Řeč

Řeč - schopnost vyjářit artikulovanými zvuky obsah vědomí; specifická dovednost člověka používat v komunikaci výrazové prostředky slovní (mluva, písmo) i mimoslovní (posunky, mimika, gesta, chování). Slovní foram řeči, kterou užívá určitá společenská skupina se nazývá jazyk. Nejdříve se vyvinula řeč mluvená, později řeč písemná (písmo), a ty se dále vyvíjejí. Vedle řeči mluvené a psané existuje též řeč vnitřní; je to slovní forma myšlení,odehrávající se v mysli člověka. Mezi vnitřní řečí a jejím vnějším vyjádřením (slovem, písmem) může být značný rozdíl. - Řeč je tvořena systémem znaků tj. jevů, které v mysli zastupují jiné jevy. Základem řeči jsou slova, která mají stránku smyslovou (u mluveného slova zvukovou, u psaného obrazovou) a obsahovou, tj. vyjadřují určitý význam, něco označují. Slovní pojmy jsou výsledkem zobecněného poznání. Řeč je úzce spjata s lidským myšlením, s poznáváním a s vytvářením obrazu světa (jak dokládají např. jazykové rozdíly u různých kultur). Řeč má různé funkce, zejména komunikativní, myšlenkovou, estetickou, expresívní, apelativní. Je užívána odlišným způsobem v různých oborech lidské činnosti (umění, věda) a v odlišných prostředích (nářečí, slangy ap.). Jazykové sdělování dotvářejí další faktory, jako je emoční tón řeči (vemlouvavý, pohrdavý ap.), užívání mimiky, gest a jiných forem neverbální komunikace a situační kontext (prostředí, vztahy, nálada ap.). Nositelem zvukové stránky mluvené řeči je artikulace prvního nebo začátkem druhého roku života. Fyziologické základy řeči a jazyka souvisejí s činností určitých oblastí a center v mozkové kůře. Při psaní a čtení se uplatńují složité sluchové,vizuální, motorické a řečové koordinace. Způsobilost vyjadřovat se v určitém jazyce předpokládá dostatečnou slovní zásobu, srozumitelnou výslovnost, ovládání gramatiky a syntaxe. Slovní zásoba vzdělané osoby v kontexu západnímkultury se pohybuje od 20 000 slov výše (k dorozumění stačí asi 1 500 slov). Řeč studují různé vědní obory, zejména psychologie, jazykověda, teorie informace.
Řeč je nástrojem myšlení. Řeč mluvenou, při které osoba mluví, předem uspořádaně sděluje,
často někdy sklouzne do spontánního charakteru, nazýváme řečí monologickou. Řeč, která je vhodná tehdy, pokud dva lidé mluví o stejném tématu, vymněňují si vzájemné reakce a mají promyšlenou formu otázek, nazýváme řečí dialogickou. Řeč psanou používáme ve chvíli, kdy nemáme možnost s určitým člověkem mluvit. Základem pro řeč jsou dočasné spoje v mozku
Řeči a myšlení užíváme denně, život vyspělého člověka i celé společnosti by bez nich nebyl
možný. Řečí se navzájem sdělujeme své poznatky a city, vyjadřujeme radost i bolest, vybízíme druhé ku pomoci, působíme na ně. Myšlením řešíme problémy (úlohy) v práci, ve výchově, v osobním životě. Řeč a myšlení umožňuj lidem vzájemně spolupracovat, předávat zkušenosti
jedné generace další, umožňují vývoj vědy a techniky, kultury a celé společnosti. Řeč a
myšlení spolu úzce souvisejí - řeč je nástrojem myšlení a pomáhá nám vyjadřovat naše
myšlenky. Přesto není řeč a myšlení totéž. Myšlenky někdy napadají člověka ve zkratce a
rychleji, než je stačí vyjádřit slovy. A naopak to, co člověk říká, není vždy promyšlené, např.
co vysloví v afektu, nebo když si lidé jen tak povídají pro ukrácení volné chvíle. Při řešení
problémů užíváme nejen řeči (slovně logické myšlení), ale také názorných představ a
pohybové manipulace s předměty (myšlení konkrétně názorné, např. když rozebíráme strojek,
který negunguje, nebo když kreslíme náčrt nebo schéma k ujasnění problému). Řeč slouží
nejen našemu myšlení, ale vyjadřuje i naše city, přání apod.

