Obsah :
1. Úvod
2. Porucha myšlení
3. Poruchy afektivity
4. Autismus a ambivalence
5. Průběh onemocnění
6. Formy schizofrenie
6.1 Paranoidní schizofrenie
6.2 Hebefrenní schizofrenie
6.3 Katatonní schizofrenie
6.4 Simplexní schizofrenie
7. Sociální význam schizofrenie
8. Dětská schizofrenie
---
1. Úvod
Schizofrenie je duševní porucha, která se projevuje charakteristickým narušením myšlení a vnímání, poruchou emotivity a osobnostní integrity. Patří k nejzávažnějším psychickým poruchám.
Postihuje 0,2 – 1% populace ve všech zeměpisných oblastech světa a u všech rasových skupin. Nemoc existovala odedávna, ale její název i přesnější vymezení prošly delším vývojem.
Etiologie schizofrenie je různorodá, obecně jde o důsledek vzájemného působení dědičných dispozic a vyvolávajících podnětů Dědičná dispozice se projevuje určitou změnou ve struktuře i funkci mozku. Může jít např. o strukturální změny mozku, které jsou důsledkem odchylky propojení atd. Takto disponovaný člověk bývá zvýšeně zranitelný i běžnými vlivy, má obecně nižší frustrační toleranci, i zátěže běžně v životě působící u něj mohou vyvolat schizofrenní onemocnění. Takovou zátěží může být např. určitý neúspěch, odmítnutí partnerem, zklamání z nenaplnění nějaké představy, odloučení od rodiny, nová role (např. vstup do zaměstnání). úmrtí blízkého člověka atd. Souhrnně řečeno, může to být cokoli nového, odlišného od dosavadního stereotypu. Reakce ve formě onemocnění je zcela jednoznačně nepřiměřená, je zřejmé, že zde hraje významnou roli určitá dispozice nemocného. Lze říci, že problém nespočívá v zátěži, ale ve způsobu, jakým ji jedinec zpracuje. Nejčastěji jde o akceleraci a rozšíření již dříve existujících hraničních variant psychických projevů.
Schizofrenie vzniká nejčastěji v mladém věku, v rozmezí 16 – 25 let. To znamená, že se obyčejně objevuje v době přechodu k dospělosti, kdy se člověk odpoutává od své původní rodiny a osamostatňuje se. Jedinec disponovaný k onemocnění schizofrenií to zpravidla nedokáže a zůstává i nadále závislý. Nemoc se však může projevit i později, do 45. roku věku. Výskyt onemocnění nezávisí na pohlaví, postihuje muže i ženy přibližně stejně často.
Pro akutní schizofrenii jsou charakteristické tyto základní skupiny příznaků (obvykle nazývané pozitivní symptomy, což znamená nadměrné nebo zkreslené vyjádření normálních funkcí) : porucha myšlení a vnímání, porucha efektivity, autismus.
2. Porucha myšlení
Nemocný trpící schizofrenií nedokáže uvažovat souvisle. Jeho úsudky, které se jiným lidem jeví jako nesmyslné, vycházejí z jeho soukromé logiky, odrážející individuální svět halucinací a bludů. Typickým příznakem schizofrenie je porucha plynulosti myšlení, jeho roztříštěnost, stav, kdy se ztrácí logická souvislost i vztah ke kontextu. U schizofrenních pacientů se mohou objevovat zárazy myšlenkové produkce, tj. ulpívání na jedné myšlence, nebo naopak chaos různých myšlenek. To vše se navenek projevuje nesouvislou, nesmyslnou nebo ochuzenou řečovou produkcí, popř. z toho vyplývajícím zmateným jednáním.
S poruchami myšlení souvisí nesprávná orientace v realitě a změny v sebehodnocení. Člověk trpící schizofrenií uvažuje odlišným způsobem o sobě i okolním světě. Absolutizuje např. význam aktuálního dění, protože potřebuje najít vysvětlení všech možných proměn, které by zapadlo do jeho celkové interpretace světa. Jestliže by např. začalo silně pršet, může to být znamení, že už pršet nepřestane a nastane potopa. Schizofrenní nemocní vylučují náhodu, uvažují magicky a hledají souvislosti tam, kde nejsou. Potřebují, aby bylo všechno jednoznačně vysvětleno a aby měl takový závěr obecnou platnost. Za těchto okolností se cítí jistěji a bezpečněji.
Nemocní schizofrenií se přestávají obvyklým způsobem orientovat ve svém okolí i v sobě samém (např. nepoznávají vlastní rodiče)- Dochází k odtržení od vnějšího světa i k rozpadu integrujících funkcí osobnosti. Nemocný trpící schizofrenií ztrácí své já, svou identitu. Není si jistý, kým doopravdy je, a často se považuje za někoho jiného. Myslí si, že má nereálné schopnosti, např. nadpřirozenou moc. Obdobným způsobem přičítá nemocný nereálné schopnosti svému okolí – vnější svět na něj může např. působit napětím milionu voltů, může mu brát myšlenky atd.
Člověk trpící schizofrenií není schopen adekvátně zpracovat běžné informace, zhodnotit a zapamatovat si je. Nedovede standardním způsobem vnímat podněty z vnějšího světa ani z vlastního organismu. Zvládat informační a myšlenkový chaos, který v jeho vědomí vzniká, vyžaduje tolik času a energie, že nemocný není schopen věnovat pozornost něčemu dalšímu, co se mu právě přímo nevnucuje (na rozdíl od obsahů jejich vlastního vědomí).
Typickým příznakem schizofrenie je pocit cizosti : myšlenek, citových hnutí, vůle i vlastního těla. Nemocným se zdá, že nejsou schopni ovládat svoje myšlenky (mají pocit, že jim je někdo bere, nebo naopak dává atd.). Všechno, co nemocný dělá a prožívá, se mu jeví nejenom jako projev vlastního já, ale i jako výsledek působení nějaké cizí síly, která jím manipuluje a ovládá ho. Dochází tak k rozdvojení, tj. rozštěpu osobnosti : část je „já“ a část „já“ není (někdy není ani jasné, kde je skutečná hranice mezi vlastní osobností a okolním světem).
Verbální projev se mění společně s myšlením, odráží stav vědomí nemocného. Lidé trpící schizofrenií často nejenom uvažují, ale i mluví nesouvisle, vytvářejí neologismy a komolí běžné výrazy. Krajní variantou takového narušení je tzv. slovní salát, kdy je verbální vyjádření zcela nesouvislé, což znamená, že neexistuje mezi jednotlivými slovy žádná spojitost.
Mezi příznaky schizofrenie patří halucinace a bludy.
Bludy
Blud je mylné přesvědčení, vzniklé z chorobných duševních předpokladů na chorobném patologickém podkladu, kterému nemocný věří a které má praktický vliv na jeho jednání.
Bludy mohou mít různý obsah i zaměření – jde např. o blud kontrolování, ovlivňování, pronásledování, o megalomanické (velikášské) bludy atd. Je známé, že bludy bývají u všech sociálních skupin obdobné. Lze je chápat i jako jakési patologicky zaměřené archetypy, ať už jde o megalomanický či reformátorský blud nebo o paranoidní blud, v němž dominuje pocit pronásledování. Mnoha autory jsou bludy považovány za patologický, ale přece jen specifický produkt určité osobnosti.
