Náhradní rodinná péče, psycholog.

"Vývoj dítěte v pěstounské či adoptivní péči
a fungování těchto institucí"

Seminární práce z psychologického semináře

Historie vzniku náhradní rodinné péče jakožto instituce:
Umisťování dětí do náhradní rodinné péče je u nás možné teprve od roku 1963, kdy byl vydán zákon o rodině, která se tímto znovu uvedla na první místo mezi výchovnými institucemi. Otevřela se tím nová perspektiva pro adopci a později i pěstounskou péči, či jiné formy nahrazující rodinnou výchovu a zázemí. Do popředí zájmů se tím dostaly potřeby dítěte, jakožto jedince. Byla soustředěna pozornost na nedostatky ústavní výchovy, která nemohla při svých možnostech nahradit nezastupitelnou roli rodiny při formování charakteru dítěte a v potaz se začaly brát i psychické potřeby svěřenců v ústavech, které byly omezeny na minimum. Idea o výchově dětí "sociálně osiřelých" v náhradních rodinách se tak začala pozvolna vyvíjet.
Výše zmíněný zákon o rodině č.94/1963 Sb. umožnil poprvé v historii zbavit rodiče jejich rodičovských práv, pokud hrubým způsobem zanedbávali své rodičovské povinnosti anebo naopak svá rodičovská práva zneužívali. V mnoha kruzích byl tento zákon odmítán a zavrhován, a proto se ho v plné míře dlouho nevyužívalo. Zákon umožnil právní uvolnění a vyhledání adoptivní rodiny zanedbávaným dětem, které byly nuceny předtím trvale pobývat v ústavní výchově se všemi jejími negativními důsledky. Byla tak poprvé umožněna výchova formou adopce (osvojení).
Avšak i přes vydání tohoto zákona zůstávalo v ústavech mnoho dětí, které byly z různých důvodů "nevhodné" pro adopci. Například šlo o děti starší, o děti s vážnou zátěží, o děti výrazně deprivované nebo o děti se zjevnými poruchami např. smyslovými, somatickými nebo intelektovými. Těžko se do náhradní péče umisťovali i děti romského původu, přestože bez jakýchkoli potíží fyzických či psychických. Pro všechny tyto děti byla budována pěstounská péče. Nejprve, ještě před jejím uzákoněním se prováděla v třech centrech jako experiment, čímž byl vytvořen hodnotný podklad pro systém náhradní rodinné péče*. Samotný zákon o pěstounské péči byl odsouhlasen v roce 1973 (č.50/1973 Sb.). Kladný vliv na psychický vývoj deprivovaných dětí a dětí "neumístitelných" se projevil
velmi brzy.

*Přehled typů náhradní rodinné péče:

Adopce: 1) "zrušitelná", tj. adopce 1. stupně

2) "nezrušitelná", tj. adopce 2. stupně (adopce trvalá)

Pěstounská péče (PP): 1) individuální PP příbuzní prarodiče
jiní

cizí osoby ("klasická" PP,
jako dlouhodobé řešení)

2) skupinová PP velké pěstounské rodiny
- pěstounské páry

SOS dětské vesničky
(matka- pěstounka)

V některých případech však není možno umístit z různých důvodů dítě do náhradní rodinné péče. Pak je dítě svěřeno do ústavní péče, do kolektivního výchovného zařízení (např. dětská zařízení v resortu zdravotnictví1), různé dětské domovy v resortu školství1), ústavy sociální péče v resortu sociálních věcí1) pro handicapované děti). Jedinec tak není svěřen do péče konkrétního náhradního rodiče nebo vychovatele, ale do péče neosobní instituce. Dálkovým opatrovníkem dítěte je příslušná sociální pracovnice, která však zjevně nemůže při množství svěřených případů nahradit výchovu individuální.
Mezi zvláštní zařízení v resortu zdravotnictví se řadí kojenecké ústavy, kde jsou umístěny děti od narození do 5 let. Děti jsou zde umístěny zejména ze zdravotních důvodů (př. děti s nízkou porodní hmotností, děti nemocné, děti vyžadující speciální zdravotní režim atd.)

