodě ovšem dlouho bezúspěšně čekaly na příhodný vítr k odplutí. Věštba nakonec reptajícímu vojsku sdělila, že bezvětří je trestem za urážku bohyně Artemis a ta může být usmířena pouze obětí Agamemnónovy dcery, jedné ze starších Orestových sester Ifigénie.
Agamemnón, který předpokládal odpor dívčiny matky, pro ni poslal pod záminkou, že se Ifigénie provdá za řeckého hrdinu Achilla. Když pak v Aulidě vyšla pravda nejevo a dívka byla na Artemidině oltáři obětována, Klytaimnéstra se do Mykén vrátila s nenávistí a touhou po pomstě. Řecké vojsko poté odplulo k Tróji, jejíž obléhání trvalo deset let a mezitím si Klytaimnéstra našla milence, s nímž připravila pomstu a očekávala Agamemnónův návrat.
Po deseti letech se tedy Agamemnón vítězně navrátil z dobyté Tróje obtížen kořistí, jejíž součástí byla i trojská princezna Kassandra, která mu už mezitím porodila dvojčata. Ta byla nadána věšteckou schopností, proto odmítla vstoupit do mykénského hradu a varovala i Agamemnóna. Ten ovšem ovšem stejně jako nikdo jiný jejím věštbám nevěřil a byl ženou naoko nadšeně přivítán. Královna na počest jeho návratu nechala připravit hostinu a ještě před ní se měl vojevůdce osvěžit lázní. Když ovšem vystupoval z vany, napadla jej Klytaimnéstra sekyrou a vraždu dokončil její milenec. Toutéž sekyrou pak zabila královna i Kassandru a její děti. Královnin milenec se však začal obávat, že by Orestés až dospěje v muže mohl chtít pomstít otcovu smrt, proto trval i na jeho zavraždění. Zasáhla však další z Orestových sester Élektra, která chlapce ukryla a odeslala pryč z Mykén, čímž jej zachránila. Nastaly pro ni ovšem nelehké časy, protože se musela dívat, jak na trůně sedí vrah jejího otce a musela od něj i od matky snášet řadu ústrků. Když pak Orestés dospěl, vrátil se do Mykén se svým přítelem Pyladem a s pomocí Élektry zavraždil proradnou matku i jejího milence.
V tomto bodě celý příběh vrcholí, protože zde nastává klíčový konflikt celého mýtu: vyvstává otázka, kdo byl vlastně podle tehdejších řeckých etických norem v právu: byla to Klytaimnéstra, která pomstila smrt své dcery Ifigénie, nebo naopak Orestés, který mstil vraždu svého otce?
J.J. Bachofen tvrdí, že ani řecké etické normy nebyly s tímto případem zcela vyrovnány. Proto se v dalším ději na Oresta snášejí Erínye - Lítice, hrozné okřídlené bohyně odplaty, které mu byly všude v patách (měly oči zalité krví, vyceněné zuby a místo vlasů zmije, v pravici držely bič spletený z hadů a oděny byly do černého roucha). Hrdina jejich přičiněním téměř přišel o rozum. Tato část příběhu tedy odpovídá matriarchálnímu pojetí práva: Orestés byl potrestán za matkovraždu.
Následuje ovšem patriarchální část vyprávění: hrdina se obrátil o pomoc k Apollónově svatyni do Delf, kde mu věštba určila, že se má vydat na Tauridu a odtud donést sošku bohyně Athény. Úkol to byl ovšem nebezpečný, protože Tauriďa né cizince chytali a obětovali je Artemidě. To se málem stalo i Orestovi, ale kněžka v něm v poslední chvíli poznala svého bratra. (Byla to totiž zázrakem zachráněná Ifigénie, kterou před lety Artemis odnesla z Aulidy ve chvíli jejího obětování a její tělo nahradila laní.) Ifigénie pomohla bratrovi uprchnout a oba se vrátili do Řecka, kde v závěru příběhu Orestés stanul před soudem na aténské akropoli. Žalobcem byla nejstarší z Erínyí, obhájcem Apollón, jemuž se podařilo soudce přesvědčit, že Orestés je nevinen, došlo tedy k jeho osvobození od žaloby. Zejména toto vyvrcholení je Bachofenem vykládáno jako zobrazení střetu patriarchálních a matriarchálních tradic a obrazné vyjádření vítězství patriarchálního uvažování v řecké společnosti.9)

SIGMUND FREUD
Do jisté míry se určitými kulturními fenomény zabýval i slavný vídeňský psychoanalytik Sigmund Freud. V antickém příběhu o králi Oidipovi nalezl Freud předobraz pokušení dopustit se incestu s vlastní matkou a zabít otce jako svého soka. Podle Freuda tento pocit v době dospívání zakouší každý mužský jedince. Tento jev pak nazval podle antického hrdiny příběhu Oidipovým komplexem a použil jej jako klíč k řešení neuróz u řady svých pacientů.