Obsahy bludů sice mohou být různé, ale často v nich bývají zahrnuty nějaké bytosti (mnohdy ani nejsou lidské), které mají k osobě nemocného určitý vztah. V bludném světě není nemocný sám, je středem pozornosti (i když často negativní) – v protikladu k reálnému světu, kde se spíše cítí osamocený a nejistý.
Halucinace
Halucinace jsou klamné vjemy, vznikající nezávisle na vnějším podnětu, o jejichž reálnosti je subjekt nevývratně přesvědčen. Typické jsou halucinace nemocných s paranoidní schizofrenií, kteří slyší halucinatorní hlasy, jež pacientovi něco přikazují, komentují jeho chování nebo mu něco významného a tajného sdělují. Někdy hlasy nemluví přímo k němu, ale o něm. Nemocný tyto hlasy obvykle slyší přicházet z venku, vzácně přicházejí přímo z jeho nitra. Někdy se mohou vyskytovat i jiné typy halucinací, např. zrakové, tělesné, čichové apod. Nemocný není schopen akceptovat, že halucinace jsou pouze výplodem jeho psychiky, protože to by odporovalo jeho interpretaci světa.
Halucinace a bludy mohou být příčinou neobvyklého jednání nemocného. V závislosti na jejich obsahu se nemocný může stát nebezpečný sám sobě nebo svému okolí. Například hlasy sdělí nemocnému, že se musí oběsit, popř. označí nepřítele určeného k likvidaci nebo dům, který by měl být spálen, doporučí k ochraně nemocného výrobu výbušniny apod. Neléčený člověk trpící schizofrenií by mohl být k takovému jednání náchylný. Proto schizofrenie někdy vyžaduje i hospitalizaci na uzavřeném psychiatrickém oddělení.
3. Poruchy afektivity
Citové prožívání lidí trpících schizofrenií se mění, lze jej hodnotit jako nepřiměřené, popř. oploštělé a otupělé. Ke změně emočního prožívání přispívá i porušený kontakt s realitou. Nemocní mohou být na některé podněty nápadně přecitlivělí, mohou u nich vyvolávat neočekávanou či neobvykle silnou reakci. To je spojeno se zvýšením intenzity i frekvence nepříjemných emočních prožitků a s tendencí k sociální izolaci jako obranné reakci.
Svět je pro nemocného schizofrenií zdrojem nadměrného množství příliš silných podnětů, které vyvolávají pocit ohrožení, a proto se takto postižený jedinec v obranných tendencích stahuje do sebe, do světa vlastní fantazie. (Z toho vyplývá další typický příznak schizofrenie, autismus). Produkce vlastního vědomí jej také mnohem více upoutává, neboť je jen těžko ovladatelná. Obsah vědomí se jeví subjektivně závažný, nemocný na něj reaguje i emočně. Se schizofrenií jsou spojeny různé negativní citové prožitky, často se objevuje i deprese (asi u čtvrtiny nemocných). V pozdějších fázích onemocnění dochází především k emočnímu oploštění, snižuje se schopnost citově reagovat (především pozitivně – mrzutá a podrážděná nálada naopak přetrvává mnohem déle). Pro chronickou schizofrenii je typická emoční apatie.
4. Autismus a ambivalence
Autismus představuje tendenci k nápadné a nepřiměřené sociální izolaci, ke koncentraci na sebe sama a tomu odpovídající ztrátě zájmu o kontakt s okolím. (V chronické fázi choroby bývá s autismem a citovým oploštěním spojena ztráta motivace k čemukoli.) Nemocný se stahuje do sebe, vnějšímu dění nerozumí, má z něj strach, a pro se mu raději vyhýbá. Narušená hranice mezi já a ne – já rovněž stimuluje potřebu izolovat se ve svém, pokud možno ohraničeném světě, kde by platily určité, i když z objektivního hlediska bludné zákonitosti.
Ambivalence představuje protichůdnost nejen citových prožitků, ale i úvah a názorů. Projevuje se rovněž ve výkyvech a nepřiměřenosti chování. Emoční prožitky nemocného jsou charakteristické extrémní kombinací citů, které stimulují protichůdné reakce. Například láska a nenávist, závislost a nepřátelství, touha a strach, přitažlivost a odpor atd. Na druhé straně standardní citové reakce spíše vyhasínají. Ambivalence se může projevit také ve vztahu k určitým lidem : nemocný je závislý na své matce a zároveň ji ponižuje, kritizuje, a někdy dokonce i bije.
Ambivalence postoje se projevuje i v celkovém hodnocení situace a vede k inkoherenci jednání. V chování nemocných jsou zřejmé i změny aktivační úrovně, které se mohou projevit v tendenci k celkové nečinnosti nebo jen v útlumu určitého projevu. Pacientům může chybět schopnost iniciovat jakékoli cílevědomé jednání, mohou být nápadní např. celkovým ztuhnutím nebo nemluvností. Někdy je naopak u nemocného zřejmá tendence k nadměrné aktivitě či nepřiměřenosti projevu. Například v oblasti řečové produkce se může objevit echolálie, tj. neúčelné opakování určitých slov.
5. Průběh onemocnění
Před vypuknutím choroby se mohou projevit určité příznaky :
Ř Přecitlivělost a slabost ega – k nespecifickým známkám slabého ega patří neschopnost snášet úzkost, neschopnost ovládat vlastní impulzivitu a sníženou schopnost prožívat radost.
Ř Nápadnější introvertní zaměření, uzavřenost, omezená schopnost citově prožívat a vyjadřovat své emoce, resp. citové vztahy.
Ř Omezená samostatnost, nápadnější vázanost na nejbližší lidi a známé prostředí.
Ř Obtíže v mezilidských vztazích, pro něž je typická ambivalentní kombinace nadměrné závislosti (která mívá charakter vázanosti na poskytovanou péči a pohodlí) a zvýšené kritičnosti či podceňování blízkých lidí (paradoxně právě těch, na něž je nemocný nadměrně vázán). Takto disponovaný člověk bývá sociálně neatraktivní a ostatní lidé jej v průměru mnohem méně akceptují.
Ř Nižší výkon ve škole a v zaměstnání, přestože nemusí jít o lidi s nižší inteligencí. Jde spíše o důsledek obtíží ve zpracování nových informací a v adaptaci na nové situace. Tito lidé preferují stabilitu, někdy až ulpívavost na stereotypu.
V období před vypuknutím choroby bývá nápadné zhoršení výkonu v různých
oblastech (např. v zaměstnání, ve studiu, v péči o sebe sama apod.). Takový člověk má sklon izolovat se od druhých lidí, může být citově otupělý, nebo naopak nadměrně dráždivý, popř. jinak nápadný. Může se projevovat podivínsky, např. hromadit neúčelné věci, odpadky apod., často přestává dbát o svou hygienu a zevnějšek. Mívá nezvyklé pocity a představy, občas uvažuje zvláštním způsobem, např. o pronásledování nebo o neviditelné moci někoho či něčeho.
Počátek onemocnění může být náhlý nebo plíživý. V druhém případě psychiatři mluví o tzv. krystalizační fázi chorobného procesu. Projevuje se nejen celkovým neklidem, nejistotou a úzkostí, ale i pocitem, že se děje něco divného, ohrožujícího, co si pacient nedovede vysvětlit. Člověk přestává rozumět světu, nevyzná se v sobě ani v okolním dění. Zdá se mu, že všechno má najednou jiný význam, že se všechno náhle změnilo. Stává se úzkostným, bojí se nesrozumitelnosti, kterou tato změna přináší.
