Týrání dětí

Dítě se přirozeně rodí a vyrůstá v rodině. Rodina vznikla na počátku lidských dějin jako ochranné společenství, které chrání před vnějším nebezpečím. Po tisíc let sloužila jako prostředek k předávání základních duchovních a materiálních hodnot. Ze společenského hlediska je společenství definováno společným místem a společným sdílením radostných i tragických událostí. Rodinu v minulosti tvořili blízcí i vzdálení příbuzní stejného rodu. Tím byla zajištěna vnější ochrana rodiny i dětí, například v případě, že se o ně vlastní rodiče nemohli starat.
Rodina prochází mnohými proměnami, avšak její ústřední rolí zůstává ochrana a výchova dětí. Dlouhodobé zkoumání dětí vyrůstajících bez rodičovské lásky prokázalo, že tyto děti trpí v dospělosti častějšími duchovními poruchami – chronickou úzkostí a depresemi.
Rodina je místem uspokojování potřeb dětí a rodičů. Matka poskytuje dítěti rovněž ochranu.
V případě, že dítě tuto ochranu nemá je vystaveno názorům vnějšího světa.Vztah dítěte a matky je vztahem vzájemné závislosti. Dítě však postupně zjišťuje, že některé potřeby si dokáže uspokojit samo. Postupné oddělování ze závislosti na matce vrcholí v období dospívání. V případě nepochopení dochází ke konfliktu mezi rodiči a dětmi. Rozpad rodiny může mít negativní vliv na vývoj dítěte. Postavení dítěte ve společnosti se dnes odvozuje od vztahu mezi dítětem a dospělým. Tento vztah byl a vždy bude vztahem nerovným, založeným na uplatňování moci dospělého. Nerovným proto, že v případě zneužití této moci se dítě nemůže účinně bránit.
Moc dospělého se uplatňuje jednak v rámci rodiny, jednak prostřednictvím státu. Politika státu vůči dítěti vychází z kulturních a náboženských tradic.
Nezanedbatelný význam má i ekonomický potenciál státu. V chudých zemí je dítě využíváno jako levný prostředek k námezní práci. Dalším příkladem je uplatňování moci státu vůči dítěti je situace, kdy se dítě pod tlakem ekonomických a sociálních stresů rodičů stává objektem odvádění jejich psychického napětí. Ocitá se tak v roli oběti. Pojem oběť je s dítětem spjat od nepaměti. Před nástupem židovské a později křesťanské tradice byla krvavá lidská oběť součástí rituálů přírodních náboženství. Zabití dítěte formou ceremoniální oběti mělo funkci i kontrolu kvality rodu a regulaci porodnosti. Obecně je známé zabíjení dětí s tělesnými vadami a někdy i děvčat v období Spartské republiky. Během minulých staletí se rovněž uznávalo právo otce nakládat se svým dítětem podle svých potřeb. Dítě, které bylo pokládáno za jeho majetek, mohl například beztrestně zabít nebo prodat. Klasifikací zabití dítěte jako vraždy zakotvil římský zákon z roku 374. Stalo se tak s přijetím křesťanství jako oficiálního státního náboženství. Na přelomu 18.a 19. Století se začíná čím dál víc zdůrazňovat svébytnost období dětství s potřebou láskyplného přístupu v rodině. Skutečnost, že děti mají stejná práva jako dospělí a že jejich práva je potřeba chránit speciálními zákony, byla zakotvena v Ženevské deklaraci práv dítěte z roku 1924 a v Deklaraci práv dítěte přijaté Spojenými národy v roce 1959. Jedním z nejdůležitějších dní v historii vztahu dítěte a společnosti byl 20. Listopad 1989, kdy byla OSN přijata Úmluva o právech dítěte, která byla ratifikována Federálním shromážděním tehdejšího Československa v roce 1991. V jejím úvodu se říká : ,, Dětství má nárok na zvláštní péči a pomoc.“ Kdo je vlastně za ochranu dětí odpovědný ? Představitelé resortů patřících pod Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstvo zdravotnictví, vnitra, spravedlnosti a školství pověřuje stát tím, Aby konkrétní případy ohrožení dítěte řešili co nejodpovědněji, především ve prospěch bezpečí a blaha dítěte. Novelizace trestního zákona z roku 1944 ukládá každému povinnost oznámit týrání nebo podezření z týrání dítěte příslušnému státnímu orgánu.