Starý řecký mýtus o Oidipovi, jehož výklad vzrušuje celé generace umělců a badatelů (Viz Graves,Robert: Řecké mýty II., s.7-13):
V dávných dobách vládl ve městě Théby král Laios po boku královny Iokasté. Protože ho rmoutila bezdětnost, obrátil se pro radu na delfskou věštírnu. Dostalo se mu ovšem odpovědi, že dítě, které by mu porodila královna Iokasté, by se stalo jeho vrahem. Když se pak královně narodil syn, místo radosti mu Laios probodl nožky hřebíkem, svázal jej a přikázal pohodit na pastvinách na hranici království. Tam jej našel pastýř ze sousedního království, pojmenoval jej Oidipús (opuchlá noha) a odnesl jej do města Korintu, kde byl Oidipús bezdětným královským párem přijat za vlastního a vychován jako následník trůnu. Když se ovšem Oidipovi již jako mladému muži vysmál jeden z jeho vrstevníků, že se vůbec nepodobá svým rodičům, vydal se hrdina do Delf zjistit ve věštírně tajemství svého původu. Kněžka Pýthie ho však nenechala ani vstoupit do svatyně a označila jej za budoucího vraha svého otce a manžela vlastní matky. Oidipús nechtěl způsobit neštěstí svým domnělým rodičům, které miloval, a rozhodl se proto již nikdy nevrátit do Korintu. Vydal se tedy opačným směrem a v úzké soutěsce u Delf se střetl s vozem, na němž seděl jeho skutečný otec, již starý král Laios. Ten jel do Delf vznést dotaz, jak se mohou Théby zbavit Sfingy, jež se usadila těsně u města a každému pocestnému kladla hádanku: "Který živočich má jeden hlas, ale přitom má někdy dvě, někdy tři a někdy čtyři nohy a nejslabší je tehdy, když jich má nejvíce?" Toho, kdo hádanku nemohl uhodnout, na místě zardousila a sežrala.
Laios se obořil na Oidipa, aby mu uvolnil cestu jako urozenějšímu, Oidipús odmítl a Laiův vůz mu přejel nohu. To Oidipa rozlítilo natolik, že vozataje zabil a koně přiměl, aby Laia usmýkali s smrti. Pak Oidipús pokračoval na cestě k Thébám a zodpověděl tajemnou hádanku Sfingy. "Člověk" odpověděl, "protože jako batole leze po čtyřech, v dospělosti chodí po dvou a ve stáří se opírá o hůl." Sfinga nato skočila do propasti a roztříštila se na kousky. Vděční Thébané přivítali Oidipa jako zachránce, prohlásili jej králem a oženili jej s královnou po Laiovi, aniž by kdokoliv tušil, že je to jeho vlastní matka.
Žili spolu řadu let a zřejmě šťastně, protože z jejich svazku přišly na svět čtyři zdravé děti, a Oidipús byl thébanům dobrým a spravedlivým králem. Potom se ovšem na Théby snesl mor a delfská věštírna radila jediné: vyhnat vraha krále Laia. Oidipús sám veřejně vraha proklel a odsoudil ho do vyhnanství, ať je to kdokoliv. Věštec Teirésiás však za vraha označil samotného Oidipa, čemuž zpočátku nikdo nechtěl uvěřit, dokud posel nepřinesl dopis z Korinta, v němž byly popsány okolnosti, za nichž byl Oidipús osvojen. Poté co zjistila, že je manželkou vlastního syna, se Iokasté hanbou a žalem oběsila, zatímco Oidipús vytrhl z jejího šatu jehlici a sám se oslepil. Pak odešel do vyhnanství provázen dcerou Antigonou a po letech zemřel uštván Erinyemi, které podle starořecký představ pronásledovaly ty, kdo zavinili smrt svých rodičů.
Tento příběh ztvárnil do podoby tragédie "Oidipús vladař" starořecký básník Sofoklés a nebyl jediným umělcem, který se jím nechal inspirovat.
