Typologie osobnosti

l. Antická teorie temperamentu.

Autorství této první teorie temperamentu se připisuje GALÉNovi. Římský lékař už ve 2. století před n. l. určil 13 typů temperamentu. Ale už před ním HIPPOKRATES v 5. století dokazoval, že stav organismu závisí především na kvantitě, na poměru mezi tělesnými „šťavami“- krví, hlenem a žlučí. Rozlišoval čtyři hlavní typy lidských povah v závislosti na tom, která ze základních (Jak předpokládala tehdejší medicína) tekutin v těle převládá. Převaha krve vede k sangvinickému temperamentu, převaha hlenu určuje flegmatika, převaha žluči cholerika a převaha „černé žluči“ melancholika.
Sangvinik Je člověk čilý, dobromyslný, veselý, společenský, vřelý, živě reaguje, snadno se nadchne, je optimista.
Flegmatik je „kliďas", který se nedá tak snadno vyvést z míry, v extrému je lhostejný, netečný, nepodléhá náladám, je spíše pomalý, ale spolehlivý.
Cholerik je člověk dráždivý, vzteklý, „žlučovitý", snadno „vyletí“ a rozhněvá se, jeho hněv však nemá dlouhé trvání.
Melancholik je nejméně šťastný typ. Převládá u něho smutná nálada, je pesimista „od přírody“, pomalý, přecitlivělý, špatně přizpůsobivý.
Galénova teorie je odpozorována ze zkušenosti, zvláště ze zkušenosti, kterou má lékař se svými pacienty. Je to teorie výrazně materialistická: umožňuje pojí-mat duševní jevy, psychiku, v úzké souvislosti s biologickými pochody v organismu. Problémem Je ovšem jednostrannost této teorie. Nebere vůbec v úvahu sociálně psychologické zákonitosti formování osobnosti, úlohu vědomí ve fungování osobnosti atd. Tento problém se v moderní teorii řeší pojmy genotypu a feno-typu, o kterých se dále zmíníme.

2. Jungova typologie.

Vycházeje z celkového vztahu a zaměření člověka na vnější svět a vlastní osobu, zjistil C. G. JUNG dva osobnostní typy: extravertovaný (obrácený ven) a introvertovaný (obrácený dovnitř).
Extravertovaný typ (extravert) je zaměřen na vnější svět, na vnější objekty, vnější činnost, je dobře adaptabilní. Jeho morálku formují normy převládající v jeho životním prostředí. Je společenský, nápaditý, zábavný, ve společnosti se pohybuje nenuceně, snadno navazuje kontakt s lidmi. Je otevřený, bezstarostný, důvěřivý. Má smysl pro to, co doba vyžaduje. Extravert je podle Junga realista a praktik.
Introvertovaný typ (introvert) zaměřuje svou psychickou energii na sebe, na svůj vnitřní svět, na své zážitky a psychické stavy. Subjektivní názor hraje u introverta větší úlohu než objektivně dané a při konfliktu vnitřní versus vnější vyhrává vnitřní. Introvert je poměrně uzavřený vůči okolí, ve společenských stycích je zdrženlivý, v jednání nejistý a opatrný. Před mnoha neznámými situacemi ustupuje, špatně se přizpůsobuje, nejednou se vzdaluje běžnému životu, má sklon k únikovým reakcím, často žije vzpomínkami na minulost.