V oblasti rozvíjející se náhradní rodinné péče pracovalo poměrně málo psychologů, kteří by si byli vědomi problémů vznikajících při vývoji v kojeneckých ústavech a v dětských domovech. Teprve postupně byli akceptování jako nutní pracovníci v oblasti náhradní výchovy. Systematicky se u nás od roku 1971 budovalo manželské poradenství, které zahrnovalo psychologická vyšetření žadatelů o adopci nebo pěstounskou péči. Teprve později byla budována druhá oblast odborných služeb pro náhradní rodinnou péči- poradenské vedení náhradní rodiny. Tento systém odborných služeb prošel složitým vývojem, ale stále není na výši, která by odpovídala úrovni vědních disciplín a zejména dostatečným potřebám praxe.

1) Péče o děti žijící mimo domov je řízena třemi resorty: zdravotnickým, školským a sociálním. Významnou úlohu hrají též soudy.

1. konference o náhradní rodinné péči byla uspořádána katedrou psychologie pedagogické fakulty Univerzity Palackého pod záštitou Ministerstva práce a sociálních věcí ČSR v Olomouci. Konference se zúčastnili odborníci různých profesí (př. pediatři, právníci, psychologové...) a pracovníci sociálních odborů, kteří zajišťovali převedení teorie do praxe. Přizváni byli i někteří ředitelé dětských domovů. Konference dopadla velmi úspěšně a byla následována řadou dalších, které se uskutečnily v letech 1981, 1984 a 1988. Na konferencích se řešily návrhy o péči dítěte v náhradní rodině a měla i společenský význam, neboť konferencí se účastnili i zahraniční návštěvníci. Výchova dítěte alternativní způsobem a jeho umístění do náhradních rodin se stalo samostatným oborem vědeckým i sociálním.

Současné a přetrvávající problémy systému náhradní rodinné péče:

◘ nejednotná koordinace orgánu ve věci řešení otázek týkajících se adopce či
umístění dítěte do náhradní rodinné péče
◘ zdlouhavost a nepružnost procesů směřujících k umístění dítěte do náhradní
rodiny
◘ nedostatečné umisťování dětí se speciálními potřebami (např. handicapované
děti) nebo děti jiné rasy než bílé
◘ nedostatečná předchozí příprava žadatelských rodin
◘ problematika mezinárodní adopce
◘ nedostačující alternativní formy náhradní rodinné péče (př. krátkodobá péče,
pokud je třeba profesionální péče)
◘ následná pomoc dětem po dosažení plnoletosti (studium, bydlení...)

Dítě a jeho základní psychické potřeby pro zdravý vývoj:

Aby dítě mohlo růst a vyvíjet se bezproblémově a jakýchkoliv psychickým stresů, je zapotřebí mu zajistit přísun určitých psychologických podnětu. Musí mu být také umožněno získat i sociální návyky a to již od raného dětství. Bohužel v mnoha kolektivních výchovných zařízeních takovéto podmínky jednoduše není možno zajistit. Jestliže má dítě vyrůst v sebevědomou a soběstačnou osobnost je nutné mu poskytnout určité psychické a sociální zázemí. Tyto nezbytnosti se dají hrubě shrnout do pěti bodů:

1) Potřeba stimulace, tj. náležitého přívodu podnětů co do množství, kvality i
proměnlivosti. Uspokojení této potřeby vede organismus k aktivitě.

2) Potřeba smysluplného světa. Mají-li jednotlivé podněty zajistit získávání
poznatků a zkušeností hodnotných pro život, je třeba aby měly podněty určitý
řád a smysl. Nalezení smyslu pomáhá dítěti v každodenním fungování.
Umožňuje dítěti učit se, přizpůsobovat se životním podmínkám, osvojovat si
pracovní postupy i strategie společenského chování a společenské normy.

3) Potřeba životní jistoty. Tato potřeba zbavuje člověka úzkosti, dodává mu pocit bezpečí a umožňuje cílevědomou aktivitu poznávací, společenskou a pracovní. Tato jistota je naplňována především v mezilidských vztazích.

