Schizofrenie

Schizofrenie je označení používané pro skupinu poruch, které se vyznačují těžkou dezintegrací osobnosti, zkreslením reality a neschopností zvládat nároky běžného života. Vyskytuje se ve všech kulturách, dokonce i v těch, které jsou vzdálené od stresů industrializované civilizace. Porucha postihuje přibližně 1 procento populace, vyskytuje se stejně u mužů i u žen a obvykle se objevuje v pozdní adolescenci nebo v rané dospělosti (většina případů začíná ve věku mezi 15 a 35 lety). Schizofrenie obvykle vyžaduje hospitalizaci trvající někdy měsíce i roky. V současné době lidé s touto diagnózou zabírají přibližně polovinu lůžek v psychiatrických léčebnách a tvoří velkou část ambulantních pacientů. Někdy se schizofrenie rozvíjí plíživě a projevuje se rostoucí sociální izolací a nevhodným chováním pacienta. Jindy onemocnění propukne náhle po předcházejícím období stresu u člověka, který se straní lidí, je zahloubaný sám do sebe a cítí se ohrožen.

CHARAKTERISTIKY SCHIZOFRENIE:
Bez ohledu na to, zda se schizofrenie rozvine pomalu nebo náhle, vyskytuje se u ní mnoho rozmanitých symptomů.

Poruchy myšlení a pozornosti:
Zatímco afektivní poruchy se vyznačují poruchou nálady, schizofrenie se vyznačuje poruchami myšlení. Může být narušena jak forma myšlení, tak obsah myšlení. Porucha formy myšlení u schizofrenie se projevuje v tom, že slova a fráze, které jinak dávají smysl, jsou ve vzájemném vztahu nesmyslné. Řazení nesouvisejících slov a frází a neobvyklé slovní asociace (občas nazývané "slovní salát") jsou pro slovní a písemné projevy u pacientů trpících schizofrenií typické. Odrážejí uvolnění asociací, ve kterých se myšlenky jedince posouvají od jednoho tématu k druhému zdánlivě bez vzájemného vztahu. Mimoto proud myšlenek schizofrenního pacienta je často ovlivněn spíše zvukem slov než jejich významem.
Zdá se, že zmatené myšlenkové procesy mají původ v obecných potížích se zaměřováním pozornosti a odfiltrováním bezvýznamných podnětů. Z množství přicházajících smyslových informací jsme schopni vybírat podněty, které jsou důležité pro to, co děláme, a ostatním nevěnovat pozornost. Osoba se schizofrenií je vnímavá vůči mnoha podnětům současně a dělá jí problémy vnímat nadbytek vstupních informací.
Hlavní poruchou obsahu myšlení jsou bludy, představy, se kterými by ostatní lidé nesouhlasili nebo by je považovali za mylný výklad skutečnosti. Nejčastěji se vyskytují bludy, které se týkají přesvědčení, že se nějaké vnější síly pokoušejí ovládat myšlenky a chování pacientů. Časté jsou také přesvědčení, že je nějací lidé nebo nějaké skupiny ohrožují nebo proti nim chystají spiknutí (tzv. perzekuční bludy).

Poruchy vnímání:
V průběhu akutní epizody schizofrenie lidé často uvádějí, že svět se jim zdá nějaký jiný (zvuky jsou hlasitější, barvy výraznější). Nejvážnější poruchy vnímání jsou halucinace, smyslové prožitky, které se objevují bez jakékoli stimulace, pocházející z prostředí. Halucinace se mohou objevovat nezávisle na bludech nebo jako jejich součást. Sluchové halucinace jsou nejrozšířenější (obvykle hlasy, které osobě říkají, co má dělat, nebo komentují její jednání). Zrakové halucinace jsou poněkud méně časté. Jiné smyslové halucinace se vyskytují zřídka.
V určitém smyslu halucinace nejsou tak vzdáleny od běžné zkušenosti. Zrakové halucinace máme všichni ve snu v REM fázi spánku, nikoli však v bdělém stavu.