Výklady tohoto mýtu jsou velmi různorodé, ani sami staří Řekové ho nejspíše nechápali. Nejčastěji je vnímán jako podobenství o neúprosné síle osudového předurčení, jemuž není možno uniknout. Oidipús byl podle tohoto výkladu potrestán právě za pokus se svému osudu vzepřít.
Příběh může mít ovšem ještě jinou rovinu: Sigmund Freud v něm viděl předobraz pokušení dopustit se incestu s vlastní matkou a zabít otce jako svého soka (Freud ovšem zcela pomíjí skutečnost, že Oidipús v mýtu nezná skutečnou totožnost svých rodičů).
Další výklad předpokládá (uvedeno v Graves,Robert: Řecké mýty II., s.10-13), že u předhelénského obyvatelstva byla nositelkou moci královna a král byl pravidelně rituálně zabíjen - někdy usmýkán koňmi. Nový král, který nahradil starého, byl pak teoreticky vnímán jako jeho syn a královna, s níž se oženil, byla teoreticky jeho matkou. Patriarchální dobyvatelé, kteří se setkali u původního obyvatelstva s tímto zvykem, si jej pak mylně vyložili jako otcovraždu a incest. Dramatické vyvrcholení tohoto příběhu je pak vykládáno jako možná historická událost, kdy se nový král pokusil po určité době vzepřít tomuto zvyku, královna si na protest vzala život a vládce byl poddanými vyhnán.

CARL GUSTAV JUNG
Velmi osobitý přístup k problematice mýtu nacházíme u Freudova pokračovatele a později i odpůrce C.G.Junga. Podobně jako Freud i on je názoru, že lidské chování lze vysvětlit pouze analýzou hlubší vrstvy mysli, kterou shodně s Freudem nazývá nevědomí. Celistvá osobnost člověka je podle Junga tvořena integrací vědomé i nevědomé složky lidské psychiky. Zatímco Freud v nevědomí hledal pouze potlačený sexuální pud, podle Junga jsou v nevědomí zahrnuty potlačené, zapomenuté nebo podprahově vnímané zkušenosti jedince. Kromě toho rozlišuje tzv. kolektivní nevědomí, které je odrazem vývoje a historické zkušenosti lidstva. V nevědomí pak jsou kromě jiného obsaženy i určité univerzální symboly, vrozené motivy, pravzorce, které Jung nazval ARCHETYPY. Archetypální obrazce se pak podle něj objevují jak v mysli jedince, tak V produktech kolektivního nevědomí, jimiž jsou například mýty, ale také náboženské představy nebo ideologie. Uveďme některé z těchto archetypů:
ANIMA - archetyp ženy v nevědomí muže, souborná představa o ženské podstatě usídlená v mužském nevědomí. Podle ní si muž volí svou partnerku, zároveň je to i komplex ženských vlastností v povaze muže. Předobrazem tohoto archetypu je zpravidla matka, během života se přenáší na různé ženy.
V mýtech se anima vyskytuje jako ideální ženská postava, bohyně, princezna nebo víla, v záporné podobě též jako čarodějka, zlá, přesto pro muže magicky přitažlivá žena.
ANIMUS - archetyp reprezentující mužskou přirozenost v nevědomí ženy, vystupuje jako symbolický ideál mužství, komplex mužských vlastností v povaze ženy (agresivita, touha po moci a dominanci).
Animus mýtech se nejčastěji vyskytuje jako neohrožený hrdina, silák, dobrodruh, princ bojující s drakem a překonávající síly zla, bůh , mnohdy ovšem též svůdce.
STÍN - archetyp temnoty a potlačení. Jedná se o souhrn negativních vlastností, které byly v důsledku neslučitelnosti se společenskými normami zatlačeny do nevědomí. Je komplexem vzdorné energie nacházející zalíbení v negaci a ve zmaru, obsahuje potlačené sobectví, nenávist, agresivitu, závist, chamtivost, proradnost, zbabělost apod.
Stín se mýtu objevuje jako negativní postava: čaroděj, duchové zla a zmaru, ďáblové, čarodějnice, obludy, draci, postavy nepřátelské hrdinovi apod.
Tohoto archetypu často využívají náboženské a politické ideologie, které určitou skupinu lidí ve společnosti označí za nositele negativních vlastností. Přispěním archetypálních představ může takováto manipulace v náboženských nebo ideologických střetech, případně v etnických konfliktech vyvolat iracionální destruktivní psychickou energii, jejíž zneužití je nesmírně nebezpečné.10) Podle Junga se v náboženských, ideologických a etnických válkách nebo davových hnutích uvolňuje destruktivní psychická energie vázaná na archetypy.11)
Pro úplnost uveďme některé další Jungovské archetypy:
VELKÁ MATKA (Magna Mater)
Archetyp plodnosti a plodivé síly, v mýtech zosobněný v bohyních plodnosti (v Řecku např. Déméter, matka Příroda apod.)