4) Potřeba pozitivní identity (viz. str.6). Pojem vlastního "já" napomáhá k pozitivnímu přijetí sebe sama a své společenské hodnoty a zároveň umožňuje budování zdravého sebevědomí. patřičná sebeúcta je podmínkou uspokojivého zařazení ve společnosti.

5) Potřeba otevřené budoucnosti, naděje a životní perspektivy. Takovéto
pozitivní vyhlídky nám umožňují prožívat naplno náš současný osobní život.
Ztráta perspektivy vede k frustraci a depresím.

Potřeba uspokojování uvedených základních psychických potřeb není omezena pouze na období dětství či dospívání. Je prokázáno že nás provází celý život až do stáří. Současně se však prokázalo že pro mnohé lidi znamená naplnění těchto potřeb pravě soužití s dětmi. U některých jedinců je tomu právě naopak a ti pak pociťují dítě jako vetřelce a narušitele v jejich dosahování osobních cílů a naplnění. Vznikají tak šťastné rodinné svazky, kdy dítě znamená vytržení z denního stereotypu a jedinou cestu k získání životní rovnováhy. Mnohdy tak partneři nebo manželé upevní rozpadající se pouto jejich vlastního vztahu. Ve druhém případě se dítě naopak stává rozvratitelem rodiny a jeho žití
v do té doby nestálém svazku je poslední kapkou. Rodiče pak chápou svého potomka jako přítěžek a nepříjemnou povinnost. Může tomu být z mnoha důvodů, např. nezralost rodičů, pracovní vytíženost apod. Z takovéto rodiny se pak nezřídka stává rodina labilní, kdy je její trvání otázkou času a je zřejmé, že takováto rodina není schopna dostatečně zajistit dítěti naplnění jeho psychických potřeb a svou funkci tedy jako instituce neplní.

Rodičovství biologické versus psychologické:

₪ Na jedné straně máme tzv. rodičovství vlastní, pokrevní neboli biologické, kdy je vztah matky k dítěti zajištěn "slepými" přírodními silami. Je však známo z živočišné říše, že se někdy svých potomků zříkají, zanedbávají je a není ani výjimkou že je přímo zahubí. Přírodní síly tedy v takovýchto chvílích jasně selhaly a pravděpodobně vztah matka-dítě nefunguje pouze na bázi biologických předpokladů.

₪ Na straně druhé nesmíme opomenout faktor psychologický, který například umožňuje pojmout cizí mláďata za vlastní. Pouto mezi matkou (nebo otcem) a potomkem tak nefunguje jenom na základě nutných zaopatření jako například potrava, domov, bezpečí před okolními nástrahami. Proto existuje teorie o rodičovství psychologickém, kde zapracovaly i síly společenské.

 Rodičovství biologické a psychologické tedy existují vedle sebe a spolu, avšak jedno druhému nejsou podmínkou. Jsou případy kdy biologičtí rodiče opouští své děti a není také nezvyklé, když pár přijme cizí dítě za své na základě rodičovství psychologického (- náhradní rodinná péče).
 Dítě samo přijímá za rodiče toho, kdo se k němu mateřsky a otcovsky chová a nikoliv toho, kdo se tak nechová a je k němu vázán pouze faktem zrození. Podstatou specifického vztahu není to, že je dítě krmeno a je mu zajištěna fyzická pohodlnost (jak se domníval ještě Zikmund Freud2)), ale poskytování opory a jistoty v poznávání neznámého činí pouto mezi rodičem a dítětem.
Základním principem citového vztahu je uspokojení potřeby bezpečí, jistoty a důvěry. Krmit dítě bez lásky je možné, ale zajistit důvěru a oporu bez lásky nelze. Tyto poznatky mluví ve prospěch rodičovství psychologické, které tedy jasně nabývá větší podstaty nad rodičovstvím biologickým.

2) Zikmund Freud (1856-1939), rakouský psychiatr a psycholog,
(psychoanalýza- rozbor duše, studium nevědomí...)

S tímto zjištěním zjevně kontrastuje ústavní péče, která není založena na základech citových vztahů. Naopak funguje za účelem zajištění dítěte z hlediska biologického. Z toho jasně vyplývá pozitivní vliv náhradní rodinné péče na vývoj dítěte.