Poruchy emocí:
Schizofrenní jedinci nejsou obvykle schopni normálních emočních projevů. V situacích, ve kterých by měli být smutní nebo šťastní, se stáhnou do sebe a nereagují. Za touto otupělostí emočního výrazu se však můše skrývat vnitřní zmatek a osoba může reagovat výbuchem zlosti.
Schizofrenní jedinci občas projevují emoce, které jsou nepřiměřené vzhledem k situaci nebo vyjádřené myšlence. Např. pacient se při vyprávění o tragické události může smát.

Motorické symptomy a uzavřenost do sebe:
Schizofrenní pacienti často vykazují bizardní motorickou aktivitu. Mohou grimasovat nebo přejímat cizí výrazy tváře. Mohou stereotypně gestikulovat a používat při tom podivuhodnou posloupnost pohybů prstů, rukou a paží. Někteří se mohou velmi rozrušit a stále chodit sem a tam jako v manickém stavu. V opačném extrému mohou někteří přestat reagovat na podněty a zůstat nehybní, při tom zaujímat neobvyklé postoje a zůstávat v nich dlouhou dobu. Pacient může například stát jako socha na jedné noze s paží zvednutou ke stropu a v této nehybnosti (tzv. katatonní nehybnost) setrvat hodiny. Takový jedinec, který se jeví jako zcela odtržený od reality, může reagovat na vnitřní myšlenky a fantazie.

Pokles schopnosti zvládat nároky běžného života:
Vedle specifických symptomů mají schizofrenní pacienti narušenou schopnost vykonávat běžné každodenní činnosti. Jestliže se porucha vyvine v adolescenci, dochází u jedince k poklesu schopnosti zvládat školu, k omezení sociálních dovedností a snížení počtu přátel. Dospělý pacient obvykle není schopen získat nebo udržet si zaměstnání. Osobní hygiena a péče o zevnějšek se zhoršují. Jedinec se stále více vyhýbá společnosti druhých lidí.
Pokus pochopit rozmanitost symptomů je komplikovaný skutečností, že některé mohou být následkem poruch, zatímco jiné mohou být reakcí na život v nemocnicích pro duševně nemocné nebo důsledky léčby psychofarmaky.