Jak nemoc pokračuje, nastupuje období, kdy se nemocnému najednou všechno vyjasní. Náhle má pocit, že konečně poznal příčinu. Už si dovede vyložit, co se děje, ale toto vysvětlení je patologické a neodpovídá skutečnosti. Tak vzniká blud, který všechno zdánlivě logicky vysvětluje. Nemocný cítí, že konečně chápe situaci, a proto se mu uleví. (Při výraznější manifestaci poruch vnímání, např. hlasů, však zároveň dochází k určitému otupení ve vztahu k vnějším podnětům a ke snížení schopnosti přiměřeného úsudku.) V souvislosti s takovou interpretací situace se posiluje tendence k bludnému uvažování. Člověk sice vnímá správně, např. vidí chodce na ulici, ale přisoudí mu nesprávný význam. Ten člověk tam jde proto, aby ho sledoval. Pod vlivem duševní nemoci dochází k proměně subjektivního chápání smyslu věcí, událostí a vůbec všeho.
Typická je také změna postoje k náhodě, podle nemocného schizofrenií totiž žádná náhoda neexistuje, protože všechno má svůj skrytý význam a smysl. Nemocný nepotřebuje žádné důkazy, neboť ví, že to tak je, a to mu stačí. Postupně ztrácí soudnost a schopnost nadhledu. Stává se značně egocentrickým, jedině svoje vlastní hodnocení situace považuje za směrodatné.
Průběh onemocnění může být velmi různorodý, stejně tak i jeho prognóza. Obyčejně platí, že onemocnění, které má náhlý a bouřlivý počátek, mívá i lepší prognózu než taková varianta schizofrenie, která začíná pomalu a plíživě. Pokud bylo člověk před onemocněním bez nápadností, normálně přizpůsobený, má větší šanci na zlepšení svého stavu, resp. na vyléčení. S. Pfeifer uvádí, že u 20% nemocných dochází jen k jedné epizodě schizofrenie. U 60% nemocných se onemocnění vrací a po každém novém zhoršení stavu dochází k dalšímu úbytku adaptačních schopností. Takový stav lze označit jako tzv. syndrom zlomené pružiny. Nemocní nebývají schopni vykonávat stejnou práci jako dříve, bývají pomalí, hůře adaptabilní a nejsou schopni zvládat běžné zátěže. Nedovedou prožívat radost, někdy se cítí zvýšeně unavitelní nebo tělesně nemocní. V této fázi mají na svůj stav obyčejně náhled. Vědí, že se změnili a že nejsou takoví, jako byli dřív. U 20% postižených dochází k úplnému rozpadu osobnosti a k následné demenci, nejsou schopni samostatného života, potřebují trvalou péči v ústavním zařízení.
Schizofrenie je chorobou, které potřebuje odbornou léčbu, protože nelze očekávat, že dojde ke spontánnímu zlepšení. Medikace obecně slouží k uklidnění a regulaci psychických projevů. Pod vlivem léků se projevy choroby zmírňují, i když ne vždycky zcela zmizí. Nemocný sice např. slyší hlasy nebo vidí cizí bytosti, ale už mu nevadí. Je například „sledován mimozemšťany“, ale už na to příliš nereaguje. Schizofrenie je dnes léčitelná, ovšem jen tehdy, pokud nemocný léčbu akceptuje a užívá léky, které mu jeho lékař předepisuje. V akutní fázi je obyčejně nutná hospitalizace, u těchto nemocných nelze počítat s ochotou při léčbě spolupracovat.
Potřebu léčby je proto třeba vysvětlit i rodinným příslušníkům. Je třeba, aby zajistili, že pacient bude pravidelně brát léky. Dříve budili obavu vedlejší účinky léků ze skupiny tzv. neuroleptik, které nemocné příliš tlumily, vyvolávaly třes apod. Dnes už jsou k dispozici nová antipsychotika, jež tyto nepříjemné účinky nemají. Medikamentózní léčba bývá doplněna psychoterapií. Léčba schizofrenie je dlouhodobá a musí být pod kontrolou psychiatra. Při vysazení léků dochází ke zhoršování stavu nemocného.
Chronická schizofrenie je charakterizována tzv. negativními symptomy, které označují oslabení nebo ztrátu normálních funkcí. Většinou jde o :
Ř sníženou aktivitu, pomalost
Ř emoční plachost a apatii
Ř chudost myšlení, omezení jeho produktivity a plynulosti
Ř snížení iniciativy a ztrátu motivace k čemukoliv
Ř izolaci od společnosti a úpadek sociálního chování.
Pro nemocného s chronickou schizofrenií v klidové fázi je třeba zorganizovat denní režim a program. Nemocní sami toho většinou nejsou schopni, mají zpravidla tendenci izolovat se a nic nedělat, často nedbají ani sami o sebe. Pro svou obecně menší zatížitelnost potřebují ochranu před stresem, tj. před nadměrným přetěžováním, ale zároveň je nutné udržovat jejich stávající schopnosti i určitý kontakt s lidmi.
Přiměřený program dne má pro tyto lidi velký význam :
Ř napomáhá pacientovi v obecné orientaci a zároveň ho stimuluje
Ř zprostředkovává mu pocit užitečnosti a smyslu
Ř usnadňuje situaci rodinným příslušníkům.
Příbuzným je třeba vysvětlit, že je sice nutné počítat s určitým omezením a přijmout nemocného bez iluzí, ale že z něj není nutné snímat veškerou odpovědnost. I nemocný musí dodržovat určitá pravidla. Pokud toho není schopen a narušoval by závažnějším způsobem soužití v rodině, je třeba navrhnout jeho umístění na psychiatrickém oddělení.
6. Formy schizofrenie
6.1 Paranoidní schizofrenie
Je charakterizována patologickou podezíravostí vůči okolí, která bývá posilována paranoidními bludy : pronásledováním, kontrolováním a ovlivňováním. Často se u nemocných objevují halucinace, zejména sluchové, ve formě hlasů, jež něco přikazují, hrozí apod. Pacient je přesvědčen, že je pronásledován, že mu hrozí zničení, že bude použit k nějakým účelům nadpřirozenými silami atd. Může se objevit i patologická žárlivost. Blud ohrožení může být vztahován nejen k nějakým nadpřirozeným bytostem (např. mimozemšťanům), ale i ke skutečným lidem, např. členům rodiny, sousedům, spolupracovníkům apod. Vzniká zde určité nebezpečí, že by nemocný mohl tyto nic netušící lidi napadnout, aby se – v rámci své patologické logiky – bránil ohrožení. S výjimkou své anomální podezíravosti bývají tito nemocní emočně spíše otupělí. Mívají také poruchu vůle, bývají hypobuličtí, nedovedou se přinutit k potřebné aktivitě (opět s výjimkou činnosti, která nějak souvisí s jejich paranoidními bludy a halucinacemi). Myšlení je narušené, a to především svým přizpůsobením bludnému výkladu reality. Tato forma schizofrenie vzniká v pozdějším věku než ostatní varianty, zpravidla do 40 až 45 let.
6.2 Hebefrenní schizofrenie
Je typickým onemocněním adolescence a rané dospělosti, vzniká obvykle ve věku 15 až 25 let. Mívá špatnou prognózu, protože zasáhne vývoj osobnosti v období, kdy by se měla vytvářet a stabilizovat nová identita jedince. Pokud v této době vypukne závažné duševní onemocnění, nová identita se nevytvoří a původní, dětská identita není dostatečná jako stabilní základ. Tato forma schizofrenie vypadá jako prohloubená a protahovaná puberta s nápadným šaškováním a klackovitým chováním, neodpovídajícím věku. Nemocní bývají hrubí, neomalení a často i vulgární.