3. Vztah mezi utvářením těla (tělesnou konstitucí) a některými znaky osobnosti.

Proslulost zde získal zejména německý psychiatr E. KRETSCHMER (1888-1964).
E. Kretschmer četným pozorováním a rozsáhlým měřením zjistil ze existují souvislosti mezi tělesnou konstitucí, některými charakteristikami prožívání a sklonem k určitým druhům duševních onemocnění. Ve vlastní Kretschmerově terminologii jde o souvztažnosti mezi tzv. somatotypem (tělesnou konstitucí) a typem charakteru (Termín charakter zde Kretschmer použil neobvykle). Konkrétně:
1. Jedinci piknického somatotypu (piknici), vyznačující se zejména kulatou hlavou, zavalitým krátkým tělem, měkkým svalstvem, válečkovitě tvarovanými údy, celkovou zaobleností a vyklenutým břichem, inklinují k tzv. cyklotymnímu typu charakteru. To znamená, že jejich prožívání charakterizuje střídání nálad, tj. radostného vzrušení (euforie, mánie) a sklíčenosti (melancholie až deprese). Za normálních okolností bývají otevření, společenští, realistického pohledu na život. Jsou spíše než jedinci jiné tělesné konstituce (jiného somatotypu) ohroženi maniodepresivním duševním onemocněním.
2. Lidé astenického nebo též leptosomního somatotypu, vyznačující se zejména dlouhou, štíhlou až hubenou postavou, úzkými rameny, plochým hrudníkem, slabě vyvinutým svalstvem, dlouhými slabými údy a ostrým profilem, inklinují k tzv. schizoidnímu typu charakteru, tj. k extrémním polohám přecitlivělosti na jedné straně a chladu na straně druhé. Bývají uzavření až nepřístupní, jedno-stranně zaměření. Vytvářejí si často svůj vnitřní fantazijní svět, který je odvádí od reality. Jsou spíše než jedinci jiného somatotypu ohroženi schizofrenním duševním onemocněním (bludnými představami, halucinacemi, rozštěpením mysli, tzv. rozpadem osobnosti).

Podle vlastních Kretschmerových nálezů bylo mezi jeho schizofrenními pacienty 66 % asteniků, ale jenom 12,8 % pikniků. A naopak, mezi jeho maniodepresivními pacienty bylo 66,7 % pikniků, ale jenom 23,6 % asteniků.
3. Jedinci atletického somatotypu, vyznačující se silně vyvinutou kostrou a výrazným svalstvem, širokým hrudníkem, užšími boky a spíše menší lebkou s protáhlým obličejem, inklinují k tzv. viskóznímu typu charakteru. To znamená, že bývají do jisté míry pohybově a mentálně těžkopádní, bez velkých citových vzruchů a silných myšlenkových zaujetí. Zvýšený sklon k některému z duševních onemocnění není tak průkazný.

4. Teorie A. Thomase, S. Chesse a A. G. Birche.

Američtí badatelé se zaměřili na temperamentové charakteristiky dětí útlého věku -novorozenců a kojenců, které se týkaly celkové úrovně aktivity, pravidelnosti biorytmu, soustředěnosti, intenzity reakcí a emočního ladění. Konstatovali tři základní temperamentové typy, které nazvali a charakterizovali následovně:
a) Typ snadno vychovatelného dítěte: vyznačuje se pozitivním emočním laděním, pravidelným biorytmem, mírnou intenzitou reakcí na vnější podněty, poměrně pohotovou přizpůsobivostí. V kojeneckém věku takové dítě inklinuje k dobré náladě; spánek je pravidelný, usínání bez obtíží, pravidelnost se projevuje i v usínání, probouzení, vyžadování jídla, pití. Na nové situace rychle přivyká, jeví tendenci zajímat se o nové věci.
b) Typ obtížně vychovatelného dítěte: vyznačuje se spíše záporným citovým laděním, nepravidelným rytmem fyziologických funkcí, vysokou intenzitou reakcí na zevní podněty, pomalým při-způsobováním změnám, tendencí vyhýbat se novým podnětům. V kojeneckém věku takové dítě inklinuje k časté rozmrzelosti, spánek má nepravidelný, po nepříjemných podnětech není k utišení, těžko si zvyká na novou stravu apod.
c) Typ pomalého dítěte: vyznačuje se spíše apatií, nízkou úrovní celkové aktivity, citové ladění je mírně mrzuté, ale bez velkých výkyvů, projevuje se sklon k pravidelným rytmům při pomalém při-způsobování se novému.
Thomas, Chess a Birch uvádějí, že percentuální rozložení uvedených typů na zkoumaném vzorku bylo 40 % dětí prvého typu, 10 % dětí druhého typu a 15 % dětí třetího typu; 35 % dětí nebylo typově vyhraněno.
Závažná jsou konstatování, vyplývající z dlouhodobého sledování uvedených dětí. Zejména u druhého a třetího typu je nutné počítat se zvýšenými nároky na vhodné výchovné postupy. Je zde ale reálné nebezpečí vývoje v konfliktní, těžko zvladatelnou osobnost, kterému je nutno čelit. Například děti druhého typu, které se už od prvních dnů života projevují výbušnými, vznětlivými reakcemi na nevyhovění, provokují okolí k podrážděným, odmítavým reakcím, což zpětně zase zavdává příčiny k jejich vlastní vznětlivosti. Postupně se tak vyvíjí negativní zkušenost dětí tohoto typu s druhými lidmi a negativní zkušenost druhých lidí s nimi, která se stává zdrojem utváření konfliktní povahy, příčinou neurotismu a agresivity. Citovaní autoři formulují takový závěr, že pro psychický vývoj dětí je důležité již od prvních dnů hledat a uplatňovat takové výchovné prostředky a vlivy, které budou adekvátní danému temperamentu. V této vzájemné provázanosti je základ harmonického, zdravého vývoje dítěte, jinak také řečeno podmínka, aby se psychika dítěte vyvíjela nenásilně a pozitivně. Konflikty mezi typem temperamentu a stylem výchovy vedou k narušení psychiky, k poruchám vztahů a chování, selhávání ve škole.