MOUDRÝ STAŘEC (Senex)
Archetyp, který je ztělesněním životní moudrosti a duchaplnosti. V mýtech a příbězích vystupuje jako nejvyšší božstvo, moudrý král, mudrc, učenec nebo duchovní učitel - guru.
PERSONA (maska antického herce)
Archetyp, který je výrazem sociální adaptace na kulturu, archetyp konformity. Je určena ke skrytí vlastní individuality, je protikladem Stínu. Každý jedinec v průběhu života hledá rovnováhu mezi svou individualitou a Personou, mezi tím, jakým dojmem chce působit na ostatní a tím, jaký skutečně je.12)

SROVNÁVACÍ MYTOLOGIE
Stále větší množství mytologického materiálu, který poskytlo objevení literárních pokladů Mezopotámie, Egypta, Indie a Dálného východu a sběratelské úsilí výzkumníků mezi indinskými kmeny v Americe umožnilo v rámci zkoumání mýtů vznik nové vědecké disciplíny

SROVNÁVACÍ MYTOLOGIE.
Podstatou této disciplíny, jak už napovídá její název, je hledání společných motivů a prvků objevujících se v mýtech různých národů a také vysvětlení jejich výskytu. Při srovnání většího množství mytologického materiálu je totiž zcela zjevné, že určité náměty se v nich různých podobách jednoznačně opakují. Pro označení základního motivu mýtu byl použit termín mytologéma. MYTOLOGÉMA JE TEDY ZÁKLADNÍ NOSNÁ MYŠLENKA MÝTU, s níž je možné se setkat nejen v mýtech, ale i v legendách, bájích, pohádkách a pověstech.

Některá častá mytologémata:
Jedním z nějčastějších mytologémat je souboj dobra a zla. Dobro bývá ztělesněno kladným mytickým hrdinou, zlo jeho soupeřem, protivníkem a nepřítelem (např. dvojice Usírev - Sutech v egyptské mytologii, v hebrejské bibli David - Goliáš) nebo obludou či nebezpečným zvířetem. Často se tento model vyskytuje v podobě hrdiny, který zabíjí draka nebo jiné bájné či obávané zvíře (Gilgameš s přítelem Enkiduem v sumerské mytologii zabíjejí obra Chumbabu, Apollón hada Pythóna, Théseus Mínotaura, Héraklés zabíjí Hydru, Perseus Medúsu, sv. Jiří draka, Mithra nebeského býka, atd.).
Dalším významným mytologématem, vyskytujícím se zejména na Blízkém východě a ve středomoří je motiv boha nebo hrdiny, který je zabit, často velmi drastickým způsobem, a který je následně oživen, tedy vstává z mrtvých. Tento motiv je obsažen v egyptském příběhu o bohu Usírevovi, tentýž motiv nacházíme v příběhu o Dionýsovi, který byl roztrhán Titány a následně oživen bohyní Athénou, o Adónidovi, Tammúzovi a je též dobře čitelný v křesťanském příběhu o ukřižování a zmrtvýchvstání Krista. Podle Mircey Eliada mělo zobrazení utrpení boha nebo božského hrdiny při každoročních slavnostech u řady kultur poskytnout každému z přihlížejících útěchu, připomenout, že žádné utrpení není definitivní a že po něm následuje vzkříšení. Utrpení jedince je takto relativizováno, je naplněno určitým smyslem, má východisko a tudíž je snesitelnější.13) Mezi srovnávacími mytology existuje hypotéza, že tento umírající hrdina byl symbolizací osiva, které muselo v době setby obrazně "zemřít" a být pohřbeno do země, aby po čase vyklíčilo a vzešlo, čímž došlo k hrdinově obraznému "vzkříšení". Proto se toto mytologéma objevuje zejména v mýtech zemědělských národů.
Další časté mytologéma je příběh o hrdinovi nebo bohu, který je v době dětství a bezbrannosti buď ohrožen, nebo je mu dokonce ukládáno o život, ovšem přispěním náhody, osudu či nadpřirozených sil z nebezpečí vyvázne, aby se z něj v dospělosti stal významný kulturní hrdina. Příkladem takovýchto postav mohou být Oidipus, Romulus a Remus, Mojžíš, Sargon Akkadský (v pohádkách např. Plaváček), Zeus, Paris, Héraklés, a opět Ježíš (útěk svaté rodiny před Herodovým vražděním neviňátek do Egypta).