Charakteristickými znaky onemocnění jsou poruchy myšlení a emočních reakcí. Nemocní se chovají velice nápadně a nepřiměřeně situaci, protože ji také nepřiměřeně prožívají a hodnotí. Emoční prožívání je na počátku nemoci charakterizováno kolísáním citových prožitků, bezdůvodným střídáním emočního vzrušení s depresí a strachem. Nápadné bývají i mimické a pantomimické projevy, které mají za normálních okolností určitý komunikační význam, avšak nyní jej ztrácejí, takže se komunikační partner podle nich nemůže orientovat. Nemocní grimasují, smějí se nepřiměřeně situaci nebo podivně a nesmyslně gestikulují. Mají tendenci k planým, pseudofilosofickým úvahám a jalovému vtipkování.
Typická bývá značná suverenita, resp. naprostá necitlivost ke korektivním reakcím okolí. Chovají se, jako y věděli všechno nejlíp. Jejich uvažování však bývá patologické. Verbální projev je nápadný, užívají neobvyklých slovních vazeb i neologismů. Postupně dochází k oploštění emocí a celkovému úpadku myšlení. Někdy mívají bizarní bludy, často hypochondricky nebo komicky zaměřené. Halucinace jsou v tomto případě častěji zrakové než sluchové (zatímco u nemocných s paranoidní schizofrenií je tomu naopak).
Důsledkem porušeného prožívání a uvažování je podivné, a z hlediska pozorovatele nesmyslné chování. Nemocní jsou např. schopni náhle, zdánlivě bez příčiny utíkat, začínají se toulat apod. Rovněž jejich úprava zevnějšku bývá nápadná a neobvyklá, v pozdějších fázích choroby je spíše projevem celkového úpadku osobnosti. (Chodí např. bez ohledu na roční dobu ve stále stejném oblečení, nosí neustále kabát, ale nemají spodní prádlo, nosí boty naboso, bez ponožek apod.)
6.3 Katatonní schizofrenie
Je typická nápadnostmi v oblasti motorické aktivity. Rozlišují se 2 varianty :
1. Produktivní forma, která se vyznačuje nadměrnou a nepřiměřenou pohybovou aktivitou. Může jít o celkově zvýšenou aktivitu nebo např. jen o echolálie a echopraxie, kdy nemocný stále opakuje určitá slova či věty, popř. nějaké pohyby.
2. Stuporózní forma, která se projevuje celkovým zpomalením nebo útlumem veškeré motorické aktivity. To znamená, že se pacient nehýbá, často vydrží velice dlouho v jedné poloze, nemluví a projevuje odpor vůči snaze jej nějak aktivizovat. Je negativistický, a pokud nějak reaguje, jeho reakce jsou opačné, než k jakým jej vybízel pokyn. Jestliže by byl nemocný uveden do nějaké polohy, např. kdyby jej někdo posadil nebo mu zvedl ruku, tak by v této poloze zůstal. Tento příznak se nazývá vosková ohebnost. Pacient reaguje jako loutka. Nemocní mívají halucinace, které jim zakazují mluvit, jednat apod. Mohou být proto značně nevyzpytatelní, jelikož nelze odhadnout, k čemu je hlasy vyzvou. Typických případů katatonní schizofrenie je v současné době málo. Dříve ovšem tak vzácné nebyly, což může souviset s rozvojem medikamentózní léčby.
6.4 Simplexní schizofrenie
Tento druh onemocnění je typický časným a plíživým vznikem. Nemocní bývají pasivní, apatičtí, bez zájmu o cokoli, jsou autističtí a izolují se od společnosti. Jsou nápadní svou neschopností zvládat i běžné požadavky, jakož i celkovou nevýkonností. Jejich myšlení se postupně zhoršuje až na úroveň demence. Nerespektují běžné sociální normy, potulují se a zahálí.
7. Sociální význam schizofrenie
Ze sociálního hlediska je schizofrenie výrazně stigmatizujícím onemocněním. Chování nemocného je podivné a obtížně ovlivnitelné. Stejně tak je těžké se do postiženého pacienta vcítit a porozumět jeho projevům.
Chování a reakce nemocných nelze předvídat, nelze s nimi běžným způsobem ani komunikovat, mnohé jejich projevy vyvolávají bezradnost, která je spojena s ambivalentním, nebo jen negativním emočním hodnocením. V postoji k nemocným schizofrenií převažuje kombinace odporu a určitých obav, resp. strachu.
Schizofrenie představuje značnou zátěž i pro rodinu. Domov, který by měl být klidným zázemím, tuto funkci ztrácí, protože zde duševně nemocný působí rušivě, v jeho projevech se neustále objevuje něco, co okolí vnímá jako obtěžující. Nemocný hodnotí běžné situace jinak, dává jim jiný význam, jenž je z pohledu zdravého člověka
nesmyslný a nesprávný. V této souvislosti nelze nic předvídat, a pokud částečně ano, pak jsou to jen podivné či nepříjemné projevy. Chování člověka trpícího schizofrenií mnohdy terorizuje život ostatních členů rodiny (nemocný např. odmítá otevírat okna, protože by tam mohly vniknout cizí bytosti, nelze kvůli němu pouštět televizi, protože ho z ní mohou sledovat, stěhuje se z jednoho pokoje do druhého, neboť ho tam či jinde více odposlouchávají atd.). Bez medikace nemocného bývá soužití v rodině nemožné.
Vztahy v rodině se pod vlivem soužití s takovým pacientem určitým způsobem mění. Většina lidí si vytváří od nemocného odstup, nedokáže ho akceptovat s jeho chorobnými projevy a on se nedovede změnit. Vzácněji dochází k indukci bludného uvažování někomu dalšímu z rodiny, obyčejně člověku, který je s nemocným citově spojen, např. matce. Takový člověk se nechá přesvědčit o určité pravdivosti bludu a podle toho se i chová. (Píše např. opakovaně dopisy policii, že je jim odposloucháván telefon, že jsou pronásledováni apod.)
Indukce bludného myšlení bývá nejčastěji právě u matek pacientů trpících schizofrenií. Psychiatři nazývají tuto situaci „folie au deux“, to znamená bláznění ve dvou. Nemá svou příčinu jen ve větší sugestibilitě ovlivněného jedince, ale i v dilematu, které vyvolává duševní nemoc blízkého člověka. Projevy pacienta je možné hodnotit buď jako chorobné, přičemž se však do určité míry narušuje citová vazba, nebo je s nějakým racionalizujícím vysvětlením akceptovat. Ztráta náhledu je v tomto případě kompenzována pocitem zisku ve formě iluze i uchování emočního vztahu.
Bludy a halucinace nelze nemocnému kategoricky vymlouvat nebo mu dokazovat, že se jedná o nesmysly. Takové chování by mohlo vyvolat jeho agresivitu, neboť by se za těchto okolností cítil ohrožen.