Obětí tělesného násilí se dítě stávalo od nepaměti. Dlouhá staletí bylo považováno za majetek dospělých, především svého otce, který si s ním mohl nakládat podle své libovůle. Dnes je syndrom bitého dítěte včleněn do jednotného syndromu týraného, zanedbávaného a zneužívaného dítěte, v němž se tělesné týrání definuje následovně : ,, Tělesné týrání je tělesné ublížení dítěte anebo jeho nezabránění, případně nezabránění utrpení dítěte včetně úmyslného otrávení nebo udušení dítěte, a to tam, kde je určitá znalost, či důvodné podezření, že zranění bylo způsobeno anebo že mu vědomě nebylo zabráněno.“
Mezi nejrozšířenější způsoby týrání dětí patří – bití rukou, gumovou hadicí, elektrickou šňůrou či klasickou vařečkou, kopání, pálení cigaretou či zápalkou, opaření vařící vodou, kousání, řezání, kroucení a svazování končetin a trhání vlasů. Obětí tělesného týrání se může dítě stát i v situaci, kdy je tělesné napadení ventilem psychického napětí rodiče. Děje se tak obvykle u psychicky nevyrovnaných, neurotických jedinců, trpících zpravidla nějakou formou úzkostné či depresivní poruchy. Svět týraného dítěte je světem nekonečného pocitu psychického a tělesného ohrožení. Tento svět plný bolesti, je však jediný, který má. Proto nemá na výběr, přijímá ho jako určitou normu, na kterou se chtě nechtě musí adoptovat.
Psychické týrání nezanechává na těle žádné stopy. Prokazatelné jsou akutní stavy v psychice dítěte – depresivní a úzkostné reakce, případně dlouhodobější psychické poruchy.
Bolest psychická je neměřitelná. Vzniká jako výsledek nevšímání, ponižování, výsměchu, urážek, opovrhování či záměrného zastrašování. Na rozdíl od tělesné bolesti přetrvává dlouho po ublížení. Má za následek trvalé pocity méněcennosti, stavy úzkosti a nedostatek sebedůvěry. Dítě, které je ponižováno nebo nadměrně kritizováno ze strany svého okolí, nemá možnost vážit si samo sebe. Svoji jistotu může nevhodně projevovat agresivním chováním vůči fyzicky slabším vrstevníkům. Velice často to vidíme v případě šikany, která se dnes projevuje i na školách. Šikanou mezi dětmi se rozumí široký okruh chování dítěte nebo skupiny dětí s cílem ohrozit, zastrašit, ponížit nebo dokonce jinak ublížit jinému dítěti nebo skupině dětí. Šikana zahrnuje slovní ponižování, nadávání a neustálé kritizování, výsměch, hrubé žertování, vydírání, omezování svobody, pohrdání, poškozování oděvu a osobních věcí, tělesné napadání. Typickým rysem násilníka je snaha dominovat a ovládat okolí. Šikanující děti jsou tělesně zdatné a násilí považují za přirozený prostředek k uspokojení silné potřeby dominovat. Inteligenční kvocient bývá u těchto dětí nižší, prospěchově jsou slabší. V jejich rodinách se setkáváme s přítomností tělesného násilí ve vztahu k dítěti nebo k matkám. Ve výchově těchto dětí převládají tělesné tresty. Tyto děti jsou až nezdravě sebevědomé. Obětí šikanujícího dítěte se zpravidla stávají děti, které se nemohou dostatečně bránit a tím ho ani významněji ohrozit. Šikanované děti jsou v kolektivu méně oblíbené než jejich trapiči. Ti svoje agresivní aktivity provádějí obvykle pod rouškou zdánlivě nevinných žertíků, jimiž se celá třída a někdy i dospělý dobře baví. Násilníci jsou ostatními dětmi vnímáni jako hrdinové, kteří se nikoho nebojí a dokáží přelstít i dospělého.