Velmi častým mytologématem je motiv bohyně-matky, který patrně z dávných dob přežíval mnohde pod nánosem patriarchální kultury. Např. v Řecku byla jako bohyně-matka uctívána bohyně obilí a úrody Déméter uctívaná v tajemných eleusínských mystériích.14) Objevuje se dokonce i v křesťanství, v němž se po počáteční absenci tohoto motivu rozmáhá kult bohorodičky panny Marie(zobrazované často s dítětem v náručí v modrém rouchu posetém hvězdami a stojící na půlměsíci podobně jako palestinsko-syrská Aštarté ), který nakonec málem zastínil Boha otce samotného.
Kde se ale vzaly tyto shodné prvky v různých mýtech, jak to, že určitá mytologémata se vyskytují tak často? Na to existují ve srovnávací mytologii různé názory: jedna možná odpověď je, že se určité mýtické náměty šířily difúzí z jediného centra vzájemným předáváním mezi kulturami. Další teorie zastává názor, že obdobná témata se vyskytla nezávisle na sobě spontánní tvorbou vzhledem k podobnosti podmínek života a obživy v určitých kulturách a také vzhledem k podobnosti lidské psychiky. Nejblíže k pravdě bude nejspíše kombinace obou přístupů.

MÝTUS A UMĚNÍ
Významná je též otázka vztahu mezi mýtem a uměním, který je jednoznačně velmi úzký. Mnozí badatelé považují mýtus za základní zdroj a inspiraci veškerého umění. Mýtické motivy sloužily od nejstarších dob umělcům jako inspirace a mýtické náměty byly zobrazovány zejména výtvarným uměním. Námětem výtvarných děl jsou mýtické náměty po celý starověk, ve středověkém renesančním a barokním umění najdeme nepřeberné množství děl inspirovaných Starým a Novým zákonem i životy svatých.Významný je vztah mýtu a řecké starověké tragédie. Jak již víme, řecké drama se vyvinulo ze zpodobení utrpení boha Dionýsa - tento námět byl postupně doplňován a postupně nahrazen dalšími náměty čerpající z řeckých klasických mýtů zpracovaných předními řeckými dramatickými básníky (Aischylos, Sofokles, Euripides). Klasická antická dramata měla i aktuální podtext a obsahovala určité morální poselství. Řecká tragédie měla též úlohu kultovní, rituální a její sledování, doslova spoluúčast, přinášely divákům určité očištění, doslova katarzi, které jim poskytlo spoluprožívání silných vášní spolu s herci na jevišti. Tento aspekt si drama podrželo dodnes.
Mýtus se stává základem všech vyprávění epického rázu, stojí tedy u kořene všech epických žánrů. Navíc v literatuře nalézáme velké množství mytologických námětů či děl inspirovaných různými epizodami mýtů či mytickými hrdiny (např. J. Joyce - Odysseus), mýtické náměty se hojně vyskytují v dramatu (např. J.W. Goethe - Ifigenie v Tauridě, P. Corneille - Médea, J. Racine - Faidra, ve 20. stol. F. Dürrenmatt - Herkules a Augiášův chlév, u nás J. Vrchlický - Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie) a samozřejmě též v libretech oper (R. Wagner inspirující se germánskou mytologií v dílech jako např. Lohengrin, Tannhäuser, Tristan a Isolda, Parsifal, u nás Smetana: Libuše, Dalibor) i operet (J. Offenbach - Krásná Helena) i v námětech dnešních muzikálů (Jesus Christ Superstar, Drakula, Krysař atd.). Podstatnou část mýtických námětů zpracovává výtvarné umění, především malířství a sochařství, mýtické motivy se také hojně uplatňují v uměleckých řemeslech a zdobí keramiku, porcelán, sklo, zbraně, textilie, nábytek, atd.

ZÁKLADNÍ DOPORUČENÁ LITERATURA:
BUDIL, I. T.: Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha, TRITON 1992.
ELIADE,M.: Mýtus o věčném návratu. Praha, OIKOYMENH 1993.
GRAVES,R: Řecké mýty I. II. Praha, Odeon 1982.
PUHVEL, J.: Srovnávací mythologie. Praha, NLN 1997.