Socializace lidského jedince

Socializace lidského jedince je proces, v němž dochází k postupné přeměně člověka, jako biologické bytosti v bytost společenskou. Je to proces kultivace člověka, jeho postupného utváření. Jde o proces začleňování jedince do společnosti, v němž dochází k proměnám, jimiž se jedinec postupně vzdaluje od výchozího stavu novorozeněte a stává se z něho člověk jako kulturní bytost schopná fungovat ve složitém systému lidské společnosti.
Bez lidí by se člověk nemohl stát člověkem v pravém slova smyslu, neboť by nemohl existovat proces předávání vědomostí a zkušeností a příprava člověka na život a práci. Člověk si během života osvojuje poznatky společnosti, normy, zvyky, získává sociální dovednosti, návyky a postoje, vlastnosti umožňující mu život mezi lidmi.
Proces socializace je procesem sociálního učení, aktivního rozvoje schopností, které jsou podmínkou společenského života a úspěšného přizpůsobení se nově vznikající situaci. Tento proces je procesem celoživotním, nekončícím s dosažením dospělosti a s přijetím odpovídajících společenských rolí (např. přechod v zaměstnání z místa podřízeného na místo nadřízeného, ukončení profesní dráhy a odchod do důchodu). Můžeme uvažovat i o resocializaci v případě chybného či nepřiměřeného začlenění do společnosti.
Hlavním činitelem procesu socializace člověka a lidské interakce je prostředí, ve kterém žije. Toto prostředí působí na člověka a člověk sám toto prostředí také ovlivňuje a vytváří. Socializace se uskutečňuje ve společenských a mezilidských vztazích, vzájemným působením osob, skupin, institucí. Probíhá nejprve v rodině (Ta dává dítěti první zkušenosti do dalšího života. Rodina předává základní model sociální interakce a komunikace v malé sociální skupině.), potom v jiných sociálních skupinách, jako jsou např. škola, vrstevnické skupiny (Ovlivňuje vývoj dítěte už od předškolního věku, ale zvláštního významu nabývá v období dospívání. Dospívající se osamostatňují, odpoutávají se od rodiny a navazují nové, diferencovanější vztahy s jedinci obojího pohlaví.), pracovní kolektivy, působením umění, masmédií apod.
Otázky socializace lze nahlížet z různých pohledů. Jde buďto o vztah “socializace – osobnost”, kterým se zabývá psychologie, nebo o vztah “socializace – společnost” na nějž se zaměřuje především sociologie.
Socializace lidského jedince má někdy specifickou podobu záměrného působení – výchovy, cílevědomého postupu k osvojení např. určité dovednosti nebo návyku (dítě učíme pozdravit, potká-li známého člověka, protože je to běžná společenská norma), ale přitom neustále působí různé socializační stimuly nezáměrně, živelně – působení filmů, reklam, knih, ekonomických opatření, ale také vzorů dospělých.

Socializační působení se uskutečňuje prostřednictvím procesů sociálního učení v několika formách. Za obecné mechanismy sociálního učení považujeme asociaci (podmiňování), posilování (zpevňování) a observaci (odezírání). Vedle nich rozlišujeme anticipaci (očekávání), nápodobu a identifikaci (ztotožnění).
Asociace je vytváření spojů mezi podněty, působícími na jedince na časové a prostorové návaznosti, a odpověďmi jedince na ně.
Posilování je založeno na odměnách a trestech. Sociální odměnou jsou různé formy pochvaly, projevy sympatie, uznání, lásky. Sociálním trestem je projev nesouhlasu, zamítnutí, zavržení, odepření projevu sympatie, pohrůžky.
Observačním učením si jedinec osvojuje takové způsoby chování a jednání, za které je sociálně odměňován jeho model.
Učení napodobováním je běžné i u zvířat. Bez napodobování se lidský jedinec neobejde. Napodobováním se učí řeči, mimice, gestikulaci, zdrženlivému či živému projevu citů, přejímání různých druhů zábavy, trávení volného času. Napodobením lze převzít i způsob života, způsob chování k ostatním lidem. Zpravidla napodobujeme lidi či skupiny z našeho blízkého okolí.
Jednotlivci i sociální skupiny ovlivňují průběh sociálního učení také tím, že projevují očekávání, anticipaci toho, jak se bude jedinec chovat. Očekávání druhých jako “vmanévrování” do určitého způsobu reagování, chování nebo jednání.
Identifikace vyjadřuje ztotožnění s osobou, k níž má jedinec vztah a chce se jí přiblížit, přizpůsobit. Je to zaměřené úsilí o převzetí způsobů chování a jednání modelu. Identifikace je prostředkem autoregulace, sebeřízení, sebevýchovy.