5. Pavlovova teorie typu vyšší nervové činnosti.
IVAN PETROVIČ PAVLOV si při svých známých pokusech se psy povšiml rozdílu jejich reakcí na různé podněty. Především viděl, že jsou velké rozdíly v tom, jak rychle jednotliví psi vytvářejí podmíněné reflexy. Rozlišoval „dobré", čilé, a „špatné", ospalé psy. Později došel k teorii čtyř typů, kterou uplatňoval i u lidí. Jsou to tyto typy:

1. typ slabý,
2. typ silný nevyrovnaný,
3. typ silný vyrovnaný nepohyblivý,
4. typ silný vyrovnaný pohyblivý.

U slabého typu je nápadné, že nesnáší silné podněty. Takový člověk citlivě reaguje, je snadno zranitelný, a proto plachý, uzavřený. Snadno se unaví. Pavlov sám ztotožnil tento typ s Galénovým melancholikem.
Typ silný nevyrovnaný (nevyrovnanost je v tom, že převažuje vzruch nad útlumem) se vyznačuje snadným, silným, ale přechodným podrážděním, odpovídá mu cholerik.
Silný vyrovnaný nepohyblivý typ (pomalé střídání stavů podráždění a útlumu) odpovídá flegmatikovi.
Silný vyrovnaný pohyblivý typ - toť Galénův sangvinik.
Podle síly, vyrovnanosti a pohyblivosti bychom logicky mohli vytvořit osm kombinací, avšak zbývající čtyři Jsou podle Pavlova vzácné, „netypické". Uvedené typy jsou podle Pavlovova názoru v podstatě vrozené, vlivy prostředí na ně působí jen omezeně. V poslední době se však zjistilo, že časným stressováním je možno u krys na celý život ovlivnit neurohumorální reaktivitu. Podle Kovaleva Je možno i v dětství a snad i v dospělosti vhodným cvičením upevnit nervovou soustavu slabého typu, „otužit“ ji.
Typ silný vyrovnaný pohyblivý je pro pokusná zvířata ideální, protože na něm lze nejsnáze studovat obecné zákonitosti vytváření a tlumení podmíněných reflexů. U lidí však Pavlovovi pokračovatelé odmítají označit určitý typ za lepší a jiný za horší.
Uvedené typy se podle Pavlova vyskytují jak u lidí, tak u zvířat. U lidí však Pavlov navíc rozeznával, zda převažuje činnost první nebo druhé signální soustavy.
První signální soustava zprostředkuje styk člověka se světem na základě konkrétních názorných signálů (např. vlídný úsměv dospělého signalizuje dítěti bezpečí). Převažuje-li, jde o typ prvosignální čili „umělecký“, neboť bezprostřednost je i charakteristikou umělcova vnímání a prožívání.
Druhá signální soustava je založena na řečových a jiných (např. matematických nebo logických) symbolech. Druhosignální typ je „myslitelský".
Protože jak první, tak druhá signální soustava může převažovat při kterémkoli ze čtyř dříve uvedených typů, máme již osm kategorií. Pavlov však připouštěl „smíšené typy", to znamená, že netrval na výlučnosti kategoriálního myšlení.
Pavlovově teorii věnovali psychologové v posledních desetiletích mnoho pozornosti, značně ji rozvinuli a přepracovali. Došli tak ke komplikovanějšímu obrazu neurofyziologické individuality.