Častým řešením vztahu k nemocnému schizofrenií bývá tendence vedoucí k omezení skutečného kontaktu s nemocným, a to na co nejmenší možnou míru. Duševně zdravý člověk nechce být vtažen do nesmyslů, které produkuje nemocný schizofrenií. Postupně totiž dojde k závěru, že ho nemá ani cenu poslouchat, protože vše jsou jen hlouposti, výplod chorého mozku. Tento postoj je obranou, která vede k další izolaci a podpoře autistických tendencí nemocného. Větší problém vzniká tehdy, jde-li o rodiče nebo blízkého příbuzného žijícího v rodině, kde jsou děti. Ty mohou reagovat velice nepříznivě, protože vzhledem ke své emoční i rozumové nezralosti mohou mít k projevům nemocného schizofrenií potřebný odstup. V jejich případě působí přítomnost duševně nemocného jako silný stresový faktor, event. jako zdroj strachu.
8. Dětská schizofrenie
Psychotická onemocnění v dětství představují větší zátěž pro osobnost nemocného a mají obecně horší prognózu oproti obdobným onemocněním vzniklým v dospělosti. Narušují celý vývoj dítěte a brání mu získat zkušenosti, které podmiňují psychický rozvoj v určitých vývojových fázích. Zasahují do nehotové, nerozvinuté dětské osobnosti, a to na všech úrovních, přičemž vedou k velmi těžkým změnám. Čím dříve schizofrenie začne, tím má také horší prognózu. I v dětském věku postihuje schizofrenie 1% populace.
Vývojová úroveň dítěte se projeví modifikací schizofrenních symptomů. Některé příznaky se objevují až vývoje. Celkový obraz nemoci je ovlivněn nezralostí a plasticitou psychických funkcí. Vývojový aspekt se projeví i ve fázi rozvoje onemocnění. V době tzv. vývojových krizí, kdy dochází k větším změnám psychiky, jsou děti obecně zranitelnější. Pokud by byly navíc nepříznivým způsobem disponovány, mohou vývojově podmíněné zátěžové vlivy fungovat jako spouštěcí mechanismus choroby.
Pouze asi 5% schizofrenií začíná před patnáctým rokem života. Do vypuknutí choroby se dítě může normálně rozvíjet. Některé děti však bývají už v předchorobí určitým způsobem nápadné, zvýšeně nadané či naopak emočně chladné, s tendencí k izolaci. Řeč se někdy nerozvíjí standardním způsobem, zejména v oblasti komunikace.
Jako dětská schizofrenie je označena varianta, která se projeví do deseti let věku. Vzhledem k vývojově podmíněné odlišnosti osobnosti nemocných nemá dětská forma stejný klinický obraz jako schizofrenie dospělých. Avšak i pro ni platí obdobná diagnostická kritéria jako pro schizofrenii dospělých.
U dětí postižených schizofrenií jsou zřejmé autistické projevy. Nemocné dítě se izoluje od lidské společnosti, resp. od světa obecně. Má problémy ve verbální i neverbální komunikaci. Řeč se mnohdy rozvíjí odlišně, nápadnosti jsou zřejmé hlavně v jejím užití. Atypický obsah i forma sdělení jsou také jedním ze způsobů projevu poruchy myšlení a emocí.
Děti trpící schizofrenií mívají narušené chápání své vlastní identity, obtíže při vymezení přesných hranic mezi já a ne-já. Lze pozorovat i depersonalizaci, kdy dítě ztrácí pocit jistoty své vlastní osobnosti. Stejně nepřiměřený je u dětských pacientů trpících schizofrenií vztah k realitě. Úzkost často signalizuje neschopnost chápat skutečnost. Ta je vyjádřena také odporem ke změnám, které zvyšují chaos v orientaci takto postiženého dítěte. Poruchy v přijímání a zpracování informací se projevují nestandardním vnímáním a hodnocením situace. Postupně dochází k závažnějšímu poškození psychických funkcí, a někdy dokonce i k celkovému rozpadu osobnosti.
V emoční oblasti je zřejmá zvýšená úzkostnost, strach a výkyvy emočního ladění. Mohou se objevit i výrazní poruchy afektivity : ambivalence pocitů, popř. i zjevné nepřátelství. To může být zaměřeno proti světu nebo proti vlastní osobě. Nepřátelství může být často interpretováno jak projev generalizované úzkosti a strachu ze ztráty své vlastní identity nebo z neschopnosti orientace ve svém okolí. Dítě přestává rozumět všemu, co se v něm i kolem něho děje a agresivita představuje jednu z možných obran v situaci, vyvolávající bezradnost.
Děti trpící schizofrenií bývají někdy i paranoidní, mívají pocit ohrožení (např. mikroby, chorobami apod.). Objevují se zrakové a sluchové halucinace, jejichž obsah odpovídá dětské psychice, jakož i fantazie podobné bludům, resp. bludy. Nejranější věk, pro který byly popsány halucinace a paranoidní příznaky, je 7 let.
Použitá literatura :
Vágnerová, M. : Psychopatologie pro pomáhající profese : variabilita a patologie lidské psychiky. Praha : Portál, 2002.
Atkinsonová, R. L. a kol. : Psychologie. Praha : Victoria Publishing, 1995.
Fürst, M. : Psychologie : včetně vývojové psychologie a teorie výchovy. Olomouc : Votobia, 1997.
4. srpen 2007
9 857×
4307 slov
Definice schizofrenie doplněná o mé poznatky, pocity,názory
Schizofrenie (1) je závažné duševní onemocnění projevující se hluboce zkresleným vnímáním reality, progresivním (postupujícím) rozpadem myšlení, nezvyklým chováním a obzvláště sociálním stažením, či netečností. Celkové příznaky zahrnují halucinace, bludné představy, poruchy pozornosti, vůle, ochuzení citového a společenského života, narušení pohybové koordinace ( katatonie). Prvotní příznaky se ze statistického hlediska rozvíjejí nejčastěji v pozdní adolescenci a rané dospělosti, přičemž diagnostikovaný výskyt v populaci je asi 1 %Obecně se předpokládá, že schizofrenie je vývojovou poruchou, založenou na určitých změnách v neuroanatomii a neurochemii mozkové tkáně. Bezprostřední počátek onemocnění bývá většinou plíživý, často doprovázený zastřeným vědomím, bouřlivými poruchami chování a halucinacemi. Existuje mnoho druhů schizofrenie, z nichž asi nejznámější je paranoidní schizofrenie.
Schizofrenie patří díky své výraznosti mezi jednu z prvních popsaných duševních poruch vůbec a její popisy se nacházejí už v hebrejské bibli, odkud pochází také zlidovělý výraz pro tuto nemoc mešuge.