VÝKLAD SCHIZOFRENIE:
Ačkoliv schizofrenii bylo ve srovnání s ostatními duševními poruchami věnováno více výzkunmých prací, příčiny stále neznáme. Výzkumy ukazují, že jak struktura, tak aktivita schizofrenního mozku je patologická. Avšak svoji roli ve vývoji poruchy hrají také faktory prostředí.
Studie rodin ukazují, že příbuzní schizofrenních jedinců onemocní touto chorobou častěji než lidé z rodin, ve kterých se schizofrenie nevyskytuje.
Ačkoliv badatelé nmoho let zkoumali sklon ke schizofrenii vyskytující se v rodinách, hledání specifických genů, které se na něm podílejí, bylo umožněno teprve nedávno vývojem molekulárně biologických technik genetického mapování. Badatelé vyhledávalí rodiny s vysokým výskytem schizofrenie po několik generaci, aby lokalizovali příslušné geny. Zkoumají DNA rodinných příslušníků a hledají krátkou sekvenci DNA, která je u schizofrenních a normálních rodinných příslušníků odlišná. V této souvislosti je podle možné, že schizofrenii působí defektní geny lokalizované na chromozomu 5, avšak některé výzkumy to nepotvrdily.
Je možné, že různé varianty poruchy jsou způsobeny odlišnými geny. Tato představa je slučitelná s názorem, že schizofrenie je skupina poruch, které se projevují podobnými symptomy, ale mají odlišné biologické příčiny. Nebo je možné, že schizofrenie je polygenní porucha, na níž se podílí akumulace různých defektních genů. Ať již je způsob genetického přenosu jakýkoliv, data z výzkumů rodin ukazují, že schizofrenie není genetická porucha, která má jasný dědičný vzorec jako např. fenylketonurie. Genetická složka přenosu schizofrenie je pravděpodobně podobná složce spojené s diabetes nebo ischemickou chorobou srdeční: množství spolupůsobících genů může způsobit, že jedinec je náchylný ke vzniku poruchy, a faktory prostředí determinují, zda se porucha rozvine a jak bude závažná.
Současný výzkum je zaměřen na dvě hlavní oblasti: na nepravidelnosti v neurochemických procesech a na rozdíly mezi schizofrenními pacienty a normálními jedinci v mozkové struktuře. Výzkum schizofrenie se soustřeďuje na dopamin, neurotransmiter, který působí v oblasti mozku, která se podílí na řízení emocí. Dopaminová hypotéza předpokládá, že schizofrenie je způsobena nadbytkem dopaminu na určitých synapsích v mozku.
Důkaz významu dopaminu pochází ze dvou zdrojů: Prvním zdrojem důkazu je zjištění, že látky, které jsou účinné při odstranění symptomů schizofrenie, nazývané neuroleptika, snižují množství dopaminu v mozku. Dalším důkazem, že abnormalita v metabolismu dopaminu může být základní příčinou, pochází z pozorování účinků amfetaminu, které zvyšují vylučování dopaminu. Narkomani, kteří si vezmou nadměrnou dávku amfetaminů, mohou vykazovat psychotické chování, které se velmi podobá chování schizofrenních pacientů, a jejich symptomy lze odstranit stejnými neuroleptiky, která se používejí k léčbě schizofrenie.
Fakta získaná na základě studií nozkové struktury a biochemických procesů probíhajících v mozku vedla některé badatele k předpokladu, že mohou existovat dvě formy schizofrenie. Schizofrenie typu I je charakterizována tzv. pozitivními symptomy neboli výstřednostmi v chování, které zahrnují halucinace, bludy, bizardní chování a zmatené myšlení. Pacienti s pozitivními symptomy obvykle dobře zvládali nároky běžného života do té doby, než se u nich symptomy schizofrenie objevily. Schizofrenie typu II je charakterizována tzv. negativními symptomy, neboli deficity v chování, jako je např. chudost řeči, netečnost, izolace a narušená pozornost. Pacienti s negativními symptomy mají v anamnéze před počáteční psychotickou epizodou obvykle závažné problémy ve škole, v zaměstnání a v sociálním chování, které později pokračují. Na léčbu neuroleptiky reagují málo nebo vůbec a snímky jejich mozku častěji vykazují strukturální abnormality.
Předpokládá se, že schizofrenie typu I je způsobena poruchou neurotransmise a schizofrenie typu II abnormalitami struktury mozku. Jednou z možných příčin strukturální abnormality je poškození mozku virovou infekcí. Některá data naznačují, že by se taková infekce mohla vyskytovat v průběhu vývoje plodu. V roce 1957 se objevila v Helsinkách velká chřipková epidemie. Badatelé zjišťovali výskyt schizofrenie u dospělých, kteří byli vystaveni infekci během těhotenství. Pacienti, kteří byli vystaveni infekci během druhého trimestru těhotenství (který je kritickým obdobím pro vývoj mozkové kůry), měli mnohem vyšší výskyt schizofrenie než jedinci, kteří byli infekci vystaveni během následujícího trimestru, nebo jedinci, kteří ji nebyli vystaveni vůbec.
Avšak ne všechna data svědčí pro rozdíly mezi schizofrenií typu I a typu II. Někteří schizofrenní pacienti mají jak pozitivní, tak negativní symptomy a symptomy se mohou v průběhu chroby měnit. Nicméně badatelé možná brzy vyčlení podskupinu schizofrenních pacientů, kteří mají známky mozkové patologie a trpí negativními symptomy.

Použitá literatura: R.L.Atkinsonová, R.C.Atkinson, E.E.Smith, D.J.Bem: Psychologie
Victoria publishing 1995