POHYBLIVÝ (labilní) …… SANGVINIK
VYROVNANÝ POMALÝ (inertní) …… FLEGMATIK
SILNÝ
Typ NEVYROVNANÝ (s převahou vzruchu nad útlumem) ……………….. …… CHOLERIK
SLABÝ ……………………. ……………….. …… MELANCHOLIK

6. Catellova teorie.
Vedle extraverze a stability známe mnoho dalších vlastností, které jsou více či méně závislé na neurofyziologických vlastnostech, určují celkový ráz chování a prožívání jedince a souvisí s jeho citovým životem. Uveďme na ukázku několik vlastností z CATELLova seznamu, které můžeme považovat za převážně temperamentové. (Čístě temperamentové vlastnosti jsou abstrakce. Vlastnosti prokázané jako faktory ve smyslu faktorové analýzy jsou obyčejně smíšené; viděli jsme ostatně, že i extraverze je vlastně smíšená vlastnost, která se vyvinula na temperamentovém základě). Pak se zmíníme o tradičním, značně spekulativním pojmu vitality, který také patří k teorii temperamentu.
Faktor A: Člověk s vysokou mírou tohoto faktoru je citově vřelý, přátelský, dovede se vcítit, je dobro-srdečný, rád spolupracuje, je pozorný k lidem, důvěřivý, přizpůsobivý, trochu lajdák, nedbalý, rád se zasměje. Jeho opak, tj. člověk s nízkou mírou faktoru A, je rezervovaný, samotář, kritický, chladný, individua-lista, precizní, objektivní, nedůvěřivý, skeptický, nepružný, vážný a zachmuřený.
Faktor C: Člověk citově stálý, klidný, dovede se vyrovnat se skutečností, má stálé zájmy. Opakem je citová nestálost, měnlivost, špatné snášení zklamání, sklon vzdávat se a dělat si starosti.
Faktor D: Člověk vznětlivý, netrpělivý, náročný, příliš aktivní. Spatně se ovládá, má sklon k žárlivosti (v širokém smyslu, žárlivé bývá i dítě), snaží se pro-sadit, Jeho pozornost snadno těká, projevuje nervozitu. Opakem je člověk flegmatický, stoicky klidný, uvážlivý, ústupný, stálý a klidný.
Faktor F: Člověk entuziastický, neobezřetný, poví-davý, veselý, upřímný. Má živý projev, je čilý a rychlý. Opačný syndrom, protipól: střízlivý, mlčenlivý, vážný, introspektivní, pečlivý, starostlivý, uzavřený, opatrný, pomalý.
Faktor H: Dobrodružná povaha. Člověk otužilý, sociálně smělý, aktivní, má zjevný zájem o druhé po-hlaví, citově živě reaguje, přátelský, impulsivní, má široké zájmy, je bezstarostný, nedbá nebezpečí. Opačný pól: plachý, stydlivý, má zábrany, citově opatrný, snadno zahořkne, drží se pravidel, má omezené zájmy, opatrný, citlivý k nebezpečí.
Faktor I: Člověk jemný, citlivý, závislý, rozmazlený, sentimentální, nejistý. Vyhledává pomoc a sympatie, je laskavý, má bohatou představivost, je intuitivní, se sklony k hypochondrii. Opak: člověk hrubší, nesentimentální, spoléhající na sebe, tvrdý až cynický, realista, praktický, stavějící na logice.
Faktor O: Člověka s vysokou mírou tohoto faktoru charakterizuje sklon k pocitům viny, strach z budoucnosti, špatný vztah k sobě, nejistota sebou samým, plačtivost, sklon dělat si starosti a trápit se, úzkostnost, sklon k depresi, sklon cítit se dotčen, podléhat náladám, závislost na souhlasu a přízni druhých, pocit osamělosti. Opakem je: sebejistota, klid, pocit jistoty, vnitřní pohoda, sklon k radostné náladě, bez zbytečných strachů a starostí.
Připomeneme znovu: Jde o syndromy, a to pravděpodobnostní syndromy. To znamená, že symptomy vlastnosti, které patří k Jednomu faktoru, se nemusejí vždycky vyskytovat pospolu. Je to spíše pravidlo s mnoha výjimkami. Čím silnější je určitý faktor u daného člověka, tím více příslušných symptomů u. něho najdeme a tím Jsou tyto symptomy výraznější. U lidí, kteří mají dotyčnou vlastnost (podstatnou vlastnost, faktor) ve střední míře, jsou příslušné symptomy obou pólů slabé nebo chybějí, případně se vyskytují některé symptomy jednoho pólu a některé symptomy druhého pólu. Souhrnně řečeno: z hlediska dotyčného faktoru nemůžeme pak o člověku říci nic určitého.