OBSAH A FORMA ŘEČI
Řeč má stránku obsahovou (to, co říkáme) a stránku formální (jak to říkáme). Oslovíme-li
např. dítě jeho křestním jménem, můžeme intonací vyjadřovat radost a pochvalu za to, co dítě
právě dělá, jindy tak vyslovíme nesouhlas a přísné napomenutí nebo posměch.
Formou řeči se prujevují hlavně city toho, kdo mluví: vyjadřujeme se zabarvením hlasu, jeho
silou a rychlostí mluvy, ale také výrazem tváře, pohybem ruky apod.

DRUHY ŘEČI
Rozlišujeme řeč vnitřní a vnější. Vnější řeč může být mluvená nebo psaná.

VNĚJŠÍ MLUVENÁ ŘEČ
Základní formou řeči je vnější mluvená řeč, kterou se obracíme s pomocí slov určitého jazyka k druhým lidem. Každý člověk má jinak utvořené artikulační dutiny a orgány řeči,
a proto také různou barvu hlasu. Podle barvy hlasu poznáme, kdo z našich známých mluví.
Zabarvení a sílu hlasu a zčásti také rychlost řeči člověk a při styku s lidmi je může podle
potřeby měnit. Když mluví s nesprávnou a nedbalou výslovností, nezřetelně a příliš rychle,
dochází snadno k nedorozuměníma omylům. Mluví-li tak rodiče, dítě s enaučí mluvit
nesprávně a činí mu to problémy ve škole a později v životě. Aby se řeč dítěte vyvíjela
správně,potřebuje od narození slyšet lidský hlas, kterému postupně začíná rozumět a
napodobovat ho. Při správném mluvním vzoru a dostatečné příležiosti k poslechu i k
rozhovoru s druhými lidmi se řeč dítte rozvíjí po obsahové i formální stránce lépe než v
případech, kde tyto podmínky chybějí. Učitelka mateřské školy přispívá k rozvoji dětské řeči,
učí dítě správné výslovnosti, rozvíjí jeho slovní zásobu, vlastním příkladem správného
vyjadřování vychovává děti ke kultivovanému jazykovému projevu.
VNITŘNÍ ŘEČ
Můžeme pozorovat, že děti mluví nahlas nejen na druhé lidi, na zvířata, na panenky, ale také
samy na sebe: když si hrají se stavebnicí, pokouší se samy si zavázat boty, kreslí něco
obtížného, řeší hádanku apod. Vnější mluvená řeč slouží nejen ke styku s okolím, ale také k přípravě a ujasnění postupu další činnosti, obecně řečeno - slouží našemu myšlení. Přitom se řeč postupně stává polohlasnou až zcela tichou, vzniká tzv. řeč vnitřní. Při vnitřní řeči jsoupohyby orgánůřeči navenek neznatelné, dokáží je zachytit jen jemné přístroje.
Běžně užíváme vnitřní řeč, když si vybavujeme z paměti rozhovor s druhými lidmi, ujasňujeme si program práce a zábavy, píšeme slohový úkol, řešíme početní nebo jiný problém. Když je problém obtíný, bezděčně přecházíme k vnější řeči, a tím si řešení často usnadňujeme; vyjádříme-li nahlas otázku,podmínky, které jsou dány a ke kterým máme přihlédnoutm postup řešení apod., lépe si ujasníme, o jaký problém jde, co již víme a co ne, co s tím souvisí.