Halucinace jsou vjemy, které velice sotisfikovaně, důvěryhodně, často bez přestání ,od probuzení do usnutí, vytváří mozek jedince postiženého chorobou.. Mohou být různé, zvukové ,muzikální, sluchové,včetně zrakových, intrapsychických (někdo nemocnému dává nebo naopak bere z mozku myšlenky), tělových….. Jsou to vjemy bez existujícího podkladu – jsou vytvořeny v mozku. Jeho část , která tvůrčím způsobem samostatně pracuje, umí používat informace uložené v paměťových centrech , pracovat s veškerými smysly, umí načíst z vjemových center reakce na signály , které vyvolávají to,co člověk slyší, vidí, cítí a do těchto center signály zasílat. Tímto způsobem vytvořené zvuky, dialogy, představy, obrazy, vůně vnímá pouze nemocný člověk . Ten to však neví. Připadá si normální. Stále hledá a pátrá odkud to je, kdo mu to dělá, proč. Často měsíce, roky. Jednotlivé formy halucinací mají mnoho podob. Člověk slyší ve svém okolí, za dveřmi bytu, kdekoli ve vnějším prostředí dialogy lidí, kteří se baví o něm, o jeho rodině, „nevěrné“ manželce. Nebo slyší mluvení v hlavě. Jakoby mu je tam někdo nějakou technologií zasílal.Tyto vjemy komentují situaci, děj, který právě probíhá. Reagují na něj. Popisují to, co člověk vidí. Jsou slyšet vlastní myšlenky, které v ten okamžik vyplouvají na povrch. Je slyšet text, který člověk vidí a čte. Může vidět postavy, cítit zápach. Člověk, který má halucinace si nepřipadá nemocný. Jsou to pro něj vjemy z jeho okolí nebo někým vytvořené a zaslané. Ovlivňují jeho život. Vyvolávají permanentní stres, strach, pocit žárlivost, sledování, snímání myšlenek,zasílání informací do mozku. Mozek je bez přestání zahlcován informacemi. Z člověka se postupně stává štvanec. Je ochuzen o citovou,pocitovou, emoční stránku života. Nemůže se radovat, zamilovat se, těšit se. Postupně ho to rozkládá. Dochází k postupnému sociálnímu a společenskému vyčleňování. Jsou narušovány jeho sociální návyky. Nevnímá budoucnost.
I přesto, že halucinace vytváří část mozku daného jedince, vnímá je mozek jako informace přicházející z vnějšího prostředí. Jeho 2. signální soustava mu tak, jak informace přichází, vytváří představy. Představy má každý člověk. Mozek použije všechny druhy uložených informací, k tomu přináležejících pocitů, emocí, reakcí týkajících se daného vjemu, vytvoří představu. Těch, kdo o něm mluví. Nevěrné ženy. Strach, když slyší dialog, kde mu chce někdo ublížit. Komunikačních,lokalizačních technologií, které jsou použity na komunikaci s jeho mozkem. Spiknutí tajných služeb. Výzkumných organizací. Pocity strachu. Sledování. Stres. Trvá to měsíce, roky, permanentně. Z představ se vytvoří schémata různých systémů, vzniknou konspiračních teorie, o kterých je daný jedinec přesvědčen. Jsou vytvořeny bludné představy. Člověk je začne prezentovat. Je o nich přesvědčen. Má své argumenty. Podložené prožitky, zážitky. Nepřijímá žádné argumenty. Vždyť to slyší.Vždyť to přece existuje. Vždyť se to děje. Vznikají bludy. Na okolí jedince působí jeho představy kosmických, technologických, konspiračních teorií fantasmagoristicky.
Bludy jsou přesvědčení daného jedince o něčem, co neexistuje, je nereálné, neděje se , které nelze vyvrátit žádnými logickými, sdělenými argumenty.
Na podněty, kterými je člověk kontinuálně zásobován vytváří 2.signální soustava paralerně s tím představy. Technologií, komunikačních prostředků, lokalizačních přístrojů, konspirací tajných služeb a výzkumných center. Vyvolá to zájem, nutkání na to přijít, bojovat proti tomu, informovat instituce. Člověk není schopen tomto případě sám přijít na to, že je nemocen. Pro jeho mozek jsou to informace z vnějšího prostředí. Přijímá je dlouho. Bez přestání. Věří tomu, co presentuje.
Bludy trvají do doby než člověk prohlásí – jsem nemocen . Tímto okamžikem bludy končí. Tímto okamžikem končí dezorganizace osobnosti. Tímto okamžikem přestává člověk tzv.chorobně interpretovat nové zážitky. Tímto okamžikem chce léčbu, která ho zbaví těch odporných věcí . Tento okamžik musí nastat co nejdříve od doby, kdy člověk začne o svých teoriích hovořit. V případě hospitalizace nejlépe v prvním týdnu.
(1) - http://cs.wikipedia.org/wiki/Schizofrenie
2.strana
Co jsem zažil já:
Od roku 2008 jsem začal slyšet dialogy a prožil něco, co nepřeji nikomu.Stavy, kdy člověk volá o pomoc, prosí, útočí. Proti něčemu, co není, co nikdo jiný neslyší,nevnímá, nepochopí. Člověk si nepřipadá nemocný. Nemá to vliv na jeho inteligenci. Vzhledem k tomu, že mozek neumožní člověku přijít na to, že je to zdravotní problém , nemocný usilovně hledá příčinu. Hledá viníka,tyrana, technologii, prostě něco, co to způsobuje. Slyšel jsem jasné, zřetelné, srozumitelné dialogy, kdy se o mě bavili třeba v autobuse mhd ženské hlasy. Poznal jsem se z toho,myslel jsem, že to slyší ostatní. Koukal jsem po osazenstvu autobusu, nemohl jsem najít, kdo se to baví. Vystoupil jsem. Večer, když jsem šel spát, tak jsem asi půl roku velmi zřetelně slyšel, někdy z prázdného bytu o patro níže, ,jindy za dveřmi dialog na téma, že mě v noci až budu spát vyrazí dveře a zlomí mi ruce. Měl jsem strach usnout, k ruce jsem si dal telefon, na kterém jsem si předvolil 158 , abych si mohl zavolat pomoc. Pak myslel jsem si, že si majitel domu objednal stěhování regulovaných nájemníků. Pravidelně, když jsem usínal a neslyšel dialogy, měl jsem v hlavě pískání, jako když se fouká na foukací harmonice vysoký tón. Nemohl jsem spát. Trpělivě jsem čekal 2 až 3 hodiny, až ta hrůza přestane a usnu. To byly hlasy z prostoru. Poté jsem je začal vnímat uvnitř hlavy. Mluvilo to, komentovalo to , co dělám.Reagovalo to na situaci, která byla. Bylo to on line. Také to uráželo, celý den, až do doby, než jsem usnul. Takto mě to terorizovalo asi 4 roky. Nejdříve jsem se bál, začal jsem tomu nadávat. Pak jsem začal hledat na internetu informace o různých výzkumech v oblasti software pro lokalizaci, o fyzikálních jevech zvaných signál a jeho formách přenosu a interakce, o snímání neurální činnosti, zkouškách účinků různých druhů záření na lidský organismus. I přes znalosti v oblasti exaktních věd / jsem Ing. / jsem byl dlouhodobým utrpením úplně zaslepen, nebyl jsem schopen přijmout žádné argumenty. Podával jsem na instituce podněty k prošetření , hledal na internetu všechna možná i nemožná slovní spojení popisující to,co se mi děje, podal trestní oznámení , že mi je to činěno. Zasílal množství e-mailů na instituce, kam jsem podal podněty. Nic se nedělo. Začal jsem používat sprosté výrazy . Slovně urážet či napadat někoho, kdo koná svou práci a nic mi neudělal.
Tímto jsem si přivodil i trestní stíhání za nebezpečné vyhrožování a byl jsem z tohoto činu policií obviněn. Stíhání bylo z důvodu nepříčetnosti a neschopnosti rozpoznat trestnost mého jednání zastaveno. Z mé strany to bylo volání o pomoc, popis hrůz,které takto nemocný člověk zažívá, a nakonec i napadání a urážky, když se stále nic nedělo. Znovu opakuji, mozek člověka, který takto onemocní nerozpozná a ani nehledá příčinu sám v sobě.