Identita jedince:

Pozitivní identita je jednou ze základních psychologických potřeb (viz. str.4). (Opakem identity je anonymita, situace kdy nemáme žádné společenské "já", kdy se stáváme pouze jedním z davu, jedním z mnoha). Podstatnou součástí identity je i náš původ a naše historie. Z toho pěstounská péče, adopce apod. nemůže zcela naplnit potřebu dítěte při pátráni po svých kořenech. Vyvstává tedy otázka zda tajit před dítětem fakt, že bylo osvojeno, ale z praktického hlediska není biologickým potomkem rodičů, s nimiž žije. Podle psychologické praxe se radí dítěti nijak nezatajovat jeho původ. neexistují žádná stoprocentní opatření, která by mohla zajistit naprostou a trvalou izolaci dítěte od skutečné pravdy. Jediným důsledkem takového jednání by byly pochyby dítěte, proč nemá fotografie z dětství, proč se jeho rodiče nezmiňují o počátcích jeho života apod. Následně jsou stresováni i rodiče, žijící dennodenním strachem před prozrazením pravdy a nevědomky tak mohou narušovat poklidný tok rodinného života a zbytečně navozovat konfliktní situace ohrožující stabilitu rodiny. Pokud by dítě náhodně zjistilo skutečnou pravdu o svém původu, může to na ně mít destruktivní vliv a může dojít až k naprostému zhroucení vlastního "já" a osobního života. Veškeré dosavadní cíle a plány ztrácejí smysl a dochází tak k rozpadu i jiných základním potřeb, nejenom vlastní identity.

Potenciál dítěte:

Náhradní rodiče si nikdy nemohou být předem jisti o vlastnostech a vlohách jejich svěřence neboť jsou z velké části ovlivňováni dědičnými předpoklady svých biologických rodičů. Avšak prostředí, ve kterém dítě vyrůstá má také značný vliv na formování jedince a může jej do značné míry ovlivňovat a formovat, přestože ne zcela změnit3).
Vývoj člověka začíná jeho početím. Splynutím zárodečných buněk dochází ke kombinaci dědičných vloh otce a matky, které jsou posléze neměnitelné. Nese si genetické informace po obou rodičích ve stejné míře, takže pokud se dítě jednomu z rodičů "více podobá", jde pouze o to, že se u něho určité genetické předpoklady projevily ve větší míře, respektive viditelnějším způsobem. Člověk získává v době početí svou genetickou výbavu, tj. soubor genů určité kvality. tento soubor se nazývá genotyp. genotyp se během života nemění a pokud ke změně dochází tak ve smyslu negativním. Míra vlivu dědičnosti a prostředí může být v případě různých vlastností odlišná. Vliv prostředí závisí už na samotné genetické informaci. Lidé s různými dědičnými předpoklady mohou reagovat na stejné prostředí různě. V dětství převažuje vliv rodiny, dítě přijímá způsoby chování i mnohé osobnostní rysy po svých adoptivních rodičích. Kvalita prostředí je tedy určena rodiči, je nezávislá na volbě dítěte. V průběhu dospívání se jedinec osamostatňuje a v jeho chování se začnou projevovat ve větší míře dědičné podmíněné znaky zakódované v jeho dědičné výbavě. Preferují způsoby jednání, které více vyhovuje jejich vrozeným potřebám a dispozicím. Z toho důvodu bývají rodiče v pubertě překvapení změnou chování jejich svěřených dětí, přestože změna proběhla absolutně nezávisle na nich.
Vztahy mezi geny vytvářejí jen předpoklady ke vzniku určité vlastnosti. Konečný efekt, tj. fenotyp závisí i na prostředí. Zda a v jaké míře se genetické dispozice rozvinou závisí na vnějších vlivech. Vztah dědičnosti a prostředí je ovlivněn skutečností, že genotyp je neměnný, zatímco okolní prostředí a vlivy neustále kolísají, mění se jejich intenzita, frekvence a kvalita.
Budoucí adopční rodiče také nemohou nikdy předem odhadnout inteligenční potenciál adoptovaného dítěte- neměnnou roli zde hraje dědičnost inteligence. Tyto dědičné dispozice jsou stálé, určují maximální možnou úroveň schopností každého dítěte. Např. podprůměrné dítě má své maximum v pásmu spodního průměru, dosáhne ho však jen tehdy bude-li mu věnována maximální péče pro rozvoj jeho potenciálu.

