Paměť

Paměť je schopnost mozkové tkáně fixovat, zaznamenávat minulou zkušenost, uchovávat minulé obsahy ve vědomí a jejich využití v pozdějších činnostech. Tato schopnost není vlastní jen člověku, ale je vlastností všech živých tvorů s nervovým systémem.

Fyziologický základ paměti tvoří dočasné vytváření nervových spojení, v mozkové hmotě se vytvářejí paměťové otisky (engramy), nebo tzv. reverberační okruhy, kdy dochází k neustálému kroužení nervových vzruchů.

Uchovávání informací a minulosti je podmínkou přiměřené adaptace. Člověk může řešit problémy, vztahy jen s využitím minulé zkušenosti.

Rozeznáváme tři funkce paměti :

1.) Obecná funkce obnovení nebo oživení minulé zkušenosti

Funkce má několik fází :

a.) Učení – nebo-li uložení do paměti. Jde o přeměnu informace do podoby, kterou dokáže

paměť uchovat. Ovlivňuje ji inteligence a schopnost soustředění (koncentrace).

Pro trvalé uložení do paměti je nutné časté opakování (množství, obsahu, struktury)

b.) Podržení (retence) – čím pevnější spoje a stopy byly v centrální nervové soustavě

utvořeny, tím spíše se materiál v paměti uchová. Zpevňuje se opakováním. Rovněž

podněty, které mají silný citový akcent si pamatujeme lépe.

Ztráta naučeného nastává v prvních hodinách po vštípení, pak postupuje pomaleji.

Zapamatování je sice důležitým prostředkem adaptace člověka, ale zapomínání má i svůj

pozitivní význam.

c.) Vybavení, znovupoznávání – jde o uvedení fixovaných obsahů do vědomí, které jinak

nazýváme také reprodukcí. Vybavování usnadňuje klid, soustředění, perfektní zvládnutí učiva, kofein, psychofarmaka. Zhoršuje stáří, silné vzrušení, tréma, únava, alkohol a povrchní znalost. Znovupoznání je proces snazší než reprodukce.

2.) Celkový rozsah zapamatovaných obsahů (zásoba paměti)

3.) Minulá zkušenost , která je vybavována. V paměti je i zapomenuté.

Reminiscence – je jevem, kdy se náhle, spontánně vybaví obsah již zapomenutého. Minulá zkušenost působí na zapamatování pozitivně (pozitivní transfer), nebo negativně (interference) tzn., že usnadňuje nebo znesnadňuje zapamatování nového. Tento účinek souvisí s retroaktivním útlumem, což je útlum způsobovaný novými činnostmi a proaktivním útlumem, což je tlumivé působení starého na nové.

Pozitivní účinek transferu je dán, když následující situace z hlediska podnětů i činnosti se podobá situaci předchozí, je identická.

Negativní účinek transferu vzniká, když se následující činnost předchozí nepodobá, ale existují stejné podněty.

Aby vznikla biochemická změna v mozku, je třeba mnoho opakovaných průchodů nervového vzruchu, které jsou soustředěné do krátké doby. Rozlišujeme proto dvoufázovou tvorbu paměťových stop v mozku.

V první časné fázi - krátkodobé paměti – je spojení s nervovými buňkami nepevné. Je-li zvýšen biologický význam informace, nebo je-li informace opakována vytváří se pevné spojení a pak mluvíme o paměti dlouhodobé.

Dále rozeznáváme senzorický registr , který je extrémně labilním typem paměti, tvoří tzv. ikonickou paměť. Představuje krátkodobou perzistenci vizuální imprese těsně po prezentaci podnětu. Vstupní informace podléhá rychlému rozpadu v několika milisekundách. Po zpracování informace v senzorickém registru tato přechází do krátkodobé paměti za uplatnění transferu. Uvádění znaků a vlastností určitého objektu, jevu probíhá dle poznatků uložených v dlouhodobé paměti.

Vedle těchto druhů paměti (zapamatování či zapomínání) rozlišujeme z hlediska vývojového na :

1. Logické zapamatování, jenž se opírá o určité pletivo vztahů

2. Mechanické zapamatování, jenž je prostým memorováním, bez analýzy celku, toho co se má zapamatovat

Při bezděčném zapamatování (události) – stačí jediný dojem.

Úmyslné zapamatování se týká většinou naučení se něčemu.

Nesporný význam při zapamatování má opakování. R.c. Atkinson (1968) vysvětluje průběh opakování pojmem nárazník. Je to blok, obsahující počet n- položek, kdy každá nová položka vytlačuje již přítomnou. Velikost bloku je dána počtem položek, původem zapamatovaného materiálu, délky retence a strategie učení (předpokládaná n- kapacita je 5 – 8 položek)

Termín zapomínání označuje souhrnně změny v uchování a ve vybavování, ke kterým dochází v průběhu času. Poruchy paměti jsou nejčastěji podmíněny poruchami jiných duševních funkcí. Úplná ztráta paměti se nazývá amnézie.