Pak jsem byl policií převezen do psychiatrické léčebny Bohnice. byl jsem zde přijat tzv.nedobrovolným příjmem . Proběhlo to tak, že jsem byl telefonicky pozván na policii, zde mi řekli, ať to, co jsem říkal minule řeknu paní doktorce. Trvalo to asi 5 minut. Mé konstrukce-bludy byly dokonalé, pro ostatní fantasmagoristické. Pak mě policisté odvezli do psychiatrické léčebny. Měl jsem strach. Zavolal jsem matce, že mě někam veze policie, asi do Bohnic. V Bohnicích na příjmu se mnou mluvili v kanceláři asi 3 minuty, odfajfkováno, hospitalizace. Byl jsem převezen na pavilon. Zde jsem vše odevzdal, dostal jsem pyžamo. Byl jsem z toho tak vyjukaný, že jsme si ho oblékl zády dopředu,jako svěrací kazajku. Začali mě léčit,dostal jsem první léky. Bez jakéhokoli představení lékaře, bez souhlasu s medikací, bez rozhovoru o tom, kde jsem, bez snahy vyvolat nějaký zájem, otázku na téma mé nemoci. Připadal jsem si „odchycený“ a uzamčený. Před odchycením a převezením do nemocnice jsem 2 roky učil. Měl jsem mít zrovna volno. Ani jsem nezavolal , že pak nepřijdu. Druhý den jsem byl přeložen na jiný pavilon. Opět žádný rozhovor na téma kde jsem, žádné srozumitelné materiály na téma mozek, co umí, jak se to léčí, čím budu léčen, jaké to má vedlejší účinky, jak dlouho… Bylo mi řečeno, že je to tzv.nedobrovolný vstup, že přijde nějaké paní od soudu a pak rozhodnutí o hospitalizaci. A že dostanu advokáta. Já jsem si pozval advokáta svého, který přijel spolu s bratrem. Lékaři jsem podepsal souhlas o informování obou o mém zdravotním stavu a nechal na nich, jak se rozhodnou. Zda mě budou chtít dostat z nemocnice či ne. Po sdělení lékaře, že je nutná nějaká doba k medikaci atd . se rozhodli, že mám zůstat. Ale byl jsem klidnější. Měl jsem v ně důvěru. Léčba mě utlumila. Byl to strašný stav. V prvních dnech jsem měl tzv.pobyt na oddělení. Celé dny jsem se pročekával od rána do večera. Bylo to ubíjející. Rodiče mi přivezli do léčebny pořádné pálky a míčky na stolní tenis. Uspořádal jsem turnaj pavilonu ve stolním tenise. Zapojil se skoro celý pavilon. Pak následovali dny se společnou vycházkou. Hodinová procházka po areálu. A dopoledne hodina hraní si s pedagožkou. Už jsem hovořil s lékařem. Ptal se mě, co slyším, vnímám. Co bych mu to říkal… Ráno na společném sezení s lékařem jsem odpovídal na otázku jak se daří –dobře. Více nás odpovídalo,dobře. Byl jsem utlumen. Pozval jsem si kamaráda. Válečného veterána, předsedu krajského sdružení válečných veteránů. Také jím jsem. Opět jsem dal lékaři souhlas o jeho informování o mém zdravotním stavu. Pak jsme spolu asi 2 hodiny mluvili. Byl jsem klidnější. O víkendu jsem pozval na návštěvu předsedu představenstva a druhého člena představenstva akciové společnosti, jehož jsem také členem. Vzali to s humorem, začal jsem chápat, že se mnou asi něco není v pořádku. Zároveň jsem od nich dostal ceny na turnaj ve stolním tenise. Začal jsem chodit na pracovní terapie. V rámci pracovní terapie jsem sestavoval ptačí budku. 14 dní jsem to nebyl schopen udělat, léky byly hrozné. Všichni nám pomáhali. Já jsem to nepoznal. Měl jsem obrovské štěstí. Bratr mi dovezl do léčebny přenosný počítač, kam mi nahrál filmy a písničky. Já jsem měl flash disk, kde jsem měl nahrané různé informace a výsledky vyhledávání ,která popisovala to, co jsem myslel , že je mi činěno. Připravil jsem složku a snažil se přesvědčit ošetřujícího lékaře, že si to musí nahrát. Zareagoval naštěstí tak, že mi do mého compu nahrál film čistá duše. Je to pravdivý příběh o kandidátovi nobelovy ceny, který onemocněl touto nemocí. Měl zrakové vjemy. Jednou viděl někoho doma, dotyčný chtěl ublížit jeho dítěti a ženě. Skočil k nim, porazil je na zem, jak je bránil. Žena vzala dítě, utekla před ním do auta. On se rozeběhl za nimi. Opřel se o kapotu, zamyslel se a řekl. Vždyť oni jsou stále všichni stejně staří. Myslel tím ty, které viděl jen on. Od té doby bylo po tvz. bludech. Já jsem si v ten okamžik řekl, jsem nemocen. Od tohoto okamžiku , v první třetině léčby, jsem se stal spolupracujícím pacientem. Přestali se mi vytvářet představy o systému, kterým jsem terorizován. Začal jsem mít zájem o informace o nemoci. Na otázku jak se daří jsem neřekl dobře, ale popsal jsem své pocity, potíže, stav mysli,.. Avšak mnoho lidí odpovídá dobře . Ale opět se mnou nikdo nebavil o průběhu léčby,medikaci, době, plánu…
Po dvou měsících a pár dnech lékaři konstatovali, že již nejsem nebezpečný sobě ani svému okolí. Podepsal tzv.dobrovolný vstup a zůstal ještě 6 dní. Pak jsem byl propuštěn, jsem léčen ambulantně, s lékařem komunikuji i telefonicky, e-mailem. Ještě mě čeká jedna záležitost. Lidé, kteří v době, kdy jsou trýzněni verbálními hlasovými halucinacemi často na někoho útočí, nebo někoho urazí. Já jsem byl obviněn na základě e-mailů , které jsem zasílal z mé e-mailové adresy na adresy policie, intitucí,úřadů,lidí z nebezpečného vyhrožování, bylo to pro nepříčetnost zastaveno. Uplynuly tři měsíce od doby propuštění. Dostal jsem předvolání k soudu, kde jsem se dočetl, že jsem nebezpečný sobě a společnosti, že mám poruchy vnímání v podobě sluchových,intrapsychických a tělových halucinací. Došlo k dezorganizaci osobnosti a neschopnosti správně testovat realitu. Chorobně interpretuji nové zážitky. Na základě těchto skutečností bude rozhodovat nyní soud, zda mám být léčen dle trestního zákoníku soudem nařízenou ústavní ochrannou léčbou. Bude druhé stání. Na tom prvním měli, aspoň si to myslím, znalecký posudek o mém zdravotním stavu před tím, než jsem prohlásil, jsem nemocen.
Po propuštění z nemocnice jsem se začal věnovat opět normálním věcem, vrátil jsem se po letech k tenisu, začal pracovat jako správce v tenisovém klubu, trénuji děti. Přihlásil jsem se na vysokou školu a v rámci celoživotního vzdělávání si chci doplnit znalosti v oboru pedagogika. Chtěl bych se v budoucnu věnovat práci v sociální oblasti a tvorby chráněných pracovních míst.