3) Je zajímavostí, že prostředí může zvýhodňovat jedince s určitými vlohami.
Jsou pak lépe přizpůsobeni, mají více potomstva atd., takže prostředí může
měnit genetický potenciál celé společnosti.

Vzhledem ke způsobu dědičnosti inteligence je možné, že dvě děti, které mají stejnou aktuální úroveň rozumových schopností se mohou lišit ve svých genetických předpokladech. Jedno z nich může být méně nadané, avšak dobře stimulované. Druhé naopak může být inteligenčně více schopné, avšak prostředí ve kterém žije nerozvinulo naplno jeho potenciál. V případě optimálnějších podmínek mě stále možnosti postupu v kontrastu s prvním dítětem, které už dosáhlo svého maxima.
Nejvýznamnějším prostředím (a primárním), které ovlivňuje rozvoj všech psychických vlastností člověka je rodina. Dalšími skupinami které mají nezanedbatelný vliv (skupiny sekundární) na vývoj jedince jsou i různé sociokulturní okruhy, ve kterých se dítě pohybuje.
Inteligence jako taková však závisí ve větší míře na dědičnosti a výchova a vzdělání ji ovlivňují méně.

Důvody matek pro odložení svých dětí (viz. tabulky na str. 10):
(rozdělení podle E.Kafkové)

1) Svobodné matky, které nejsou schopny vytvořit si k dětem přiměřený citový
vztah. Některé z nich pravděpodobně žily v prvním období svého života bez
mateřské péče, kterou nejsou následně schopny poskytnout svému
potomkovi.

2) Nezletilé dívky, u nichž nebylo těhotenství přerušeno včas. Nejde o ženy bez
mateřských vloh, ale spíše o ženy s nedostatkem zkušeností a ženy nezralé.
- Dalším faktorem je neustále se zvyšující věková hranice, kdy ženy považují za ideální založit rodinu. V dnešní době se hranice v průměru pohybuje od 25 do 29 let, zatímco ještě v roce 1989 bylo ideálním věkem počít první dítě do 24 let. Lidé se více orientují na cestování a sebevzdělávání, přičemž rodina by v takovýchto situacích měla brzdný efekt v osobním vývoji. Proto se také zvyšuje množství interrupčních zákroků nebo matek, které ponechají své dítě k adopci.

3) Ženy osamělé a bez pomoci, které nejsou schopny se o dítě postarat ze
sociálních či zdravotních důvodů.

4) Ženy, které mají už více dětí v ústavech. Převážně jde o ženy fyzicky i
duševně nemocné.

5) Ženy v těžkých životních situacích (např. nemoc).

Ženy které přenechaly dítě k adopci, momentálně svobodné či rozvedené:
Počet žen %
Ženy osamělé 26 32
Ženy nezletilé (pod 18 let) 15 19
Ženy které mají děti v ústavech 36 45
Nemocné ženy 3 4
Celkem 80 100

Ženy vdané, nebo žijící s partnerem (v obou případech je žena finančně podporována mužem):
Počet %
Rodiče se nechtějí starat 31 53
Rodiče mají již hodně dětí (6-11) 12 20
Rodiče příliš staří (ženy přes 50, muži 60-70) 2 3
Rozvádějící se rodiče 2 3
Mimomanželské dítě 5 9
Vdova v těžké situaci- zříká se pohrobka 2 3
Matka zemřela 5 9
Celkem 59 100

Použitá literatura:
"Psychický vývoj dětí v pěstounské péči", Jarmila Koluchová, MPSV ČR, 1992
"Rodina jako instituce a vztahová síť", Oldřich Matoušek, Slon, 1993
"Náhradní rodinná péče", Zdeněk Matějček a spol., Portál, 1999
+ články odporníků na dané téma: Věduna Bubleová, Jiří kovařík, Marie
Vágnerová, E. Kafková atd.