Jaké jsou následky šikany? Dítě, které je systematicky zesměšňováno, uráženo, ponižováno, kterému kradou peníze a ničí osobní věci, do kterého kopou, bijí dítě, s kterým se jeho vrstevníci odmítají bavit, kterého vydírají a pod pohrůžkou ho nutí provádět věci za hranici důstojnosti člověka, žije neustále v podvědomém strachu z ohrožení a dalšího ubližování. Dlouhodobé šikanování může vést i k tomu, že si dítě sáhne na život. Pocity samoty a izolace umocňuje skutečnost, že se dítě se šikanou málokdy někomu svěří. Důvodem k tomu je strach z kruté pomsty násilníka nebo trpká zkušenost z minulosti, kdy svěření se rodičům nebo učiteli vedlo k ještě většímu násilí a utrpení.
Rodič je pro dítě nepostradatelnou nezpochybnitelnou postavou, zajišťující jeho fyzické a citové přežití.Dítě vidí v matce ochranu před vnějším nebezpečím. Pokud je vazba mezi dítětem a matkou bezpečná, dítě ví, že se může na matku spolehnout kdykoliv bude pociťovat nepříjemné pocity. Vazbě, kdy dítě hledá vřelou náruč a pocit bezpečí zbytečně, říkáme vazba nejistá.
Zvláštním případem nejisté vazby je případ, kdy ohrožení plyne přímo z rodiče. Jsou to situace, kdy rodič dítěti ubližuje, místo bezpečí mu připravuje utrpení. V představách dítěte vystupuje rodičovská postava ve formě idealizované bytosti, neschopné udělat cokoli špatného. Ubližování rodiče si proto dítě nedokáže vysvětlit jinak, než svou vlastní špatností. Odmítnutí rodičem prožívá jako potvrzení své špatnosti, čímž dojde k přesvědčení, že není hodno jakékoliv lásky či zájmu ze strany rodiče a nakonec dojde k přesvědčení, že není hodno toho, aby ho měl někdo rád. Oběť se někdy s týrajícím rodičem ztotožní.
Se stoupajícím věkem si dítě začne týrání postupně uvědomovat. Ale ani tady nechce rodiče ztratit. Proto si říká :,, Je lepší, že mám takového rodiče, který mi způsobuje bolest, než kdybych neměl žádného.“ Toto je dětská logika, která způsobuje, že týrajícího rodiče chrání nebo ho dokonce obhajují. Časté vyhrožování a zastrašování brání dítěti, aby se s týráním svěřilo. A komu tedy?
Proto se tedy obracejí děti na linku bezpečí, kde hledají pomoc, jsou-li šikanovány šikanou, tělesným nebo duševním týráním. Tyto linky jsou cenným zdrojem rad, útěchy a pomoci. Někdy děti opravdu potřebují, aby jejich starostem kromě rodičů naslouchal ještě někdo jiný. Proto dávejme dětem lásku, mějme je rádi a nepřipravujme je o to nejkrásnější údobí lidského života- o šťastné a spokojené dětství. Ať mají alespoň možnost v těžkých chvílích života vzpomínat na něco krásného a hledat v těchto vzpomínkách útěchu.

Osnova : Vznik rodiny
Postavení dospělých a dětí ve společnosti
Tělesné násilí a týrání dětí
nový odstavec – Šikana
a). Vazba bezpečná a nejistá
b). Rodiče a děti ( buď psát za a). nebo za b). )
Linka důvěry
Miroslav Vítek R3