3. strana – hospitalizace, postřehy, má představa o informovanosti
Jak jsem naznačil v úvodu a v části „co jsem zažil já“ , chyběly mi informace, komunikace, seznámení s tím, kdo je to psychiatr, co umí, dělá, jak funguje mozek, jak umí vytvořit vjem, proč je léčen, jaká je průměrná doba hospitalizace, co je plánováno, jaké léky budou podány, jaké mají vedlejší účinky, jak okamžité, tak z dlouhodobého hlediska. Jsou to věci, které souvisí s dodržováním základních lidských práv pacienta. Jelikož je pacientova schopnost, možnost tato práva vyžadovat snížena, musí systém nastolený v léčebném zařízení zabezpečit, aby byla dodržována. Důsledné dodržování práv nemocného na informace o postupech, medikaci, léčebném plánu je základním předpokladem pro úspěšnou léčbu. Je to předpoklad k nastolení dialogu, důvěry, spolupráce pacienta, nevznikají traumatizující zážitky pacienta z vedlejších účinků léčiv, které v budoucnu způsobují neužívání předepsaných medikamentů.
Schizofrenik je dlouhodobě zásobován informacemi, týrám, ponižován, okrádán o radosti života, citovou stránku života, sociálně vylučován, ovlivňován představami, dedukcemi, schématy , nucen žít ve strachu, cítit se jako štvané zvíře, roky, od probuzení do usnutí. Jeho přesvědčení, teorie, bludy má uloženy hluboko, pevně ve své mysli. Kromě toho, že se blud tvořil dlouho, má tento člověk strach. A pod tlakem reaguje jako štvané zvíře. Zatlačené do kouta. Jediná cesta, jak mu pomoci začít věci chápat tak, jak jsou, uvědomit si, že nikdo nikoho netýrá, nesleduje, neprovádí na něm pokusy , neboť by to byl velmi závažný trestný čin je najít cestu, jak mu podat srozumitelně informace. A to takovou formou, která vyvolá zvědavost. Chuť,potřebu se ptát. Najít si informace. Pochopit základní pojmy, jako signál, vjem, halucinace, ale také kdo je psychiatr, co dělá, co je plánováno. Musí zde být partneři v diskuzi, kde ten zkušenější musí mít za cíl dosáhnout vyřčení věty, jsem nemocen, jak budeme postupovat.
Po přijetí k hospitalizaci by měl dle mého názoru nemocný člověk absolvovat „vstupní kolo“ pohovorů, kde by jednotliví pracovníci zaznamenali informace dle své odbornosti / lékař na příjmu, ošetřující lékař, psycholog, sociální pracovník/. Ihned po příjmu by měl proběhnout první rozhovor mezi nově přijatým pacientem a lékařem. Pacient by měl být informován kde je. Kdo je to psychiatr. Proč byl hospitalizován. Co bude následovat. Měl by proběhnout formou rozhovoru, dialogu , kde se otázkami zjistí jeho znalosti, vědomosti , mentální schopnosti. Měl být seznámen s tím, že v mozku mohou vzniknout nerovnováhy, které vyvolávají to, co se mu děje. Jak tyto nerovnováhy korigovat. Formou dialogu by se měl dozvědět , že mu budou podány léky, které by mu měli pomoci . Musí být vyvolána potřeba se ptát. Musí dostat nějaké srozumitelné informace v písemné podobě, které si poté bude pročítat. Člověk by neměl být léčen bez vstupního pohovoru. Měl by mu být v písemné podobě předložen k podpisu souhlas s léčbou, název medikamentu,popis jeho léčebných a vedlejších účinků. Měl by mít možnost písemně se vyjádřit, vznést dotaz.
V prvním týdnu by se měl v rámci „kolečka“ setkat se všemi odborníky na daném pavilonu. Formou dialogu by měl pacient získávat informace o nemoci. O možnostech léčby. Musí být zapojen do diskuze. Mít k dispozici písemné informace. Musí být vyvolán zájem se ptát. Nastolena důvěra.
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech . Zastávám názor : onemocní-li člověk chorobou, která sníží jeho schopnost svá práva vyžadovat, uplatňovat, musí být vytvořeny podmínky , systém, kodex , kdy jsou nemocní srozumitelnou formou o svých právech informováni, systémem je zabezpečeno jejich neobcházení, lidé jsou na svá práva srozumitelně, viditelně upozorňováni. Musí být informováni o léčbě, medikaci, měli by mít právo se písemně vyjadřovat k jednotlivým skutečnostem souvisejících s léčbou, účinky léčby, omezením souvisejících s hospitalizací. Léčbou vyvolané vedlejší účinky, které člověk popíše jako nepřijatelné musí být změnou medikace, dávky léčiv odstraněny. Utlumení, tupost, extrapyramidové příznaky mohou být pro nemocného člověka traumatizující. Může vzniknout nedůvěra nemocného člověka v lékaře a v léčbu. Strach z užívání léků.
4.strana – co když se mi to stane
Vzkazuji všem lidem, kteří slyší dialogy o nich samých, nemohou najít jejich aktéry, slyší hlasy uvnitř hlavy, které komentují jejich činnost, říkají jim, co vidí, slyší text, který čtou, slyší své myšlenky, mají pocit, že jim myšlenky někdo snímá, že je někdo sleduje, informace do hlavy vysílá a setkali se s nepochopením okolí, hledají příčinu, viníka, autora těchto věcí, jsou tímto terorizováni, týráni, bojí se, nesmějí se, nemají delší dobu emoční prožitky, neradují se ze života . Nebojte se situaci řešit. Já jsem to vše zažil. Nešel jsem k lékaři. Nevěděl jsem , že je to nemoc. Nikomu jsem se nesvěřil. .Sledoval jsem, kde a kdo se o mě baví. Měl jsem zvukové vjemy v hlavě. Hledal jsem výzkumy, které by se tím mohli zabývat. Byl tím terorizován.Obesílal jsem instituce. Přivodil jsem si sdělení obvinění z přečinu nebezpečné vyhrožování. Byla navržena má ochranná ústavní léčba. Proč? 2.signální soustava mi během těch hrůz dělala představy různých výzkumů,sledování, vyčlenění pokusných osob. Byl jsem o tom přesvědčen. Nekopírujte mě. Podívejte se na informace. Zjistíte, že je to popsáno už ve starověku. Nebojte se slova psychiatr. Není to člověk, který má své blázny , ten nemocniční v kleci. Je to člověk, který rozumí dějům v mozku, přenosu signálů, které v mozku tvoří nějaká jeho část , posílá je do vjemových center a působí nám vjemy, různé psychické,emoční stavy. A buďte jeho partnerem. Navštivte ho. Řekněte mu . Něco není v pořádku. Ale jedná se o můj mozek. O můj život. Uměl by jste mi vše vysvětlit, abych tomu rozuměl? Mohli bychom si popovídat, co s tím, o perspektivě? Nebo si vyhledejte nějaká nestání zařízení, nadace, o.p.s, občanská sdružení, která se zabývají pomocí lidem, které tato nemoc postihla. Zajděte tam, domluvte se. Určitě vám domluví i schůzku s někým, kdo prožil to, co prožíváte vy. Musíte to udělat. Nebo si najděte na internetu neziskové nestátní organizace. Zavolejte tam, domluvte si schůzku, řekněte jim, co se vám děje. Zeptejte se, zda už s nimi někdo takový spolupracuje. Pohovořte si o tom. Ptejte se. Popovídejte si o mozku. O historii. O tom, že je to popsáno dávno před začátkem vědeckotechnické revoluce. Udělejte to dříve, než to začnete jakkoli samostatně řešit. Jinak to pokračuje, až zblbnete, dožene vás to, budete hospitalizováni nedobrovolně. To je krajní řešení, kdy o sobě nerozhodujete.
Můj e-mail schiza-zone@seznam.cz